Kapitola sedmnáctá - Žena v ohni

Spoiler:

 

 


Hlasité zasípání následovala silná rána. Další tělo dopadlo k zemi. Kasumi měla zamlžené vidění, takže nedokázala rozeznat, kdo to spadl, ale podle zvuku, které vydával, si troufla říct, že to byl Daisuke. Zoufale kolem sebe začala hrabat rukama, a když nahmatala ostrý kámen, napřáhla se a vší silou ho hodila po Kokumarovi, který si zrovna otíral meč od krve své oběti. Blonďatá shinigami ale už neměla sílu, takže její nepřítel se ani nemusel snažit uhýbat, protože nebylo čemu. Kámen dopadl pár metrů před něj. 
„Už to nebude dlouho trvat,“ řekl Kokumaru vlídným hlasem směrem k bývalé kapitánce první divize, která se krčila nad tratolištěm krve.  Oběma rukama se snažila udržet nad zemí, ale bylo to marné. Spadla na břicho. Její shihakusho se nasáklo další krví. Nedokázala říct, jestli byla její nebo vedle ležícího Razakiho. Ale co, nakonec to bylo stejně úplně jedno.  Naději na vítězství ztratila ve chvíli, kdy se Kokumaru vrátil ze souboje se Satoshim a začal k zemi posílat jednoho jejího spojence po druhém. Sledovala, jak k ní její nepřítel pomaličku jde. Jako popravčí. V ruce svíral svůj temný meč a celé jeho tělo bylo obklopeno žlutou září jeho shikaie.
„Zavřete oči, Kasumi.“
Proč byl tak strašně silný? Ne, na tohle přece nemohla myslet ve svých posledních chvílích. Měla myslet na Raidena a na společné chvíle s ním. Ne na to, jak hrozně moc zklamala celé Společenstvo Duší, protože nedokázala porazit jednoho chlápka.  Nedokázala to ale. Kdyby teď všechnu svoji zuřivost dokázala proměnit na fyzickou sílu, nejspíš by Kokumara dokázala odpálit až do Země Nezemě. Ta představa byla příjemná. Smutný byl ale fakt, že to u představy jen zůstalo.
Zaslzené oči ale opravdu zavřela. Ne proto, že jí to řekl. Udělala to z jediného důvodu. Už ho nechtěla dál vidět.  
Tyčil se teď nad ní, jako by mu patřila. Jako by si s ní mohl dělat, co se mu jen zachtělo. Neměla by mu to dovolit, ale nedokázala to. Vždyť to byl chlap, který si svoji silou podmanil celý svět duší. A pak že síla není největší zbraní. Ve všech těch klišé pohádkách a dalších příbězích se tvrdí, že dobro vždycky zvítězí nad zlem – že síla přátelství je nezlomná. Ti, kdo to tvrdí, by se měli podívat na to, jak tu skupinka přátel leží v loužích krve po celém bojišti. A ne vždy vcelku.  
Kasumi s velkými těžkostmi zakašlala. Strašně jí z toho zabolelo u žeber. Ale ono se nebylo moc čemu divit. Měla tolik zranění, že by to zabilo slona.
Pravou rukou zatlačila do země a převalila se přes levý bok na záda. Nebyl to tvrdý dopad, ale stejně to bolelo jak čert.
Otevřela oči. Snažila se nedívat se na muže, který jí nejspíš v příštích vteřinách vezme život. Nebylo to ani tak, že by se chtěla dívat na nebe a vychutnávat si jeho krásu.  Přes všechen ten bordel, co ve vzduchu poletoval, stejně nebylo vůbec nic vidět. Prostě jenom nechtěla ležet na břiše, které ji hrozně bolelo. Na zádech to bylo příjemnější. A proč si nezpříjemnit smrt?
A tak tam ležela a čekala. Nic se ale nedělo. Nezbylo jí tedy nic jiného, než se na muže, který byl oblečený v bývalém kapitánovi sedmé divize, podívat.  Zjistila, že se vůbec nedívá na ní, ale hledí kamsi na nebe. Dokonce na ni už ani nemířil svým mečem.
„Konečně jsou tady,“ řekl.
Kdo? Kdo je tady? Kasumi se chtěla taky podívat, zjistit, o kom mluví. Kokumaru se ale najednou znovu napřáhl a zarazil svůj meč do jejího břicha. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Vůbec na to nebyla připravená. Vykašlala další krev, čímž si kompletně poprskala celý obličej. Nějaká kapka rudé tekutiny se jí dokonce dostala do oka.
