Kapitola čtrnáctá - Pamatuješ?

Spoiler:

 
 
 
 
„Do pytle!“ zakřičel mladý chlapec, navlékajíc si na sebe své černé shihakusho. Dvakrát kolem sebe omotal svůj bílý pásek, aby mu to celé nevlálo, zavázal to a vyběhl z kabinky. Málem si rozbil hubu na té kluzké podlaze, protože fakt hodně spěchal a s rychlostí, jakou si umyl ruce, to ani nevypadalo, že se chystá zpomalit. Ruce si samozřejmě utřel do své róby, jelikož neměl čas hledat nějaký ručník.
Konečně se rozběhl ke dveřím, do kterých narazil, protože si během své cesty k nim uvědomil, že zapomněl vzít knihy a chtěl to ubrzdit, jenže kluzká podlaha řekla – ne.
„Au, to, au, bolí.“ Chlapec se chytil za nos a chvíli se vzpamatovával, než se odhodlal vrátit se pro tři knihy, které nechal na stolku vedle umyvadla.
Jednu po druhé sebral a pevně si je pravou rukou přidržoval u těla, aby mu nespadly na zem. Na to už fakt neměl čas.
Teď už k posuvným dveřím přistupoval s větší opatrností. Jedno zranění mu stačilo. Levačkou je vysunul a vyběhl ven.
Sídlo doslova prosprintoval, ale s notnou dávkou nejistoty. Pořád cítil nepříjemné pocity v břiše. Včerejší večere mu totiž vůbec nesedla.  Musel se ale pokusit ignorovat to, už teď šel totiž pozdě.
Hlavním vchodem proletěl jako blesk a zamířil do ulic Seireitei směr – kasárny osmé divize.
„Kyouraku-sensei, vydržte prosím!“
 
 
„Raidene!“ zakřičela zoufale jméno svého milovaného kapitánka druhé divize – Haruka Kasumi. Raiden se začal zvedat. Všude kolem něj byly sutiny budovy, kterou právě zničil svým tělem.
„Jsem v pohodě, Kasumi,“ řekl, ale pohled na něj mluvil o opaku. Chyběl mu kus pravé ruky, který mu Satoshi (pozn. Tehdy ještě nevěděli, že je to Kokumaru, tudíž ho budu adresovat podle jeho vzhledu) vysekl svým mečem.
Raiden zasyčel bolestí. Ale ani ta ho nezastavila před tím, aby se postavil na nohy. Byl to bojovník. Pokud po něm Satoshi chtěl, aby už nevstal, musel mu useknout nohy nebo ho zabít. Raiden byl ale odhodlaný zabránit mu v tom, aby to udělal.
Kasumi se ke kapitánovi osmé divize rozběhla, ale zastavil jí mávnutím své zdravé ruky.
„Zůstaň na pozoru, Kasumi! Nevím proč, ale Satoshimu hráblo. A viděla jsi, co udělal s Izanagim, že jo?“ Po jeho slovech se kapitánka druhé divize zastavila a obrátila se k nepříteli, který se už delší dobu nepohnul. Na celém bojišti to teď nějak stagnovalo. Nikomu se nechtělo útočit. Ačkoliv Raiden Satoshiho moc nemusel pro jeho tajnůstkářskou a mysteriózní povahu, nedokázal se ve svém nitru přinutit k tomu, aby ho zabil. Ne dokud nebude znát důvod jeho zrady. A navíc, každý nepromyšlený útok by mohl být potrestán. Podíval se na svoji zraněnou ruku a zatnul zuby. Nebylo to nic, co by se nespravilo po pár hodinách v nemocnici, ale na to nebyl čas. V tomhle stavu ale bude schopný používat jen jednu ruku, takže kombinace zanjutsu a útočných, popřípadě obranných, kido npřipadala v úvahu.
Všichni kapitáni, zástupci i členové, co tu byli, na sebe hleděli, jakoby hledali vůdce, který je povede v následujícím útoku. Raiden se pomalu vybelhal ze sutin a oprášil si boty. Po očku se podíval na členy čtvrté divize, kteří opodál léčili zraněné. Nebylo to bezpečné, ale na přenášení do nemocnice nebyl čas.
Raiden se zamračil na Satoshiho a šel do popředí celé té jejich parády. Ostatním se zřejmě ulevilo, když se Raiden ujal pozice lídra.
„Zaútočíme hezky jeden po druhém,“ otočil se. „Yoshiro, spoléhám na tebe, kryj mě.“ Bělovlasý kapitán deváté divize přikývl a připravil se.
