Kapitola jedenáctá - Podívej se, východ slunce...

Spoiler:

"Říká se, že těsně před tím, než umřeš, ti před očima přeběhne celej tvůj život. Já říkám, že je to jen snůška keců. Nemáš čas přemýšlet nad něčím tak strašně komplexním, většinou je to otázka několika sekund, někdy je to okamžité. Jindy to však trvá i několik minut, hodin. Ale to většinou přemejšlíš akorát tak nad tím, jak strašně trpíš."
"Ale..."
"Tím ti chci říct, že bys neměl zahazovat život kvůli blbosti."
"Ale..."
"Co ale? Chceš mi říct, že skokem z mostu si pomůžeš od problémů? Buď chlap, postav se jim. A věř mi, není to dost vysoký na to, aby ses okamžitě zabil. Teda, možná budeš mít štěstí a dopadneš na hlavu."
Chlapec s černým emo účesem se rozbrečel a chytil se muže v obleku za ruku, ten ho následně silou hodil k sobě, aby mu náhodou nepodjela noha a nespadl dolů. "Pitomče."
Kluk dál brečel, z dálky se ozýval zvuk sirén, přijížděla policie, hasiči a záchranka. Utřel si slzy a sledoval muže s podivnou barvou vlasů, jak odchází.
Byl to dlouhý rozhovor plný nesmyslů, ale co měl dělat? Nemohl to děcko nechat skočit, zabít se. Vždyť by ani neměl kam se dostat a ve finále by se z něj stal hollow, kterého by musel zničit. Jeho duše by se možná očistila, ale do Společenstva Duší by se nedostala. Všechny brány byly zavřené.
Zastrčil ruce do kapes a vzdychl. V poslední době to byl jeden problém za druhým. Podíval se na svojí pravou ruku, na které měl černou koženou rukavici, tu si druhou rukou sundal a schoval jí do kapsy na saku. Potom si z hlavy sundal klobouk, který si pečlivě prohlédl a očistil od prachu. Protože se začal soustředit na jinou věc, zpomalil. Kdyby nehoukaly sirény záchranných vozů, které si přijely pro sebevraha, možná by si tuhle procházku i užíval. Neměl rád hlasité zvuky ve večerních hodinách.
Když si znovu nasadil klobouk, dopadla na něj kapka. Začínalo pršet. Podíval se pod sebe, na chodník. Jedna tečka za druhou. Tempo, jakým kapky dopadaly se zrychlovalo a zanedlouho se spustil velký liják.
Ale proč ne? Zvuk deště byl uklidňující, navíc už se dost vzdálil od místa činu, takže dokonce nebyl ničím rušen.
Konečně přešel z mostu na Levandulovou ulici. Teď už jen pár set metrů rovně a bude tam. Už to byl měsíc, co viděl své kamarády a nebylo to zrovna za příjemných okolností. Zajímalo ho z jakého důvodu Akio svolal poradu tentokrát.
"Hikaku?" Ozval se hlas, který muže v klobouku vyrušil z rozjímání. Hikaku se zastavil a ohlédl se, aby zjistil, kdo na něj mluví.
"Kasumi." Jako vždy krásná a elegantní. I přes to, že byla celá zmoklá jako slepice, vypadala jako z obrázku. Hikaku se zasmál, přišel k ní, sundal si sako a přehodil ho Kasumi i sobě přes hlavu, aby na ně nepršelo.
"Déšť ještě nikoho nezabil, Hikaku," řekla suše s výrazem, ze kterého Hikaku vyčetl, že se jí zřejmě moc nelíbí to, jak se nahrnul do jejího osobního prostoru. "A víc už stejně asi nezmoknu." A jak krásná, tak chladná - žádná změna.
Hikaku se ale nenechal odbýt, prostě počkal na to, až Kasumi půjde, a pak jí následoval. "Jsem džentlmen, Kasumi," řekl Hikaku a zasmál se.
Bývalá kapitánka první divize zakroutila hlavou. "Čas, který jsi strávil s Yoshirem, se na tobě podepsal," vzdychla smířeně.
"Určitě jen v tom nejlepším."
A konečně dorazili ke dveřím většího rodinného domku, který sloužil jako základna přeživších ze Seireitei. Málem se srazili s Genmou, který přicházel z druhé strany, ten je pozdravil kývnutím hlavy, které mu oba opětovali. Doktor nebyl zrovna moc výmluvný. Na každém se ztráta domova a přátel podepsala jinak.
Hikaku otevřel a ustoupil, aby mohla Kasumi vejít jako první, po ní vešel Genma a cosi zavrčel, znělo to trošku jako 'dík.'
Mokré sako pověsil na chodbě na věšák a vydal se do obývacího pokoje, odkud slyšel hlasy.