Bylo to tak hrozně nelítostné. Kokumaru meč vytáhl, otočil se a vyrazil pryč. Jako by se vůbec nic nedělo.
To je všechno? Nechá jí tu umřít? Kasumi pomalu svírala levou pěst, do které se shrnulo několik menších kamínku.  
„Ne,“ procedila blondýnka skrz zuby. „NE!“ zakřičela tentokrát hlasitě a prach na zemi kolem ní začal vířit. V hlavě jí probleskly všechny tváře těch, které Kokumaru zabil. Nejspíš dost podobným způsobem. Ani jeden z nich si to nezasloužil.  A Kasumi se rozhodla, že ona takový konec prostě mít nebude. Kolem jejího těla, které začalo zářit bílým reiatsu se vytvořilo malé tornádo.
Všimla si, že Kokumaru se zastavil a ohlédl se. Nic si z toho ale nedělal.
Pravda, několik zmrtvýchvstání už nejspíš zažil a také bojoval s těmi, kteří se rozhodli neumřít. Další pravdou bylo to, že je většinou znovu porazil. 
Malé tornádo se najednou změnilo v obrovské a pohltilo celé tělo bývalé vrchní kapitánky.
„Shunko!“ ozvalo se a tornádo, které na místě stále setrvávalo, najednou začalo hořet. Bylo to krásné. Jako ohnivá show od experta!
Kokumaru přivřel oči a zamračil se. „Měl jsem vás zabít,“ řekl a začal se ke Kasumi sebejistě vracet.
„Měl,“ ozvalo se za ním. Pak už jen letěl vzduchem s popálenou pravou tváří, ze které se ještě kouřilo. Ještě ve vzduchu se ale otočil, aby mohl Kasumi sledovat.
Vykulil oči. Znal všechny techniky shinigami, dokonce i shunko. Jak by taky ne, vždyť měl mozek kapitána dvanácté divize, který rozumí všemu! Ale když spatřil Kasumi, z jejíhož oblečení skoro vůbec nic nezbylo – nejspíš bylo zničeno náporem toho větru a taky ohně, jak tam stojí a celé její tělo je pokryto plameny, tak se v jeho obličeji objevil dost nejistý výraz.
„Byla jsem tolik rozrušená z toho, co se tu dělo,“ začala se smutným povzdychem, prohlížejíc si své zraněné a mrtvé kamarády. „Tolik jsem se tě bála,“ její pohled se obrátil k němu. „A teprve když jsem už neměla co ztratit,“ rozpažila ruce a její dlaně začaly ještě víc hořet. „Jsem konečně, našla svou sílu.“  
Kokumaru konečně dopadl k zemi. „Blbost, nikdy byste nezapomněla na takovou techniku,“ řekl znechuceně a dotkl se popáleniny na svém obličeji.
„Nechápeš mě,“ odsekla. „Nejrychlejší z nejsilnějších shinigami jsou schopni aktivovat tuhle techniku – Shunko, určitě jsi o ní už slyšel.“ Kokumaru nic neřekl, jen Kasumi znechuceně pozoroval.
„Každé Shunko je jiné. Tedy, přesněji, je tvořeno jiným elementem. To moje je spalující oheň – doslova spalující. Neaktivovala jsem tu techniku, protože jsem se bála zemřít.“ Smutně se podívala do země, a pak očima znovu na všechny okolo. „Byla to moje povinnost, ochránit je. I za cenu vlastního života. Stydím se za sebe.“ 
Kasumino Shunko mělo totiž jednu velkou nevýhodu. Může ho použít jenom párkrát za život. Její tělo totiž nedokáže snášet nápor síly takových rozměrů a prostě se zničí. A v tomhle stavu to v žádném případě nemůže přežít. Je to její jízdenka do země mrtvých. Nehodlá tam ale odjet sama. 
Z Kokumarova výrazu bylo zřejmé, že vůbec nechápe, o čem Kasumi mluví. Bývalá kapitánka hlasitě vydechla. „Jde vidět, že vůbec nechápeš, o čem mluvím, to nevadí. Zůstaň si ve své hloupé nevědomosti. A společně se mnou se pojď vařit v Pekle.“ 
Použila shunpo a zmizela. Byla tak rychlá. Sledovala, jak se její oponent rozhlíží a nemá nejmenší ponětí o tom, kde se teď Kasumi nachází.
Uviděla slabinu v jeho postavení. Na vteřinku se objevila a vší silou zarazila svoji ohnivou pěst do míst, kde mohla způsobit velké škody. Kokumaru vykřikl a ohnal se. Trefil ale jenom vítr.
