Zápisky ze života kapitána ?

Úvodem, než začnete číst se na jednu stranu omlouvám, že sem dávám díl, který se tu měl objevit až po několika dalších dílech osvětlující začátky na akademii, ale psal jsem tento, zatím ještě nečíslovaný díl jako svou soutěžní FF a bylo mi povoleno ji sem i přidat, tak snad se bude líbit.

Bylo parné nedělní odpoledne, protože všechny významné věci se dějí za parných nedělních odpolední. Karakurou se proháněl teplý letní větřík, který zvěstoval blížící se letní bouři. Do tohoto poklidného světa se otevřel průchod senkaimon, z něhož vystoupilo osm shinigami. Pouze dva z nich však byli oblečeni v černém. Zbylých šest mužů a žen bylo oblečeno v uniformách akademie.
Jakmile se všichni seřadili, promuluvil shinigami s červenými vlasy.
„Takže…studenti! Vás šest bylo vybráno z posledního ročníku, protože si vaši učitelé myslí, že jste velmi nadaní a schopni přistoupit k praktickým povinnostem shinigamiho.“ Pohledem přejel po všech šesti kadetech. Tři dívky a tři chlapci. Všichni vynikající studenti, kteří dostali tuto šanci.
Tehdy se slova ujala žena stojící po mužově pravici. „Budete rozděleni do dvou skupin, kdy každou povede jeden z nás. Budete svědky očisty hollow i odesílání duší do Seireitei.“
Do řeči jí skočil vysoký mladík s kratšími bílými vlasy, který se usmál a prokřupal si klouby na rukou.
„Skvělý! Budeme porcovat hollow, už se nemůžu dočkat až všem ukážu, kdo je tady boss.“
Jeho řeč však přerušil muž s dosti nevrlým výrazem ve tváři.
„Ty nikoho porcovat nebudeš Ukitake, obzvlášť ne ty!“ Pronesl s notnou dávkou naštvanosti.
„VY…budete POZOROVAT a UČIT SE! Rozuměls Ukitake!!“ Načež mladík s kyselým výrazem přikývl.
Pak se ke slovu dostala opět žena. „Rozdělení do skupin bude následující, ehm..“ Odkašlala si a vytáhla smotaný kousek bílého papíru.
„Pod vedením tady Šigejama-sama bude: Haruka Kasumi, Dayame Mizuki a Ramperogue Satoshi! Pod mým velením bude: Ukitake Akio, Hamiči Ehime a Sarutobi Nana!“
Vypadalo to, že Akio bude něco namítat, nicméně přísný pohled muže ho od dalších stížností odradil.
Akia to nehorázně sra*o. Chtěl být v týmu s Mizukim…sakra byl to jeho nejlepší kámoš, dalo by se říct, že pravá ruka a on místo toho musí jít s těmahle slečinkama. Chtělo se mu nadávat, ale ten krapet soudnosti co v sobě měl mu v tom zabránil.

               
 
  Znuděně kráčel za jejich průvodcem. Ženská byla fakt kočka, ale byla s ní hrozná nuda. Za celou dobu potkali jediného hollowa a toho ještě museli sledovat z dálky. Celý den vypadal být na draka, když tu se na obzoru něco objevilo. Celá skupina zastavila, aby se rozhlédla co se to děje.
Tehdy se obloha nad Karakurou začal trhat na kusy a z ní se začalo drát něco obrovského.
„M-menos Grande!“ Vykřikla jejich průvodkyně. „Dobrá děcka…tohle už přestává být sranda…stáhneme se a požádáme o posily….na tohle….kde je Ukitake?!!!“



