Kapitola patnáctá - Poslední šance

Spoiler:

 
 
 
Akiův nelidský křik se rozléhal po celém bojišti. Temná aura, která obklopovala jeho tělo, byla jasným znamením, že přibližovat se k němu v tuto chvíli, by nebyl dobrý nápad.
Země pod jeho nohama se roztrhla a bývalý kapitán osmé divize ve své nejnebezpečnější hollow formě vyrazil sonidem kupředu.
Kokumaru stál na místě. V jeho tváři zůstával výraz chladnokrevného psychopatického zabijáka, který se tam usadil před malou chvílí. V pravé ruce držel svůj černý meč, v levé nic. Byl připraven střetnout se s něčím tak destruktivním? Usmál se.
Akio v plné rychlosti naletěl do svého cíle a v tu chvíli z obou rukou vystřelil po jednom ceru. Rudá exploze pohltila oba dva muže, ale tím to neskončilo. Pokračovala další a další.
Ostatní, kromě Daisukeho a Genmy, kteří léčili zraněného Yasumara, jen v tichosti pozorovali dění na bojišti. Ani jeden z přítomných bojovníků se moc nechtěl míchat do bitvy, v níž figuroval Akio ve své úplné hollow formě.
Z kouře vyletěly dvě postavy. Akio držel Kokumara za ruku a letěl s ním k nebi. Nezdálo se, že by nepřítel projevoval nějaké známky odporu, prostě tam jen visel.
Když byli oba dva asi sto metrů nad zničeným Seireitei, Akio vší silou trhl za ruku svého oponenta a utrhnul jí. Potom ho odtrženou končetinou odpálil k zemi, jako by se rozhodl dát si hodinku odpalování s baseballovou pálkou.  
Kokumaru zapadl do kráteru, ze kterého se po všech těch výbuších ještě kouřilo.
Akio zahodil ruku a zamířil do stejných míst, kam odpálil Kokumara. Asi ho chtěl zarazit do země, protože vůbec nezpomaloval.
„Copak nevíš, že takhle si akorát sám ublížíš?“ ozvalo se z plošiny na vrchu těl mrtvých shinigami. Ve vzduchu vlálo kapitánské haori se znakem dvanácté divize. Spolu s ním i dlouhé černé vlasy. 
„Navíc,“ začal drsným hlasem. Pravou rukou se chytil za levé rameno a levou rukou zase za loket pravé ruky. 
„V této formě nejsi nebezpečný jen pro nepřítele. Mohl bys nás vyhladit dřív, než by sis sám uvědomil, co se stalo.“ Pod jeho pravou dlaní začalo zářit fialové světlo. Levou dlaní pomalu přejížděl přes svoji pravou paži k ramenu.
„Cesta spoutání číslo devadesát pět: Purpurový pás!“ zakřičel a oběma rukama namířil proti Akiovi, jehož zhollowizované tělo okamžitě pokryla fialová záře. Naštvaný ex-kapitán osmé divize se nehodlal zastavit. Vypouštěl takový duševní tlak, že to otřásalo snad s celým Společenstvem Duší. Kdyby v tomhle stavu narazil do země, bylo by to nejspíš jako by dopadla nukleární zbraň.  A tomu se muselo zabránit. Na nebi se objevily čtyři obrovské kovové pásy, které okamžitě vyrazily proti svému cíli a spoutaly jej.
Duševní tlak, který způsoboval podmínky těžko slučitelné s životem, zmizel. Kokumaru už se vzpamatoval z duelu, kterého se před chvílí účastnil a jenom pozoroval, jak spoutané tělo Ukitakeho Akia, dopadá k zemi. Zatleskal, přičemž pozoroval ostatní.
„Dobrá práce, kdo dokázal seslat tak mocné kido?“ zeptal se a těkal pohledem po ostatních, kteří jen nechápavě hleděli jeden na druhého. 
„Vždyť je to stejně jedno,“ zasmál se Kokumaru. „Vaše jediná šance právě zmizela.“ Končetina, která mu chyběla, se začala regenerovat a zanedlouho už jí zase měl. Dvakrát si ruku protáhl, pak si s ní uhladil účes dozadu.
