Kapitola osmá - Plamenné srdce

Spoiler:

"Někdo by měl něco říct," řekla tichým hlasem zástupkyně kapitán třetí divize. Razaki zvedl oči od země. Měla pravdu. Pohřeb už skončil, ale za celou dobu nikdo nevydal ani hlásku.
Řádění kapitána dvanácté divize si vyžádalo mnoho obětí. Razaki ale neměl chuť cokoliv říkat, zavřel oči a vzpomněl si na to, jak před pár dny naposledy chytil svého dlouholetého přítele za ruku a bezmocně sledoval, jak umírá. Ta scéna mu zůstala před očima a každou vteřinu ho mučila. Všichni tu jen tak stáli a dívali se do prázdna. Co jiného taky měli dělat. Razaki sám cítil tíhu zoufalství, která na něj dopadala. Chtěl prostě jen stát na místě a vzpomínat na chvíle, které strávil se svými zesnulými přáteli. Nikdy dřív ho nenapadlo, jak moc ho bude mrzet, že s nimi netrávil více času, když žili. Kapitánka Haruka, nově jmenovaná vrchní velitelka Gotei 13, se jako první dala na odchod. Vypadalo to, že většina zúčastněných čekala na to, až odejde ona, protože s jejím odchodem se to na hřbitově začalo vyprazdňovat.
Gotei třináct dostalo lekci, ze které se bude vzpamatovávat ještě hodně dlouho a Razaki to moc dobře věděl. Kapitánka první divize sama ztratila velmi blízkou osobu, a ačkoliv jí respektoval, nechápal, proč jí Centrála 46 svěřila takovou pozici právě v tak těžkou dobu.
Razaki se otočil a pomalu prošel kolem své zástupkyně, která se zarudlýma očima pořád pozorovala místo, které teď obývaly stovky mrtvých.
"Jdeme, Ako," řekl Razaki hlasem, který takhle naposledy zněl, když zemřela jeho láska - Suzume Suiren.
Dneska vůbec neměl náladu cokoliv dělat, tedy kromě jedné věci - chtěl zabít Satoshiho a hodlal to udělat. Bylo mu jedno, jak moc je silný, znovu už se porazit nenechá.