„Ha! Tohle bude něco! Menos grande to je jako jackpot mezi hollow. Až ho sundám, dají mi kapitána z fleku!“ Akio si to mířil po střechách rovnou k tomu masivnímu hollowovi. V hlavě si to představoval…jak mu všichni gratulují a taky jak se mu učitelé omlouvají, že přece jen byli polodementní křupani bez kousku zdravého úsudku a že si už od prvního dne na něj zasedli a…
Ani si to neuvědomil a stál symbolicky tváří v tvář Menosovi. „Hehe…tak se ukaž ty tupá horo…svalů?“ Řekl nejistě, když nemohl vymyslet tu správnou nadávku. Začal vypouštět reiatsu, velké množství reiatsu. Vždy touhle komoditou překypoval a nevěděl co lidi furt nadělají s nějakou kontrolou.
Reiatsu se šířilo do okolí a on to cítil…dnes….teď…ho už konečně vyvolá. Bude to nějaký badass pětimetrový oboručák se kterým tomu hollowovi usekne tu palici a pak si ji pověsí nad krbem…i když…spíš nad vstupem do kasáren…tam by se mohla vlézt.
Tehdy se vedle Akia objevila žena s oběma dívkami.
„Ukitake! Co to sakra děláte! Přestaňte vypouštět to reiatsu, než si nás všimne!“
Akio jen pohodil hlavou a s klidem v hlase pronesl.
„Nebojte…budu s ním hotovej dřív než…“ Jeho slova přerušilo zachroptění. Přestal najednou vypouštět reiatsu, chytil se za hruď a začal hlasitě kašlat krev.
Pak se to již seběhlo dost rychle. Když ze sebe Akio udělal dobrovolně reiatsu maják, nedaly na sebe vlny hollow dlouho čekat. To co se pak dělo sledoval Akio jen mlhavě. Celé tělo se mu třáslo bolestí a strachem. Nechtěl umřít, ještě ne…byl moc mladý a krásný. Nevěděl kolik času uběhlo, ale když se konečně rozhlédl kolem, uviděl své spolužačky a učitelku ležet v kalužích krve. Pak zvedl hlavu a pohlédl do tváře dost ošklivému hollow s obličejem prasete. Viděl jak hollow zvedá pařát, jak se rozmachuje k útoku…jak tne!
                           
 

  Kasumi společně s Mizukim sledovali, jak Satoshi a Šigejama-san odesílají duše do Seireitei, když tu najednou. Všichni tři sebou trhli a podívali se na druhou stranu města, kde ucítili ohromnou dávku Akiova reiatsu.
„Co to Akio zatraceně vyvádí?“ Zeptrala se Kasumi nechápavě Mizukiho, který byl Akiovi nejlepším přítelem a ona tak očekávala, že to bude vědět.
„Nevím co to sakra blbne…už týdny nepřestane mluvit o svým Shikai!“
„Shikai? On ho už zvládl?“ Zeptala se nevěřícně Kasumi.
„Ani omylem…má strašné problémy naslouchat jiným, natož svému nitru…ale tohle….do…prdele…“
Kasumi se podívala oním směrem a i ona se neubránila zakletí.
V dálce, zhruba v místech kde byl Akio se dral do světa živých Menos Grande.
„Šigejama-san…musíme jim jít pomoct!“ Řekl Mizuki zapáleně, ale jejich průvodce jen zakroutil hlavou.
„Je to Menos! Tam nejsme nic platní…počkáme tady na posily!“
Všichni tři, tedy jen dva zírali nevěřícně. Satoshi nevěřícně nekoukal nikdy…toho nepřekvapilo zhola nic.

             

Akio hleděl do tváře smrti…vše v jeho těle se svíralo…ještě nechtěl umřít. Strachem až zavřel oči, aby to co ho ohrožovalo prostě zmizelo. A ono to fungovalo! Akio čekal zásah, ale nic nepřicházelo. Pomalu otevřel jedno oko a uviděl ji. Kasumi stála nad ním a svým mečem mu zachránila život.
„K-kasumi?!“ Vykoktal nevěřícně Akio.
„Cos to sakra vyváděl?“ Ozval se z druhé strany hlas Mizukiho.
„Žijí…víceméně…“ Ozval se Satoshi zdáli. „Ale kdyby měli roboorgány jak jsem jim navrhoval, byli by na tom mnohem lépe a představte si paprsek smrti vycházející jim z očí to by bylo...jo už mlčím...“ Poznamenal, zatímco dívky stabilizoval.
„Ten Menos se blíží…musíme je odnést do bezpečí…jak jsi na tom?“ Podívala se na Akia Kasumi s jakousi sesterskou péčí.
„Já—mám strach…“ Ozval se k překvapení všech Akio.
       