„Je čas to tady ukončit. Až vás zabiju, přidám si vaše těla do své sbírky. Pohleďte, shinigami.“ Jeho tělo pokryla žlutá záře. Byl to nějaký podivný druh zhmotněné energie – a to dost hrozivé. Žlutá barva se většinou nespojuje s ničím temným, ale v tomto případě to skutečně byla výjimka. 
„Co to je?“ zeptala se Keiko, chytila černovlasého muže za rameno a zatřásla s ním. On se na ní jen otočil a uzemnil jí svým temným super cool pohledem.
„Pozoruj,“ odpověděl. „Zdá se, že jeho ego mu zastínilo vnímání. Nemá nejmenší tušení, že jsme tady nahoře. Doufám. A to nám dává obrovskou taktickou výhodu.“ Svýma fialovorůžovýma očima se obrátil směrem k boji a dál potlačoval své reiatsu.
Kokumaru vyrazil do boje. Byl daleko rychlejší, než předtím. Jen jedním výpadem vpřed poslal k zemi Shizura, Razakiho a Mitoshiho. Jeho další útok byl ze vzduchu – jeho černý meč se proměnil na dva. Oběma se napřáhl a sekl. Následoval podivný jev. Hikaru padl k zemi, která se pod ním celá prohloubila a následně vytvořila kráter. Bývalý kapitán deváté divize vyprskl krev. Jako by byl připoután k zemi a nemohl se pohnout. Zezadu se na Kokumara pokusila zaútočit Baru, on se ale jen otočil a během toho jí odpálil úderem loktu.
„Cesta destrukce číslo devadesát: Černá rakev!“ zakřičel Amaru a kolem Kokumara se začala formovat velká černá krychle.  On však jenom vypustil trochu duševního tlaku navíc a tím kido zničil. Sonidem se dostal k Amarovi a svými duálními zbraněmi se ho pokusil zabít. Jenže to už na něj atakovala Kasumi .
„Bankai. Souhvězdí meče!“ Po tom, co bývalá kapitánka první divize aktivovala svůj bankai, celé bojiště pokryla rouška noci. Na nebi se objevovala jedna hvězda vedle druhé, až vytvořily souhvězdí zářivých bílých teček. Bylo by to krásné a idylické, kdyby neprobíhal krvavý boj o budoucnost světa. „Černá díra!“ pokračovala blondýnka a na špičce její čepel se začal tvořit temný kruh.  Kokumaru se jen usmál a zmizel. Zdálo se, že Kasumi očekávala, že se objeví za ní, jelikož si meč přitáhla blíž k tělu, aby pro ni bylo jednodušší, trefit cíl, kdyby se rozhodla otočit se o 180 stupňů.
A stalo se přesně, jak čekala. Jenže nepřítel byl tak rychlý, že se nestihla otočit. Sekl svými meči a obličej bývalé vrchní kapitánky třinácti obranných divizí pokryla krev. Z rány, kterou jí zasadil, by se těžko mohla vzpamatovat. Musela být smrtící. Kasumi se ale nadechla a přitom vydala dost bolestivý zvuk. Ve stejnou chvíli se na Kokumarově těle objevily stejné rány jako ty, které způsobil Kasumi a stejně jako ona, vyprskl krev. Uskočil dozadu a začal se ohlížet. 
„Kuchiki Yasumaru!“ zakřičel na posledního Kuchikiho narozeného v duševním světě. Ten těžce oddychoval a opíral se o svůj meč. Byl to jeho shikai. Černovlasý muž na plošině se usmál.
„Chytrý tah,“ poznamenal a překřížil si ruce na hrudi.
Bohužel Kasumi byla zraněná a nemohla pokračovat ve svém útoku. Její bankai byl však stále aktivní, takže noční obloha nezmizela.
Kokumaru teď vyrazil zničit Yasumara. Jeho shikai byl obrovskou hrozbou. Do cesty se mu však postavili hrdinové čtvrté divize. Genma vyplivl svůj senbon a trefil s ním nepřítele do oka. Daisuke stál před Yasumarem a byl připraven bránit ho vlastním tělem.
Kokumaru se pokusil vytáhnout si senbon, jenže ten mu mezitím bouchl v obličeji. Genma se zasmál, jenže na to bylo ještě brzo. Nevypadalo to tak, že by exploze měla nějaký efekt. Na chvíli přišel o oko, to ano, ale tím, že se sonidem dostal ke Genmovi a seknutím meče ho poslal k zemi, dokázal, že útoky na této úrovni vůbec nemá smysl používat. 
