Nešťastné příhody Kuchiki Yasumara

Rozhodla jsem se, že si pro sebe sepíšu do nějaké pěkné formy všechno, co Yasumaru zažil od chvíle, kdy jsme začali hrát. Později to hodlám udělat i s jinými postavami, protože je to celkem zajímavé :-) Nicméně začínám Yasumarem, který byl dokonce v době této kapitoly ještě NPC. Nejde to samozřejmě bez toho, abych používala taky to, co napsali ostatní hráči, především přímou řeč, takže doufám, že to nikomu nevadí. Něco vynechám, něco naopak doplním a napravím drobné plot holes... tak nějak to plánuju :-)





Kuchiki Kyou si právě na ukrácení dlouhé chvíle kreslil své oblíbené znaky, což bylo samozřejmě strašně důležité, takže se nemohl zdržet ve společnosti své tchýně, čehož jistě velice litoval. Ovšem když do jeho pracovny náhle někdo vstoupil, vytrhlo ho to ze soustředění a ujela mu ruka, takže na jinak bezchybném znaku nakreslil nepěkný zub. To ho docela rozčarovalo a vzhlédl, kdo ho to přišel tak náhle vyrušovat. Ten pohled byl strašný. Ty cetky ve vlasech... nevídané. Chabá náhražka za šál... nechutné. Skutečně pohoršující a urážlivé. I tak se mu ale rozbušilo srdce při pohledu na jeho nejmladšího syna.
"Ano?" řekl chladným hlasem a zcela potlačil chvění, které pociťoval. Suirou, který vešel, se zatvářil smutně a sklopil hlavu. I po těch letech si od něho otec držel odstup… Potom se posadil do kleku.
 "Kuchiki Kyou-sama," oslovil otce velmi formálně. V jeho hlase byla stále náklonnost, která však den po dni pomalu vyprchávala. "Chtěl bych vás o něco požádat..."
"Požádat?" pokračoval Kyou stejným, chladným hlasem. "Ty, s tvým postavením? Ale dobrá, poslouchám." Upřeně Suiroua pozoroval. Jeho syn byl stále uctivě skloněn, takže mu neviděl do obličeje. Jak to vlastně dospělo takhle daleko? Jak se stalo, že jeho vlastní syn ho nyní musí o něco žádat s tváří k zemi? Suirou pevně sevřel své oblečení na kolenou, celé jeho tělo bylo napjaté. Chtěl se otci podívat do obličeje, tak rád by se podíval do jeho očí, ale nešlo to.
"Kuchiki Kyou-sama, hlavo rodiny Kuchiki, potomku legendárního Kuchiki Byakuyi-sama a bývalý kapitáne 6. divize, tímto vás vyzývám na souboj o čest rodiny Kuchiki." Jeho hlas zněl mírně rozčileně, ale stále formálně, jeho hlava zůstávala hluboko sklopena. Byla to jeho jediná šance, jak si vydobít zpět právoplatné místo v klanu Kuchiki. Kyou dlouho mlčel. Nevšiml si slz, které kapaly na Suirouovy pěsti zaťaté na kolenou. Potom konečně promluvil a jeho hlas zněl podivně posmutněle.
"O čest rodiny Kuchiki? Já nemám povinnost ani potřebu chránit čest rodiny Kuchiki tím, že tě porazím. Stejně tak ty ničím nepomůžeš naší cti, pokud porazíš mě. Nevidím v tom žádný smysl." Chvíli se odmlčel, potom pokračoval trochu tišším hlasem. "Myslím, že vím, o co ti jde. Ne o čest rodiny, jde ti o tvou vlastní. Žádám tě ale, aby sis to ještě rozmyslel. Tento souboj nikomu neprospěje."
"Ano, jde mi o moji čest a jde mi taky o čest rodiny," řekl Suirou rozčileně. "Vy jste tu čest, kterou naši předci budovali tisíce let, pošpinil během několika málo týdnů. Než abyste přiznal, že váš syn je duševně nevyrovnaný a vychovali ho podle toho, raději jste ho zavrhli. Než abyste se vůbec zajímali, proč je takový, snažili jste se z něho udělat dalšího stejného v řadě, ale komu to prospělo? Nikdy vás ani nenapadlo, že s trochou motivace a pozornosti byste dokázali víc než s pohrdáním a výhrůžkami!" Odmlčel se. Takové výlevy u něj nebyly časté, ale jakmile to jednou začalo, nešlo přestat. "Bratr měl být chloubou rodiny a vést 6. divizi. Sestra měla vést celou rodinu a co zbylo na mě? Čím jsem si měl získat vaši důvěru?!" V tu chvíli zvedl hlavu a pohlédl otci přímo do očí. "Kdo jsem?" zeptal se klidně a pomalu se vracel zase k obyčejnému tónu, napětí povolilo, ale uctivost a vztah k otci již v hlase ani pohledu nebyly, bylo to... nic... V jeho pohledu nebylo nic, bylo to jako by se díval do prázdna, jako by nikoho neviděl a tím méně svého otce. "Pokud jste natolik zbabělý, že odmítnete, už se nebudu rodinou Kuchiki dále zabývat." S těmito slovy se Suirou zvedl na nohy a otočil se k otci zády. Kyou jen seděl jako opařený. Ale teď už ho nemohl nechat odejít, jakkoli si přál, aby se za touto epizodou zabouchly dveře. Také se zvedl.
"Jedno ti musím přiznat. Jsi chytrý a nezastavíš se před ničím, pokud chceš něčeho dosáhnout. Takový muž se z tebe nyní stal. Nazvat představitele rodiny Kuchiki zbabělcem je neodpustitelné a ty to dobře víš. Za tuto drzost zaplatíš," pronesl bezvýrazným hlasem a jeho oči byly tvrdé.
"Věděl jsem, že nakonec přijmete moji výzvu, ale nečekal jsem, že mě sám vyzvete," řekl Suirou s kamenným výrazem. "Tak tedy, budu očekávat oficiální zprávu o času souboje. Jakožto výše postavený shinigami znáte vé povinnosti. Prozatím se s vámi loučím, Kyou-sama." 


V půl šesté ráno, kdy byla skoro ještě tma a z temných mračen nahoře se valil hustý déšť, stál Yasumaru na dvoře kasáren jednotky nováčků, kteří mu byli svěřeni, mlátil nějakou kovovou tyčí, kterou nedaleko našel, do měděného kotlíku, a křičel jak nejhlasitěji uměl:
"Budičéééék! Nástuuuuup! NASTUUUUUUP!" Nemusím asi dodávat, že přes ten déšť a vzdálené hřmění ho nebylo moc slyšet, nicméně snažil se.
Jako dozorce nad nováčky byl Yasumaru velice spokojený. Každý den zažíval nová překvapení ohledně činů, jakých jsou začínající shinigami schopní. Někdo ho respektoval, někdo ho ignoroval, někdo s ním chtěl hrát svlíkací poker, někdo si ho pletl s ženou, a tak dny ubíhaly. Ve výcvikové kasárně potkal mnoho nadějných shinigami, z nichž několik to dotáhlo později až na kapitány, a taky několik, kteří to nedotáhli vůbec nikam, ale on se ke všem snažil chovat stejně spravedlivě a nikdy od nich nepožadoval nic, co sám nedělal. Ovšem jeho spokojený život byl náhle narušený událostí, která ho strašila v nočních můrách.


Do Suirouovy kanceláře kapitána páté divize dorazil motýl, pekelný motýl, abychom byli přesní. Suirou si vyposlechl zprávu, která ho vůbec nepotěšila. Neočekával, že věci půjdou tak rychle. Své haori odhodil na stranu a vyrazil do prostranství u kasáren 1. divize. Nebyl rád, že to bude souboj mezi vyvrhelem a jeho otcem, ale musel si i přesto zachovat vážnost jako někdo, kdo býval Kuchiki.

Po straně velkého, travnatého prostranství stála vrchní kapitánka Shounagon Sei. Měla na sobě kapitánské haori první divize, po boku své zanpakutou a velice se mračila. Už byla připravená vytvořit bariéru kolem souboje, který se blížil, aby nikdo nepřišel k úhoně, ale nebyla z toho vůbec šťastná. Teď nebyla na něco podobného vhodná chvíle!
"Kyou," oslovila vysokého muže, který stál nedaleko ní, "tvůj syn má vyrazit na důležitou misi, nepočkala by tahle rozepře, až se vrátí?"
Muž chvíli neodpovídal. Pak na ni pohlédl a jeho oči neprozrazovaly nic.
"Nemějte obavy. Bude to rychlé."
"Jen aby z něj zbylo něco, co na tu misi půjde," zamumlala si pro sebe Sei.
"To nemohu slíbit."
Sei si jen povzdechla. Zatrcení tvrdohlaví Kuchiki!
Suirou doběhl na prostranství, které bylo k zápasu určeno, o několik chvil později. Normální člověk by tam nejspíše došel, ale on neměl rád chůzi tak jako běh. "Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, Shounagon Sei-taichou-sama," omluvil se s úklonou. "Kyou-sama," řekl kamenně, bez jakýchkoliv emocí, bez jakékoliv uctivosti. Navíc tím nahradil pozdrav, už se neuklonil. "Kdy tedy začneme?" zeptal se vrchní kapitánky a otci prozatím nevěnoval jediný pohled.
"Hned," odpověděl místo ní Kyou. Bez pohledu na Suiroua odešel na jednu stranu louky a čekal, až se jeho syn připraví. Sei na Suiroua nevesele kývla a též čekala, až bude moci zahájit souboj.
"Dobrá," řekl Suirou velmi tiše a došel na druhou stranu prostranství. Zaujal pevný postoj s patami trochu nad zemí. Ruce zatnul v pěsti a přitom povolil ukazovák a prostředník. Na jeho obličeji se objevil zlověstný úsměv. Už asi doopravdy nemělo smysl váhat a protahovat to. Sei bylo jasné, že tohle nemůže dobře dopadnout, ale moc s tím nemohla dělat.
"Nechť souboj - " Ovšem byla přerušena.
"Co to tu vyvádíte?!" rozlehl se loukou naléhavý Yasumarův hlas a za chvíli už nejstarší syn rodiny Kuchiki stál mezi svým otcem a mladším bratrem, ztěžka oddechujíc. "Přestaňte, copak jste přišli o rozum?!"
"Yasumaru. Nepleť se do toho. Je to otázka rodinné cti," řekl Kyou a jeho tón byl obdobou rány studenou, leklou rybou přes obličej.
"Čert vem čest, já nechci, aby se některému z vás něco stalo!" rozkřikl se Yasumaru. Ovšem než Kyou stačil odpovědět, ozval se za Yasumarem autoritativní hlas jeho kapitánky.
"Yasumaru. Udělej, co říká, a uhni." Yasumaru se prudce otočil na Sei, která na něj vážně hleděla. Po chvíli sklopil hlavu.
"Hai, taichou." Neochotným krokem došel k ní a postavil se několik kroků za ní.
"Dobrá. Nechť souboj započne," řekla konečně Sei.