Raiden vyrazil bleskově kupředu. Satoshi už jeho útok zřejmě očekával ,  jelikož zaujal defenzivní postoj. V obličeji se mu usadil provokativní úškleb.
Jakmile se kapitán osmé divize dostal před něj, použil shunpo a dostal se nepříteli do zad. Satoshi jen seknul za sebe, vůbec se neobtěžoval otáčet se. To už u nich byl kapitán deváté divize a pokusil se vědeckého kapitána probodnout, jenže jeho oponent použil sonido a dostal se pryč. Když se Raiden rozhlédl, uviděl ho nad sebou. Stál na ploše, kterou si vytvořil z duševních částic.
Kapitánka šesté divize zaútočila svojí ohnivou zanpakuto, ale nemělo to žádný účinek.
„Všechno vidím,“ zasmál se Satoshi, chytil kapitánku za vlasy a hodil s ní k zemi. Raiden se co nejrychleji přesunul na místo, které měla Suki zasáhnout svým tělem, zahodil svůj meč a chytil jí.
„Děkuji, kapitáne,“ poděkovala a postavila se na nohy. Raiden jenom přikývl , sebral ze země svůj meč a znovu vyrazil do útoku.
Teď už to přestávala být sranda a kapitán se rozhodl, že to ukončí. „Bankai!“ vykřikl. Celého ho obalila blesková energie. Členové divizí začali upadat do bezvědomí. Kapitánské reiatsu jim vůbec nedělalo dobře.
Raiden si všiml, že ostatní kapitáni Satoshiho zasypávají pravidelnými útoky ze všech stran. To byla situace, které hodlal využít. Na zádech se mu objevila blesková křídla, takže si pod sebou nemusel tvořit plošinu. Namířil meč k nebi a zavřel oči.
„Celý to tu zničíš!“ zakřičela na něj Kasumi, která zrovna ubrzdila jistý pád. Měla pravdu a Raiden to věděl.  Ale Satoshiho moc byla obrovská. Pouhým mácháním mečem ho zastavit nemohli. Musel to risknout.  
Na nebi se začalo černat a sem tam se blýsklo. „Copak mě neposloucháš?!“ pokračovala Kasumi, ale znovu se nedočkala odpovědi. Její muž byl rozhodnutý. Otevřel oči a věnoval Kasumi jeden letmý pohled. Usmál se.
Jeho pozornost se konečně vrátila k šarvátce, která probíhala na nebi. Razaki zrovna sekl kosou. Nepřítel se ani neobtěžoval tomu uhnout, prostě to vykryl rukou a odpálil Razakiho pěstí.
Kapitán osmé divize namířil meč proti Satoshimu a na nebi se znovu zablesklo. Tentokrát to však bylo následováno obrovským bleskem, který udeřil přímo do nic netušícího kapitána dvanácté divize.
Kapitáni v jeho blízkosti se museli shunpem dostat pryč, aby nebyli zasaženi ničivým útokem. Destruktivní síla Raidenova bankaie v celé své kráse. Byl to přímý zásah. Raiden doufal v to, že to Satoshiho nezabilo, aby jej mohli vyslechnout a poté uvrhnout do nejspodnějšího žaláře, popřípadě popravit na Sokyoku.
„Raidene.“ Kasumi zpražila svého muže pohledem a opřela si ruce v bok. Raiden jen pokrčil ramenem zdravé ruky a zazubil se. Vedle Kasumi se objevil její zástupce, Kiryu a něco jí pošeptal. Raiden se jen podezíravě zamračil, čehož si Kasumi očividně všimla a škodolibě se usmála. Oba dva se chovali, jako by byl konec boje.
 
Raiden běžel ulicemi Seireitei a uhýbal jednomu shinigamimu za druhým. Někteří se chovali hrozně arogantně. Taky proč by uhýbali nějakému prckovi, co sotva prolezl akademií. Raiden se zamračil.
„Pitomci,“ pomyslel si a oběhl dalšího, který se mu ještě schválně stavěl do cesty.
Mladík zakroutil hlavou a chystal se pronést nějakou trefnou poznámku, ale přerušilo ho zakručení v břiše.
„Ne! Teď ne, sakra!“  Chytil se za břicho, na sekundu ztratil rovnováhu a jedna z jeho knih mu začala vyklouzávat. Pokusil se jí chytit, jenže zakopl a po dvouvteřinovém letu vzduchem si dal o zem pěknou ránu do obličeje. Kolemjdoucím to očividně připadalo hrozně vtipné, protože se začali za břicha popadat a jeden debil dokonce odkopl Raidenovu učebnici kida pro pokročilé.
