Kapitola dvanáctá - Ohraná píseň

Spoiler:

Automat znovu nefungoval. Proč zrovna dnes, když si doma zapomněla svačinu? Zkusila s ním zatřást, ale nebyla silná jako muži, kteří jsou o dvě hlavy vyšší jak ona, tak se nic nestalo.
Vzdychla, otočila se k poškozenému stroji zády a opřela se.
"Hej, Nakomaru, mohl bys tohle donýst šéfce?" ozvalo se nedaleko ní. Otočila se za hlasem a uviděla, že ve stejné chodbě stojí dvojice mužů. Oba je znala. Hibari Nakomaru a Kukuo Jito.
"Jito? Ti hrabe ne? Proč bych za ní zase měl chodit já?" Vykřikl Nakomaru zděšeně.
Jito nervózně rozhodil rukama. "Ta ženská je zasranej Hitler! Ty s ní navíc docela vycházíš, ne?!"
Baru ucítila, že jí poskočilo srdce. Hbitě se schovala za rozbitý automat s bagetami, aby jí neviděli. Při svém úskoku však způsobila docela hlasitý zvuk, protože se levou nohou kopla o roh přístroje.
Dvojice mužů ztichla a nějakou dobu nic neříkali. Pak ale jeden z nich prolomil ticho utlumeným hlasem. "Tak já jí to tam odnesu." byl to Nakomaru. Baru už jen slyšela, jak oba odchází.
Počkala na to, až oba úplně odejdou, aby jí někdo neviděl, potom se zády opřela o zeď, zvedla nohu, aby si mohla narovnat botu na noze, do které se udeřila. Při tom zjistila, že si botu odřela. Hlasitě vzdychla a naštvaně zavrčela.
"Zasranej Hitler?" pomyslela si a zamračila se. "Možná jsem trochu přísná, ale do extrémů to přeci neženu."
Zakroutila hlavou. Rozhodla se, že na to nebude myslet. Určitě si to myslel jen jeden člověk. Nemůže se přece zavděčit všem! Vždycky se najde někdo, kdo bude nesouhlasit.
Postavila se a upravila si účes, aby vypadala reprezentativně.
Ještě jednou se pro jistotu podívala přes roh automatu, jestli tam někdo není, a když si potvrdila, že ne, tak se s hladovým břichem vydala zpět do své kanceláře. Vzala to co největší oklikou, aby se vyhnula případným pohledům nějakých dalších nespokojených zaměstnanců, pokud nějací byli - zjišťovat to dnes nechtěla.


"....No a tady je potřeba to pořádně vyzdobit!"
"Kapitáne..."
"Tady bych to viděl na nějakou pořádnou palmu nebo tak něco, ty se v tom určitě vyznáš.."
"Kapitáne..."
"A tady! Tady bude obrovskej bazén!"
"Kapitáne..."
"I když nevím, jak ho sem dostaneme, protože bude obrovskej.."
"Kapitáne..."
Yoshiro se zastavil a zamrkal na Baru. Konečně. "Ano, Baru, co se děje?" zeptal se starostlivě. Baru se zhluboka nadechla. Nechtěla ho zabít, ale říkal si o to.
"Nemáte kalhoty, kapitáne." Baru si toho všimla okamžitě po tom, co kapitán hyperaktivně vyběhl ze své kanceláře na divizní dvůr - oknem. Ale jemu to očividně bylo úplně jedno. Tedy, pokud si toho byl vědom. Baru čekala, co jí na to řekne.
Yoshiro se chytil za hlavu a začal se smát. "Ehe..He..Jo, kalhoty. Asi.. Asi jsem je zapomněl."
Baru zakroutila hlavou a vzdychla. "Kapitáne, nemůžete po dvoře své divize, která je mimochodem bulvární, běhat jenom ve spodním prádle," vysvětlila se stoickým výrazem a při tom se samozřejmě profesionálně dívala kapitánovi přímo do očí. Kapitán nad něčím přemýšlel, ale Baru bylo jasné, že se to vůbec netýká jeho kalhot, které by teď měly být prioritní. "Proč chcete obrovský bazén na dvoře kasáren?" zeptala se nakonec a vypadalo to, že trefila hřebík do hlavy. Yoshirův výraz se totiž okamžitě změnil. Znovu se vesele usmál a začal kolem sebe máchat rukama mezitím, co vysvětloval. Baru jen přikyvovala. Stejně to ale nechápala.  