Kyou nehodlal marnit čas.
"Vstaň z popela, Zlatý fénixi," uvolnil shikai a jeho zanpakutou, které bleskově vytáhl, zaplálo jasným ohněm. Suirou začal odříkávat zaklínadlo k nějakému složitému kidu a otec využil tu chvíli k útoku. "Oblaka v plamenech," pronesl a máchnutím svého zanpakutou vyslal k Suirouovi černé mračno, které postupně halilo prostor mezi nimi a kterým se rychle šířil od špičky jeho zanpakutou oheň.
Yasumaru na kraji bojového pole neměl daleko k slzám, protože přes ten hořící mrak teď vůbec neviděl, co ti dva dělají. Viděl plameny a doutnající trávu a to nebyl vůbec povzbudivý pohled. Také slyšel hlas svého bratra, jak vyvolává různé kidou. Suirou byl vždycky mistr v ovládání kidou a měl v oblibě jeho kombinování, dvojité vyvolávání a podobné věci. Yasumaru přemýšlel, co se asi stalo, že to zašlo takhle daleko, až k souboji... Tlak reiatsu, které uvolňovali bojovníci, byl drtivý. Najednou se mračno rozestoupilo a přihlížející mohli vidět, že Kyou se přesunul shunpem Suirouovi za záda a prudce po něm sekl katanou. Suirou uhnul a rozpoutal se boj zblízka. Yasumaru věděl, že pěstní souboje jeho otec považoval za neestetické, takže ho nepřekvapilo, když se po několika ranách, které utržil, pokusil udržet si Suiroua od těla pomocí kida. Ten se mu to pokusil oplatit, ovšem sáhl na stupnici kida moc vysoko a nepovedené vyvolávání odhodilo soupeře na opačné strany bojiště. I hořící mrak se rozletěl na všechny strany zanechávaje za sebou pouze ohořelou a doutnající trávu a nějaký ten popel. Kyouovi se podařilo přistát na nohou, Suiroua náraz reiatsu povalil na zem. Tam zůstal ležet, jen se natáhl pro své zanpakutou, které skončilo opodál. Něco si začal mumlat a Yasumaru poznal, že vyvolává shikai. Na oko to vypadalo, že se mu pokus nezdařil a skončil zničením čepele, ale Yasumaru věděl, že je to jinak, znal schopnosti svého mladšího bratra. Z velké, černé bytosti, ve kterou se bratrovo zanpakutou během vyvolání měnilo, mu běhal mráz po zádech. Dokud však protivníka přímo nekonfrontovala, byla jeho očím neviditelná. Suirou se pokusil vstát, ale opět padl k zemi a nyní se zdál být v bezvědomí. Kyou se k němu okamžitě shunpem přemístil a špici zanpakutou nasměroval s velkou silou na jeho srdce.
Tuto chvíli si vybral Suirouův zástupce kapitána, aby se ukázal na scéně. Snažil se dopídit, co se tu děje a co jeho kapitán vyvádí, ale Yasumaru ho nevnímal. Měl pohled přikovaný ke scéně před sebou, a když spatřil, že se to otec chystá ukončit, jen zalapal po dechu.
Kyouův útok byl vykryt. Objevily se dvě černé ruce, velmi děsivé ruce, nepopsatelné ruce Suirouova zanpakutou v shikaii třímající meč a zablokovaly ránu. A také se ukázalo, že Suirou bezvědomí jen předstíral. Využil ten moment k tomu, aby souboj opět změnil v potyčku na blízko.
Yasumaru s narůstajícím zoufalstvím sledoval souboj svého otce a mladšího bratra. Zpocenýma rukama svíral křečovitě rukojeť svého meče – ne proto, že by ho chtěl použít, jen mu to dávalo aspoň malou oporu a pocit jistoty. Ale v hlavě neslyšel hlas svého zanpakutou, který by ho mohl uklidnit, vnímal jen zmatek a strach. Nic z toho se mu nelíbilo, ani hořící mračna, žádná kidou, tvrdé údery, nic. Sám si nedokázal představit, že by byť na jednoho z nich vztáhl ruku, ale oni se přímo před jeho očima snažili navzájem zranit, možná dokonce připravit o život.
Suirou zasadil otci velice silnou ránu do brady a ten ztratil na chvíli rovnováhu a koordinaci. Byl to hrozný pohled, ale vypadalo to, že souboj skončil, aspoň tedy Yasumaru doufal, že tohle by mohlo oba ty paličáky zchladit. Suirou sledoval Kyoua s opovržením, a poté zrušil shikai.
"Nemlátím bezbranné. Natož starce a ubožáky..." řekl. "Kdybyste byl můj otec, zřejmě bych vám teď řekl, že je mi to líto, ale vy... Vy můj otec nejste. Otec je ten, kdo se o mě staral, nezáleží na pokrevních závazcích. Nakonec, jak by mohly být důležité, když ten, kdo je vytvořil, se o ně nestará? Pokud by někdo v Soul Society byl mým otcem, byl by to zároveň i můj bratr... Pamatujte si to, Kuchiki Kyou." Zároveň vrátil katanu do pochvy a požádal vrchní kapitánku, aby zrušila bariéru. Když Yasumaru slyšel co Suirou říká, jeho srdce kleslo ještě víc. Nemohl vůbec věřit, že ta hrozná a krutá slova doopravdy vyšla z úst jeho milovaného mladšího bratra a že byla adresována jejich rodiči. Když se Suirou otočil k odchodu na znamení, že souboj považuje za skončený a otec pro něj není nadále soupeř hodný pozornosti, Yasumaru už nedokázal zadržovat slzy, které se mu draly do očí. Dodnes situace v rodině Kuchiki nebyla ideální, ale tato událost napáchala škody, které už asi nebude možné napravit nikdy, to by se musel stát zázrak. A ten se nestal, právě naopak.
Když se Suirou otočil, Kyou neovládl svůj hněv z ponížení. Zapomněl na důstojnost a na čestný boj, jeho ohnivá povaha, zatvrzelost a neschopnost ustoupit, kterou po něm Suirou velice věrně zdědil, že ozvaly. Uchopil pevně do rukou meč znova planoucí shikaiem a prudce jím bodl proti mladému muži, který ho nazval zbabělcem, starcem a ubožákem. „Hltající plamen,“ procedil Kyou mezi zuby.
„Ne...“ zašeptal Yasumaru a na slzy zapomněl, jeho další slova už se změnila ve výkřik. „Otče, nedělej to!“ Zapomněl i na to, že by se neměl míchat do oficiálních soubojů, neohlížel se na vrchní kapitánku ani na nic jiného a vrhl se k nim ve snaze odrazit ránu a uchránit svého bratra před zraněním.
Ale nestihl to. Otcovu ruku zadržel, ale ne dřív, než žhavá čepel projela skrz naskrz Suirouovým tělem. Ten zalapal po dechu, ale na jeho obličeji se objevil úsměv, ač zkřivený bolestí.
"Věděl jsem, že to nakonec uděláš, otče," promluvil a stále se držel na nohou, když Yasumaru rychle vytáhl otcův meč a odstrčil Kyoua stranou. Ten se ani nebránil. Suirou se otočil, aby byl čelem jim oběma. Vypadalo to, že se každou chvíli zhroutí, ale místo toho zaťal pěsti, a potom chytil otce i bratra za rameno, každého jednou rukou. "Mělo to zajít tak daleko... Již... již od za-začátku to tak mělo být." Po bradě mu začala stékat krev z úst, která ho dusila a bránila v řádném dýchání i mluvení. "Otče... omlouvám se za to všechno, co jsem napáchal... Je toho moc a obyčejná omluva nestačí, proto... proto..." Krve stále přibývalo a vypadalo to, že Suirouovi nezbývá moc času, aby řekl, co má na srdci. "Nenech bratra, aby vše zahodil. Ať se znova stane kapitánem, ať se stane chloubou své divize a pozvedne... pozvedne dům rodiny, což jsem... nedokázal." Podlamovala se mu kolena, ale stále se pevně držel svého bratra a otce. "Bratře, ty jsi byl vždy... byl jsi vždy...“ Větu už ale nedokončil, jeho tělo vypovědělo poslušnost. Jak se pomalu sunul k zemi, ještě pevně sevřel ramena obou mužů, přitáhl je k sobě a oni ho položili opatrně na zem. Ještě je z posledních sil objal, a potom ztratil vědomí. Když Yasumaru cítil, že bratrovo sevření povolilo, pustil ho a pohlédl do jeho tváře. Usmíval se... čemu, to Yasumaru nechápal. Připadalo mu, že si pouze myslel, že svého bratra znal a rozuměl mu, ale ve skutečnosti o něm nevěděl vůbec nic. Chtěl něco říct, něco udělat, ale pouze držel Suirovu hlavu v dlaních a snažil se, aby se nerozplakal. Na otce se nemohl ani podívat. Ovšem než se aspoň trochu vzpamatoval, byl odstrčen rukou své kapitánky, stejně jako Kyou.
"Zatracený Kuchiki! Řezat vás všechny! Omlouvat se máš, dokud neumíráš, chlapečku, teďka už tomu moc nepomůžeš," vrčela si pro sebe a vypadala velice rozzuřeně. Položila bezvládnému mladíkovi ruku na zakrvavenou hruď a chvíli ji tak nechala. Pak opět promluvila. "Yasumaru, vem ho rychle do nemocnice, ještě to není úplně ztracené, ale fofrem!" Yasumaru zamrkal.
"Hai!" Opatrně vzal bratra do náruče a vyrazil. Byl rád, že konečně může něco udělat. Ovšem ani soustředění se na shunpo nezastavilo úplně jeho myšlenky. Měl pořád pocit, že kdyby se víc snažil bratra pochopit, kdyby více mluvil s otcem, kdyby se nevzdal postu kapitána... nemuselo se tohle všechno stát.