Chlapec se začal zvedat, ale při pádu si narazil ruku, o kterou se právě zapíral. Znovu začal padat k zemi, ale tentokrát nedopadl. Někdo ho chytil. Zvedl hlavu, aby se podíval a uviděl blonďatou dívku. Mohla být zhruba stejně stará jako on.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se. Když Raiden přikývnutím hlavy potvrdil, že ano, zvedla hlavu a zamračila se na všechny ty pitomce, co se mladíkovi smáli. „Připadá vám něco k smíchu? Hleďte si svého, než budete na zemi ležet vy!“ zakřičela na ně. Všechen smích najednou ustál a dav se rozešel.
Raden ucítil, že na něj přichází nějaké horko. Hrozně se červenal. Snažil se zakrýt si obličej, aby ho blondýnka neviděla. Už tak se mu dnes smálo hodně lidí.
Nevypadalo to ale tak, že by se měla k odchodu. Pomohla mladému Raidenovi na nohy, a dokonce pro něj posbírala všechny jeho učebnice.
On se na ní ale pořád nepodíval. Byl hrozně nervózní a potil se. Před dívkami se styděl, obzvlášť před těmi, které ho zachránili. On měl zachraňovat je! Tohle byla ostuda.
„Proč se pořád otáčíš?“ zasmála se a skočila Raidenovi  do zorného pole. Chlapcova reakce byla okamžitá – znovu uhnul pohledem a teď se ještě víc červenal. Blondýnka vzdychla.
„Jsi docela fešák! Neměl by ses před dívkami stydět!“ řekla podrážděně. „Navíc bys mi aspoň mohl poděkovat. A je slušné dívat se přitom tomu druhému do očí, ne?“ zeptala se a překřížila si ruce na prsou. Mladík uznal, že měla pravdu. Vždycky byl veden k tomu, že slušnost je základ. I když jeho mistr nebyl zrovna příkladem slušnosti.
„Opravdu o mně řekla, že jsem fešák?“  Bylo to poprvé v jeho životě, co o něm někdo něco takového pověděl. Styděl se ještě víc, ale co měl dělat? Utéct jako posera? Na sucho polkl a konečně se na ní podíval.  Vítězoslavně se usmívala a dívala se mu přímo do očí.
„Děkuju ti,“ poděkoval.
Naklonila hlavu do strany, zasmála se a zavřela oči. „Nemáš za co!“
Na Raidenově tváři se konečně usadil úsměv.  Nikdy by ho nenapadlo, že se k němu takhle bude chovat pěkná holka. A tahle byla opravdu pěkná! Měla krásné blond vlasy. Chvíli se na ně díval a přemýšlel nad tím, že kdyby je měla v culíku, určitě by jí to slušelo mnohem víc. Více by jí vynikl obličej. A hlavně ta modrá kukadla. Chtěl se do nich pořádně zadívat, ale určitě by uhnul pohledem. Navíc by jí to mohlo připadat divné.
„Co to máš za knížky? Viděla jsem, že na jedné je něco s kidem, ale ty ostatní jsem nezkoumala.“
„Knížky?“ Raiden byl zamyšlený, takže mu nejdříve nedošlo, co po něm chce, ale když na něj ještě dvakrát zamrkala, došlo mu to.
„Jo, knížky. Tyhle. No. To jsou moje učebnice.“ Podíval se na ně a jednu po druhé prozkoumal, jestli jsou všechny v pořádku a nezničily se při pádu. Na knize o zanjutsu byl sice malý škrábanec, ale to nebylo nic závažného.
„Aha! A kam jsi tak spěchal?“ zeptala se na další otázku. Raiden se znovu zasekl. Tentokrát proto, že mu došlo, že ztratil několik dalších drahocenných minut a teď už ho Kyouraku-sensei nejspíš zabije.
 V jeho obličeji se usadil pohled někoho, kdo poprvé viděl nějaký opravdu strašidelný horor a neměl na to nervy.
Vykulil oči a s výkřikem se rozběhl. Blondýnka na něj jenom nevěřícně koukala. Chlapec si uvědomil, že tohle bylo určitě hodně neslušné, jen tak uprostřed konverzace zmizet, ale jinak to nešlo.
„Hej, kluku!“ ozvalo se za ním ještě. Raiden zabrzdil a ohlédl se.
„Jak se jmenuješ?“ zakřičela na něj dívka.
