Návrat - 2. díl povídky

Seiko se díval na zbytek své výpravy a cítil obavy. Čtyři shinigami co chtějí spasit Seireitei, nevěděl jestli Sei byla šílená, nebo jen velmi optimistická. Je pravda, že téměř celý jejich dosavadní život trénovali a chystali se na nadcházející události, ale když se představy měly stát skutečností, bylo to strašidelné.
Mezitím, co se mu myšlenky zběsile honily hlavou, palcem přejížděl po povrchu medailonku s rytinou ženy. Byl to dárek od Sei, pro jejich budoucí poslaní velice důležitý.  Jen díky němu budou schopni zapadnout do komunity, která se vytvořila v Seireitei. Podobizna na povrchu zobrazovala současnou vládkyni. Kdyby to povahově nebyla tak hrozná ženská, možná by se Seikovi i líbila.

Po uklidnění toku jeho myšlenek předstoupil před ostatní a tasil svůj meč. Následně Seiko zavřel své oči a podle toho, jak mu to babča ukázala, strčil své zanpakuto do meziprostoru a lehkým otočením vyvolal tradiční průchod do světa duší – Senkaimon. Byl to průchod, kterým jejich otcové a matky kráčeli mnohokrát. Pro Seika, Aiko, Keiko a Hikara to však bylo poprvé. Mnohokrát o tom slyšeli, ale i tak…ten pocit…stísněnost, napětí, obavy i radost, vše smísené do jednoho.
Seiko se naposledy rozhlédl po svých přátelích a odhodlaně vkročil do hlubin brány Senkaimon.

Když se vynořili na druhé straně, všichni byli znatelně nervózní. Jejich oči těkaly kolem, věděli, že se tu nemůžou moc dlouho zdržovat. Popravdě strategii neměli úplně promyšlenou, takže takhle by jen vzbudili pozornost. Do jejich karet snad hrálo jen to, že byla noc.
„Musíme se dostat k tomu pánovi, co nám má pomoct! Já se totiž těch shinigami asi budu bát,“ řekla Keiko nejistě.
Hikaru ji povzbudivě plácl po zádech, div se Keiko nesbírala se země a započali plížení k informátorovi od Sei.
Cesta skrz Seireitei byla zážitkem sama o sobě. I přes tu tmu bylo poznat, že prostředí je nádherné, budovy opravené, zahrádky udržované. Nic krom všudypřítomných soch krutovládkyně nenasvědčovalo tomu, co se tady děje za zvěrstva.
„Já bych ty sochy rozbila a suť bych ji narvala do huby!“ syčela Aiko zlostí mezitím, co se krčili za stánkem místního zelináře.
Seiko se na ni podíval a jeho obočí přitom vystoupalo do značných výšin. Co to měl za materiál sebou? Sám nevěděl, co si s nimi počne. Hikaru a Aiko by nejraději všechno zničili a Keiko by se jen mile usmívala a omlouvala každému, komu by ti dva rozsekali obličej.
„Ať tě to ani nenapadne…musíme být nenápadní kriste… Tihle lidi pobili polovinu Seireitei, včetně třinácti nejsilnějších lidí své doby… Čekáte, že my čtyři zelenáči přežijeme frontální útok? Takže držte tlamy a jdeme!“ syknul Seiko naštvaně. Proč nemohl dostat na starost někoho, kdo nejdřív rozmýšlel… Proč si neudělal dítě třeba Yasumaru-san, nebo Kasumi-san?! Kroutil hlavou.
Aiko se jen zakabonila a s odfrknutím pokračovala vytyčenou trasou.

