Kapitola třetí - Můj padlý anděl

pro **Red** Mon Jul 15, 2013 2:13 am

Spoiler:

______________________________________________________

Můj padlý anděl..

Blonďatý zástupce kapitána deváté divize se opíral o zeď v jednom ze sálů pro pacienty a svýma zelenýma očima pokukoval ven z okna. Byla noc. A kdyby se nestala ta tragédie, mohla být i klidná. Někde tam venku však pobíhal šílený kapitán dvanácté divize a pět kapitánů, kteří byli schopni pohybu mu bylo v patách.
Mitoshi se podíval na svoji obvázanou ruku a tou zdravou se pohladil přes další obvazy, tentokrát na hrudi. Tolik by chtěl být s nimi, ale v předchozím boji se při snaze ochránit bezmocného kapitána první divize byl těžce zraněn.
"Doktore," oslovil kolemjdoucího shinigamiho v bílém plášti, "nějaké zprávy?" zeptal se Mitoshi, načež hnědovlasý lékař jen zakroutil hlavou. Jindy sebevědomý hrdě tvářící se muž se teď třásl nervozitou, "děkuji, doktore," poděkoval zástupce a nechal muže dělat svojí práci.
Mitoshi se posunul více dopředu, aby se mohl položit zády na postel a hlavu zabořit do polštáře. Nebylo mu moc dobře. Jeho zranění byla vážná, ale to ho teď moc nezajímalo, měl totiž hrozný strach o Satoshiho pronásledovatele - kapitány Izumiho, Kioshiho, Hosentsu, Kazumu, ale hlavně o toho svého - Ruyichi Yoshira.
Nevěděl, kde se to ve vědci vzalo, ale od první chvíle, co vylezl ze své díry, začal ničit všechno, co mu přišlo pod meč. Jako by to vůbec nebyl on. Zabil kapitána první divize Izanagiho, zranil kapitánku Haruku, jejího zástupce a zástupkyni třetí divize, kapitán čtvrté divize ležel na lůžku nedaleko Mitoshiho a byl ve vážném stavu. Kapitán Dakuraito byl nezvěstný. Kapitánka šesté divize držela za ruku svého milovaného, který byl taky vážně zraněn. Ti ostatní byli operovaní.
Mitoshi sevřel obě pěsti. Cítil, že ztrácí svůj klid, který mu vždycky dělal neodmyslitelného partnera ve všech situacích. I těch prekérních.
"Yoshiro, vrať se mi. Prosím. Prosím," otočil se na bok, na což vynaložil hodně velké úsilí a musel přetrpět nějakou tu bolest. Ačkoliv to bylo hrozné, Mitoshi by klidně obětoval ostatní kapitány jen pro to, aby ten jeden mohl žít. Cítil se za to opravdu hrozně. Ale... Právě jeho kapitán byl momentálně nejdůležitější a také poslední milovaná osoba v jeho životě.

Mitoshiho srdce bilo o sto šest, cítil, že je něco špatně. Hrozně, ale opravdu hrozně špatně.

_____________________________________________________

Mitoshi se opřel o opěradlo dřevěného křesla s velmi pohodlným polštářkem na sedátku. Líbil se mu ten pocit skvěle vykonané práce. Vítězoslavně se usmál a věnoval jeden pohled krásné bonsaii, která zdobila kancelář kapitána deváté divize. Dneska se měl vrátit a Mitoshi věděl, že když mu pěkně připraví kancelář, bude pochválen a možná dostane den volna. Na Mitoshiho rameni seděl bílý kocour a spokojeně předl. "Dobrá práce, že jo Fluffy?" zeptal se Mitoshi a dal mu jeden z kočičích pamlsků, které schovával ve své kapse. Fluffy ho s grácií sežral a dál pokračoval v tom, co mu šlo nejlépe - ve válení se a předení, ehm, tedy - ovládnutí světa.