"Bývalá kapitánka první divize, Shounagon Sei." Satoshi vypadal uspokojeně. Pravou rukou si otřel svojí krev z čela a rukou si nahrnul několik vlasů před oko, o které v souboji se Sei přišel. "Takže jste se rozhodla, že se budete účastnit této naší malé párty...Ale nic moc jste nepředvedla."
Razaki z dálky sledoval celou scénu a nevěřícně kulil oči na bývalou kapitánku první divize, která ležela u Satoshiho nohou, nepravidelně dýchala a rukou si držela ránu na krku, ze které vytékala krev.
Razaki se s kapitány šesté a desáté divize také účastnil boje, ale vůbec nedokázali zabránit tomu, aby to celé dopadlo takhle. Navíc u toho oba jmenovaní kapitáni, kteří Razakimu asistovali, byli raněni. Razaki sykl bolestí a přitlačil svoji pravou dlaň na zranění na rameni.
"Musí mít nějakou slabinu...Musí.." Snažil se na něco přijít. Na cokoliv. Bývalé vrchní kapitánce se podařilo psychopatického vědce zranit. Podepíše se na něm ale nějak ten fakt, že přišel o oko? Razaki o tom pochyboval. Upřeně se díval na nejnebezpečnějšího nepřítele Seireitei a vůbec nevěděl, co by měl udělat. Nechtěl zbytečně zahodit svůj život tím, že se na něj zbrkle vrhne a pokusí se mu urazit hlavu svým nejdrsnějším útokem. Tedy, taky to mohlo být řešení, ale šance, že by to vyšlo, byla kvůli předešlým zkušenostem dost nízká.
Satoshi se otočil a z obřího černého meče se zformovaly dva, které si zastrčil do pouzder u pasu. Odcházel. Opět.
"Tohle už je po několikáté, co vás nechávám žít, kapitáne Izumi," zasmál se pobaveně se zavřenýma očima na Razakiho účet. "Musím ale říct, že jste docela tvrďák. Vždycky toho nejvíc ustojíte. A nebo prostě zůstáváte vzadu, protože jste zbabělec?" zeptal se Satoshi a zamrkal na hnědovlasého kapitána třetí divize.
Nastala chvíle ticha, kterou občas přerušilo bolestné zavytí některého ze zraněných kapitánů Gotei 13.
"R-Razaki," ozval se známý hlas. Razaki se otočil a uviděl kapitánku první divize, Haruku, jak k němu natahuje ruku. Jako by věděla, že Razaki se dlouho provokovat nenechá. On to ale ignoroval. Vytrysklo kolem něj zelené kapitánské reiatsu.
Už nedokázal vystát ten ledový klid, kterým ten odporný zrádce pořád oplýval. Nenáviděl ho. A ještě víc kvůli tomu, že ho nazval zbabělcem. Jako blesk vystřelil proti svému protivníkovi a svojí zanpakuto mu zarazil do pravého ucha, a kdyby to nebyl tenhle nesmrtelnej bůhvíco, tak by to nejspíš nepřežil. Aniž by se pouštěl své zanpakuto, celý tělem se přesunul za Satoshiho tak, že Razakiho záda se opírala o týl Satoshiho hlavy. V ten moment se kapitán pustil jílce a využil setrvačnosti k tomu, aby mu patou své pravé nohy dal pořádnou kopačku do tlamy.
Satoshi padl k zemi. Razaki přistál na zemi a bez váhání na nepřítele namířil oběma rukama. "Byakurai!" zakřičel a z ukazováčku levé ruky proti Satoshimu vyletělo bleskové kido. "Shakkaho!" a z druhé ruky sloup rudé energie. Satoshiho tělo pokryla mohutná exploze.
Razaki z těžka oddychoval a sledoval místo, kde by mělo ležet tělo oponenta. Tedy, alespoň v to doufal, ale jak už jsem řekl - byl to nemrtelnej a tak dále. Jeho tělo bylo pokryto černým kouřem, přes který nebylo vůbec nic vidět.
Nejdříve ze všeho se ozvalo to protivné zasmání. "Podcenil jsem vás, kapitáne Izumi, setsakramentsky." Razaki vykulil oči. Proč? Proč prostě nemohl zdechnout?
Razakiho haori zavlálo a jeho tělem projely dvě černé čepel. Podíval se dolů, na svoje břicho a uviděl je. Dvakrát zamrkal a při pokusu nadechnout se, se začal dusit a vykašlal krev. Oběma rukama chytil čepele Satoshiho mečů a přes rameno se podíval za sebe. Stál tam on. Ten parchant z dvanáctky. Zdálo se ale, že Razakiho útok nebyl zase až tak zbytečný. Na obličeji pychopatického zabijáka byla velká prasklina, která se táhla od pravého ucha, do kterého mu Razaki zabodl svojí malou zanpakuto.
Navíc byl celý potrhaný, to pravděpodobně způsobily útoky kidem. Razaki cítil aspoň špetku uspokojení. Pořád ale nebyl připravený zemřít... Ještě bylo tolik věcí, které musel udělat. Navíc si vzpomněl na to, že zapomněl vyplnit žádost o přeložení člena, který úmyslně pomočil sakuru na dvorku třetí divize.
"Sa-t-t-oshi," procedil kapitán skrz zuby a snažil se ho rukou chytit za rukáv, ale nedokázal tam dosáhnout. Přivřel oči, vycenil zuby a kdyby mu jeho tělo dovolilo zasyčet bolestí, udělal by to. Zdálo se, že Razakiho život je teď v rukou shinigamiho, kterým pohrdal ze všech nejvíc. Bylo to trochu ironické. Když byl Razaki mladší a divočejší, představoval si podobnou chvíli, jen měli přehozené role.
Satoshi nadzvedl obočí nad svým okem a naklonil hlavu do strany, aby lépe viděl na Razakiho. Ten cítil, že meče, které má v těle, míří dolů. Bolelo to jako čert a Razaki křičel. Křičel tak, jak jen mohl. Jakákoliv hláska, která vyšla z jeho úst strašně pálila. Nechtěl řvát. Opravdu nechtěl.
Satoshi se začal uspokojeně usmívat. Jeho grimasa se pomalu měnila v něco naprosto orgasmického. Užíval si ta muka, která mohl způsobovat. Co by Razaki dal za to, aby mu teď mohl bodnout svojí zanpakuto do tváře. Ale kde byl Batariel? Z posledních sil sáhl ke svému pasu, ale nebyla tam. Zoufale začal těkat očima do všech stran, ale měl zamlžené vidění. Už nemohl. Už si přál jen to, aby to skončilo.  
Razakimu se před očima zjevily tváře těch, kteří přišli o život právě rukou Satoshiho. Nebyla to vzpomínka vyvolaní tím, že tu teď taky umíral. Bylo to něco, co si sám chtěl připomenout. Protože. Protože to byl prostě Razaki a i když už to vzdal, tak se zase rozhodl, že se prostě zkusí naposledy vzchopit! Co tím ztratí? Jak se vůbec mohl snížit na takovou úroveň a podlehnout bolestí? Sám si ve své hlavě nadával a urážel se všemi možnými nadávkami, které mu přišly na mysl.
Jeho oči zčernaly a obě postavy obklopila temná aura.