Chvíli váhal, ale nakonec si přiložil ruku k ústům a zakřičel: „Raiden! Tomisura Raiden!“
Blondýnka se usmála a přiložila si k ústům ruce stejně, jako učinil on: „Já jsem Haruka Kasumi! Těší mě!“
 
 
„To trošičku zalechtalo, ale opravdu jenom trošičku. Můžu už jít?“ Ozvalo se nad Raidenem. Zvedl oči k nebi a uviděl Satoshiho. Jeho oblečení bylo dost potrhané, většina byla spálená, ale on byl úplně v pořádku. Tedy, vypadal tak.
Nechápal to. Vždyť ho zasáhl bleskem. To není něco, co by ho mělo polechtat.
„Ne, nikam nejdeš,“ odpověděl kapitán osmé divize. Jeho křídla zmizela a on se celý proměnil na bleskovou energii.  
Podíval se na Kasumi a Kirya, kteří byli také připraveni k boji. Oba ale byli dost pomlácení, a kdyby se pokusili bojovat, nejspíš by zemřeli 
„ Kasumi, vem svého zástupce a jděte se nechat ošetřit,“ řekl. Z jeho hlasu bylo znát, že nemají na výběr. Zástupce kapitána druhé divize si neodpustil nějakou drzou kousavou poznámku, ale nakonec i se svojí kapitánkou, která Raidenovi věnovala ještě jeden pohled, zmizeli.
Vedle Raidena zaujali pozice kapitáni třetí, páté, sedmé, deváté a jedenácté divize.
„Stejně jako předtím. Jděte po něm vším, co máte. A až nastoupím já, krejte se.“  Raiden mohl znít trochu sebestředně, ale věděl dvě věci  - jeho kolegové byli opravdu silní, ale stejně jako znal jejich sílu, znal i tu svojí. A byl si jistý, že daleko přesahuje ty jejich.  
Kapitáni jeden po druhém přikývli a vyrazili kupředu. Většina z nich aktivovala bankai a ti, kteří ne, alespoň shikai. Satoshi byl znovu pod tlakem všech těch útoků.
Raiden se do toho pořádně opřel  - doslova. Pravou nohou couvl dozadu a silou tlačil do duševních částic pod sebou. Chystal se odrazit, proletět Satoshim a spálit ho na popel. Šanci už mu dal, znovu to neudělá.
„Nebeský blesk: Hromový úder,“ zašeptal a vložil do sebe svůj meč. Jeho tělo se teď stalo nejničivější zbraní, kterou mohl vytáhnout ze svého arzenálu. Zaměřil si pohledem svůj cíl a odrazil se. V ten moment ostatní kapitáni zmizeli pryč, aby nebyli zasaženi.
Byl to další přímý zásah. Kapitán proletěl Satoshim bleskovou rychlostí, ten nemohl nic dělat.
Raiden se zastavil za ním a deaktivoval svůj bankai. Ve zdravé ruce se mu objevil Hiraishin. Počítal s tím, že tohle Satoshi nepřežil. Jak by mohl?
Otočil se, aby se podíval na hromádku popela, která z kapitána dvanácté divize musela zůstat, jenže tam žádná nebyla. Uslyšel zasvištění a než se stačil otočit, ucítil, jak jeho tělem projel černý meč.  
Chytil se čepel, která trčela z jeho břicha, a vykašlal krev.
„Mrzí mě to, Raidene, ale asi to jinak nepůjde. Jsi moc cílevědomý a určitě by ses mě pokoušel zastavit,“ zašeptal mu Satoshi do ucha a potom otočil mečem, čímž kapitánovi osmé divize způsobil ještě vážnější zranění. Jenže u toho neskončil. Když byl meč otočený v horizontální pozici, sekl do strany, čímž Raidena rozsekl od středu do strany. Kapitán se neudržel na nohách a začal padat k zemi.
Razaki a Yoshiro ho chytili a shunpem se s ním přesunuli do tábora, který v okolí vytvořili členové čtvrté divize.
Raiden jen sledoval, jak Satoshi zmizel pryč, potom upadl do bezvědomí, i přesto, že na něj oba kapitáni mluvili a snažili se ho udržet při vědomí.
 
 
Raiden ležel na operačním sále v nemocnici čtvrté divize. Všude kolem něj byla řada pípajících přístrojů, kterým nerozuměl. Otravovalo ho to. Doktor, který ho léčil, odešel ze sálu.
Celé tělo kapitána bolelo. Nejhorší zranění mu dokázali ošetřit, ale pořád měl pocit, že s každou sekundou slábne. Něco prostě nebylo v pořádku.
Najednou dovnitř vtrhla Kasumi a přiběhla až k lůžku.