„Ty chceš vážně umřít co?“ Akio s trhnutím zvedl hlavu a podíval se na toho, kdo to k němu mluvil. Uviděl mladou dívku stojící na úzkém kamenném mostě vedoucímu k temnému hradu.
„Počkat! Tady už jsem byl! Tohle…je“
„Tvůj vnitřní svět ty ňoumo…“ Odpověděla dívka kroutíc hlavou. Pak se rozešla k hradu a rozplynula se. Akio to moc dobře nechápal. „Byla to snad….?“
Vyskočil na nohy a pomalu se vydal k hradu. Mostek vedoucí k němu byl víc než úzký. Byl rád, že mohl položit obě chodidla vedle sebe a to místy také nešlo. Pod ním se tyčila hluboká propast, na jejíž dno neviděl. Bylo tu dosti větrno…vzduch mu nadouval jeho oblečení, když tu uslyšel v dáli rachot.
Otočil se oním směrem a zahlédl to. Obří vzdálenou bouři, která se vznášela nad vysokými černými horami. Bylo to…překrásné…nedokázal popsat jak moc krásná mu kresba blesků připadala. Pak si uvědomil, že tu nepříšel rozjímat nad krásným stropem své duše. Rychlými kroky se vydal do černého hradu. Byl obrovský ale Akio velmi lehce našel to co hledal. Trůnní sál.
Uprostřed stál velký bílý trůn z mramoru a po jeho stranách byly dva menší, šedivé na kterých seděly dvě dívky. Jedna se světlými, druhá s tmavými vlasy. Ta se světlými vstala a rozběhla se k němu.
„Oniisan! Konečne jsi došel…dlouho jsme na tebe volaly, ale ty jsi nás neslyšel!“
„Sestra má pravdu…dlouho jsme vyřvávaly své jméno, aniž bys nás vyslyšel…ale to co teď předvádíš…si snad hráblý nebo co? Řekni mi jediný důvod, proč klečíš a třepeš se jak stará bába? Kde je to odhodlání bojovat? Kde je ta sebejistota?“
Akio se zarazil, hledíc do očí svojí zanpakuto, která se tvářila nanejvíš znechuceně.
„Já…já se bojím…bojím se…že zemřu…“ Zanpakuto si odfrkla a vstala z trůnu.
„Kdyždej umře Akio…i ty…neovlivníš kdy, ale můžeš ovlivnit jak!“ Došla pomalu k němu a podala mu ruku.
„Odhoď ten ubohý strach…najdi si nový…lepší…boj se o své přátele…o jejich životy…proměň ten zatracený strach v odvahu a my tě nikdy nenecháme na holičkách Akio!“


Akio se pomalu postavil svírající svou zanpakuto.
„Kasumi…Mizuki…Satoshi…odneste je do bezpečí…já se postarám o tohoto..“ Zvedl hlavu a podíval se na Menose. V jeho očích už nebyl ten samý strach jako předtím…bylo tam něco nového…něco co si Kasumi mylně vyložila jako šílenství.
„Akio tebe už dočista hráblo nebo co? Jestli tu zůstaneš, nezbude po tobě ani dost do ročenky!“
Jejím obavám přitakal Mizuki. „Hele brácho, to žes něco podělal neznamená, že přitom musíš i umřít.“
„Existuje stálá 2,356889% šance, že ten zápas přežiješ…tak jen abys věděl do čeho jdeš…hurá do toho…na velikost nehleďme…nebo tak je to ne?“ Pokusil se ho svojsky povzbudit Satoshi.
Akio otočil svou hlavu k přátelům a začal vypouštět reiatsu…opět. „Oceňuju vaši starost, ale…já budu v pořádku…už…se totiž nebojím…“ Odmlčel se, zatímco jeho reiatsu rostlo. Menos si toho povšiml a v ústech se mu začalo formovat cero.
„Teď…se bojím o lidi na nichž mi záleží a proto…proto dám vše do toho, aby se jim nic nestalo.“
Tehdy se Akiova pozornost vrátila k Menosovi. Před vypálením Cera zbývalo jen pár sekund.
Akio uchopil svůj meč a zasunul ho do pochvy. Pak pravou rukou chytil rukojeť meče a levou konec pochvy.