Když Yasumaru zmizel, otočila se Sei na dosud zamlklého Kuchikiho.
"Doufám, že jsi spokojený, zbavil ses černé ovce rodiny."


Yasumaru spěchal do nemocnice, jak nejrychleji dokázal. Když předal svého bezvládného bratra do péče mediků, nedokázal tam ale zůstal a čekat na výsledek. Chvíli postával venku a nevěděl, kam se vrtnout. Nechtěl teď zrovna vidět ani otce ani svou kapitánku. Měl však své povinnosti, jestli má být instruktor nováčků, musí to dělat vždycky a pořádně, ať už se děje cokoli.
Vrátil se tedy do výcvikového tábora a opravdu se snažil pokračovat ve své práci. Zapsal si několik nově příchozích, ale brzy se přistihl, že ztrápeně hledí z okna a uvnitř cítí hroznou nejistotu a neklid. Zavrtěl prudce hlavou ve snaze myšlenky zahnat. Suirou bude v pořádku, a potom se s otcem určitě usmíří! Zvedl se a vydal se na nádvoří, ale cestou míjel kuchyni, odkud uslyšel cinkání umývaného nádobí a dívčí hlas, který nepoznával. Strčil hlavu do dveří a spatřil dvě shinigami, jak drhnou nádobí.
"Ah, Ivory-san!" pozdravil jednu z dívek, kterou znal. "Neříkejte mi, že Tougou dal nádobí na starost dámám! To je přece mužská práce!" řekl mírně rozhořčeně.
"Kuchiki-taichou!" málem nadskočila překvapením Ivory. "No... ano. A tohle je Lus Ayazaki, přišla zrovna dneska!" představila hned svou kolegyni.
"Těší mě!" zamával na Lus Yasumaru vlídně a uvědomil si, že papíry s informacemi o nových příchozích, které mu dal zaskakující instruktor nováčků Tougou, ani neviděl. No... snad to počká. Rozhodl se, že se chvíli zdrží. Přisunul si k nim stoličku a též sáhl pro nějaký ten talíř, který namočil do mydlinek. Potřeboval nutně přijít na jiné myšlenky, se dvěma dívkami a při práci by se mu to snad mohlo povést... Dal se s nimi tedy do řeči a nádobí rychle ubývalo.
Asi po půl hodině je vyrušily jakési divné zvuky z kuchyně. Yasumaru poslal Lus, aby se podívala, co se děje, a byl více než překvapený, když se vrátila s černobílou kočkou v náručí. Jak byl ve smutné náladě, tak teď mu oči zazářily. Kočky měl hrozně rád, vždycky ho rozveselily!
"Páni, ta je roztomilá, kde se tady tak najednou vzala? Že by utekla kapitánovi desáté divize?" přemýšlel nahlas a hned pošimral číču mokrým prstem od mydlinek na bradě.
"Zajímalo by mě, komu patří," pronesla Lus a podrbala kocoura na hlavě. "Pokud není kapitána Kanegawy, nechcete si ji vzít?" obrátila se s otázkou na Yasumara.
"No... to bych rád... ale ona určitě někomu patří. Jestli nemáte teď nic na práci, děvčata, nechcete se jít poptat po okolí, jestli něčí není?" navrhl Lus a Ivory, když osobně domyl poslední talíř. Najednou mu přišlo, že v této neutěšené rodinné situaci by si mohl nějakou kočku pořídit, to by bylo pěkné... Ale nehodilo se mu to k jeho životnímu stylu, pořád byl někde pryč, vždyť by ta chudinka trpěla. Yasumaru si zhluboka povzdechl a zvedl se. Lus s Ivory odešly a zanechali ho jeho osudu.

Den ubíhal. Kasárny nováčků navštívil kapitán desáté divize, který byl zvědavý, zda pro něj Yasumaru nemá nějaké nové, nadějné členy. Mimo jiné potvrdil, že kočka jeho není. Yasumara to z nějakého důvodu rozesmutnilo. Navíc to několik nováčků přehnalo s výcvikem a změnili pěknou řádků stromů stojící nedaleko kasáren v hromadu třísek. Byly zničené... i jeho oblíbený dub, který tam stál už snad 1000 let a na kterém vždycky tak rád odpočíval! Bylo to horší a horší. Pokusil se uklidnit návštěvou rybníčku obklopeného starými vrbami, který vždy byl jeho poslední útočiště, ale ani tam nenalezl mír a pokoj. Jediné, co chtěl, bylo lehnout si do postele, usnout a doufat, že ho ve snu nebude pronásledovat představa toho, jak jeho otec probodává jeho mladšího bratra. K večeru ho však ještě navštívila Shounagon-sama, která se zřejmě chtěla přesvědčit, že je v pořádku, a pověřila ho lovem hollow, který se potloukal nedaleko. Zřejmě mu chtěla poskytnout trochu relaxu ve formě odsekávání hollow končetin, ale on to místo toho pojal jako trénink pro několik nováčků. Boj se protáhl déle, než čekal. Nakonec musel s jedním z nováčků dokonce do nemocnice. Tam mu na opatrný dotaz doktor sdělil, že jeho bratr je stále v kritickém stavu a nic není jisté.

