Kapitola devátá - Konec všech dní

Spoiler:

"A to je vlastně všechno."
"Tazže ty si něco jako spejdrmen, tatínku?!"
"Samozřejme! Úplný, eheh, spejdrmen.."
Pravou rukou si dospělý muž s páskou přes pravé oko utáhl culík a usmál se na chlapce v posteli. "Už bys měl spát, zítra jdeš poprvé do školy," řekl a upravil dítěti peřinu tak, aby mu bylo teplo a neonemocněl! Zítra měl mít důležitý den.  
"Ale! Já ci ješče pohádku!"
"Pohádka už byla, Yashiro, spinkej," muž s culíkem se natáhl ke chlapci a políbil ho na čele. "A tatínku?" zvedl se Yashiro a chytil svého otce za rukáv, přičemž na něj několikrát prosebně zamrkal. .
"Ano, Yashiro?"
"Necháš mi otefřený dveře a rosícenou lampičku?"
Otec se zasmál a pohladil svého synka na hlavě. "Samozřejmě," ještě jednou ho políbil na čele a znovu ho přikryl. "Tak už spi. Dobrou noc, Yashiro."
Muž vstal a došel k nočnímu stolku, na kterém stála malá lampička. Rozsvítil jí. Všiml si, že na stolku je obrázek, který nakreslil Yashiro. Byl tam on se svými rodiči.
Usmál se a rukou přejel přes list papíru, potom jej vzal a šel ke dveřím, kterými prošel a jak slíbil, nechal je otevřené.
Na chodbě si obul růžové papuče s něčím, co připomínalo kočičí hlavy a se zívnutím vyrazil k průhledným dveřím, které vedly do kuchyně. Už bylo docela pozdě, ale měl hlad a navíc musel tohle krásné dílo vystavit na lednici. Tak jak to viděl v amerických rodinných filmech.
Když přišel k ledničce, začal po ní s obrázkem různě přejíždět a hledal vhodné místo, kde by to šlo krásně vidět. Nakonec se rozhodl, že je to vlastně jedno a položil na to magnetku s Pikachu, kterou našel v cereáliích.
"Yasumaru?" ozval se ženský hlas ode dveří a do kuchyně vešla krásná třicátnice s neupravenými blond vlasy. Yasumaru se hrozně lekl. Málem z toho spadl na zem! Určitě by si odřel koleno, jak se znal. Nebo by si rozbil obočí. Nebylo by to poprvé. Naštěstí to ale ustál a zachoval si svoji důstojnost. Potichu si odkašlal.
"Kaede? Já myslel, že spíš! Probudil jsem tě snad?" zeptal se Yasumaru s omluvným výrazem v obličeji. Jeho psí oko by určitě dostalo každého pejskaře. Hned by mu hodili pamlsek. Byl docela nervózní. Vždycky když takhle pozdě svoji ženu probudil, řádila. Jednou to dokonce probudilo sousedy, kteří zavolali policii, protože si mysleli, že je Yasumaru obětí domácího násilí. V tu noc nebyli tak daleko od pravdy, ale Yasumaru to chápal. PMS.
"Jsem vzhůru už docela dlouho, ale ano, probudil jsi mě ty! Ty jeden!" rozběhla se a skočila na Yasumara, který jí chytil do náruče. Bylo to celkem překvapivé a Yasumaru si tajně oddechl. Zahleděl se Kaede do jejich modrých očí.
"Omlouvám se," řekl Yasumaru a zachechtal se. Bylo to v pořádku. Dnes měla dobrou náladu! Yasumaru přivřel oči a uspokojeně se usmál. "Možná z toho něco bude!" pomyslel si a docela dost v to doufal.
Kaede zívla s pověsila se Yasumarovi kolem krku. "Zase jsi Yashirovi říkal ty pohádky o shinigami?"
"Ano," odpověděl. "Líbí se mu!"
Kaede se zasmála. "To je dobře. Jsem ráda, že máš takovou fantazii, miláčku."