"Kapitáne," přerušila znovu jeho monolog. "Mohl by jste si prosím obléct ty kalhoty? Rozrušujete je," ukázala prstem na skupinku dívek z deváté divize, které se krčily za sloupem a s rudými obličeji sledovali svého kapitána.
Než Yoshiro stihl odpovědět, objevil se vedle něj jeho zástupce - Mitoshi. Baru se lekla, ale jen trošku. V deváté divizi už nějakou dobu byla, takže si podobné věci zvykla docela rychle.
Nepřekvapilo jí, že zástupce Antero kapitánovi přinesl kalhoty. A nepřekvapilo jí ani to, že všechny ty fanynky dostaly záchvat a omdlely. Jenom zakroutila hlavou.
"Dobrý den, Baru," pozdravil jí blonďák. Baru se pokusila usmát, ale byla rozhozená z kapitána, takže to vypadalo spíš, že se šklebí. "Dobrý," procedila skrz zuby. Naštěstí se zdálo, že je Mitoshimu všechno jasné. A stejně jak rychle se objevil, tak i zmizel. Byl to profesionál. Věděl přesně, co má dělat. Kdy má zůstat po kapitánově boku a kdy mu jenom přinést kalhoty a zase zmizet. Baru ho obdivovala.
"No. Co si o tom myslíš, Baru?" zeptal se bělovlas mezitím, co si na sebe navlékal kalhoty. Důstojnice jen pokrčila rameny. "Je to skvělý nápad, kapitáne, samozřejmě," odpověděla jenom. Celé se jí to ale moc nezamlouvalo. Dvůr byl důležitou částí divize, kde mohli členové trénovat. Teď bude většinu toho prostoru pokrývat voda. Ale na druhou stranu se těšila, že to celé bude moct zamýdlovat, až tam vleze někdo, koho nemá ráda.  
Přistihla se u toho, že sleduje kapitána, jak se šťastně uculuje a nejspíš se v duchu chválí, jaký je génius. Usmála se. Tentokrát už skutečně. Ačkoliv to občas byl hyperaktivní roztržitý ťulpas, měla ho ráda.
Yoshiro se na ní podíval a zazubil se. "Jsi skvělá, Baru! Vždycky víš, co je správné! A proto jsem si tě vybral jako osobu, která za ten bazén bude zodpovědná!"
"COŽE?!"


"Nazdar, děcka." Hlas mohl patřit jen jediné osobě. Stará žena se dobelhala ke skupině shinigami. Baru vykulila oči. Byla to ona! "Sei-sama!" zašeptala. Skoro vůbec se nezměnila. Už to byla docela dlouhá doba, co jí viděla naposledy.
"Co je to za starou rašpli?" zeptal se Hikaru. Baru se na něj podívala probodávajícím pohledem, ale nic neřekla.
"Stará rašple, která tvýho otce vytáhla z tolika problémů, že bys to ani neuměl spočítat," odpověděla Sei. Baru se škodolibě usmála a znovu se otočila na Hikara, ten teď vypadal dost nafouknutě.
"Proč jsme tady, Sei?" zeptal se Akio. "A hlavně.. Proč jsme sem museli přijít takhle?" naložila další otázku Kasumi, přičemž několikrát zatahala za svoje černé shihakusho.
Babča prošla kolem skupiny a zastavila se asi dva metry od nich. Pak se na ně podívala s tak vážným výrazem, ze kterého bylo jasné, že se něco děje. Levou rukou sáhla do kapsy svých kalhot a vytáhla z něj zdobené dřevěné pouzdro, které rozepnula. Vytáhla z něj starou kovovou tubu, odšroubovala z ní víko a něco vysypala do své dlaně.
Všichni netrpělivě čekali na to, co se bude dít.
"Přišla jsem na to, jak se dostat do Společenstva Duší." Sova, která Sei řekla, se Baru ozývaly v uších ještě několik příštích vteřin. "Cože? Jak? Jediná cesta, kterou jsme se tam mohli dostat je pryč. Zmizela s Hikakem!"
"Ticho, Hikaru," řekl Mitoshi a položil bělovlasovi ruku na rameno. Baru ucítila, že jí je neobvyklé horko, když uviděla Mitoshiho. Byl teď totiž strašně sexy s těmi brýlemi a dlouhými vlasy.
"Snězte to," řekla Sei, přišla k nim a každému do pusy narvala jeden šumák. Genma se dost bránil, ale nakonec podlehl.
"Šumák? To jako fakt?" zeptal se Akio s nadzvednutým obočím. Sei se jenom usmála, ale nic neříkala.
Baru to pořád ještě žužlala a musela přiznat, že to bylo neobvykle dobré. Nikdy dřív takhle šumák nejedla.
