Toho dne v kanceláři vrchního kapitána. (10)

První, druhá a další nespočet slz dopadal na podlahu. Rám s fotkou, který doteď držel v ruce, upustil zem. Sei se na něj pořád smála. Ne! Nemohl se na ní dívat. Nezasloužil si být jejím nástupcem. Proč, proč si to vše připouští až teď, dávno po tom co je většina jeho přátel mrtvích. Proč až teď přiznává že za to vše může on. Izanagi Kentaro. Velitel třinácti jednotek a zároveň ta největší stvůra pod sluncem.

Bylo to dávno na misi, o které neměl nikdo vědět no někteří si všimli, že vrchní kapitán nebyl ve své kanceláři už několik dní, vlastně vůbec nebyl v Soulsociety. Nacházel se ve světě lidí, žádné omezení, měl zde plnou sílu, ale taky k tomu měl důvod. Nepřítel, kterému měl čelit byl silnější než kterýkoliv z ostatních kapitánů a jediný on jej mohl zastavit. Pustina, písek to jediné bylo kolem té chladné pouštní noci, když na něj konečně narazil. „Stůj!“ Zařval s tasenou zbraní a rychle se k němu přesouval. „Tse.“ To jediné se mu dostalo jako odpověď když jeho nepřítel zastavil jeho sek pouhou dlaní. Následně zbraň pevně sevřel a společně s jejím majitelem jí mrštil o zem. Byla to rychlost, kterou by vyvinul Izanagi shunpem, tudíž i dopad do měkkého byl tvrdý. Písečná vlna ve tvaru kruhu putovala několik metrů než úplně zmizela. Kráter, ten hajzl dokázal vytvořit kráter v písku. Minimálně třicet metrů v poloměru. Iznagi se posbíral a oprášil ze sebe nadbytečný písek. „A to je vše? To mi mělo něco udělat? Víš kdyby….“ Nemohl to doříct ani kdyby chtěl, písek se mu hrnul do úst a způsoboval to určitě ten, který stál na plošině nad ním. „A co na to říkáte teď kapitáne?“ Slovo kapitáne bylo řečeno naprosto otravným tónem. Izanagi si klekl a konečně mohl ten hnus vykašlat. „Ty….“ Písečný provaz jej začal škrtit. „Ano? poslouchám co mi chcete říct můj milý kapitáne? Vy nemůžete? Ach promiňte.“ Izanagi se zapřel rukama o zem. „Proč?“ Řekl s těží a dostalo se mu pozornosti něčím co znělo jako. „Eh?“ Izanagi polkl a pokračoval dál. „Proč mi říkáš kapitáne?“ Následně se u něj objevil ten muž v hollow masce a společně s ním zmizel. Objevili se vysoko nad kráterem, držel Iznagiho pod krkem za jeho oblečení a nechal jej padat volným pádem, padal společně s ním a mlátil jej do celého těla. „To,proto.“ Pokračoval v mlácení, s každým slovem jedna rána. „Že jste byl můj kapitán.“ Následně jej nechal sténat a dál padat. „Kdo by si však pamatoval obyčejného člena své divize? Nestojíme vám za to? Pomalu ani nevíte jak se jmenujeme, ale přesto sloužíme ve vašich řadách. To jste celý vy, kapitáni.“ Izanagi se znovu nehoráznou rychlostí dostal do kráteru, který se o kus zvětšil.

"Měl jsem se jím nechat zabít. Nikdo jiný by tak neumřel. Proč? Proč jsem si musel něco dokazovat?“ Mlátil se do hrudi a čím dál víc se sesouval k zemi. Slzy tekly proudem a s těží mohl dýchat díky vzlykání. Jeho tvář byla rudá a šlo na ní vidět zřetelně každou žílu. Udeřil několikrát sevřenou pěstí do země. Ne však tak jako když někoho chcete praštit. Zcela zbytečně , způsobem jako když ve hře kámen, nůžky, papír zvolíte kámen, ale narazíte při tom do něčeho tvrdého.