Daisuke se na Kokumara hrozivě mračil, ale moc to s ním nehnulo. Za zády se mu objevila Aka a pokusila se mu useknout hlavu. Mohlo to být rychlé, jenže její čepel ho vůbec neškrábla. Jako by sekla do kovadliny. Jen to zajiskřilo.
Ve tváři bývalé Razakiho zástupkyně se objevil zděšený výraz, o dva kroky couvla a spadla na zadek. Nebyla schopná slov. Kokumaru se zazubil a zabodl jí jeden ze svých mečů do hrudi. Aka otevřela pusu, ze které vytekla krev. Nejspíš by byla v kritickém stavu, kdyby se za ní neobjevil Daisuke a svým shikaiem nepropojil její tělo se svým, čímž jí dokázal udržet při životě. Oba teď ale byli vystaveni velkému riziku. Kokumaru z Aky vytáhl svůj meč a dvakrát s ním zatočil ve vzduchu.
Mohl si s těma dvěma dělat, co chtěl a nejspíš by i udělal, kdyby do něj v plné rychlosti nenarazil Kiryu.
Vzal ho sebou dost daleko, čímž doktorovi získal drahocenný čas, který mohl využít k záchraně zraněných. Kokumaru se ale nechtěl nechat táhnout pryč. Nechal oba svoje meče zmizet, tak jak to vždycky dělal – neměl u pasu žádnou pochvu, mohl je nechat libovolně zmizet i objevit. Oběma rukama Kirya obejmul v pasu a pokusil se mu vší silou zlomit páteř. Kiryu zanedlouho zakřičel bolestí, ale v tom, co dělal, nepřestával. Na pomoc mu přišla jeho kamarádka Kitsune, svým mečem precizně sekla přes Kokumarovy ruce, ale efekt byl stejný jako u Aky.
Kiryu neměl jinou možnost, než s tím hajzlem seknout o zem. A to taky udělal. No a máme tu další kráter, jejich rodinka se rozrůstala rychleji, než to kdokoliv stíhal počítat.
Bývalý kapitán druhé divize zakašlal a vylezl z hluboké díry v zemi. Otíral si obličej, protože ho měl celý od špíny a krve. Kitsune k němu běžela, aby mu s tím pomohla, ale oba dva byli přiraženi k zemi stejně jako předtím Hikaru.
Kokumaru Yosuke si hrál na boha. Stál na plošince, kterou si vytvořil s duševních částic a samolibě se uculoval. Přímo před ním se konečně objevila Shounagon Sei.
„Myslel jsem si, že se budete schovávat až do konce,“ zasmál se a zastrčil si ruce do kapes u kalhot. Stařenka nic neříkala, jen sáhla pro svůj meč, pevně uchopila jílec a s tasením sekla tak, že se celé bojiště otřáslo pod náporem mohutné duševní energie.  Zatím ale neútočila, jen se na chvíli otočila a podívala se na vršek kopce mrtvol.
Její pohled se střetnul s pohledem muže v bílém haori se znakem dvanácté divize.
 
  
„Seš normální? Vždyť je to Shounagon Sei!“
„No a?“
„Jak no a? To to s tebou nic nedělá? Vždyť je snem každýho chlapa!“
„Ale je to vrchní kapitánka, měl bys k ní mít nějaký respekt, Sengo.“
„Ty seš strašně nudnej, Satoshi, víš?“
Satoshi jenom zakroutil hlavou, upravil si svoji černou róbu a vyrazil. Na svého kamaráda z divize se radši ani nedíval, byl to prasák a určitě by zase měl nějakou pitomou připomínku, jako vždycky.
„Pozdravuj jí ode mě, jo?“ zasmál se Sengo, na což Satoshi odmítal reagovat.  S výrazem shinigamiho, jehož pochopení pro pubertální humor bylo naprosto nulové, mířil ke kasárnám první divize.