Když se vrátil z nemocnice, už svítalo. V jídelně našel Ivory spící s hlavou na stole, tak ji opatrně donesl do její postele a dal jí vatu do uší, aby ji neprobudil kravál, který se za chvíli chystal způsobit. Potom popadl náhodný vhodný předmět a začal do něj mlátit dalším náhodným vhodným předmětem, což by v jeho podání probudilo mrtvého.
"Vstáváááát! Budíčéééééék! Rozcvičkáááááááááá!" řval u toho z plných plic. Další den byl tady a začínal stejně nevinně, jako ten předchozí.
Spokojeně pozoroval, jak se nádvoří plní rozespalými nováčky. Pohled na ně mu zvedl náladu a cítil, že po nočním boji má přece jen trochu pročištěnou hlavu a lepší náladu. Když se mu zdálo, že asi nikdo další nepřijde, odložil dva vhodné předměty a dal si ruce vbok, jako by v nováčcích viděl svou dobře odvedenou práci. "Tak, dobré ránko vespolek!" začal jako nejotravnější ranní ptáče. Jemu se to mluvilo, když ještě ani nešel spát. "Nejdřív bych chtěl poprosit všechny nové, které jsem ještě nezapsal, aby šli za mnou do kanceláře. Rozcvičku bude zatím řídit... umm..." rozhlížel se, až spočinul pohledem na zívajícím blonďákovi. "Hideo! Tak šup šup, do toho! Je potřeba rozproudit krev!" přidával jednu pomyslnou ránu za druhou a sám vykročil směrem dovnitř a ke své kanceláři. Několik osob ho skutečně následovalo.
Na všechny bez rozdílu se mile usmíval a všechny si zapsal. Pak si ještě jednou změřil nesourodou skupinku před sebou. Byly tam dvě dívky, jakýsi vyhublý chlapík a jeden vyložený hromotluk. Byl rád, že Akademie shinigami láká tolik různých druhů lidí, jistě každý z nich najde uplatnění podle svých osobitých schopností.
"Vítejte všichni, doufám, že od vás uvidím jen ty nejlěpší výsledky!" řekl jim na uvítanou a vstal. pak se zarazil a zamyslel. Co že to mají dneska na programu? Nějak to vůbec netušil. Poprvé si po rušné noci vzpomněl na události včerejška, které mu z hlavy vyhnaly všechno ostatní. Jeho úsměv trochu pohasl a on se sehnul pro složku s rozkazy. Aha, tady to bylo. "Dobrá, pojďte ven, možná ještě stihnem zbytek rozcvičky, a pak vám řeknu, co dál." Venku se Yasumaru taky trochu protáhl, a pak na sebe upoutal pozornost nováčků, když poslal Hidea zpátky mezi ně a sám si před ně stoupl.
"Takže, milí nastávající členové Gotei 13! Jedenáctá divize nás požádala, abychom pro ně udělali jistou velice důležitou práci. Nesmíme je zklamat, takže si dojděte do kumbálu pro náčiní a za pět minut odtud vyrazíme!" To, že v kumbálu najdou kartáče a čistící prostředky, a to, že daná práce je mytí záchodů, jim jaksi "opomněl" sdělit.
Sám se vybavil stejně jako všichni nováčci, k tomu si ještě omotal kolem hlavy šátek, aby mu vlasy nepřekážely v práci.
"Dobře, jdeme!" rozkázal a vykročil v čele. Vedl své svěřence skrz Seireitei, všechny zdravil a nevšímal si toho, že se jim mnoho lidí směje a ukazuje si na ně. Většina nováčků posměváčky ignorovala, i když jim asi začínalo docházet, co za práci je čeká, ale mladík jménem Sai, kterého si Yasumaru pamatoval už ze všerejšího boje s hollow, to nevydržel. Když se mu jeden shinigami vysmál přímo do obličeje, praštil ho do zubů s takovou silou, až shinigami odletěl o kus stranou. Yasumaru se na místě zarazil a otočil. Vždycky doufal, že svým chováním půjde nováčkům příkladem, takže ani oni se nenechají vyvést z míry nějakými hlupáky, ale Sai mu připravil zklamání. Shunpem překonal krátkou vzdálenost mezi ním a roztržkou. Nějaký hromotluk už se chystal to Saiovi vrátit.
"Notak, pánové, to už by snad stačilo, ne?" napomenul je smířlivým hlasem s úsměvem. Ovšem vysoký shinigami se nezarazil, jen napřáhl pěst.
"Jdi mi z cesty, Kuchiki, nebo taky jednu schytáš!" zavrčel posměšně. Ale jeho rána nedopadla, Yasumaru bez větších potíží zastavil jeho paži uprostřed pohybu.
"Řekl jsem, že už to stačí," pronesl ledovým hlasem, který se od jeho předchozího tónu už asi víc lišit nemohl. Všichni okolo mohli na chvíli cítit sílu jeho reiatsu, které přestal kontrolovat. "A ty," obrátil se na Saie a nebyl to jeho obvyklý, přívětivý výraz, byl to ocelový pohled, kterým byl tak proslulý jeho dědeček Byakuya, "vrať se na svoje místo." Poté pustil velkého shinigamiho, který už nijak neprotestoval a tvářil se docela zaraženě, a pokračoval v chůzi směrem ke kasárnám jedenácté divize. 
Pravda byla, že se za sebe styděl. Vždycky mu bylo hrozně líto, když byl na někoho nepříjemný. Navíc měl tušení, že způsob, jakým se mnoho shinigami chová k nováčkům, je částečně i jeho vina. Nedalo se říct, že by byl nějak zvlášť oblíbený mimo šestou divizi, a i tam bylo mnoho těch, kteří pochybovali o jeho kompetenci. Naštěstí už byli na místě. Snad všechno proběhne rychle a bez problémů.
"Takže, jsme tady!" oznámil, když skupina dorazila před záchodky jedenácté divize. "A teď směle do práce, ať to tu září čistotou!" a sám se pustil hned rýžákem do nejšpinavější mísy, které by se slušný člověk za běžných okolností nedotkl ani klackem.
Všichni nováčci se s větším či menším úsilím pustili do práce a místo za nějakou dobu zase začínalo vypadat jako obývané lidmi, né zvěřincem. Nikdo moc nemluvil, což bylo Yasumarovi trochu líto, protože by nováčky rád blíž poznal, ale aspoň se nezdržovali v práci.
"Dobrá práce, lidi!" pochválil je, když usoudil, že už by to mohlo stačit. "Vraťte se do kasáren a za čtyřicet minut začneme s tréninkem. Jestli netrefíte, můžete jít se mnou," usmál se chápavě. Už to byl zase ten hodný a milý Yasumaru, kterého všichni znali a většina považovala za mírně mentálně zaostalého. Vydrhl si ruce, pobral všechny věci, které tam nováčci omylem či z lenosti nechali, a vydal se na zpáteční cestu. Připojily se k němu dvě dívky, které ráno zapisoval.
"Tak co děvčata, všechno v pohodě?" optal se s úsměvem, aby řeč nestála.
"Jo, jo, v pohodě," odpověděla ta, která se jmenovala Bukimi.
"No, u mě je taky všechno v... pohodě. I když uklízení nepatří zrovna mezi mé oblíbené činosti. Není na to spíš čtvrtá divize?!" odpověděla druhá, jejíž jméno bylo Usagi.
"Jenom to, že ostatní divize nemají v popisu práce uklízet, neznamená, že to nebudou dělat," poučil ji Yasumaru. Když byly zpět v areálu určeném pro nováčky, ukázal jim, kde jsou sprchy, neboť se chtěly umýt, což bylo celkem pochopitelné.
Po určené době svolal opět nástup, tentokrát hodlal s nováčky uspořádat trénink souboje ve dvojicích. Když začali, posadil se na blízký čerstvě vyrobený pařez (ze včerejška), aby mohl souboje sledovat. Dvojice, která u něho byla nejblíž, dokonce mohla vyvolávat shikai. Právě sledoval schopnosti nadané, modrovlasé shinigami jménem Konan a dával dobrý pozor, aby si nikdo neublížil, když tu se mu vedle ramene zničeho nic zjevil Tougou.
"Jsi žádaný v rezidenci Kuchiki," oznámil mu zcela bezvýrazným hlasem. Yasumaru se přistihl, že se mu rozbušilo srdce. Podíval se na Tougoua tázavě, ale ten mu nic dalšího neprozradil. "Jdi. Už nemáš na starosti nováčky," dodal. Yasumaru zmateně zamrkal a doufal, že Tougou pouze zvolil nevhovnou formulaci nabídky, že mu na ně prozatím dohlédne.
"Dobře, za chvíli budu zpátky," příkývl Yasumaru a vůbec netušil, jak moc se mýlí.

Bylo sotva po poledni a slunce jasně zářilo, ale do sídla rodiny Kuchiki jeho světlo nedosahovalo. Atmosféra byla velice pochmurná a tichá, toho si Yasumaru všiml hned, jak vešel dovnitř. Hned u dveří se ho ujal Žán a dovedl ho do pokoje, ve kterém na něj čekaly jeho sestra a matka. Nepřítomnosti otce si nešlo nevšimnout. A když Yasumaru spatřil, že jeho sestra nepokrytě pláče, jeho srdce pokleslo.
"Yasumaru..." škytla Hikari, zvedla se a objala ho. Snažil se ji utěšit poklepáním na záda a přitom se podíval směrem k matce, od které, jak doufal, uslyší nějaké osvětlení situace. "Yasumaru..." opakovala místo toho Hikari. "Suirou zemřel," dostala ze sebe. Yasumaru ztuhl. Takže bylo snažení lékařů přece jen marné... Dál hleděl na matku, jejíž tvář vypadala jako kožená maska. Na rozdíl od Hiraki jí neukápla ani slzička, ale nic jiného od Rokujou-sama ani nečekal. Nepodívala se na něho, ale prkenně promluvila.
"Tvůj otec se nedokázal smířit s tím, že ukončil kvůli pýše život vlastního syna. Gratuluji... hlavou rodiny Kuchiki jsi nyní ty." S těmi slovy se otočila a bez dalšího pohledu na kterékoli ze svých dětí odešla z místnosti. Yasumarovi se stáhlo hrdlo a snažil se nějak vstřebat to, co se právě dozvěděl. Znamenalo to tedy, že jeho bratr i otec jsou nyní mrtví. Jsou pryč, aniž by se s nimi rozloučil. Teď litoval, že nestrávil víc času u Suiroua v nemocnici, že si nešel promluvit s otcem, když bylo po souboji... Ale bylo na to už pozdě. Lítost bylo to jediné, co mu zůstalo. Sevřel pevněji v náruči svou sestru a ani se nesnažil skrývat vlastní slzy, které se mu hrnuly do očí.

Yasumaru držel v ruce kapitánské haori šesté divize a mračil se na sebe do zrcadla. Skoro nikdy se nemračil, ale tohle byl jeden z těch velmi výjimečných případů, kdy byl naštvaný a smutný. Bylo to příliš náhlé. Uplynulo teprve několik dní od chvíle, kdy se dozvěděl, že na jeho bedrech teď leží budoucnost jeho rodiny, a nyní se k tomu přidala ještě divize. Když ho Shounagon-sama jmenovala kapitánem, oháněla se tím, že to bylo přece Suirouovo poslední přání... a měla pravdu, ale Yasumaru stejně neměl radost. Velení divizi už si vyzkoušel a nechtěl si to zopakovat. Nebylo to nic pro něho, ať už jeho mladší bratr věřil čemukoli. On nebyl ten schopný, nadaný muž, za kterého ho Suirou považoval... ani zdaleka.
Většina šesté divize uvítala jeho znovuustanovení kapitánem s nadšením. To ho naštvalo a rozesmutnilo, copak si vůbec nevážili svého předchozího kapitána? Choval se k nim přece dobře a určitě byl lepším vůdcem než Yasumaru, nebylo to prostě správné, že tolik lidí se ani nepozastavilo nad tím, že Yoshiro-san ztratil své postavení. A taky... Yasumaru si říkal, že tohle dělá jen z donucení, ale kdesi hluboko uvnitř věděl, že to dělá taky pro rodinnou čest. Tu samou čest, kvůli které se bratr a otec navzájem zničili. Teď, když byli mrtví, bylo na něm, aby dělal rodině dobré jméno tím, že bude kapitán. Díval se téměř nenávistně na haori. Proč nemohly věci zůstat tak, jak byly ještě před týdnem?!
Oblékl si haori a posmutněle se vydal hledat Mitoshiho-san. Měl dojem, že nebude dvakrát nadšený, až ho uvidí. Nebyl si jistý, jestli byl o změně kapitána informován... Mitoshi byl skvělý zástupce, ale nikdy spolu nijak dobře nevycházeli. Yasumaru měl dojem, že ho má Mitoshi za blázna, jelikož je pořád tak hodný, a naopak Yasumaru nechápal Mitoshiho sarkastické poznámky a humor, takže jejich spolupráce byla většinou plna nedorozumění. Ovšem byl rozhodnutý s Mitoshim teď vycházet co nejlíp, i když mu bylo jasné, že Yoshira mu nenahradí nikdy.