Skupina se snažila nenápadně proplížit těmi temnějšími uličkami, až k jednomu z pěkně opravených domů. Tam byl jejich cíl. Dům Kyoshiho – informátora Sei, byl to jeden z posledních normálních shinigami v Seireitei, který věřil, že staré dobré časy se ještě mohou vrátit.
„U Kyoshiho probereme taktiku? Chtěl bych se do toho pustit co nejdřív, Seiko, tihle blázni se tu nemají co roztahovat, je mi z toho zle,“ řekl Hikaru vážně a skrčil se u nejbližšího domu. Cítil se nervózně, potřeboval si už dát cigaretu. Emoce většinou skrýval, bylo pro něj tedy velice těžké, když se vrátili zpět do Seireitei. Místa, kde žil jeho otec Yoshiro a matka Konan. Navíc ta tma kolem, všechno působilo tak zlověstně. Obzvlášť ty monumentální sochy, jež se tyčily do výšin na každém rohu. Házely na dlažbu stíny postav, působilo to nemile na celou skupinku.
Seiko jen souhlasně přikývl a ukázal na dům na protější straně ulice. U vchodových dveří stála rozsvícená svíce, vedle ní seděl muž a v ruce držel sklenici vody. Přesně tohle bylo znamení, na kterém byli domluveni.
Skupinka se v poklusu přemístila na druhou stranu a muž je bez okolků pustil do svého domu. Pak je Kyoshi uvedl do malé místnosti, kde bylo na stolku přichystáno jídlo, on pokynul rukou, aby se usadili.

„Jsem tak nesmírně rád, že jste tady! Měl jsem obavy, aby se vám podařilo dostat až sem. I přes tu noc, jsou stále rozmístěny hlídky, ale doufal jsem, že trasa, kterou jsme naplánovali se Sei-sama, bude bezpečná,“ pousmál se vstřícně Kyoshi. „málem bych zapomněl! Promiňte, Já jsem Masuhiro Kyoshi, bývalý člen 6. divize, informátor a doufám, že jeden ze správných chlapů, co tu zbyli!“ zazubil se vesele, koukajíc na ty mlaďochy před sebou.
Aiko se stihla ujmout slova, ještě dřív než Seiko. „Já jsem Ukitake Aiko, tohle je má sestra Keiko,“ ukázala na ni. „toto je potom Ruyichi Hikaru a Izumi Seiko.“ dodala s úsměvem a vycenila zuby na Seika stylem: Teď jsem šéfka já!
Seiko jen přetočil oči, i když bylo vidět, že za tím vším je úsměv. „Jsme rádi, že vás poznáváme, měl jste pravdu, opravdu se nám podařilo vyhnout hlídkám. Děkujeme a zároveň nás moc těší,“ pousmál se. „Rád bych se zeptal, jak vypadá aktuální situace v Seireitei? Musíme znát více souvislostí, než se pustíme do větších akcí, chápete.“
Hostitel kývnul. „Je to špatné, možná víc než to. Ta ženská ovládá všechny, její schopnost manipulace je neskutečná. Téměř všichni ji bez rozdílu následují… Až slepě… Je vážně prohnaná a nebezpečná. Sám nevím, co bych měl o ní říct, nikdo její rozsah sil nezná. Podařilo se ji vybudovat sektu, v které ji každý uctívá jako bohyni, staví se modly, všichni jí provolávají slávu. Kult osobnosti má značný. Sami už víte, že hlídky jsou téměř na každém rohu. Každý obyvatel je skoro pod neustálým dohledem. Kdo jí neprokazuje dostatečnou úctu, je většinou umučen pro výstrahu všem. Musíte být vážně opatrní.“

