Zápisky ze života kapitána 1

FanFiction by Shirosaki, All lefts reserved.

Takže úvodem bych měl říct něco o tomhle mém připravovaném pokusu. Už delší dobu jsem chtěl sepsat něco, co by osvětlilo historii mých postav a z mého pohledu ji krapet sjednotilo. No a tak v mé hlavě začala vznikat dvě FF o Akiovi a o Daisukem. Začal jsem tedy Akiem a chtěl bych v této FF popsat, jak se Akio dostal na Akademii, jak si vedl a jak se po sléze stal kapitánem 13.divize. Také zde uvedu, jak se z mého pohledu seznámil s Mizukim, Kasumi a Satoshim jenž považuju za jeho...vrstevníky. Předem se omlouvám pokud nevystihnu nečí postavu tak, jak si jí sepsal a také se omlouvám, pokud jste si jejich mladickou historii vymysleli jinak...tohle je pro mě jakýsi Cannon především pro mojí postavu a tudíž by to snad nemělo vadit.


Bylo klidné nedělní odpoledne a bělovlasý muž seděl na verandě svého domku sledujíc malého bělovlasého chlapce běhajícího s dřevěným mečem po zahradě.
„Až budu velkej…tak budu kapitán tati…“ Řekl chlapec máchající mečem, který byl velký téměř tak jako on sám. „Budu kapitán jako jsi ty tati a všichni mě budou mít rádi, budu silný a rychlý…“ Promáchl několikrát mečem v boji s neviditelným nepřítelem. „Budu krájet hollow…a chránit všechny…budu kapitán první divize!“ Řekl chlapec rozhodně, načež sebral z šňůry bílé prostěradlo, které jeho otec pracně pral, a dal si jej kolem krku jako kápě. „Jsem hrdinaaaaaaaaa!“ Zamáchal mečem ve vzduchu. Jeho otec se pousmál a zakroutil hlavou. „Ty kluku…budeš tím největším kapitánem co kdy svět viděl…a já na tebe budu pyšný!“
Najednou se chlapec chytl za hruď a začal vydávat velmi…nehezké kašlavé zvuky, zatímco se držel za ústa. „Akio?! Akio!!!“ Ozval se křik otce, který se rozběhl ke svému synovi, kašlajícímu krev.
                                                               
                                                               

„Máma by mi to dovolila!“ Řekl tvrdohlavě bělovlasý puberťák. Starší muž, který seděl u stolu si jen unaveně promnul spánky. „O tom už jsme snad mluvili, ne? Máma tu není a kdyby byla a věděla, že jsi nemocný, tak by tě nepustila ani přes práh!“ Ta slova evidentně mladého Akia pobouřila.
„Tohle říkáš vždycky…vždycky…ale právě proto chu být Shinigami! Nechcu žít krátký nudný život a umřít v posteli kašlajíc vlastní plíce!“ Jeho otec se zamračil. „Akio! Takhle se mnou nemluv!“ Řekl, nyní už ostřeji. „Vždyť je to pravda…nejsem blbec tati…vím, že dopadnu stejně jako ty…jenom s tím rozdílem, že mnohem dříve…nemohoucí a kašlajíci při každé-“ Víc Akio neřekl protože vzduchem proletěla natažená ruka a vlepila mu hlasitou facku.
„Myslíš si snad, že mě těší fakt, že jsem svému synovi nadělil to nejhorší, co sám mám? Myslíš, že jsem šťastný, že musíš trpět tím samým co já! Sakra! Sakra! Nenávidím fakt, že se musím dívat jak trpíš! Radši bych, aby ses vůbec nenarodil!“ V tu chvíli si uvědomil, co řekl, ale už bylo příliš pozdě.
„Počkat Akio..já to tak-“ Tvář jeho syna naplnily slzy a zlost! „Aspoň, že vím na čem jsem!“ A dřív než ho Juushiroo stihl zastavit, byl chlapec ta tam.
„Akio! Počkej…no tak! Aki-“ V tu chvíli ucítil pálení na hrudi a ihned na to začal vykašlávat krev. Záchvat, který se jej zmocnil byl…silný…silnější než obvykle. Juushiroo se s kašláním vypravil ke skříni s léky ale bolest ho zmohla a on spadl na zem…vše se mu rozplývalo.
     

„Měl by ses řádně připravit…“ Řekl Juushiroo svému synovi. „Neboj tati..bude to brnkačka…jsem přece Ukitake ne?“ Dostalo se mu odpovědi od syna, který se na něj vesele usmíval. Byl o tolik starší, o tolik dospělejší. Kolik času už uběhlo od té doby, co běhal jako malý s pláštěm na zádech.
„Zatahal jsem za pár nitek, aby přehlédli tvůj zdravotní stav, ale počítej s tím, že ti nedají žádné úlevy synu! Bude to tvrdá makačka…nechceš to přeci jen nechat plavat?“ Otázka to byla spíše řečnická, protože on už dávno věděl, že jeho syn neustoupí ani o píď. Byl pevně rozhodnutý stát se shinigamim a on mu v tom nechtěl bránit.
"Ale tati..." Koukl na něj Akio rádoby nazlobeně. "To už jsme probrali, ne?"

„Já vím, já vím, ale na zahajovací akci se bohužel nepůjdu podívat…není mi moc dobře.“ Pohlédl na svého syna a hledal v jeho očích výčitky. Nenašel je tam, jen jeho neustálý úsměv.
„Nic si z toho nedělej táto! Já ti to pak barvitě povyprávím…no…už musím letět…“ Plácl svého otce po rameně a pak vyšel z domu. Juushiroo za ním jen s úsměvem koukal.
„Ach…Mirano…kdybys ho tak mohla vidět…je celý po tobě…neústupný…zbrklý a horkokrevný…“
S těmito slovy usnul.