„Vlny povstanou a stanou se mými štíty….“
Nebe nad nimi se otřáslo hlasitým hromem…
„…blesky udeří a budou mým mečem!“
….a pak jej ozářilo několik blesků. Z nebe se spustily závoje deště.
„Sogyoo no Itsuwar-“ Křik Akia zanikl v burácení cera, které jej kompletně pohltilo.
A pak…to uviděli. Akio tam stál…s mečem v každé ruce. Meč v pravé ruce držel nad sebou a…blokoval jím Menosovo cero. Čepel zářila jasným světlem a jiskřila…kdyby to nebylo tak smrtelně nebezpečné…bylo by to krásné.

A pak najednou bylo cero pryč. Akio stál na svém místě s dvěma meči a těžce oddechoval. Všichni ři jej nevěřícně sledovali.



  Akio stál po zásahu cerem vcelku solidně. Ustát vší tu energii byl záhul pro někoho jeho úrovně, ale zvládl to. Nicméně nebyl konec, protože menos začal hromadit energii k dalšímu ceru.
„Teď….jsem na řadě já…“ Procedil Akio mezi zuby a začal za pomoci drátu, kterým byly čepele spojeny, kroužit druhou čepelí, která začala zářit podovně jako předtím ta pravá.
Pak..byla to otázka sekund…Akio shunpem vyskočil do vzduchu a namířil na menose levý meč.
Pak už uviděli jen záři.

„Ne…on…on ten útok nevyblokoval…“ Pomyslel si Mizuki užasle, když Akio doskočil na zem a jeho Shikai se deaktivoval. „Pohltil ho a pak ho vmetl menosovi přímo do tváře. To v kombinaci s cerem jenž měl v ústech…nemohl prostě ustát…“ Pohlédl na Akia a rozešel se k němu. „Akio…to bylo…“ Chtěl mu Mizuki poblahopřát, ale Kasumi byla rychlejší.

„Ty nezodpovědné hovado!“ Proletěla kolem a udeřila Akia pěstí do břicha tak silně, že upustil svou zanpakuto a klopýtl. Kasumi se však nedala jen tak odradit. Jediným krokem byla zpět u něj a její pěst jej opakovaně zasáhla do obličeje. Akio přepadl dozadu a přistál na zádech v blátě. Kasumi jej jednou rukou zvedla a druhou ho opakovaně udeřila do tváře.
„Jsi idiot! A sobec! A kretén! Měla bych tě zabít!“ Řvala zatímco pokračovala v bití Akia. Mizuki se rozběhl, aby jí zastavil.
„Mohl jsi nás všechny zabít, chápeš! Mohl jsi nás všechny zabít, zabít, zabít!“ Mizuki si pak všiml, že její rány už slabnou a tehdy Kasumi přitáhla Akia a objala jej. Z očí jí kanuly slzy.
„Už nikdy se nechověj tak hloupě rozumíš! Rozumíš! Nechci vidět nikoho z vás umírat..“
„Hmm…tohle nikdy nepochopím…asi bych mohl prozkoumat pár mozků…hmm…nebo zavřít samčí shinigami a samičí shinigami do temné místnosti…to by mnohé osvětlilo ano ano…Vyzkoumám proč se někteří chovají jako desetiletí…a proč jim to jiní odpouštějí…ach…jak nelogické…“ Zakroutil hlavou Satoshi a vydal s sbírat vzorky.




„A tímto podmínečně vylučuji Ukitake Akia z Akademie, za hrubé porušení kázně!“