Dřevěná podlaha v kanceláři kapitána třetí divize zavrzala. Kapitán Izumi se zrovna vrátil z pohřbu všech obětí Satoshiho řádění. Potřeboval něco dělat.
Ještě než se posadil do své pohodlné židle, shodil ze sebe to pitomé haori, které tak nerad nosil a mrskl s ním někam do rohu místnosti. To samozřejmě normálně nedělal, vždycky viselo upravené na věšáku, ale teď měl kapitán vztek, tak to pro jednou mohl udělat.
Zpod stolu vysunul židli a usadil se. Lokty se opřel o stůl a hlavu si položil do dlaní.
Po pravdě, do práce se mu vůbec nechtělo, nejradši by vzal svoji zanpakuto a vyrazil by za tím zmetkem, jenže sám si byl vědom propastným rozdílem mezi jeho a Satoshiho schopnostmi. Věděl, že kdyby se za ním vydal, zemřel by. A sám se rozhodl, že už se od něj nenechá porazit. Nejdříve ze všeho musel zesílit.
Takže..."Dodávka pomerančů pro jídelnu třetí divizi, strana číslo sto šedesát pět, hotovo," položil pero na stůl a odzívnul si.
Cítil se aspoň trochu lépe, když věděl, že alespoň svoji práci zvládal nejlépe ze všech těch, co se v tomto oboru aspoň trochu pohybovali. Chtěl se nahlas pochválit, ale byl přerušen zaklepáním a otevřením dveří.
Stál tam jeho synovec - Amaru a něco držel v ruce.
"Ehe, strejdo, ahoj," pozdravil a vešel dovnitř, přičemž zakopl o rovinu a rozplácl se na podlaze. Razaki si všiml, že nad Amarem plachtilo haori se znakem páté divize. Nevěděl, jestli se smát nebo brečet.
Razaki urovnal papíry před sebou do perfektního sloupečku a položil je na kraj stolu, potom se postavil a obešel stůl. Nejdříve ze všeho sebral haori a prohlédl si jej, potom pomohl Amarovi.
"Kapitánka podnikla první kroky, co?" zeptal se Amara, který se zrovna sbíral ze země.
Amaru se poškrábal na nose. "Řekla mi, že si myslí, že bych se na tu pozici hodil. A dala mi lízátko," ukázal na podivně vypadající předmět v sáčku.
Razaki skutečně nevěděl, co si o tom má myslet. O výborných kido schopnostech svého třetího důstojníka věděl, ale že by mu nabídla takovou pozici. Navíc v těchto časech to bylo nebezpečné. Razaki sevřel pěst a s tím i haori. "Půjdu si s kapitánkou promluvit," řekl trochu podrážděně a s dupotem vyrazil ke dveřím.
"Eto, strejdo?" zastavil ho Amaru.
Razaki se otočil a hlavou mu pokynul, aby mluvil.
"Já vím, že nejsem zrovna nejlepší shinigami, ale..." Na chvíli se zasekl a Razaki viděl, že byl dost nesvůj. "Zkus mi prosím trochu věřit. Já se polepším."
Razaki sledoval svého synovce a ucítil hřejivý pocit. Přikývl a hodil mu haori.
Amaru se jej pokusil chytit, zamotal se do něj a spadl Razakimu pod nohy.


