Odkaz - 1. díl povídky

Záře cítil, jak proniká jeho víčky…Ta zlovolná rudá záře. Pomalu otevřel oči, popravdě jen své pravé oko…Levé pouze pootevřel skrze masivní podlitiny. Celá levá strana obličeje jej bolela. Ale to však nebylo nic proti krvavým pahýlům nohou a otevřené zlomenině pravé ruky. Celý život se učil snášet bolest, ale nikdy nezažil tolik utrpení jako dnes. Pomalu vzhlédl ke kasárnám 1. divize, kterou rychle stravovaly plameny. Celé Seireitei hořelo. Chtěl něco říct, ale cítil se slabý, tak slabý jako nikdy. Mohl pouze sledovat své bývalé podřízené, nyní na straně nepřítele, masakrovat to co zbylo z jeho divize. Viděl muže, který mu ještě včera vařil kafe, jak byl doslova rozsekán na kusy skupinou pěti mužů, kteří s ním to kafe pili. Nechápal, jak se tak lehce mohli zaprodat. Všechny je znal, trávil s nimi čas, někteří z nich mu dokonce přirostli k srdci. Tohle byla rána pod pás.
Najednou nad sebou zahlédl stín, aspoň měl dojem, že tam byl, jeho reflexy byly značně opožděné. Bolest se dostavila záhy. Pět mužů se kolem něj shromáždilo a započalo svou odplatu. Nechápal proč, co udělal?!  Ucítil chladnou ocel pěti mečů, která mu proráží kůži. Neměl ani sílu křičet, nebo jakkoliv vzdorovat.  Sekání a bodání nebralo konce. Muži nejspíš dobře věděli kam udeřit, aby prodloužili jeho utrpení. Na přemítání o životě, jak je to ve všech filmech, neměl sílu.  Před očima se mu neodehrála žádná sekvence z jeho minulosti, pouze se mu před obličejem mihla špička čepele, která mu vypíchla to poslední zbývající oko.  To bylo to poslední, co Izanagi cítil, pak se kolem rozprostřela tma…

Kolem Senkaimonu bylo rušno. Bojovali zde kapitáni 3., 6., 9. a 13. divize, kteří se snažili odrážet útoky smíšené armády, skládající se z nepřátel ale i členů jejich vlastních divizí. Protivníků neustále přibývalo, byli jako myši. Všem bylo téměř jasné, že boj o záchranu Seireitei je prohraný, proto se rozhodli postarat o to nejdůležitější, na čem jim záleželo. Zachránit své milované děti před jistou smrtí. Jednalo se o Seika, Keiko, Aiko a Hikarua, kteří společně čekali na příchod Sei. Netrvalo dlouho, než se stará žena opravdu objevila, byla vyrozuměna s tím, že i kdyby se pokusila zoufalou situaci odvrátit, nebylo by to nic platné. Souhlasila proto, že děti odvede do světa lidí a postará se o ně. Kapitánka 6. divize byla ochromena žalem, nedovedla si představit, že opustí své děti, neuvidí je vyrůstat. Vše o čem kdy snila, se pomalu rozplývalo. Ovšem na rozdíl od Yoshira, Razakiho a Akia alespoň mohla dát svým dětem sbohem.  Naposledy sevřela své malé holčičky v náruči a pak je podala Sei, a když se potom odvrátila a vracela se zpět do bitvy, po tváři ji kanula slza..


Mladý bělovlasý muž stál na balkoně vysoko podlažního domu v Tokiu. Kolem něj poletoval obláček bílého kouře. Tabáku holdoval od té doby, co se dozvěděl o velice krutém osudu svého otce. I když to může znít nadneseně, on měl pocit, že ho to opravdu uklidňuje. Jeho očí zíraly přes mdlý opar nad hlavním městem Japonska do dáli. Hikaru se snažil nemyslet na to, co se děje ve vedlejším pokoji. Bylo mu z toho těžce u srdce.
Keiko seděla na kraji postele, v niž ležela Sei. Uplynulých sto let se na ní opravdu silně podepsalo, možná za to mohly i nervy spojené s vychováváním čtyř děti. Její čas se nachýlil ke konci, všichni v místnosti to už tušili, ale nikdo z nich si to nechtěl přiznat. Sei umírala a ani léčivé schopnosti Keiko tomu nedokázaly zabránit.
Seiko stát opřeny o zeď hledící na scénu, která se tu odehrávala. Byl to z těch čtyř mladých lidí největší realista, proto dost dobře chápal, jak se věci mají. Navíc zjistil z vyprávění bývalé vrchní kapitánky, že tím byl dost podobný svému otci. Teda s tím rozdílem, že on měl babču Sei rád.
Nejhůř situaci zvládala Aiko. Výbušnou povahu své matky nepochybně zdědila, takže se nebylo čemu divit, že si čas od času ulevila nakopnutím skříně, nebo uhozením pěsti do zdi.
Samotná Sei věděla, že už se ji čas krátí a tak ledabylým mávnutím ruky přivolala ke svému lůžku Seika, aby mu sdělila svá poslední slova.
„Seiko, vím, že už mi mnoho času nezbývá, jakmile odejdu, již nebude nic, co by vás zde drželo. Sami dobře víte, co se stalo vašim rodičům a vašemu domovu. Já jsem zasvětila zbytek života tomu, abych z vás vychovala dobré shinigami a nalezla způsob, jak se vrátit zpět do Seireitei, aniž by vás odhalili. Vím, že to zní šíleně, ale já věřím, že dokáže napravit křivdy minulosti a vrátit Seireitei zpět do rukou shinigami. Můžete namítat, že jste jen čtyři, ovšem vaše krev se nedá zapřít… Sbohem, děti.“ Vydechla stará žena a její tvář ustrnula ve smířeném výrazu.
Seiko, vstal a pohlédl na ostatní, dokonce i Hikaru se vrátil do pokoje. „Děcka, vracíme se domů.“