Yasumaru seděl ve své židli v kanceláři kapitána šesté divize a prohlížel si fotku bývalé kapitánky. Neměl moc dobrou náladu. Bylo to teprve pět dní, co se vrátili z bitvy a ne všichni se z toho vzpamatovali.
Yasumaru trpěl depresemi a úzkostmi. Každou chvíli se přistihoval u toho, že vzpomíná na minulost a přeje si, aby všechno bylo jako dřív.
Gotei 13 znovu utrpělo velké ztráty. Před očima měl Razakiho, jak klečí na kolenou u těla svého synovce Amara. Také bývalou vrchní kapitánku Shounagon. Za celou tu dobu se neprobrala. Ležela v kómatu. A to měla štěstí. V boji se Satoshim málem zemřela a i sám kapitán čtvrté divize Stein - největší léčitel v historii Seireitei, měl co dělat, aby jí zachránil.
A samozřejmě Suki. Yasumaru vzpomínal na to, co se jí před šedesáti lety stalo. Dával si to všechno za vinu. Sevřel rám s fotkou a vší silou s ní hodil do protější zdi. Potom vstal a oběma rukama chytil stůl, který s výkřikem převrátil.
"Co mám dělat?! CO MÁM SAKRA DĚLAT?!" zakřičel a kopl do stolu. Tohle se mu nikdy dřív nestalo.
Do kanceláře vtrhlo několik členů, kteří slyšeli, že se něco děje a měli o svého kapitána strach. "Kapitáne Kuchiki? Jste v pořádku?" zeptal se jeden člen skupinky, která vešla dovnitř.
"Ne. Nejsem," odpověděl Yasumaru hrubě, vzal z věšáku svoje haori a vyrazil ven z kanceláře. Členové se na sebe nevěřícně podívali. Jeden pokrčil rameny a začal zvedat kapitánův stůl.
Yasumaru rychlou chůzí procházel chodbou kasáren šesté divize. Rozběhl se.


Jeden schod, druhý, třetí. Dva přeskočil, další dva. Za chvíli bude v kanceláři kapitánky první divize. Ale proč sem jde? Nevěděl to, ale něco v hlavě mu říkalo, že jediná osoba, která může uklidnit jeho myšlenky bude právě hlavní velitelka Gotei 13.
Yasumaru bez vešel dovnitř.
"Kapitáne Kuchiki?"
"Kapitánko Haruko," pozdravil přikývnutím hlavy a přišel až ke kapitánčině stolu.
"Co potřebujete, kapitáne?" zeptala se. Yasumaru si všiml, že se Kasumi snaží vyhýbat očnímu kontaktu. Vždycky se na něj podívala jen po očku, a pak hned uhnula a začala se věnovat nějakým papírům nebo co.
"Co se děje, kapitánko?" zeptal se a položil obě ruce na stůl. Kasumi vzdychla. "Já, já nevím." Yasumaru na ní chvíli koukal. Pak mu to došlo. Kapitánka byla v daleko horším stavu než on. Sebevědomě totiž vyrazila naproti nepříteli s malou skupinkou a všichni byli poraženi. A navíc ztratili kapitána páté divize.
"Co budeme dělat?" Yasumarův hlas byl zlomený a plný bolesti. Měl v hlavě takový zmatek a tolik si přál, aby se to urovnalo. "Od chvíle, co jsme se vrátili nedokážu pořádně myslet. Všechno, co dělám, dělám špatně. A když chvíli jen tak sedím a přemýšlím, vzpomenu si na všechny své přátele, kteří jsou mrtví a dostanu vztek."
Kasumi se na Yasumara konečně pořádně podívala. Její oči se leskly. "Zažívám to samé, Yasumaru," řekla jen a pustila haldu papírů na zem.
"Myslím si, že už nejsem vhodný k vykonávání funkce kapitána." Kasumi vzdychla, když Yasumaru domluvil. "Nejste sám."
Dlouhovlasý kapitán šesté divize se narovnal a postavil se do pozoru. "Chtěl bych se vzdát své pozice ka-" exploze z východní části Seireitei přerušila Yasumarův pokus o odstoupení z funkce. Oba kapitáni vykulili oči.
"Tohle reiatsu," řekla Kasumi zaskočeně a shodila na zem židli, jak prudce vstala.
V Yasumarově tváři se objevil nenávistný pohled. "Satoshi."