„Ty jedna špinavá svině!“ zakřičel. „Tohle byla chvíle, na kterou jsem čekal! Nepřekazíš mi to!“ Zase zvedl hlavu k oblakům. Kasumi tam ale nic neviděla. Na co koukal? Zakroutila hlavou a znovu se objevila, tentokrát ho kopla přímo do čéšky. Hlasité křupnutí a následné podlomení Kokumarovy pravé nohy znamenalo, že další ze série jejích rychlých útoků byl účinný.  
Teď když klečel na jedné noze, mohla zaútočit na hlavu. Když se objevila, aby provedla další útok, stalo se ale něco, co nečekala. Její oponent, který ještě před chvílí vypadal jako cvičný terč, zmizel.
Tentokrát to byla ona, kdo pocítil nepříjemnou bolest. Podívala se k jejímu zdroji. Přesněji – na svoje vlastní pravé koleno. Bylo zezadu probodnuté mečem.
„Jako otevřená kniha,“ ozval se ten protivný hlas. Kasumi naštvaně zakřičela a ohnala se za sebe loktem. Kokumaru se ale skrčil a usekl jí zraněnou nohu.
Kasumi spadla k zemi. Rána se jí okamžitě spálila, takže nekrvácela. Bolelo to ale strašně.
„Už mě to unavuje. Všichni si myslíte, že jste strašně hustí. Že se mnou dokážete bojovat jeden na jednoho. Je to sice krásný, že máte nějaký eso v rukávu. Nějakou techniku, kterou použijete a zachráníte situaci, ale tentokrát ne, kapitánko Haruko, tentokrát ne.“
Kasumi se držela nad kolenem, pod kterým byl useknutý zbytek její pravé dolní končetiny. Kdyby neseděla na zemi, nejspíš by mu plivla do obličeje.
„A co ty si jako myslíš?!“ zakřičela tentokrát blondýna. Kokumaru na chvíli zavřel hubu a jen ženu v ohni sledoval. „Rodiče na tebe nebyli hodní, když jsi byl malý nebo co? Neměl jsi kamarády? Já si nedokážu vysvětlit, proč ses začal chovat jako maniak a všechny začal vraždit!“ Kasumi si až teď uvědomila, že se s ním vlastně vůbec nechtěla bavit a za normálních okolností by se ho na tohle vůbec nezeptala. Teď jí ale nic jiného nezbývalo. Když jí usekl nohu, zabránil tím použití shunpa a dalších rychlých technik, což byla její nejsilnější zbraň.  
Pořád ale měla několik dalších technik, které mohla vytasit i v tomhle stavu. Potřebovala ale, aby na ni znovu zaútočil.
„To byste nepochopila,“ odpověděl jenom a znova se podíval nahoru.  Konečně to viděla i Kasumi. Z nebe padal vysokou rychlostí obrovský sloup. To znamenalo jenom jedno – nultá divize je na cestě
Kasumi nevěděla, jestli se má radovat nebo být naštvaná! Měli se ukázat mnohem dřív!
Nemohla se ale ubránit ulevujícímu úsměvu.
„Zůstaňte tady, kapitánko Haruko, hned se vrátím.“ S těmito slovy se vydal Kokumaru  na odchod.
„Ne, počkej!“ zakřičela za ním, ale to už byl pryč. „Zatraceně!“ zaklela.

 
„Nultá divize?“
„Ano! Měli bychom je informovat o naši situaci! Určitě nám přijdou na pomoc a pomůžou nám odstranit kapitána Ramperougeho!“
Kasumi se zamyslela nad slovy jednoho z důstojníků první divize. Nikdy dřív nultou neviděla, jen slyšela několik příběhů o tom, jak jsou strašně silní. Mohlo by to být řešení, jenže problém byl v tom, že nebylo jak je kontaktovat. Tedy, pokud to Centrála netajila. Nultá v minulosti údajně přišla, až když to bylo nejvíce nutné. Ne že by taková situace momentálně nebyla.
„Když mi na ně seženete kontakt, Jikubo, ráda se o to postarám,“ řekla Kasumi zcela vážně.
Její důstojník se radostně usmál a se zatnutou pěstí a souhlasným výkřikem se rozběhl pryč.
Kasumi zakroutila očima. „Jikubo,“ oslovila důstojníka. On se jenom otočil a dvakrát na kapitánku zamrkal.
„To byl vtip,“ řekla Kasumi suše a radši se podívala někam do strany. Jikubo zrudl a odkašlal si.