Na pár sekund zvedl hlavu k nebi. Nepřemýšlel nad tím, jak je krásné, plné úžasných mraků a podobně. Bylo to spíš něco jako, ehm – „měl bych si postavit něco létacího.“
Mladý člen dvanácté divize si hodil ruce za hlavu a tu si opřel do dlaní. Trochu mu kručelo v břiše, protože se nestihl nasnídat. Vzdychl a na chvíli sklopil víčka. Za ten hlad si ale mohl sám, protože si trochu přispal, a když vstal, už nebyl čas na to, aby si snědl svůj úžasný domácí uměle vytvořený řízek.
Zajímalo ho, co zrovna po něm může kapitánka Shounagon chtít. Ne že by byl nějak výjimečný, tedy, samozřejmě, že byl. Věděl to, ale nemohl to říct na plnou hubu, protože takovým mužem prostě nebyl.
Protáhl se a konečně otevřel oči. Velká budova se s řadovým znakem – první, se před ním rozléhala v celé své majestátnosti. Začal vyšlapovat jeden schod za druhým a během toho se rozhodl, že je čas zavést v Seireitei mechanické schody (chápej – eskalátor. Shinigami pro to všechno mají svoje vlastní názvy).
Když se konečně dostal nahoru, objevila se před ním první velká překážka. Dva nadutí strážní, kteří na něj hleděli jako na debila, přes sebe překřížili ty svoje podivný vidličkový zbraně.
„Ramperouge Satoshi, jdu za kapitánkou Shounagon, sama si mě nechala zavolat,“ řekl Satoshi znechuceně a vyrazil kupředu jako by počítal s tím, že už je všechno vyřešeno a prostě ho pustí dovnitř. Jenže po tom, co čelem narazil do jedné z těch zbraní, zjistil, že to strážím asi nestačilo.
„Musím to opakovat?“ zeptal se a pokrčil rukama. Odpovědi se mu nedostalo. Hlasitě vzdychl. Jako by mu nestačilo, že nějaký pitomce musí denně potkávat na ulicích, ne, oni je prostě musí mít i v první divizi. Satoshi se považoval za kliďase v každé situaci, takže jen stoicky stál, přičemž si představoval, jak hlavou mlátí do zdi.
Dveře se najednou začaly otevírat a strážní Satoshiho odstrčili, aby nepřekážel. Málem spadl dolů ze schodů, ale byl dost pohotový na to, aby to dokázal ustát. Pravou rukou si oprášil místo, do kterého ho jeden ze strážných udeřil a přitom ho probodával chladným pohledem. Zase nic, žádná reakce. No co, aspoň se už otevíraly dveře.
Strážní se postavili do pozoru a svoje zbraně vrátili podél těla.
„Ramperouge Satoshi?“ ozval se hluboký hlas. Ten patřil vysokému zástupci kapitánky první divize.  
Satoshi přikývl a aniž by mu někdo řekl, aby šel dovnitř, vyrazil. Zástupce jen zamrkal a sledoval mladého vědce, jak kolem něj prochází.
Po tom, co prošel delší chodbou, se konečně dostal do obrovské haly, ve které se nejspíše pořádaly všechny kapitánské porady. Celé místo vypadalo opravdu hezky, to musel uznat dokonce i on. Ale kvůli tomu tu přece nebyl. Ani se nemusel rozhlížet, křeslo, ve kterém seděla kapitánka Shounagon, uviděl hned.
„Dobrý den, vrchní kapitánko,“ pozdravil Satoshi suše a zůstal stát asi pět metrů před kapitánkou. Ta se na Satoshiho zvědavě podívala a natočila hlavu do strany.
„Čekala jsem, že budete větší, Satoshi-san,“ řekla a seskočila z křesla.
„Čekal jsem, že budete starší,“ odvětil drze Satoshi. Kapitánka se zarazila. V celé hale zavládlo hrobové ticho, které přerušilo až zachichotání se kapitánčina zástupce.
„Ehm, pardon,“ omluvil se a radši se otočil. 
„Chcete tím snad říct, že vrchní kapitánka třinácti obranných divizí, nemůže být mladá?“ zeptala se a opřela si ruce v bok. Satoshi jen pokrčil rameny.
„Co já vím,“ řekl stejně drze a suše jako to předtím.