"Kapitánko Taike..Em..Suki!" Yasumaru zamával své bývalé zástupkyni, která teď zastávala pozici kapitánky divize. Konečně se vracela ze své dvouleté mise.
Yasumaru tu nebyl sám, kdo na ní čekal. Byla tu celá šestá divize a taky Ukitake Akio, kapitán osmé divize se svými dvěma dcerkami, které zběsile mávaly.
Už z dálky jednooký zástupce kapitánky viděl, jak Suki ukápla slza štěstí. Tak moc se mu po ní stýskalo. V divizi to bez ní bylo takové prázdné, jako by tam chybělo něco důležitého, co nikdo jiný, než ona, nedokázal zaplnit.
Yasumarovi bušilo srdce, cítil, jak se mu chtělo štěstím zabrečet. Zhluboka se nadechl, utřel si oko a usmál se.
"Maminkoooo!!" Vykřikly sborově obě holčičky a rozběhly se naproti své matce. Suki si dřepla a rozpažila ruce, aby mohla obejmout své děti. Yasumaru se také chystal jít kapitánce naproti, ale když uviděl, že vyrazil kapitán osmé divize, zastavil se. Ucítil stísněný pocit a uhnul od Akia pohledem. Nemohl jim rušit jejich rodinné setkání. Všichni členové šesté divize pro svojí kapitánku skandovali, pískali. Hrozně rádi jí viděli. Yasumaru se otočil a protlačil se davem pryč.


"Yasumaru? YASUMARU!" vykřikla kapitánka před tím, než se svému zástupci vrhla kolem krku. "Proč jsi odešel? Ani jsem se s tebou nemohla pořádně přivítat! Zavřel ses tu do kanceláře a myslel sis, že tě nenajdu co?" kapitánka byla očividně šťastná. Yasumaru nevěděl, co by měl říct, ale znovu ucítil ten příjemně hřejivý pocit u srdce. Suki byla šťastná! To mu stačilo. Usmál se a také kapitánku objal.


"PANEBOŽE, SUKI!!!" kapitán osmé divize se blížil k Yasumarovi, který držel bezvládné tělo své kapitánky. Proč nic nemohl udělat?! Měl jí ochránit! Zástupce kapitánky se celý třásl. Chtěl brečet, ale šok mu to nedovoloval. Akio Yasumara odstrčil a vzal svoji ženu do náruče.
"STEINEEEE!!" zakřičel, ale kapitán čtvrté divize nebyl poblíž.
Yasumaru sledoval louži krve, která zůstala na místě, kde před chvílí Suki ležela. Pak zvedl hlavu a podíval se na toho, kdo za to všechno mohl.
Proč tu vůbec byl? Tohle se ho netýkalo! Byla to jenom eskortní mise šlechtické rodiny! Proč se do toho motal?! "SATOSHI!!!!" zakřičel Yasumaru a shunpem vyrazil proti bývalému kapitánovi dvanácté divize. Jejich meče se střetly, přetahovali se.
"Copak, kapitáne?"
"Proč...PROČ?!"
Satoshi pokrčil ramenem volné ruky. "Byl jsem v blízkosti, to vy jste na mě zaútočili."
Yasumaru vzteky začal křičet a jeho reiatsu doslova měnilo tvar země v okolí. Chtěl mu říct tolik věcí. Ale hlavně chtěl vědět, proč to dělá. Co mu kdo udělal? Nebyl však schopen cokoliv říct. Jeho srdce bušilo o sto šest. A bolelo. Hrozně. Byla to neuvěřitelná agónie. Zrychleně vydechoval. Byl tak daleko od klidu, jak to jen šlo a jeho oponent tomu ještě dopomáhal svoji chladnou tváří. Polevil a Satoshi toho využil k tomu, aby Yasumara poslal někam do lesa, kde jednooký shinigami ztratil vědomí.