Mitoshi vstal, chytil pravou rukou židli za opěradlo a jedním tahem jí zasunul pod stůl. "A teď ještě poslední krok k dokonalost," ze stolu vzal rámeček, ve kterém byla vložená fotka. Mitoshi se na ní podíval a usmál se. Jeho úsměv však brzy přešel v něco nostalgického. Vzadu otevřel malá dvířka a fotku vyndal, aby se na ní mohl lépe podívat, potom jí očistil a vrátil zpět. Nakonec fotografii položil na kapitánův stůl tak, aby na ní vždycky viděl, když bude sedět ve svém křesle a papírovat."Papírovat...Ten tak," pomyslel si nahlas a zakroutil u toho hlavou. Se stoickým výrazem překřížil ruce na prsou a odkašláním si pročistil krk zrovna v momentě, kdy se otevřely dveře do kanceláře. "Dobrý den, kapitáne Ruyichi!" pozdravil.

_____________________________________________________

Mitoshi stál v chodbě nemocnice a opíral se o zeď. S nevěřícným výrazem sledoval zraněného kapitána sedmé divize, který měl položenou ruku na zástupcově rameni. "Je mi to líto, Antero-san. Já.. Kéž bych.." Hikaku nebyl schopen najít vhodná slova. Mitoshi chytil jeho ruku a hodil s ní pryč, "dej mi pokoj!!" zakřičel a s kulháním mířil dál chodbou. Slyšel jak za ním kapitán něco volal, ale jeho hlas se změnil v nic neříkající ozvěnu, kterou blonďák stejně ignoroval. Nechtěl nic víc slyšet. Z jeho očí padaly slzy, svůj pláč ale držel. Klopýtl a spadl k zemi. Nezvedal se.
"Ne... Ne-e..." nejdříve jen mumlal. Díval se na prkennou podlahu a viděl, jak na ní dopadají slzy z jeho očí. Bylo jich čím dál víc. Mitoshi si klekl a rukama se opřel o zem.
"NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" zakřičel a pěstmi začal mlátit do země, "NEEEEEEE!!" jeho druhý křik nebyl o nic tišší než jeho první, bylo v něm však mnohem méně vzteku, za to však více smutku. Mitoshi se svalil na zem, do louže svých slz. "Co..Co mám dělat...?" zeptal se a ohlédl se za sebe. Uviděl kapitána sedmé divize, jak sedí na zemi a opírá se o zeď. Hlavu měl zabořenou v kolenou. Vypadalo to, že brečí.
Mitoshi se pokusil zvednout, ale bolest, která vystřelila z oblasti břicha ho znovu svalila k zemi. Udělalo se mu hrozně špatně a vzápětí se vyzvracel na zem. Jeho zranění se otevřelo a znovu začalo krvácet. Krev se mísila se všemi tekutinami, ve kterých se Mitoshi válel. Bylo mu to jedno. Klidně tu teď mohl umřít. Chtěl to.

_____________________________________________________

Mitoshiho právě dovezli z operačního sálu na jeho nové lůžko vedle kapitána čtvrté divize. Mitoshi si ho s lítostí prohlížel. Přál si, aby byl v posledním boji více užitečný, ale cítil se jen jako cvičný terč. Unaveně vzdychl. "Tak jak se cítíš?" ozval se hlas, který si Mitoshi přál slyšet. "Yoshiro," usmál se, "bylo i líp, co ty?"

"Jen pár modřín, neboj se," poplácal blonďáka po rameni a sedl si k němu na lůžko. "Mitoshi," oslovil svého zástupce vážným hlasem, "vedu skupinu, která půjde za Satoshim." Mitoshi se zamračil, "fajn, jdu s tebou, jen se převleču," pokusil se vstát, ale jeho kapitán ho rukou zatlačil zpět do postele. "Co to děláš? Někdo ti musí krýt záda!" Mitoshi byl nervozní, chtěl jít s ním, aby mu jako vždycky kryl záda. "Neboj se, bude tam se mnou Hikaku. Už jsme spolu taky něco prožili, s ním se mi nic nestane," ujistil svého zástupce a s úsměvem na něj přikývl. Mitoshimu se to moc nelíbilo, což z jeho výrazu šlo zřetelně vidět. Mezi oběma na chvíli zavládlo hrobové ticho. Mitoshi se na Yoshira nedíval, kdežto bělovlasý kapitán na svého zástupce smutně koukal. "Mitoshi," blonďák se otočil za hlasem a zamrkal, "kdyby náhodou..."