Razakiho oči byly stejně jako ty Satoshiho černé a jeho duhovky byly žluté. Satoshi se pořádně lekl, to bylo zřejmé. Okamžitě z kapitána vytáhl oba svoje meče a uskočil dozadu. Byl na pozoru.
Razaki se skácel k zemi a pravou rukou se o ní zapřel. Levačkou se chytil za zranění na břiše a těžce oddychoval. Cítil však, jak se jeho rány zavírají. Hollow regenerace měla svoje výhody. Konečně se mohl vzpřímit. V jeho obličeji byla stejná jistota, se kterou se předtím tolik vytahoval Satoshi. Ale Razakiho oči byly daleko chladnější a nenávistnější. Konečně se otočil čelem ke svému nepříteli.
Oba dva se na sebe teď jenom dívali. Satoshi o sebe klepl čepelemi svých mečů a jedním z nich na Razakiho ukázal. "Já věděl, že je na vás něco zvláštního, kapitáne Izumi!"
Razaki vydechl a zavřel oči. "Ty nevíš vůbec nic, Satoshi."
Bývalý kapitán dvanáctky se zamračil a chystal se odpovědět, ale to už u něj Razaki byl a chytal ho za vlasy. Vší silou s ním za jeho vlasy hodil do dálky. Satoshi letěl vzduchem a snažils se získat rovnováhu, aby mohl nějak přistát, ale Razaki mu nedal šanci. Objevil se nad ním, tentokrát už i se svojí zanpakuto.
"Bankai."
Oba dva byli pohlceni rozšiřující se koulí černého reiatsu. Když koule zmizela, Razaki v rukách držel obrovskou ohnivou kosu a Satoshi dopadl na zem. Rozseknut vedví.
Razaki přistál vedle něj a chystal se ho dodělat. Napřáhl se a...

Ozvala se další rána...

Razaki s vykulenýma očima sledoval Satoshiho tělo, jak se pomalu mění. Nejdříve ze všeho vlasy. Z dlouhých černých mastných vlasů se staly delší zrzavé. Na obličeji se mu objevily pihy. Prázdné modré oči hleděly do prázdna.
Razaki se celý třásl. Jeho bankai zmizel a jeho oči získaly zpět svoji barvu.

"Vy jste si opravdu myslel, že by jste mi něco mohl udělat? Vy?" zasmál se Satoshi, stojící za Razakim. "Pamatujte si, kapitáne. Není vždycky pravda to, co vám říkají vaše oči."
Před kapitánem třetí divize ležel kapitán páté divize. Rozpůlen Razakiho bankaiem. Nejevil žádné známky života. Razakiho oči zaslzely. S bolestným křikem se otočil a pokusil se zaútočit na Satoshiho, jenže nepřítel byl rychlejší a Razaki se svalil k zemi.
Proč? Proč se stalo tohle? Vždyť... Tohle se nemělo stát!
"Amaru! AMARU!! AAMAAARUUUUUUUU!!!!!" křičel z plných plic Razaki a plazil se k tělu svého synovce.
"Nechal jste ho jít do boje, i když jste věděl, že zemře. A dokonce vaši rukou. Jste na sebe hrdý, kapitáne? Cítíte se dobře?" Satoshi se chtěl zasmát, ale do jeho obličeje narazil byakurai.
Razaki vykuleně hleděl na svého synovce, který se z posledních sil snažil ochránit svého milovaného strýčka. Zdálo se ale, že to byl reflex. Amaru znovu upadl. Tentokrát už napořád.
Razaki se znovu svalil k zemi. Proč...


"Neboj se, strejdo," řekl Amaru a mužně poplácal Razakiho po zádech. "Porazíme ho! Já ho porazím! Pro tebe!! A taky za kapitána Yoshira! A za všechny!"
Amaru byl v dobré náladě. To bylo dobře. Razaki byl rád, že aspoň někdo se snaží zůstat pozitivní.
Oba spolu stáli na balkóně Razakiho kanceláře a sledovali noční oblohu.
"Amaru, ty si sám ani nezavážeš tkaničky," řekl Razaki posměšně a pohladil zrzka ve vlasech. Amaru se asi naštval. protože vyšpulil pusu.
Razaki mu dal ruku kolem krku a přitiskl ho k sobě. "Ale já tě ochráním. Neboj."