"Ještě bych vám samozřejmě mohl říct svůj geniální plán, ale to by bylo klišé. Sbohem." Celé Seireitei začalo zářit jako vánoční stromeček a ozvala se série výbuchů. Hikaku se celý třásl z toho, co tu slyšel. Nebylo to však ze strachu. Bylo to vzteky, chtěl toho hajzla dostat. Použil shunpo, aby se co nejrychleji dostal pryč. Výbuchy však mířily přímo za ním, jako by je někdo ovládal. Ne. Hikaku cítil, že za sebou nechává silnou stopu duševní energie. Nebyla vidět, ale exploze šly přímo po ní.
Ať udělal, co udělal, nechával za sebou trajektorii smrti. Musel pryč. Tasil svoji zanpakuto a otevřel s ní bránu Senkai.
Tou se okamžitě dostal Dangaie. Nebyl tu však sám. Spousta shinigami udělala přesně to, co on. Ale co měli dělat? Nedal jim vůbec šanci bránit se.
Před ním běžela žena s dlouhými rudými vlasy, nechávala za sebou stopy krve. Zpomalovala a nakonec začala padat k zemi. Hikaku jí chytil a vzal jí do náruče. S jejím bezvládným tělem pokračoval ke konci. Bylo jich tu moc a čistič byl pravděpodobně na cestě. Proběhl kolem dalšího shinigamiho, který zpomaloval kvůli zranění. A další. Nemohl pro ně nic udělat. Cítil se hrozně.
"Ka..Kapitáne Iz...umi?" vykoktala dívka. Hikaku si jí prohlédl a uviděl, že má na levé ruce odznak zástupce kapitána třetí divize. "Ne, bohužel," odpověděl Hikaku, což byla chyba, protože se přestal soustředit na úprk a omylem dívce šlápl na její dlouhé vlasy. Zamotal se do nich. Dívka zakřičela bolestí a Hikaku spadl přímo na čelist. Nebyl na to zrovna správný čas, protože se ozval nepříjemný zvuk, který vydává pouze čistič mezisvěta.
"Ne..NE!" zakřičel naštvaně. Nemohl umřít takhle blbě. "Pomozte nám! To je rozkaz!" zakřičel Hikaku na probíhajícího člena nějaké divize, ten však kapitána ignoroval při snaze zachránit se.
Problém byl v tom, že Hikaku si nejspíš zvrtl kotník, takže už nemohl běžet ani používat shunpo. Pěstí bouchl do země a ohlédl se, aby zjistil, jak daleko je od nich smrt.
Blížila se. Závratnou rychlostí. Hikaku viděl, jak čistič rozplácl jednoho shinigamiho, který to prostě nestihl. Zamračil se. "Zástupkyně!" vykřikl na červenovlásku, ta ale nereagovala. "No tak, prober se! Musíš se zachránit!" Hikakův zoufalý hlas se v půlce věty zlomil.
Ne. Nemohli to zastavit. Nikdo nemohl. Říkalo se, že v minulosti to dokázal někdo s ohromnou silou, ale Hikaku tomu moc nevěřil. Nicméně za zkoušku to stálo. Musel do toho dát všechno. Rukama si pomohl na kolena a znovu tasil meč.
"BANKAI!" Celý Dangai se zachvěl po tíhou kapitánova reiatsu. Zabodl svůj meč do země a vedle něj zabořil svoje ruce. "Kamenné pěsti!"
Přímo před nástrojem zkázy, který se k němu řítil, se ze země vynořily dvě velké kamenné ruce, které se pokusily čistič zastavit. Marně. Ruce byly okamžitě zničeny.
"Ještě jsem neskončil!" zakřičel kapitán, vyrval ruce ze země a hned po tom i meč. Namířil pravou rukou přímo před sebe a soustředil do následujícího útoku celé své kapitánské reiatsu. "Temný paprsek!" z jeho ruky vystřelilo něco, co připomínalo černé cero. Při střetu s cílem to způsobilo explozi, kterou tento svět ještě nejspíš nezažil. Ale... Ta podělaná věc se pořád blížila. Ačkoliv se zdálo, že pomaleji.
Hikaku ale použil moc reiatsu. Už neměl sílu. Ale aspoň se snažil. Vzdychl a začal padat k zemi, do které znovu vrazil meč, aby nespadl úplně. Byl kapitán. Měl nějakou hrdost. A tu si musel zachovat i při smrti. Radši bude na kolenou, než ležet. A tak tam zůstal, čelem ke své smrti, která byla nevyhnutelná.
"Bankai." Ženský hlas byl klidný a ledový. Hikaku se chtěl otočit, jenže výbuch duševní energie mu v tom zabránil. Přímo před ním stála obrovská gumová kachýnka. Vykulil oči.
"Znič to, Giovanni." Kachýnka se nadechla a vyplivla velkou mýdlovou bublinu. Ta se pomaličku blížila k cíli. Prask. Došlo ke střetu.
Čistič se proměnil na velkou mýdlovou bublinu a praskl. Hikaku několikrát zamrkal. Cítil se trapně. Důstojnice z deváté divize, Hiboru Baru, odvolala svůj bankai a schovala meč do pochvy, pak si klekla k Hikakovi a vyléčila mu nohu. "Pojďte, kapitáne, musíme se odtud dostat."
Kapitán sedmé divize nemohl najít vhodná slova. Byl Baru vděčný, ale... Poražen kachnou. Gumovou. Tolik k jeho kapitánské hrdosti. Dnes zemřela. Zvedl ze země zástupkyni třetí divize a pomalu se vydal na konec tunelu.