„Samozřejmě, vtip. Omluvte mě.“ A to byla jeho poslední slova předtím, než zmizel z kanceláře vrchní kapitánky.
Kasumi se podívala na papíry, které se válely na jejím stole, potom z okna.
„Nultá divize, hmm?“ byla to rozhodně zajímavá myšlenka. Pokud by někdo dokázal vymyslet způsob, jak se k nim dostat, nebo je alespoň informovat, mohlo by to být trvalé řešení jejich problémů. Očima se znovu vrátila ke své práci v podobě papírování. Dnes na ně vůbec neměla náladu. Obzvlášť díky tomu, že někde tam venku pobíhal psychopat, který zabil jejího manžela a spoustu dalších shinigami.
Vzala tedy jeden z papírů do ruky a dala se do čtení. Netrvalo to ale ani tři vteřiny a papír už se zase válel na stole. Kapitánka vstala ze své židle a vyrazila ke dveřím. Měla jasný cíl. Archív ve hlavní budově kasáren první divize. Určitě se tam muselo nacházet několik tajných dokumentů o nulté divizi. Za zkoušku to rozhodně stálo.

 
Kasumi nebyla zrovna přeborník v léčení. Tedy, kdysi by svým léčením nejspíš zabila jiného shinigamiho. Za několik posledních let se ale naučila spoustu nových věcí a znalost v téhle oblasti byla jednou z nich.
Useknutou končetinu si přiložila zpět na místo, kam patřila a pomocí léčivého kida se jí pokusila alespoň částečně připevnit. Potřebovala se pohybovat.
„Ka-Kasumi?“ ozval se známý hlas. Blondýnka se ohlédla a uviděla zraněného Mitoshiho, který se k ní pomalu plazil.
„Mitoshi!“ Vykřikla starostlivě. Úplně se jí z toho rozbušilo srdce. Myslela si, že jsou všichni mrtví. A pokud ne mrtví, tak minimálně umírající. Pořádně si Mitoshiho prohlédla a zjistila, že na tom není dvakrát dobře. Držel se za krvácející hruď a dost nehezky kulhal. Nejspíš se na nohou držel jen silou vůle.
Když se dobelhal ke Kasumi , dopadl vedle ní na zem a začal jí pomáhat s léčením nohy.
„Mitoshi, musíme odtud všechny dostat do bezpečí. Přišla nultá divize! Necháme to na nich a všechno,“ nedokázala to doříct, do očí se jí nahrnuly slzy. Musela zamrkat, aby stekly z očí.
„Všechno bude v pořádku.“ Mitoshi ale nic neodpověděl. Vlastně se na Kasumi ani nepodíval. Bedlivě sledoval, jak se pomaličku useknutá končetina vrací na své místo.
„Mitoshi,“ zašeptala Kasumi nechápavě. Tedy, rozuměla tomu, že je vážně zraněný, ale že se na ni ani nepodíval. Natáhla k blonďákovi pravou ruku a chytila ho za bradu. Potom mu hlavu zvedla tak, aby se na ní mohl podívat. Když konečně uviděla jeho obličej, hrozně se lekla.
„Mi..Mitoshi?“
„Nic si z toho nedělej,“ odpověděl Mitoshi potichu. Kasumi pustila jeho bradu a stejnou rukou se chytila za pusu. Mitoshi neměl oči. Kokumaru ho přes ně dost pečlivě sekl tak, aby se ujistil, že už ho blonďák nebude ohrožovat s kladivem.
Také měl rozseknutou pravou tvář, takže mu mluvení nejspíš způsobovalo dost velké bolesti. Kasumi se z toho chtělo brečet. Musel se tolik soustředit na reiatsu v okolí, aby vůbec našel někoho, kdo ještě žije. V tomhle stavu se k ní doplazil přes půl bojiště a místo toho, aby se vyléčil sám, tak jí pomáhá. Proč to dělá?!
„Nultá říkáš?“ zeptal se, na což Kasumi jenom přikývla. Pak jí ale došlo, že to Mitoshi vlastně nevidí, tak vydala souhlasný zvuk. Zanedlouho potom se země otřásla. Už dorazili.
Naštěstí Kokumara pořád nikde neviděli (teda, jen Kasumi, že jo), takže mohli pokračovat v léčení zraněné nohy. Už to nemohlo dlouho trvat.
Kasumi cítila, jak se jí do končetiny vrací cit. Pokud bude moct použít shunpo, mohla by nulté divizi asistovat, nebo z bojiště dostat všechny zraněné.  