„Raidene! Jak ti je?!“ zeptala se a nejspíš by s ním i začala třást, kdyby nebyl v takovém stavu.  
„Uklidni se, Kasumi, prosím,“ zašeptal a natáhl k ní ruku, za kterou ho okamžitě chytila.
„Doktor se netvářil zrovna nadšeně, myslím, že mi něco tají.“
„Určitě ne, jen je toho na něj moc. Nemocnice je přeplněná.“
Sotva kapitánka domluvila, dovnitř vtrhl kapitán čtvrté divize. Když uviděl Kasumi, zastavil se. 
„Kapitáni,“ pozdravil je kývnutím hlavy a na stolek za sebou položil desku s papírem.  Odkašlal si a přišel blíž ke dvojici přičemž se samozřejmě opíral o svojí hůl. V jeho obličeji byl docela ustaraný výraz. Raiden zavřel oči. Došlo mu to. Kdyby všechno bylo v pořádku, nechodil by sem sám kapitán čtvrté divize. Navíc ten jeho výraz.
„Je mi to líto, kapitáne Tomisuro, zbraň, kterou vás kapitán dvanácté divize zranil, zřejmě byla otrávená. Bohužel jsme nedokázali vytvořit protijed, protože neznáme to, co vám teď koluje v žilách.“
Přesně jak si myslel. Jindy cool kapitán osmé divize se teď dost nervózně zasmál.
„Tak je to tady. Kolik mám času, doktore? Stihnu mu to ještě jít vrátit?“ zeptal se. Daisuke zakroutil hlavou.
„Výsledky testů, které jsme vám dělali přes noc, nám ukázaly, že jed je velmi agresivní. Obávám se, že vaše tělo se mu už dlouho nebude schopno bránit. Nejspíš nepřežijete noc. Je mi to líto.“ Daisuke z toho byl očividně opravdu smutný. Toho si kapitán osmičky samozřejmě cenil, ale teď už ho tu nepotřeboval.
„Díky, doktore. Mohl byste mě prosím nechat o samotě s mojí ženou?“ zeptal se, na což Daisuke samozřejmě reagoval kladně a chystal se opustit operační sál.
„Ne! Stůjte! Něco přece musíte udělat! Musíte!“ křičela na něj Kasumi, ale Raiden jí chytil za ruku, aby se uklidnila. Kapitán čtvrté divize se ještě jednou podíval na svého kolegu z osmé. Ten mu jen hlavou pokynul, že může jít. Doktor za sebou zavřel dveře.
„Raidene, pusť mě! Něco se přece musí dát udělat! Půjdu za Satoshim a…“
„A donutíš ho dát ti protijed? Samozřejmě, že ano, určitě ti ho dobrovolně dá. Prostě se posaď a buď tu se mnou,“ řekl zcela klidně a přitáhl Kasumi k sobě. Ta se rozbrečela a položila se na lůžko vedle něj.
Raiden jí hladil ve vlasech a tulil se k ní.
„Myslím, že je to lepší konec, než kdybych byl rozsekanej na kusy někde v lese. Aspoň můžu umřít ve tvojí náruči.“
Kasumi na to nic neřekla, dál brečela. Raiden byl smutný, ale co mohl dělat? Jediné, co mu zbývalo, bylo bojovat až do konce. Přežít tak dlouho, jak jen bude moct. V poslední době Kasumi zanedbával kvůli práci a jiným hloupým záležitostem. Nezasloužila si to. Objal jí a políbil.
„Kasumi, miluju tě.“
Blondýnka pořád brečela, ale tiskla se ke svému muži tak silně, jak to jen šlo.
„Já tě taky miluju, moc!“ zašeptala a dál plakala.
„Pamatuješ si na to, jak jsme se poprvé potkali?“ zeptal se Raiden a hladil jí na zádech.
„Jak bych mohla zapomenout?“ odpověděla a popotáhla.
„Už tenkrát mi bylo jasný, že budeš moje!“ zasmál se. Kasumi se trochu uklidnila. Už nebrečela tak hystericky jako před chvílí.
„To určitě. Tenkrát jsi byl tak nervózní, že se s tebou třáslo celé Seireitei,“ setřela ho.  Oba se zasmáli.
„Máš pravdu, byl jsem dost nervózní, ale stejně jsem věděl, že budeš moje.“  Kasumi Raidena políbila a podívala se mu do očí. On se do nich zadíval. Dlouze. Tak, jak si kdysi přál. I přes to, že celá tahle situace byla skutečně smutná, cítil se šťastný.
Oba dva se k sobě znovu pořádně přitulili. A zanedlouho usnuli.