Kapitánce nad okem vyskočila žilka, vrazila ruku do kapsy, vytáhla krásnou lesklou krabičku, kterou otevřela. V ní byla zdobená tuba se znakem rodu Shounagon. Odšroubovala víko a vysypala si do ruky červenou tabletku šumáku, kterou si strčila do pusy. Pak jen zakroutila hlavou a zoufale se dívala na člena dvanácté divize.
 
 
Satoshi se usmál, pak se otočil na Keiko, která se ho lekla. Musel to pro ni být hrozný nezvyk, když tu s ní stál muž, o kterém si před pár hodinami myslela, že je největší hrozbou světa.
„Musím jít,“ řekl a použil shunpo. Nenechal Keiko cokoliv říct. Pozorování už ale bylo dost, měl ve všem jasno. Objevil se vedle Sei.
Kokumaru vykulil oči a couvl o jeden krok dozadu.
„Co-co to má být?!“ zakřičel vyděšeně. „Ty máš být mrtvej!“ ukazoval na Satoshiho prstem, ale potom ruku zavřel v pěst a začal se tvářit naštvaně.
Satoshi rozhodil rukama a podíval se na Sei. Ta se jen škodolibě zasmála.
„On je vždycky o krok před tebou. A když si myslíš, že jsi před ním, šeredně se mýlíš,“ řekla.
Satoshi ucítil hřejivý pocit. Za posledních několik desítek let byl vězněm ve svém vlastním těle a jediným oknem do reality viděl všechny hrůzy a zvěrstva, která osoba před ním napáchala. Poslouchal všechny ty urážky na svoji adresu, ale nemohl se jim bránit. Nemohl říct, že to nechce dělat.
Ano, to, že Kokumaru ovládl jeho tělo, v podstatě byla jeho chyba, takže za všechno tak nějak nedobrovolně mohl, ale chystal se napravit alespoň to, co mohl.  A když o něm po všech těch letech někdo řekl něco pozitivního, cítil se šťastný.
„Yosuke, přestaň. Už jsi napáchal moc škod,“ řekl Satoshi, chtěl to zkusit diplomaticky. Věděl, jaká bude jeho odpověď, ale nějaká část jeho já, ho donutila zkusit to po dobrém.
„Ten tě nebude poslouchat, Satoshi.“ Sei sáhla do kapsy a vytáhla starou tubu, odšroubovala víko a hodila Satoshimu jeden šumák.
 „Postaví tě pořádně na nohy,“ vysvětlila. Satoshi zakroutil hlavou a zatvářil se dost nechápavě. Myslela to vážně? V takové situaci? Ale poslechl jí. Strčil si šumák mezi rty, rozkousal ho a polkl jej.
Kokumaru taky kroutil hlavou.
„Šumák? To jako fakt?“ zeptal se a zoufale vzdychl. „Ještě chvíli a zabiju se sám.“
Satoshiho výraz se vrátil do původní vážné podoby. „Tak co to bude, Yosuke?“ zeptal se znovu a tentokrát dostal zřejmou odpověď. Kokumaru proti němu vystřelil a vrazil mu pěstí. Satoshi ale použil shunpo, dostal se mu do zad a oběma rukama mu zezadu namířil na hlavu.
„Shakkaho.“ Satoshi sledoval, jak Kokumarovo tělo dopadlo k zemi, tentokrát však bez kráteru. Proces s explozí totiž proběhl ve vzduchu.
Nepřítel však dopadl na nohy. Sei se postavila vedle Satoshiho.
„Napadá tě něco, Satoshi? Vyzkoušeli jsme už všechno, sám jsi určitě viděl, jak to dopadlo.“
„Ta žlutá energie je Yosukeho shikai. Když jsme byli v Hueco Mundo, napadl nás hollow. On s ním bojoval. Při aktivaci shikaie se jeho zanpakuto promění na štít, který brání celé jeho tělo před fyzickými útoky. V této formě to ale musí být neprolomitelná defenzíva.“
„Na to jsem se ale neptala,“ řekla Sei a po tváři jí stekla kapka potu.
Satoshi jako by se probral ze snu. „Eh, pardon, jen jsem nahlas přemýšlel.“
„RAMPEROUGE SATOSHI!!!“ zakřičel Yosuke a nechal si v rukou znovu zhmotnit svoje černé meče.