Mitoshiho našel, jak medituje na dvoře kasáren. Nechtěl ho rušit, sedl si tedy nedaleko na vyvýšenou terásku a čekal, až Mitoshi skončí. Jeho reiatsu se brzy vrátilo do každodenní hladiny. Potom otevřel jedno oko a když uviděl Yasumara, zase ho zavřel. Yasumaru jen polkl a podíval se provinile do země, jako by to byla jeho chyba, že Yoshiro neuposlechl rozkaz a byl potrestán odnětím funkce.
"Kapitáne, směl bych dostat odpověd na otázku, která zní, kde se nalézá kapitán Ruyichi? Něco mi totiž říká, že důvod, proč necítím jeho reiatsu nikde v okolí, je také důvod, proč tu jste vy." Při těchto slovech se Mitoshi zvedl a vrátil své zanpakutou na jeho místo u svého pasu. Teprve potom plně otevřel zelené oči a upřel je na Yasumara, který během jeho řeči také vyskočil na nohy. Po pravdě se cítil dost nervózní.
"Mitoshi-san! Ehm, dobrý den! Tedy... věřte mi, netěší mě, že vám to musím oznámit, ale... Yoshiro-san byl dočasně odvolán z funkce kapitána šesté divize a já jsem ho nahradil... On by teď měl být na misi ve světě lidí s několika mladými shinigami. Tedy... měl by být samozřejmě v nemocnici, ale jeho entusiasmus se zdravotníkům nepodařilo zkrotit, takže už vyrazil..." zasmál se, ale hned toho nechal.
"Odvolán? Ah... aha," řekl Mitoshi po chvíli. "Že si nedal pokoj..." dodal potichu, ale potom zavrtěl hlavou a znovu pohlédl na Yasumara. "Taichou, počínaje tímto okamžikem jsem vám plně k dispozici." Yasumaru se podrbal na hlavě, trochu nesvůj.
"Tak to jsem rád, Mitoshi-san, je mi skutečně ctí, že vás mám opět jako zástupce. Kdybych... kdybych někdy dělal jako kapitán špatné rozhodnutí, prosím neváhejte a upozorněte mě, mám ve vás plnou důvěru," řekl s úsměvem. "Ehm... možná bychom měli začít tím, že mě zasvětíte, co je v divizi nového, přece jen, dlouho jsem tu nebyl..." a naznačil, že se přesunou do kapitánské kanceláře, kde byly též všechny dokumenty. Mitoshi vyrazil jako první, minul Yasumara a vydal se dovnitř.

V kanceláři bylo všechno krásně urovnané, papíry v úhledných hromádkách zařazeny, kam patří. Tak, jak to bylo u Mitoshiho zvykem.
"V divizi se nestalo nic zvláštního. Jen jsme nechali postavit nový bazén a přijmuli jsme několik nových členů. Také byly o něco málo zvětšeny pokoje členů a vaše pracovna." Yasumaru byl upřímně překvapen.
"Oooo, bazén?!" podivil se s očima dokořán. To skutečně nečekal. "To je dobré, vidím, že jste rozhodně nezaháleli, inovace musí být," pochválil Mitoshiho a už se zdál trochu veselejší. "Dobrá, takže ať nezdržuju, je teď potřeba něco od kapitána potvrdit? pročíst nějaká hlášení? Nebo tak?" Narozdíl od Yoshira byl totiž Yasumaru důsledný ve věci papírování.
"Věci, které potřebují podpis kapitána?" uchechtl se Mitoshi. Zvedl ruku a něco hledal. Potom chňapl jakési držadlo a zatáhl. Nad Yasumarem se otevřela padací dvířka a vyvalilo se na něj z půdy celkem hodně papírů. A tím hodně myslím, že pod nimi celý zmizel on i psací stůl.
"Ještě jsem zapomněl podotknout, že 6. divize dluží Gotei 13 grily."

Po chvilce dolování v papírech se Mitoshimu podařilo vytáhnout kapitána ven.
"Papíry za poslední tři měsíce," řekl. "Neptejte se, prosím, jak se mi někdy podařilo donutit kapitána Ruyichiho, aby něco udělal... No, vyžadují jen váš podpis, ostatní jsem obstaral sám." Yasumaru byl trochu paf a pocuchaný, ale jinak nepoškozený.
"Ah... aha... výborně, hned se do toho dám," usmál se, shrnul závěj papírů ze stolu, vytáhl psací soupravu a začal svědomitě každý dokument podepisovat a následně je rovnal do více méně úhledných komínků podle toho, čeho se týkaly. Občas něco zařadil špatně, ale snažil se, to se musí nechat.
"Vynikající," řekl Mitoshi při pohledu na to, jak to rychle ubývalo. "Tímto tempem budeme mít těch ostatních pět půd hotové za týden." Chvíli nechal Yasumara naloženého ve vlastní šťávě po tomto sdělení, a pak se usmál. "Pochopitelně to byl vtip." Yasumaru zamrkal a vzhlédl. Tak se zabral do práce a snahy, aby každý jeho podpis byl jasný a čitelný, že na chvíli nevnímal okolí.
"Hm? Říkal jste něco, Mitoshi-san?" řekl s bezelstným úsměvem. Mitoshi se jen pousmál.
"Bude těžké zapomenout na kapitána Ruyichiho," řekl potichu. "Je to vše, kapitáne?" zeptal se potom normálním hlasem. "Všechny tyhle papíry odnesu zítra ráno tam, kam patří." Yasumaru přikývl.
"Výborně, s vámi je radost spolupracovat, jako vždy. Víte, ale... jsem si jistý, že jak jen to bude možné, Yoshiro-san se vrátí na své místo tady v divizi..." dodal a chtěl tím ujistit nejen Mitoshiho, ale i sebe. Z toho kapitánování byl nešťastný už teď. Nevadilo mu papírování, to ne, ale tak nějak cítil, že sem nepatří, ať už to ostatní videli jakkoli.
"Myslítem že mu sotaichou povolí návrat po tom, co ho odvolala? Pravda, kapitánů je teď pomálu a zvláště kapitánů jako Ruyichi-taichou, ale musíte uznat, že kdyby sotaichou měnila názory takhle rychle, tak by to tady vypadalo jako v chlévě, nebo jako v lidském světe velice oblíbeném podniku pro muže a hospoda to není," vyhnul se Mitoshi mistrovsky nevhodnému slovu a zastavil se v půli cesty ke dveřím.
"No... tak nějak v to doufám..." zamrkal Yasumaru nejistě. Mitoshi měl pádné argumenty, ale Yasumaru si byl jistý, že spíš než jako náhrada funguje jako záskok a až se Shounagon-sama uklidní, určitě bude zas vše při starém. "Umm... Mitoshi-san? Myslíte, že byste mohl svolat divizi, řekněme tak za hodinu? Měl bych jim asi vysvětlit, co tu dělám, a taky je připravit na stav pohotovosti."
"Ale jistě," řekl Mitoshi a pokračoval ke dveřím. "O pohotovosti už ale, myslím, vědí," dodal, když je otevíral.
"Ach tak... notak to asi nebude nutné, radši dodělám to papírování..." mávl rukou na znamení, že o nic nejde, protože po pravdě myšlenka, že by stanul před svou bývalou divizí s myšlenkami na to, že vlastně je znova jejich kapitánem pouze proti své vůli, ho docela děsila.
"Bude, potřebují vědět že jste tu. Pořád je lepší je informovat, než kdybyste na ně vyskočil ze křoví. Ale jestli chcete, obstarám to sám," zastavil se Mitoshi ve dveřích.
"Ehmmm..." Bylo jasné, že Yasumaru uvažoval, jak moc blbé by bylo, kdyby jeho přítomnost tady oznamoval jeho zástupce a on by se schovával v pracovně. "Tak dobrá, když říkáte, že je to nutné, tak já jim to tedy oznámím," rozhodl se na konec, když usoudil, že by to bylo hodně blbé. Mitoshi kývl.
"Takže za hodinu." Pak za sebou konečně zavřel dveře.

Za hodinu se v kasárnách 6. divize se rozezněl svolávací zvon. Za pár minut stáli na rozlehlejším plácku všichni členové. Mitoshi stál čelem k nim, čekaje na kapitána.
Yasumaru stál ještě pořád ztrápeně v pracovně. Věděl, že většina členů divize ho vřele přivítá... a možná toho se právě bál. Vzít někomu z protekce pozici a ještě tím udělat někomu radost? To nebyl jeho styl. Ale je to moje povinnost coby shinigamiho, musím udělat maximum, aby byl systém co nejfunkčnější, jinak se Gotei 13 rozpadne, říkal si v duchu. Přikývl, aby svoje myšlená slova potvrdil, a pak se vydal na nádvoří. Tam se postavil před nastoupenou divizi a odkašlal si.
"Jak možná víte, já jsem Kuchiki Yasumaru a ode dneška budu vaším náhradním kapitánem. Yoshiro-san byl dočasně sesazen za své neuvážené činy, takže se zatím musíte spokojit se mnou. Budu se snažit ho co nejlépe zastoupit," řekl a připadalo mu, že to stačí. Členové divize se na sebe začali dívat, někteří byli šťastní, jiní jásali. 
"Kuchiki-taichou, vítejte zpět!" vykřikl jeden Shinigami, který byl ke kapitánovi asi nejblíž. "Ano, vítejte! Jsme rádi, že jste zpět!" Vypadalo to, jako by chtěli oslavovat.
Yasumaru se usmál a zavrtěl jemně hlavou.
"Ale ne, to jste asi špatně pochopili, já se nevrátil, jenom za vašeho kapitána budu chvíli zaskakovat." Měl to říct jasněji, není divu, že si jeho slova vyložili špatně, to je jasné... Mitoshi stál vedle Yasumara a poslouchal ho. Očima přejížděl mezi řadami členů divizí. Co si myslel o tak vřelém přijetí staronového kapitána, to věděl jen on sám.