Stál tam na obou nohách a bylo jasné že ten kráter způsobila jakási vrstva reiatsu, kterou zbrzdil svůj pád. „Písek se mu znovu začínal hrnout po těle, ale tentokrát mu utekl. Mířil k obloze a písek čím dál tím víc mizel. Jeho dosah byl omezený, to byla první slabina nepřítele. „Nibori.“ Začal Iznagi, když se zastavil. „Seiji Nibori.“ Došo mu to po tom písečném útoku, jenže tady byl problém. Měl být dávno mrtvý. „Kapitáne,Vy, vy jste si vzpomněl.“ Řekl jeho oponent s jasnou známkou vzlykání štěstím. „Ano Seiji, vzpomněl.“
Seiji k němu pomalu kráčel a jeho hollow maska zmizela. Iznagi znovu viděl tvář toho dávno mrtvého muže.

Konečně se trochu uklidnil. Tato část vzpomínek jej doslova hřála u srdce, škoda jen že to netrvalo dlouho. Znovu se ponořil do vzpomínek a jeho srdce se sevřelo.

„Pozdě.“ Maska opět byla na jeho tváři a z jeho ruky napřažené k němu vyletělo cero. Nebylo jako ty, které doposud viděl. Bylo obří, neskutečně velké a rychlost, kterou bylo vysláno byla taková, že se mu prostě nedalo vyhnout. Iznagiho doslova pohltilo a nebýt to on, z oběti by zbylo, nic by tady nezbylo. Stoupal z něj kouř, ale pořád tam stál v otrhaném šatstvu a sloupem reiatsu kolem sebe. Konečně se odhodlal k útoku. Mířil sek na pravou stranu krku a následně projel přes celé tělo až k levému boku. Viděl to, rozsekl ho, tedy alespoň se mu to zdálo. Tato iluze vznikla díky rychlosti, kterou jeho nepřítel disponoval, ve skutečnosti už se na onom místě dávno nenacházel. Rána, která přišla byla naprosto nečekaná, neboť přišla ve chvíli kdy Izanagi dokončil svůj útok a vytáhl svou katanu z nepřítele, který tam podle něj pořád byl. Sekl jej do pravého ramena, pěkně ze zadu, do místa, které bylo naprosto nechráněné. Krev potrýznila kapitánovo bíle roucho, tedy jeho ohořelé zbytky a taky nepřítelovou masku. Izanagi s pohledem upřeným do prázdna si připadal naprosto bezmocně.
Byl to přeci vrchní kapitán, musel se tohoto škůdce zbavit. Námaha a reiatsu spotřebované během toho krátkého souboje, jestli se to tak dalo nazvat, mu nedovolovali použít jeho bankai. Shikai tady byl k ničemu, nejpevnějším materiálem zde byl písek. Musel tedy spoléhat na hrubou sílu. Každopádně se nesměl přiblížit k zemi, protože by musel opět vzdorovat písku.

“A tam to mělo vše skončit.“ Řekl tiše a pohlédl při tom z okna své kanceláře na nebe. Usmál se při tom, myslel na to jaké by to bylo, kdyby se ta noc nestala.