Najednou ucítila masivní nárůst duševní energie, až z toho pod ní maličko křupla země. Podívala se na ostatní a zjístila, že se jim děje to stejné. "Sei-sama," dovolila si nakonec oslovit bývalou vrchní kapitánku. "Co to bylo?" zeptala se, ale babča nic neodpověděla. Pořád se dál tajemně uculovala.
"Funguje to," řekla nakonec a tasila zanpakuto. "Připravte si meče, děcka, jdem na to." Těla všech přítomných začala zářit v barvách jejich reiatsu. Poslední, co si Baru pamatovala, byl Mitoshiho úsměv.

Celá skupina se objevila uprostřed pustiny. Vzduch byl dost tuhý a těžko se dýchalo, což byla první věc, na kterou Baru přišla, když znovu pevně stanula na nohách. Rozhlížela se a z toho, co viděla, jí bylo smutno. Tohle bylo Seireitei?
Po těle jí přeběhlo mrazení.
"Tohle..." Baru se otočila na Daisukeho, který nebyl schopen najít vhodná slova. Sama je také nenacházela.
"Támhle," řekla Sei a ukázala na obrovskou hromadu prohnilých těl, na kterých byla zřetelně vidět velká plošina. Celá skupinka se shunpem přesunula dopředu. Baru se během toho ještě jednou ohlédla. Představila si, jak krásné to tu bylo předtím. Támhle stály kasárny deváté divize. Támhle třinácté. Teď tam nebylo nic. Cítila, jak se v ní hromadí vztek. Už brzo si ho ale hodlala vybít. Pohled na těla pod plošinou jí v tom jen utvrzoval.
Když dorazili na plošinu, Kokumara nikde neviděli. Na plošině stál velký trůn, na němž byla položena rudá koruna. Razaki se okamžitě rozběhl ke spoutanému Amarovi, který nejspíš nabyl vědomí těsně předtím, než přišli.
"Kde je Hikaku?" zeptala se Kasumi a podívala se přímo na Baru. Ta jen pokrčila rameny.
Akio přišel ke trůnu, vzal do ruky korunu a podíval se na ní. "Měli bychom se spíš ptát na to, kde je sakra Kokumaru?"
"Na to vám rád odpovím, Ukitake," ozval se hlas Hikaka, který se objevil na plošině. Baru se dost lekla, ale když viděla bývalého kapitána sedmé divize, ulevilo se jí.
"Hikaku!" Vykřiklo sborově několik členů skupiny. "Strejdo, ty blbče, proč jsi šel bez nás?" zasmál se Hikaru a šel blíž k Hikakovi. Ten ale chlapci nevěnoval moc pozornosti, pořád se díval na Akia.
"Kokumaru je mrtvý. Zabil jsem ho." Když to dořekl, Hikaru se zastavil. Všichni na něj nevěřícně hleděli. "Co..Cože, jak?" zeptal se Akio.
"No," zamyslel se Hikaku. "Bojovali jsme a já mu urval hlavu." Nastalo hrobové ticho. Baru slyšela, jak jí rychle buší srdce. Byl to snad konec těch zlých časů? Mohla to být pravda? Přála si to!
Hikaku se zasmál. "Co se všichni tváříte tak mrtvolně? Usmějte se sakra!" Měl pravdu. Byl to důvod k úsměvu! Baru se o něj pokusila. Ucítila, že jí z oka stekla slza.
Akio se taky usmál, dokonce to vypadalo tak, že se Hikaka chystá obejmout. "A Ukitake," oslovil ho ještě. "Mohl bys mi prosím vrátit mojí korunu?" zeptal se těsně před tím, než se mu v ruce objevil černý meč, kterým Akia probodl.
V ten moment Baru došlo, proč celou dobu cítila ten mrazivý pocit. Tohle není Hikaku. A nedošlo to jen Baru. Všichni okamžitě vypustili svoje reiatsu. Akio chytil černý meč, který měl v sobě a hodil korunu dolů, z plošiny. Hikaru se okamžitě dostal ke dvojici a svým mečem sekl tak, aby Hikakokumarovi usekl obě ruce. Ten ale stihl včas zareagovat - černý meč znovu zmizel a nepřítel uhnul. Akio toho využil, přiložil si ruku k obličeji a použil hollowifikaci, což mělo za následek totální anihilaci trůnu, vedle kterého stál. V tom už se Kokumarem objevila Sei, chytila ho za hlavu a hodila ho silou proti zemi - ne plošině.