Yasumaru nebyl z průběhu událostí příliš šťastný. Členové divize se stále radovali z jeho návratu. Chtěl utéct zpátky do pracovny, nebo ještě lépe ke svému oblíbenému rybníku, ale nakonec pozvání na sake od několika členů odmítnout nedokázal. Doufal, že při té příležitosti jim aspoň vysvětlí, jak se věci mají. Pravda byla, že když si odmyslel všechny ty hodnosti okolo, rád je znova viděl a zajímalo ho, jak se mají a co dělali celou tu dobu, co s nimi nebyl v kontaktu. Pomalu ale jistě ho táhli směrem k novému bazénu, když na něj někdo zavolal.
"Kapitáne!" Yasumaru se otočil, když za sebou uslyšel něčí hlas. Spatřil pohlednou, tmavovlasou dívku a usmál se na ni. Proklestila si cestu až k němu a pokračovala. "Omlouvám se, že ruším... Jsem nová, Suki Taiketo, chtěla jsem se ohlásit." vysypala ze sebe. "Samozřejmě můžu přijít později do kanceláře, pokud nemáte čas..." dodala rychle.
"Suki? To je hezké jméno!"
"D-Děkuji, mám ho po matce," vykoktala a kapánek zrudla.
"Suki, teď už je pozdě a zdá se, že moje přítomnost je vyžadována jinde..." poukázal Yasumaru na některé členy divize, kteří už ho volali k bazénu, kde se připravovala improvizovaná párty, "...takže to necháme na zítra. Ale teď pojď s námi, aspoň se seznámíš s divizí," pozval ji mile. Jakmile uslyšela pozvánku k zábavě, celá se rozzářila.
"Děkuji, ráda půjdu!"

Šestá divize přece jen zaznamenala v období Yoshirovy vlády nějaké změny - kdyby už jen ten bazén. Každopádně teď věděli, jak uspořádat parádní párty za pět minut. Ale být za to vděční, to je ani nenapadlo. Špatného počasí, které se začalo nad Seireitei sbírat, si nevšímali, tím méně Yasumaru, kterého nutili pít jedno sake za druhým, takže si ani nevšiml, jak se ochladilo. Několik členů divize vytvořilo tančícího hada, který hopsal po obvodu bazénu, sake bylo všude dost a nikdo si nedělal starosti, když se tak dobře bavil.
Setmělo se a bylo jasné, že se blíží noční bouře. Foukal čím dál silnější vítr, nebe bylo temné, ani jedna hvězda neprosvítala, a čím dál blíž bylo možné zahlédnout jasné, namodralé blesky. Vzduch jako by vibroval a ta těžká, matoucí atmosféra dávala cítit, že nebude bezpečné zdržovat se venku.
Po nějaké době začínala být bouřka už tak silná, že i rozveselení vyznavači letkisu si toho všimli. "No, možná bysme to měli přesunout dovnitř," začalo se ozývat v různých obměnách ze všech stran. "A teď si zazpíváme!" ozval se do toho Yasumaru, který chudák měl problémy ustát sake, které do něho jeho nynější podřízení lili, takže nějaké počasí ho momentálně nezajímalo. "Co třeba ty, Suki, umíš ňákou pěknou?" přitočil se nějakým zázrakem k nové člence s veselým úsměvem na tváři, zatímco ostatní přesouvali občerstvení pod střechu. Ta měla aspoň tolik duchapřítomnosti, aby ho zatáhla pod stříšku a přitom se na něj vesele zubila.
"Samozřejmě, kápo!" smála se od ucha k uchu, a pak se zatvářila vážně, nasadila andělský výraz a začala zpívat. "Krásný je vzduch, krásnější je moře.. Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější?.. Usměvavéé tvářee."
Yasumaru byl téměř dojatý. Sledoval a poslouchal dívku, která držela skleničku sake, tváře měla celé růžové a v očích jí tančily jiskřičky.
"Hezká píseň, a pravdivá!" zakýval hlavou. Zdálo se, že ho najednou hrozně zaujal jeden z lampiónů, které pod stříškou stály. Velice soustředěně na něj koukal, jako by v něm byla nějaká skrytá moudrost, kterou se snaží pochopit. Ovšem v tu chvíli zafoukal vítr, lampion se převrhl a zhasl. Yasumaru se hrozně ublíženě podíval na Suki, něco jako "no to snad ne, vidíš, co se to stalo?!" Ovšem vzduchem už začaly pronikat zvuky bouře, dunění a podivné kvílení, skoro jako hlasy. Střed bouře se blížil přímo nad Seireitei.
Nepříjemný pocit, který většina shinigami ze šesté divize už nějakou dobu pociťovala, se zvětšoval. Mnoho z nich cítilo mravenčení v celém těle a kolem několika se začala objevovat podivná, bledá záře. Párty začínala váznout a místo veselí se mezi shinigami šířil zmatek a strach. Z dálky se začaly ozývat nepříjemné výkřiky plné prázdnoty. 
Šel z nich mráz po zádech. Ostřílení Shinigami už věděli o co jde. Hollow.
Ovšem Yasumaru si z toho ještě stále vůbec nic nedělal. Našel si další lampion, který byl zatím neporušený, zadumaně do něj koukal a přemýšlel, proč se mu tak hrozně točí hlava. Najednou ho něco vyrušilo. Zamračil se a nemotorně se rozhlédl. Když se otočil, díval se tváří v tvář kapitánovi osmé divize, který se tu objevil s aktivovaným bankaiem a nijak moc se nesnažil krotit své reiatsu.
"Musíme okamžitě do středu Seireitei! Přikazuje to babča," oznámil mu Raiden. Potom mu vytrhl z ruky láhev sake a napil se z ní. "Notak, vztyk a vyrážíme! Jen si dejte pozor na tu bouři. Je dílem hollow!" Yasumaru na něho chvíli hleděl. Potom se podíval na svou ruku, ve které ještě před chvílí držel lahev, pak zpět na Raidena.
"Co že to musíme?" zeptal se zastřeným hlasem. Raiden na něj chvíli hleděl, ale potom mu došla trpělivost, popadl sklenici, nabral do ni vodu z bazénu a chrstl ji Yasumarovi na hlavu.
"Musíme zachránit Seireitei, tak dělej! Hejbni pozadím a ať už jsi ve středu Seireitei!" Znova se napil z Yasumarovy lahve, kterou zabavil.
"Nechoďte, radši budeme zpíívat!" nechala se slyšet Suki, která to doteď všechno sledovala. Stejně jako Yasumaru byla mírně indisponována. "Nikáám!" chytla Yasumara za rukáv. Toho ale studená voda trochu přivedla do reality. Zamrkal, hlavně proto, aby dostal vodu z očí, a konečně zapojil mozek.
"Ano... omlouvám se..." Podíval se na nebe. "Udělám, co budu moci, veďte, Tomisuro-taichou." Nebyl úplně ve své kůži, ale pokoušel se udržet myšlenky na správné koleji, nebo aspoň na nějaké koleji. Otočil se na Suki a jemně se pokoušel sundat její ruku ze svého haori. "Suki, zůstaň s ostatními v kasárnách, my dáme všechno do pořádku. Ale buďte v pohotovosti, pro všechny případy."
"Dobře, kapitáne, zůstanu tady, hodně štěstí," hlesla Suki.
Už byl skoro na odchodu, dokonce se mu dařilo jít v podstatě rovně, když přiběhl Mitoshi táhnoucí za sebou vicekapitánku třinácté divize.
"Kapitáni!" volal. "Jsou první oběti bouře. Pět shinigami ze šesté divize padlo z neznámé příčiny!" Yasumaru se na ta slova zamračil.
"Takže už jsou i oběti. Dobrá, kapitáne Tomisuro, neměli bychom s sebou vzít i zástupce? Myslím, že při současném počtu kapitánů se bude každý člověk navíc hodit, ať už budeme dělat cokoli." A nebo by měl nechat Mitoshiho hlídat divizi? Kdyby jen věděl, co má vrchní kapitánka v plánu... a kdyby se ten svět tolik netočil... Mitoshi už nechtěl ztrácet čas.
"Hlavně rychle, kapitáne, bojím se toho, co se stane... a jestli máme někam jít, tak bych ještě zašel s Baru-san pro její zanpakuto..." Až teď si Yasumaru všiml, že zástupkyně na sobě měla pouze yukatu a byla neozbrojená. "...a možná pro něco na oblečení..."
"Zástupce si klidně vemte, já zrovna žádného nemám, takže je to vaše volba," usmál se Raiden a vůbec tím Yasumarovi rozhodování neulehčil. "Takže se sejdeme ve středu Seireitei. Já musím ještě pro Ken-chana." S tím zmizel. Yasumaru si povzdechl a promnul si rukou čelo.
"Mitoshi-san?" podíval se na svého zástupce. Potom na Baru. "Řekl bych, že na to teď není čas. Hiboru-san, jestli chcete, zůstaňte tady v kasárně, budete tu stejně v bezpečí jako kdekoli jinde," navrhl. Zástupkyně ale zavrtěla hlavou.
"Půjdu s vámi," oznámila. Co chtěla dělat polonahá a neozbrojená, to zůstávalo záhadou, ale Yasumaru jí nehodlal bránit. Měl dost problémů sám se sebou. Přikývl a trochu se pousmál. 
"Tak rychle, pojďme," zavelel a sám se vydal jako první do tmy před nimi. Po cestě mu Mitoshi vyprávěl, co se mu během bouře přihodilo.
"...a pak se kido z nějakého důvodu zhroutilo a explodovalo," dokončil krátké shrnutí. Yasumaru ho celou dobu pozorně poslouchal. Tedy aspoň to předstíral. Ve skutečnosti se soustředil víc na to, aby šel rovně. Trochu se mu motala hlava. Trochu víc. Ale to mu nemůže zabránit v tom, aby ochránil Seireitei! Když dorazili na místo, byl tam zatím pouze kapitán třinácté divize.
"Ukitake-taichou! Jste tu sám? Kde jsou ostatní?" zeptal se překvapeně Yasumaru. Hlavně ho tedy zajímala vrchní velitelka.
"Nevím, byla zde i kapitánka Haruka, ale někam odešla. Jestli okamžitě něco nepodnikneme, oběti budou strašlivé. Mimo to... co vy na postu kapitána šesté divize? Kapitán Ruyichi je indisponován? Nějak jsem si říkal, že postrádám jeho reiatsu..." Yasumaru se díval na nebe, takže si nejdřív ani neuvědomil, že se ho Akio na něco ptal. Proč by se také měl ptát na takovou věc, uprostřed smrtelného ohrožení??
"Víte, to je tak, kapitán Ruyichi se nepohodl se Sei-sama, takže byl na chvíli poslán do světa lidí a já jsem ho zastoupil, ale jsem si jistý, že hned jak se vrátí..." vysvětloval Yasumaru zamyšleně a stále hleděl nahoru, na tu činu, ale Akio ho už dávno neposlouchal, protože bojoval na život a na smrt s nějakou hollow potvorou. "E...?" řekl Yasumaru mírně nejistě, když si toho všiml. Chtěl okamžitě přiložit ruku k dílu, ale jak sáhl po zanpakutou, udělalo se mu zle a zatímco ostatní chrabře chránili bezpečí Seireitei svými meči, on šel blinkat.