“Co se děje kapitáne? To už se ani nepohnete?“ Seiji podlehl svojí pýše a to byla ta pravá chvíle na protiútok. Iznagi se přesunul za něj a udeřil ho loktem do krku. Maska hollow se rozpadla a nepřítel teď byl o to zranitelnější. Jedna rána následovala druhou a pořád mířili výš a výš. Kapky krve dopadali na Izanagiho tvář, na které byl výraz naprostého psychopata, dopadali kapky Sijiho krve. Když mu z úst vytekl pramínek krve, kapitán první divize přestal. Chytil jej za vlasy a mrštil s ním  zem. Udělal to nejhorší co mohl, ale v tom amoku si t neuvědomil. Písek se odlepil od země a něžně snesl Seijiho tělo na úroveň ostatní zeminy kolem. Ležel tam a koukal na Izanagiho s naprosto klidným pohledem. Zvedl se a s hlavou vztyčenou obloze se začal smát. „Tse, nepotřebuji tu masku, abych tě teď a tady zabij ty hajzle.“ Měl pravdu, to co následovalo, Iznagiho doslova odrovnalo. Písek se zvedl do výšin, do takových jako předtím nemohl, pohltil izanagiho tělo a snesl jej pomalu dolů. Stál naproti Jeho bývalému členovi a písek se kolem něj pořád hýbal. Byl v něm uvězněný, Koukal mu z něj jen obličej. „Věděl jsem že mi a to s tím omezením písku skočíte. Jste předvídatelný kapitáne. Ne! Tak už vás nazývat nebudu.“ Iznagi se pořád kroutil a pak vypustil z úst jediné slovo. „Proč?“  Následoval smích. „No protože pro mě jim už nejste Iza…“ Byl přerušen. „Ne ty svině. Proč to děláš?“ To oslovení se mu zdaleka nelíbilo, ale mohlo mu to být jedno, za chvíli mělo být po všem. „Protože můžu. A taky proto že vy kapitáni si myslíte že jste kdo ví jací hrdinové. Jste to samé co my, obyčejní shinigami. Ale nehodlám to tady rozebírat. Máte jedinou možnost, jak se z tohoto dostat a tou je vaše reiatsu. Pořádná dávka by to dokázala zničit, ale vy jste na tom daleko hůř než já. Toho jste si byl vědom už když jste sem šel. Víte že jsem překonal všechny kapitány, dokonce i vás.“ Izanagi se dal do smíchu. „Ty že si lepší než já nebo kdokoliv z ostatních kapitánů? Tvá duševní energie je pořád nízká ty cvoku. Sleduj a uč se.“ Ohromná dávka reiatsu se hromadila pod obalem z písku a opravdu to vypadalo že se něco děje. Následoval výbuch. Kouř ustál a na místě stála už jenom jedna osoba, Izanagi Kentaro kapitán první divize. Položil se na písek a sledoval oblohu. Bylo po všem , ten který napáchl tolik škody byl pryč a momentálně žádné větší nebezpečí nehrozilo.

V kanceláři vrchního kapitána se válelo tělo v louži svých vlastních slz. Uvědomoval si jakou chybu udělal no bylo už trochu pozdě. Ale aspoň ze sebe dostal to, co v sobě dusil několik let.

Smích, který Izanagi slyšel, byl naprosto provokativní. Vycházel z pod toho písku, zpod kterého bylo cítit taky velké množství reiatsu patřící. Ne!Nemohl to být ona  k tomu s takovou hladinu reiatsu. Ze země se vynořil hollow lidských proporcí. Levou ruku měl volně svěšenou vedle těla a z pravé, kterou jakoby něco držel mu padal na zem písek. „Jak jsem řekl. Jste předvídatelný. Věděl jsem že to nedokážete prolomit. Mé reiatsu bylo drženo na uzdě a stálo to mnoho námahy, proto jsem nebojoval naplno. Navíc to vaše reiatsu bylo potřeba  tomu, aby se ze mě stalo tohle.“ Smích se stupňoval a Izanagi tomu pořád nemohl uvěřit. Co o právě provedl, jak mohl být tak hloupý. „Zatím se stáhnu do ústraní, ale vrátím se a věřte mi. Poznáte to!“ Pak odkráčel. Izanagi tam ležel několik hodin než také vstal a rozhodl se vrátit s tím že o tomto nikomu neřekne. Čehož po sléze bude litovat.

“To já jsem ho stvořil. To já můžu za vaši smrt. Odpusťte mi to. Izumi, Dakuraito, Kioshi, Ruyichi.“ Pak se posadil a zahleděl se do prázdna. Zbývalo ještě jedno jméno. „Konan.“