Po vyslechnutí informátorova monologu, nebylo nikomu zrovna do zpěvu. Nejvíc optimistická byla jako vždy Aiko a Hikaru, kteří seděli vedle sebe na polštářích a ještě si mezi sebou štěbetali. Seiko hostiteli poděkoval za jeho ochotu, což bylo takovým znamením, že by rádi osaměli. Kyoshi se hned na to zvednul, protože to byl přece jenom inteligentní chlap a opustil svou návštěvu, která měla zůstat v tomto pokoji spát.
Po jeho odchodu z místnosti se Seiko napil ze šálku a začal přikusovat jídlo, co bylo položeno na stolku. Popravdě ani nevnímal, co mu putuje do žaludku, hlavou se mu řítily myšlenky. Potřebovali zosnovat plán, sakra dobrý plán, aby to všechno vyšlo. Jeho obavy byly značné, ale věřil jim.. Své skupině.
„Co teda bude?“ zahuhlal Hikaru s plnou pusou jídla. „musíme dát dohromady ten náš supr plán!“
Seiko jen nepřítomně přikývl hlavou. „Já vím, přemýšlím. Všechny bojové akce musíme podnikat pod rouškou tmy, nejdříve zaútočíme na kasárna a oslabíme tak její vliv a sílu. Nepočítám s tím, že by nějaký vpád čekali. Myslí si, že odpor byl již dávno zničen… Potomky kapitánů nebudou očekávat. Nikdo nesmí přežít,“ řekl vážně koukaje na své kamarády.
„Zabít je? S tím nemám problém,“ hlesla Aiko drsňácky a začala si prokřupávat prsty.
Seiko protočil oči, plácl sebou na futon a zakryl si oči. V duchu si přehrával scénu, kde Aiko lehce škrtil. Byl to holt kliďas. Ta holka byla tak nezvladatelná! Pořád by jen někoho zabíjela.
„Ale pocém, nedělej!“ začal se Hikaru chechtal, plácl sebou vedle Seika a přitáhl si jej jako správného bro k sobě.
Keiko se začervenala, to bylo poprvé, kdy viděla dva muže se tulit v posteli. Z nějakého nepochopitelného důvodu, ji to připadalo roztomilé, její ruměnec nabýval na intenzitě.
Když se konečně Seikovi podařilo setřást Hikara, zavelel, že se jde na kutě. Kupodivu ho všichni poslechli.


Keiko byla přikrčena a její srdce tlouklo značně rychle, když postupovala v těsném závěsu za ostatními. Cítila stoupající adrenalin, ve chvíli kdy míjely podivně osvětlenou budovu. Něco ji na té stavbě nehrálo, měla předtuchu. Když zvedla svou hlavu a zaostřila na nápis, nejistě otevřela pusu a mávla na ostatní, aby se zastavili.
„Stůjte, myslím, že jsme něco našli…“ šeptla koukajíc na ohromný nápis nad kruhovou budovou.

Muzeum kacířských zločinců - nechť hnijí vaše duše navždy.

„Na to nemáme čas!“ zasyčel Razakiho syn a chtěl dál nekompromisně pokračovat. Tlačil jich čas, na svůj vpád potřebovali tmu, nebyl čas na zastávky! Proč zrovna on musel velet?!
Keiko chtěla odporovat, ale jako vždy to nedokázala moc hlasitě. Proto převzala roli její průbojnější sestra. Poznala, že je to vážně. Výraz sestřiny tváře ji přesvědčil.
„Jenom tam nahlédneme. Vždyť se podívej, jak se tváří. Víš, že má dobrou intuici.“ namítla Aiko, koukajíc na Seika a Hikara. Doufala, že zvítězí Hikarův zvídavý duch a připojí se k nim. Seikovi by pak nezbývalo nic jiného než souhlasit. Věřila, že teď by se doopravdy hádat nechtěl.
Velitel se cítil nesvůj, ale nakonec svolil. Hikarův zájem, předtucha Keiko a bojovnost Aiko ho udolala. Když nohy všech vstoupily na půdu muzea, nestačili se divit. Zaprvé dveře nebyly zavřené, zřejmě tato budova byla přístupna všem a kdykoliv. Nikde nebylo ani stopy po hlídkách, nebo něčem podobném. Panovalo tu hrobové ticho, všude byly rozmístěny velké svíce, které osvětlovaly celý prostor. Na to, že tu nebylo žádné jiné osvětlení, byla místnost jasná dost… Dost na to, aby našim hrdinům spadla čelist.
Uprostřed kruhové místnosti visela zašlá zástava 1. divize, pod ni byl podstavec s lebkou. Hikaru se odvážil jako první přistoupit blíže, aby ostatky prozkoumal. Cítil se přitom dost podivně. Co to bylo sakra za místo?!
Na lebce bylo nespočet záseků, z očního důlku čněla zlomená čepel zanpakuto. Pod lebkou bylo napsáno:


Pod těmi strašnými řádky, bylo malým písmem vepsáno: Jedná se pouze o repliku.