Všichni shinigami schopní boje zamířili na místo exploze. Satoshi se vrátil do Seireitei. Ale proč?  Do teď se od města vzdaloval a choval se tak, jako by měl své zvláštní cíle. Tohle byl ale přímý útok. A to ještě v době, kdy bylo Gotei 13 nejslabší.
Yasumaru použil shunpo, aby se tam dostal rychleji. Byl to výzkumný ústav. Byl celý v plamenech, stejně jako tenkrát. Vrátil se snad na místo činu
Svým jedním okem se snažil najít nepřítele, ale neviděl ho. Na řadu přišel pokus vycítit ho. Jeho přítomnost byla...Všude?
Kapitánka první divize stála vedle Yasumara a měla ve tváři stejný nevěřícný pohled. Ale bylo v něm ještě něco víc. Jako by se už dopředu vzdala. A nebylo se čemu divit. To, co ten chlap předváděl nemělo hranice. Házel si s kapitány sem a tam a neměl žádné slitování.
Yasumaru věděl, že pokud se Satoshi rozhodl zničit Seireitei, je konec. Jeho síla byla drtivá.
"Zdravím, Seireitei!" ozval se hlas největšího nepřítele, jakého kdy Seireitei mělo. Znělo to jako by mluvil do megafonu. Jako ozvěna se to táhlo přes celé Seireitei a možná i do Rukongaie.
"Jen jsem vám chtěl říct, že mě to opravdu bavilo těch. Kolik to bylo let? Sto? Já pořádně nevím."
Yasumaru se se rozhlížel všude kolem sebe, dokonce i nahoru na nebe, ale nikde toho parchanta neviděl. "Nicméně, všechno dobré jednou končí a já jsem se rozhodl, že už mě nebaví si s vámi hrát. Začnu nejdříve tím, že vám poděkuju. Takže díky, byly jste parádní hračky."
"Hračky?!" vykřikla kapitánka první divize. "Ukaž se, Satoshi!!"
"Ach, díky, kapitánko! Připomněla jste mi to, co jsem vám chtěl říct nejdříve ze všeho." Odkašlal si. "Pardón. Kde jsem to skončil? Jo. Všichni mě neustále oslovujete jako kapitána Ramperougeho. Pravda je ale taková, že nejsem on. Jmenuji se Kokumaru Yosuke. Tohle tělo je jen moje schránka."
Yasumaru vykulil oči. "Schránka?! Takže.."
"Ano, kapitán Ramperouge je dlooooouho mrtvý."
"Ty parchante," Kasumi vypustila na plno své reiatsu. Yasumaru udělal to samé. Oba kapitáni se odrazili a vyletěli do vzduchu, aby měli větší šanci najít toho hajzla, co si s nimi celou dobu zahrával.
"Ale to je jedno!" pokračoval Kokumaru. "Ještě bych vám samozřejmě mohl říct svůj geniální plán, ale to by bylo klišé. Sbohem."
Sotva to dořekl, celé Seireitei ozářilo silné světlo. Yasumaru si zakryl oko. Ze zdola slyšel bolestné výkřiky a sérii výbuchů, které se stupňovaly. Byly čím dál horší.
Nebyl čas, Yasumaru chytil kapitánku Haruku za ruku a svojí zanpakuto otevře bránu senkai, do které jí zatáhl.


Yasumaru seděl v houpacím křesle na terase svého rodinného domku a vychutnával si čerstvý večerní vzduch. Tvář mu zdobil samolibý úsměv, protože z toho něco bylo.
Kaede i Yashiro spali. Sice měl jít zítra do práce, ale spát se mu nechtělo. Bylo to přesně dvacet let ode dne, kdy bylo zničeno Seireitei. A nejen to.
Kokumaru byl tak důkladný, že pomocí nějakého zařízení navždycky uzavřel brány do Hueco Mundo, také zničil quincy. Yasumaru nikdy nechápal, proč tohle všechno udělal. Soul Society ale pořád existovalo, určitě. Duše někam přece musí jít ne?
Zavřel oko a nasál do svých plic příjemný venkovní vzduch. "Jak dlouho se tam ještě budeš schovávat ve stínu?"
"Hehe," ozvalo se a dřevěné schůdky zavrzaly. "Bystrý jako vždycky."
Yasumaru se podíval na příchozí osobu. Byl stylově oblečený. Ale to se dalo čekat.
"Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem tě našel. Ostatní říkali, že jsi mrtvý, ale já jim nevěřil." Yasumaru se usmál a hlavou pokynul k druhému houpacímu křeslu, které bylo vedle něj. Bělovlasý muž se na něj posadil.
"Proč jsi tady, Hikaru?" zeptal se Yasumaru.
"Není to jasné?" pokrčil mladík rameny. "Je čas získat zpátky náš domov."