Střed bouře už byl nad středem Seireitei a její běsnění bylo děsivé. Vítr, blesky, chaos. Teď už nikdo neměl pochyby o tom, že je bouře dílem hollow. Jejich temné postavy v čím dál větším množství klesaly do ulic. Bylo jasné, že dnešek se do dějin Seireitei zapíše černým písmem.

Když Yasumara konečně přešla nevolnost, obrátil se zpět ke scéně za sebou. Několik domů bylo zdemolovaných, podkapitánka Hiboru byla podle očekávání v bezvědomí a Mitoshi-san ji rychle eskortoval k medikům a bylo zde o pár kapitánů víc, mezi nimi i Ruyichi-taichou! Yasumaru chtěl začít tleskat, když ho uviděl, ale nikdo se nepřidal, takže si netroufl. Usoudil, že boj mají v rukou schopní muži, takže se o kousek vzdálil a vyhlížel vrchní kapitánku. Už by opravdu měla dorazit... Všiml si, že okolo všech přítomných se začla objevovat podivná, bledá záře, která neustále sílila. A necítil se zrovna nejlépe. Jakoby se celý prostor okolo něho rozpínal a chtěl ho rozdrtit. Samozřejmě to mohlo být i tím sake... ale Yasumaru se rozhodl, že určitě nebylo. Naštěstí už viděl vrchní kapitánku, která se blížila se Satoshim v zádech.
"Sei-sama, konečně! Myslím, že je nejvyšší čas!" uvítal ji. Sei jen přikývla. Pak její pohled padl na výjev kousek za Yasumarem. Trosky, kapitáni a hollow.
"Tož děcka, přestaňte tu blbnout! Teď bude každá trocha spirituální energie dobrá!" vyštěkla. Bylo jí jasné, že by si měli pospíšit, boj totiž začal přitahovat další hollow. I v nastálém chaosu spirituálních částic cítila, že se jich blíží nezvladatelné množství.
Bylo to tak, přítomnost mnoha hollow cítil i Yasumaru, a tlak okolí začínal být povážlivý. Když se rozhlédl, všiml si ke svému zděšení, že nejvyšší místa Seireitei začínala postupně mizet. Naštěstí kapitánům nedalo velkou práci hollowa, se kterým bojovali, konečně dorazit. Potom se všichni shromáždili kolem vrchní kapitánky. Ta na ně kývla.
"Dobrá, tady je plán. Možná to nevyjde, ale nic lepšího momentálně nemáme. Satoshi mi potvrdil, že ta bouře excituje spirituální částice. Zkrátka pokud něco neuděláme, pravděpodobně se celé Seireitei rozpadne. Nevíme, jak je to možné, ale to zrovna není naše starost. Raiden tvrdí, že když usměrnil své reiatsu a vyslal ho tak do okolí, účinky se zmírnily, dokonce mohl vyvolat bankai. Možná... možná když všichni kapitáni spojí své reiatsu, usměrní ho a vyšlou co nejdál, ta bouře ztratí na síle, aspoň dočasně. Teď se ukáže, jak cenní jsou kapitáni pro Gotei 13. Při téhle síle bouře by obyčejný člen nedokázal své reiatsu uspořádat a ovládat ho na dostatečné úrovni. Aspoň tak zní teorie. Pokud máte někdo jiné návrhy, chci je slyšet." Její hlas byl sotva slyšet přes burácení bouře. "Mimochodem... kde je sakra Izanagi, ta kůže líná?" rozhlédla se po přítomných, mezi kterými jí jistý kapitán citelně chyběl. Už takhle byly řady kapitánů osláblé. Měli tu sice jako náhradu Yasumara a Mitoshiho, ale Izanagiho reiatsu by určitě udělalo mnohé.
"A co obyčejní členové divizí..?" namítl Yoshiro, přestože několik dalších kapitánů s plánem souhlasilo, neboť důvěřovali slovu kapitána 12. divize. "Klidně by to mohlo některé i zabít. Není jiná možnost? Chápu, že není moc času na rozmýšlení, ale máme tady našeho geniálního kolegu z 12. divize... Tohle nemusí dopadnout dobře... A co když to ani nevyjde? Zbytečně oslabíme Seireitei a hollow nás zničí..." To by nebyl on, aby jednou šel s davem, pomyslel si Yasumaru. Plán zněl dobře, ale Yoshirovy argumenty taky měly něco do sebe. Sei se podívala po straně na Satoshiho. Yoshiro vyslovil nahlas její obavy. Měl pravdu, bylo to riskantní, mohlo to ohrozit členy divizí. Jenže teď nebyl čas na vymýšlení nějakého dalšího plánu. Do mysli jí začal pomalu ale jistě pronikat chaos z vnějšku, i když věděla, že by se mu měla dokázat ubránit. Yasumaru sledoval kapitánku, a potom promluvil. Vypadal, že na něj bouře skoro vůbec nepůsobí. Dokonce se i usmál.
"Všichni tady jsou přece ti nejlepší z shinigami. Když se budeme snažit, určitě se nám podaří nasměrovat naše reiatsu jen k té bouři," ukázal směrem nahoru, "takže ostatní budou v bezpečí. Myslím, že její střed, který je přímo nad námi, je teď to hlavní, čeho se musíme zbavit... ne?"
"Pokud se budete soustředit na své reiatsu, dokážete ho usměrnit přesně do místa, kterého chcete. Jste přece kapitáni, ne začátečníci. Ale pokud se opravdu bojíte, že by něco mohlo prosáknout, můžeme vytvořit bariéru, čímž ovšem opět oddálíme pokus a ten úkaz bude stále sílit," doplnil ho sám kapitán dvanáctky. Mezitím už konečně dorazili i ostatní kapitáni. Rozproudila se debata ohledně provedení navrhovaného plánu a Yasumaru se zamračeně rozhlížel kolem. Nevypadalo to, že mají mnoho času. Měli by se rozhodnout rychle. Vtom uslyšel hlas kapitánky druhé divize, která se ozvala poprvé za celou dobu.
"Satoshi, jestli opravdu věříte, že takto zničíme tu bouři, udělejme to. Chápu, že většinu z nás trápí, co se stane se slabšími členy při tomto řešení. Ale jestliže opravdu budeme všichni stát za tím, abychom je i celé Soul Society ochránili, a zároveň se budeme soustředit na to, že nechceme nikomu z těch, co chráníme.... z našich podřízených... vážně ublížit, pak to všichni zvládneme. Stačí tomu jen věřit a pomoci to uskutečnit. Zatím, co jsme tu projednávali, jak slabé ochránit, bouře získává na síle. Musíme se rozhodnout teď! Jinak už bude pozdě! Protože když ještě budeme ztrácet čas, nebude už co bránit a chránit!" Její hlas zněl velice naléhavě. Vrchní kapitánka přikývla na Kasumina slova.
"Sama bych to líp neřekla. Není čas se čímkoli zdržovat, i když by to asi tak bylo bezpečnější. Ale já vám všem věřím, že to dokážeme provést bez dalších obětí. Takže konec debat a jdeme na to," pobídla ostatní.
"Riziko je zde vždy," ujal se slova znova Satoshi. "Šance, že něco nevyjde, je vždy větší než 0%. Nikdy si nemůžeme být jisti, že to vyjde přesně tak, jak chceme. A proto jde o to, abyste se plně soustředili na cíl. Nemyslete na nic jiného a poddejte se touze zachránit Soul Society."
"Tak na co tedy čekáme?" nechal se slyšet Akio. "Slova tu bouři nijak nezastaví, teda pokud by tady Satoshi použil pár příliš inteligentních výrazů, možná se zalekne... ale to je malá pravděpodobnost a ještě menší zábava," řekl uštěpačně. Všichni kapitáni začali s pokusy nějak okolí usměrnit za použití svého reiatsu, ale Satoshi je zarazil.
"Musí v tom být řád! Když nevypustíme reiatsu všichni najednou a koordinovaně, nic se nezmění a jen se vysílíme." Sei přikývla.
"Na tom asi něco bude, rozestav nás tak, jak si myslíš, že to bude nejlepší," pobídla ho, aby korigoval ostatní.
"Takže Sei," začal Satoshi, "ty jako hlavní kapitánka musíš být počátkem vlny, tudíž se postav sem. Nyní je potřeba to velké reiatsu podpořit a zároveň ho nedestabilizovat. Takže Raidene a Kasumi, vy nastoupíte okamžitě po Sei. Pak Hideki a Yoshiro, vy uvolněte své reiatsu asi minutu pomalu, jakmile Raiden a Kasumi začnou. A po té minutě nastupne naplno..." Následovaly podrobné instrukce pro všechny přítomné. Yasumaru se nestačil divit a uvažoval, jestli to měl kapitán už promyšlené, a nebo s tím přišel přímo tady na místě. Bylo to obdivuhodné. Když Satoshi skončil, ještě se ujistil, že všichni vědí, co mají dělat. Vypadalo to, že všichni rozuměli. Nebylo už na co čekat, vrchní kapitánka jako první začala soustředit své silné reiatsu na bouři nad nimi. Byl asi dobrý nápad nastupovat postupně, protože dalo trochu práce přizpůsobit se reiatsu ostatních a zesílit ho spíše než vyrušit nebo nějak destabilizovat. Věděla, že její reiatsu je někdy až moc dynamické, ale i tak se snažila ho co nejlépe ovládat a vytvořit základnu pro ostatní. Brzo se přidala Kasumi. Potom Raidenovo stříbrné reiatsu. Byl už zesláblý, ale pořád měl nějaké síly k dobru. Další byli Yoshiro a Hideki. Přidal se Akio, jeho reiatsu bylo nečekaně vysoké a bestiální. Mitoshi měl trochu problémy se s ním srovnat, ale podařilo se mu to. Yasumaru se setkal očima se svými společníky a lehce přikývl. Potom i on začal navyšovat své reiatsu a směřovat ho pokud možno jedním směrem. Všichni se mohli přesvědčit, že ač je většinu času zástupce, má sílu a schopnosti kapitána. Jeho jasné a pronikavé reiatsu dobře doplnilo to Mitoshiho, které bylo trochu slabší než všechna okolo, a to Akiovo, které místy až moc kolísalo. Bez váhání zapracoval na spojení s ostatními, kteří začali před nimi. A další kapitáni se přidávali. Když se přidal i Satoshi, přeběhl Yasumarovi až mráz po zádech. To temné reiatsu... a vůbec, tohle bylo poprvé, co si uvědomil, jak různorodými silami Gotei 13 vlastně disponuje. Ale nebyl čas se nad tím teď zamýšlet, protože ze sebe musel vydat maximum pro záchranu Seireitei. 
Už ale bylo poznat, že se dýchá snadněji. S podporou kapitánů okolo bylo pro každého snadnější své reiatsu stabilizovat a vyzařovat do okolí klid a organizovanost výborného shinigamiho. Reiatsu směřující vzhůru začalo pomalu ale jistě bouři ničit. Okolní částice už ho nenarušovaly, naopak - samy podléhaly jeho řádu a stával se z nich obyčejný vzduch a mraky každodenní Soul Society. A ten efekt se pomalu rozšiřoval směrem od středu k okrajím bouře. Mraky nemizely, ovšem bledá záře, která vycházela ze všeho okolo, slábla, až nakonec ustala úplně. Zlé hlasy postupně utichly, vítr se trochu zmírnil, blesky získaly obyčejnou barvu. A začalo pršet.