"Vůbec s tím nezačínej," odpálil ho Mitoshi suchým pohledem.

"Mitoshi, prosím. Kdyby náhodou. Slib mi, že se o něj postaráš." Yoshiro svého zástupce chytil za ruku a pevně jí sevřel. Mitoshi se zase otočil pryč a nedíval se na něj, "samozřejmě." Yoshiro se usmál a chytil Mitoshiho za hlavu. Natáhl se k němu a dal mu pusu na tvář. Nic Mitoshimu dál nemusel říkat. Vstal a hrdě se vzpřímil. Ještě jednou zástupce poplácal po rameni a dal se na odchod. "Kapitáne," oslovil Yoshira po dlouhé době jeho hodností. Bělovlas se zastavil a otočil se."Prosím, vraťte se mi."

_______________________________________________

Blonďák stál uprostřed rozsáhlého hřbitova za Seireitei a sledoval jeden specifický náhrobní kámen. Posadil se před něj na zem a položil k němu květinu. Nejdříve ze všeho si přečetl epitaf - Tak už jsem s motýlem, Ruyichi Yoshiro. Mitoshi se usmál a zakroutil hlavou. "Ty jsi fakt pitomec, víš to? Když jsem si to tenkrát přečetl u tebe v kanceláři, myslel jsem, že tě znova zabiju." Mitoshi se zhluboka nadechl a položil ruku na kámen, "chybíš mi, Yoshiro."

Několikrát náhrobek poplácal, a pak složil ruce za zády. "Dokázal jsem to. Někdy mě sice vytáčel tak moc, že jsem myslel, že ho nakopu do zadnice. No, jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu, že jo?" zasmál se a zakroutil hlavou. "Strašně moc mi tě připomíná. Myslím, že by jsi byl sám překvapený."

Ve vzduchu zavlálo kapitánské haori a Mitoshi na svém rameni ucítil ruku, zvedl hlavu, aby se podíval, kdo tam je, ale kvůli svítícímu slunci viděl jen siluetu. Pravou rukou si zakryl čelo. Uviděl delší vlající bílé vlasy a to, jak na něj mrká pár jantarových očí. Zástupce vstal a usmál se na svého kapitána. "Ahoj, strejdo Mitoshi!" řekl mladý muž a podrbal blonďáka ve vousech. Mitoshi se snažil zachovat si důstojnost, takže se tvářil jako by se nic nedělo. Bělovlasý kapitán potom obešel Mitoshiho a podíval se na náhrobní kámen, "ahoj, tati! To jsem zas já, Hikaru! Včera se mi stala hrozná věc," začal vyprávět. Mitoshi zavřel oči a představil si před sebou svého milovaného bývalého kapitána. Udělal několik kroků dopředu a dál poslouchal hlas mladého Ruyichiho, "...no a ten motýl se najednou z ničeho nic ocitl pod mým zadkem! Říkám, to snad né, jak se to mohlo stát! Já jsem ho tam vůbec neviděl! No a kapitánka Haruka z toho začala šílet! Poskakovala dokola a já myslel, že jí praskne hlava nebo tak něco. Byla to hodně vtipná kapitánská porada, myslím, že by se ti to líbilo!"

Mitoshi se usmál a po tváři mu stekla slza.

__________________________________________

V kanceláři kapitána deváté divize byl klid. Paprsky slunce svítily oknem a odrážely se od skla, za kterým se nacházela fotka. Na fotce byl Mitoshi, pan Ťunťa a Yoshiro držící Konan v náruči. Všichni byli šťastní...