Nepřítel v těle bývalého kapitána sedmé divize letěl jako raketa proti tvrdé zemi. Ve vzduchu vedle něj se objevil Mitoshi a kladivem ho ještě více zrychlil. To už ale dole čekala Kasumi, Razaki a Amaru. Všichni na něj mířili rukama a sborově zakřičeli názvy tří různých kido. Razaki použil poutací, ti dva naopak destruktivní.
Kokumara pohltila exploze. Když z ní vyletěl, byl pořád spoutaný v Razakiho bakudu. Objevil se vedle něj Genma a několikrát mu rychle bodl senbon do krku, pak nepřítele odkopl pryč. Kokumaru se očividně nedokázal vzpamatovat se synchronizovaného útoku - ale to ještě nebyl konec. Kiryu ho chytil za jednu ruku, Kitsune za druhou, aby nemohl nic dělat. To, už nad ním byl Yasumaru, který mu jedním pečlivým seknutím rozsekl břicho.
"Udeř, Bushi," ozvalo se pod Kokumarem a obě jeho ruce odletěly někam pryč. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že vůbec netuší, co se děje. Ve chvíli, kdy přestalo působit Razakiho bakudo, ho Lus trefila dalším. Bez rukou se tomu moc nedokázal bránit. Byl teď dokonale bezbranný. Bývalý kapitán desáté divize společně se svým kolegou z deváté už proti němu letěli z vrchu. Byl to tvrdý zásah. Krev k zemi letěla společně s tělem Kioshi Hikaka, který tam někde pořád mohl být, ale nemohli to prostě riskovat.
Baru se objevila na zemi vedle Kokumarova těla. "Tohle je konec," řekla a přišla k němu. Chystala se mu svůj meč bodnout přímo do obličeje. Nelítostně.
"Konec? Ještě jsem se ani nedostal k tahu," odpověděl a celé jeho tělo obalilo černé reiatsu, které krátce na to vybouchlo. Kokumaru tam stál. Jako nový.
"Už mám plný zuby tý tvojí neporazitelnosti!" zakřičel Daisuke, kterému ze zad trčely rudé hadí hlavy. Všechny současně vyletěly proti Kokumarovi. Ten jen zvedl ruku a hadi se rozpustili. Aniž by ruku přiložil k tělu, vystřelil z ní něco, co připomínalo černé cero a kapitána čtyřky tím trefil.
Baru na to jen hleděla s vykulenýma očima. Vystrašeně. "Jsi ubohá," řekl Kokumaru a namířil proti ní ruku, na které se znovu začala formovat černá koule.
"Ubohá? Jsem ubohá?" zeptala se Baru sama sebe. "Spousta lidí mě nesnáší proto, jaká jsem, ale...Já se snažím!" Najednou se jí v hlavě vybavil hlas Ruyichi Yoshira, který říkal, že je skvělá. Baru se uklidnila. "Nejsem ubohá," řekla a zamračila se. "A ani nejsem žádnej zasranej Hitler! Jsem Hiboru Baru a jsem skvělá!" Bleskově sekla mečem proti Kokumarově útoku, který se rozpadl jako domeček z karet. Oponent vykulil oči.
"Ty a ta tvoje nesmrtelnost. Už je to ohraná písnička! Napusť vanu, Giovanni!" Baru aktivovala svůj shikai a kachýnky se začaly tvářit naštvaně. Kokumaru se přesunul za ní, ale to už tam byl Mitoshi a kladivem ho trefil do hlavy tak, že odletěl někam pryč. Baru se na blonďáka usmála a mečem na mířila na tělo nepřítele, který se zvedal ze země. Pak to uviděla. Ze všech směrů na něj mířili ostatní. Byl čas ukázat jim ničivou sílu Giovanniho. Před špičkou meče se objevila mýdlová bublina, která začala zářit. Z Kokumarova pohledu to mohlo být zajímavé. Mýdlová bublinka, která se pak proměnila na velkou zářivou kachýnku, který se proti němu vydala, jako by byl kus rohlíku hozenej na hladině vody. No a pak to celé vybouchlo. Baru si zakryla oči, aby jí neoslepila záře.


Rudá koruna se pomalu kutálela k tělu, které leželo uprostřed pustiny. Zpomalovala. Z dálky byly slyšet zvuky neustálého a tvrdého boje. Koruna narazila do těla a spadla na zem vedle ruky. Dva prsty se pohnuly. Vedle těla ze země trčela velká kamenná ruka. Byla celá od krve a rozpadala se.
Pod dlouhými černými vlasy bylo vidět, že se otevřel pár fialových očí.