Na tvářích kapitánů se začínala objevovat radost, teda kromě Yoshira, který byl smutný, že mu zmokly vlasy.
"Funguje to..." konstatoval Mitoshi, ale své reiatsu ještě nestahoval. "Asi se nám podařilo zachránit Seireitei..."
Vypadalo to, že plán skutečně zabral. Znamenalo to, že jsou zachráněni... tedy alespoň prozatím. Ale bylo to náročné, dokonce tak náročné, že to pár kapitánů neustálo, konkrétně Tomisura a Ukitake. Měli toho už dneska dost. Ale ještě nebylo vyhráno, i když z nejhoršího byli venku.
"Yoshiro, Mitoshi..." oslovila vrchní kapitánka bratry v triku, "vemte ty dva do nemocnice. Vy ostatní tu ještě zůstaňte... nebudeme zbytečně riskovat." Reiatsu zatím nesnižovala... chtěla si být stoprocentně jistá. Mitoshi si s omluvou přehodil Raidena přes rameno a vydal se s ním do nemocnice. Akio se nakonec přece jen vzpamatoval, takže jeho hospitalizace nebyla nutná. Yasumaru se rozhlédl po těch, co tu zůstali, a všiml si, že se vrchní kapitánka mírně zapotácela. Přiskočil k ní a uchopil ji za předloktí.
"Shounagon-sama, jste v pořádku?" zeptal se s obavami.
"Ale jo, neměj strach," usmála se unaveně.
"Myslím, že byste si měla jít odpočinout. V poslední době jste neměla zrovna moc klidu..."
"Notak, žádný strachy, já vím, co potřebuju," odsekla Sei a narovnala se. Šumák! Yasumaru poslušně pustil její zápěstí a rozhlédl se právě včas, aby viděl Yoshira zmizet. V Seireitei ještě bylo hodně bezprizorních hollow, kteří tu zůstali po bouři, ale rozhodně nebyli vítaní...
"Shounagon-sama..."
"Ale jistě, jak jsem říkala, už si poradím. Tělocvik nechám na vás," odmávla ho rukou.
"Děkuji," kývl na ni Yasumaru s úsměvem a též zmizel shunpem pryč.

Když se ujistil, že jeho divize je v pořádku, vydal se na Soukyoku, kde cítil dosud probíhající boj a reiatsu Yoshira a Mitoshiho tam samozřejmě nemohlo chybět. Byl čas pomoct kapitánovi a zástupci šesté divize...! A také Ukitakemu-taichou, který jim též pomáhal dobít zbytek té chátry. Yasumaru dorazil a první věc, co udělal, bylo odseknutí hlavy obří hollow štěnice, na které se právě natřásal jmenovaný kapitán třinácté divize.
"Kapitáne, dávejte pozor, málem jste mě přejel!" vyčetl mu Yasumaru, ale pak už se vrhl do boje s dalšími hollow a ďábelsky ostrá čepel jeho zanpakutou v uzavřené formě se leskla v občasných záblýsknutích z mraků.
Pod meči čtyř unavených ale o to víc odhodlaných mužů hollowovských hlav připojených k tělu pomalu ale jistě ubývalo. Za tu dobu přestalo pršet, mraky se roztrhaly a vrch Soukyoku se zahalil do šedého přítmí, předzvěsti svítání. Když se konečně i ta poslední hlava skutálela k zemi a poslední odporné stvoření se s řevem rozpadlo, udýchaný Yasumaru se zastavil a rozhlédl kolem, jestli nespatří ještě nějakého nepřítele. Uviděl ale jen bělovlasého kapitána šesté divize. Tedy technicky nebyl kapitánem, ale na tom Yasumarovi nezáleželo. Byl příliš unavený, než aby něco řekl, ale ve světle prvního paprsku nového dne se na něj usmál. Yoshiro se na něj ale ani nepodíval. Prostě zmizel shunpem pryč, když bylo po boji, čímž následoval svého někdejšího zástupce, který se jako první omluvil a opustil vrcholek Soukyoku. Yasumaru trochu smutně svěsil hlavu. Věděl, že ho Ruyichi-san nemá moc v lásce. Možná to bylo kvůli jeho původu, možná kvůli protekci, možná prostě proto, že byl Yasumaru takový slaboch... Každopádně jako kapitán se Yoshirovi vyrovnat nemohl a věděl to moc dobře. Doufal, že se jejich role v šesté divizi brzy vymění a všechno bude jako dřív.
Nakonec pokrčil rameny. Co naplat? Asi by si taky měl jít odpočinout... Otočil se na Akia.
"Ukitake-taichou, nepotřebujete..." ovšem zarazil se, když viděl, že oslovený se válí v bezvědomí na zemi, "... s něčím pomoc?" dořekl, i když odpověď na tuto otázku byla celkem očividná. Konečně měl tedy dost... Přešel k Akiovi, vytáhl ho na nohy a vydal se s ním do nemocnice. V duchu obdivoval kapitánovu výdrž a odhodlání, s jakým se vrhal do boje a obrany Seireitei, i když byl tak zesláblý.

I ta nejdelší noc jednou skončí a znovu se na zemi rozprostře světlo dne. Nejinak tomu bylo i s touto nocí. Kapek deště, stejně jako hollow zužujících Seireitei, pomalu ale jistě ubývalo, až zmizeli docela. Bouří a boji poničených domů a zahrad Seireitei se konečně dotkly první sluneční paprsky. Nebezpečí bylo zažehnáno... aspoň prozatím.