Konečně s nohou dokázala pohnout. Hlasitě si oddechla. „Děkuju, Mitoshi. Teď tvůj obličej.“
Mitoshi na to jenom souhlasně přikývl a nechal Kasumi léčit. Tak moc se bývalá kapitánka první divize soustředila na pomoc svému příteli, že si nevšimla šesti stínů, které se vynořily z mlhy prachu a písku.
„Takže Antero to přežil jo?“ Kasumi se tak strašně lekla, že Mitoshiho shodila postrčením na zem. Když se otočila, aby se podívala, komu hlas patřil, nestačila se divit.
Kokumaru stál uprostřed skupiny a kolem něj bylo několik lidí, které nikdy předtím nejspíš neviděla. Měli na sobě ale kapitánské haori. Museli patřit k nulté divizi.  
Nerozuměla tomu. Proč nebojovali? Proč tam jen tak stáli?!
„Zabijte je,“ rozkázal Kokumaru a složil ruce na prsou. Nejvyšší muž ze skupiny bez jediného slova tasil meč, přišel k Mitoshimu a bodl mu ho přímo do srdce. Kasumi vykulila oči. Nedokázala na to vůbec nic říct. Proč je nultá divize proti nim? Jedno oko jí zatěkalo. Viděla jen, jak krvavá čepel meče vyjíždí z těla muže, který ještě před chvílí poznal špetku naděje na záchranu před zhoubou.
Kasumi zvedla oči a podívala se do tváře muže, který ten odporný čin vykonal.
 
 
„Hmm,“ vydal ze sebe důležitě muž stojící u okna. „Ale to by mohl být problém.“
„Problém?!“ vykřikla zděšeně blonďatá dívka s odznakem zástupce kapitána druhé divize.
„Kapitán říkal, že se na tom s vámi domlouval! Že prý jste mu řekl, že si tu knížku může nechat!“
„Kapitán nejspíš neví, co je to inventura,“ odpověděl neméně důležitě.
„No,“ podíval se na Kasumi a poškrábal se na horním rtu. „Vidím to na pokutu.“
„Pokutu?!“ Kasumi už asi nemohla být víc zděšená. Byla ve funkci zástupce teprve několik dní a už měla problémy se dvěma kapitány. Jednoho – toho svého chtěla zabít, a ten druhý jí tu vyhrožuje pokutou, kterou určitě bude muset zaplatit ona, protože kapitán to prostě neudělá.
„Kolik?!“ zeptala se Kasumi hystericky. Kapitán desáté divize se škodolibě zašklebil a sfoukl si ofinu.
„Hodně,“ řekl.
„Hodně?!“
„Hodně.“
Kasumi trochu popotáhla, protože si za svoji posední výplatu chtěla pořídit nové boty a zdálo se, že se jí to nejspíš nepovede, protože její kapitán je blbec! A to se na ně tolik těšila. Byla to speciální limitovaná podzimní kolekce, která už nejspíš nebude v prodeji, až na ně zase bude mít peníze. Přivřela oči a zahleděla se do země.
Když se znovu podívala na kapitána, zjistila, že z toho má hroznou srandu, protože se jí smál.
Nebylo to ale vůbec vtipné a už vůbec ne hezké. To se nedělalo. Když někdo trpí, nemůžete se mu smát! Měla chuť vynadat mu.
„Dělám si z vás legraci. Tuhle knížku už jsme v knihovně dávno nahradili. Vlastně. Bylo to asi měsíc po tom, co si jí váš kapitán půjčil. Je to známá firma.“
Kasumi se chvilku tvářila, jako by jí to ještě nedošlo. Jak jako legrace? To přece vůbec nebylo vtipné. Z jejího výrazu bylo zřejmé, co si o kapitánovi myslí.
„Ehm, omlouvám se, Kasumi-san,“ řekl a nevinně se zahleděl do země. Pak se znovu podíval na dívku. „Jste Kasumi-san, že ano?“
Kasumi jen přikývla.
„Nikdy si prostě neodepřu malé popíchnutí nových zástupců a kapitánů.“
Kasumi zakroutila hlavou, čímž mu dala ještě víc najevo, že je to idiot, ale pak se zasmála. Byla přece jen ráda, že si konečně pořídí ty boty!

 
„Dlouho jsme se neviděli, Kasumi-san,“ řekl vysoký muž otírající Mitoshiho krev ze svého meče.
„Kapitán K—Kanegawa,“ vykoktala nevěřícně.