„Sei,“ začal bývalý kapitán dvanácté divize a podíval se na svoji starou přítelkyni (chápej – kamarádka, you sick pervert.) „Věř mi prosím. Jdi pomoct s léčením zraněných, postarám se o něj.“
Stařenka se jen uchechtla a zmizela. Věřila mu. Po tom všem. Prokřupal si prsty.
„Dal jsem ti na výběr, Yosuke,“ natáhl před sebe pravou ruku.
Jeho oponent proti němu mezitím vystřelil jako raketa – oba meče měl natažené před sebe, aby svůj cíl probodl. Byl však zastaven neuvěřitelnou duševní energií, která vycházela z těla bývalého kapitána, které předtím obýval. Vykulil oči.
„Co to-?“ zamumlal a pro jistotu zaujal obranný postoj.
„I přes to, že ses dostal k hlavnímu zdroji všech informací. Ke znalostem bez hranic. K něčemu tak velkému, že sis to v té své malé hlavičce nikdy předtím nedokázal ani představit,“ poklepal si ukazováčkem na hlavu. „Dokázal jsi využít jen zlomek.“ Satoshiho hlas zněl klidně a chladně. Viděl na svém nepříteli, jak se třese. Měl by.
„Protože kdybys využil všechno, zabránil bys tomu, abych udělal tohle.“ Celého Satoshiho na pět vteřin obalilo fialové tornádo jeho vlastního reiatsu – potom zmizelo. Ve své pravé ruce svíral obyčejnou zanpakuto.
„He?“ Yosuke vykulil oči, potom se hlasitě zasmál. „To je všechno?“ Vypadalo to, že se náramně baví nad celou situací. Neměl nejmenší tušení.
„Všechno?“ zeptal se Satoshi a uchopil jílec svého meče oběma rukama. Duševní tlak v celém okolí byl ještě hustší, než předtím.
„Asi bych tě měl seznámit s mojí skutečnou zanpakuto, Yosuke.“ Satoshiho meč začal fialově zářit a vědec zavřel oči. „Povstaň, Setsuri.“
„Skutečnou?“ Kokumaru zřejmě nechápal, ale jak by on sám řekl. Vždyť to bylo jedno. Stejně to byl omezenec, který si chtěl hrát na pána světa a bohužel získal sílu, která mu to na chvíli umožnila. Nepotřeboval to chápat.
Satoshi použil shunpo a sekl. Kokumaru se to pokusil vykrýt, ale Satoshi jako by věděl, co přesně jeho oponent pánuje. Jen svým mečem uhnul o pár centimetrů do strany a jeho útok dopadl přesně tam, kam chtěl.
 
 
„Kapitán dvanácté divize?“ zeptal se s přivřenýma očima. Cítil se hrozně unavený. Dnešek byl prostě jeden z těch dnů, který chtěl proležet v posteli.
„Nebudu pak mít moc starostí a tak?“
Sei na něj jen nechápavě hleděla, pak se nafoukla jako by na něj chtěla vyplivnout větrnou bouři, ale nakonec nic neřekla, jen zčervenala, na špičce se otočila a naštvaně vyrazila ke svému kapitánskému křeslu. Satoshi si jen vzpomněl na větu, kterou řekl Sengovi. Tu o respektu. Bral to zpět. Tahle ženská byla úplně marná. Pravděpodobně měla PMS, což bylo dost nepříjemné, ale byla to její chyba, že si ho sem zavolala. Měla to, co chtěla.
„Ty jsi hroznej!“ vykřikla Sei hystericky a rozhodila rukama. Z jejího výrazu šlo jasně říct, že by Satoshiho nejradši zabila do hlavy.
„Myslím, že byste se měla uklidnit, kapitánko. Dejte si třeba ten váš prášek, nebo co jste si to před pěti minutami strkala do pusy.“
 
Záběr na hlavní budovu kasáren první divize. Ach, idylický to den. Ptáčci zpívají, poletují okolo. Páreček členů první divize sedící na střeše – drží se za ruku, och božíčku! Taková romantika.
Najednou střecha odletěla pod náporem drtivého reiatsu vrchní kapitánky. Následoval ženský křik.
Dveře se rozrazily a z nich letěl Satoshi. V jeho tváři zůstal stoický výraz. V pravé ruce držel haori se znakem dvanácté divize. Nedala mu na výběr.