Vešel do obývacího pokoje. Akio seděl ve svém velikém koženém křesle jako největší pán, klasika. Ale co, s Kasumi tomu šéfoval, tak si to zasloužil. Všichni přítomní až na pár výjimek Hikaka pozdravili. Posadil se vedle Razakiho.
Konečně se ohlédl po ostatních. Akio, Kasumi, Mitoshi, Razaki, Aka, Kiryu, Kitsune, Daisuke, Genma, Lus, Baru, Shizuro. Spousta členů chyběla. Zrovna se ale otevřely dveře a když se Hikaku nakoukl, aby zjístil, kdo přišel, uviděl Hikara s Kuchikim Yasumarem. Toho tady vážně nečekal.
Když si ti dva sedli, Akio se rozhodl, že začne. "Díky, že jste přišli. Zdá se, že ne všichni se mohli dostavit, takže budeme muset začít bez nich." Kiryu zakašlal, čímž Akia přerušil. Všichni mu věnovali pšštový pohled. Chudák, ani si nemohl odkašlat. Vládla tu prostě moc napjatá atmosféra.
"Nebudu to protahovat. Našli jsme..Tedy, někdo nám otevřel cestu domů." Jakmile Akio dokončil větu, Aka hlasitě vyjekla. Ostatní na bělovlase hleděli s vykulenýma očima.
"Satos..Kokumaru?" zeptal se Hikaku Akia. Akio zakroutil hlavou a přitom se podíval na Razakiho. "Ne."
Akio se zhluboka nadechl. "Zdá se, že Kokumaru není všemocný a někdo ho dokázal přelstít."
"Ježiši, tak už nás nenapínej!" vykřikl Hikaru, na což přikývl Genma se senbonem v tlamě na znamení souhlasu.
Akio se pořád nepřestal dívat na Razakiho. "Izumi Amaru. Dnes ráno jsem obdržel dost zvláštní zprávu. Bylo to zvláštní kido, které jsem doposud nikdy neviděl. Nebyl jsem schopný odpovědět, ale zpráva byla jasná. Přesně za osmačtyřicet hodin nám otevře bráno v místě, kde mě kontaktoval. Máme být připraveni."
V místnosti zavládlo nevěřícné ticho. Většina přítomných přemýšlela, bylo to na nich vidět. Hikaku jako jediný vstal a začal odcházet. "Kam jdeš Kioshi?" zeptal se Shizuro.
"Připravit se." Jak odcházel, poplácal Razakiho po rameni.





... "KOKUMARU!" zakřičel Hikaku a sekl přímo proti obličeji muže s rudou korunou na hlavě. Ozvalo se cinknutí a koruna spadla na zem, od které se ještě třikrát odrazila. Vedle ní dopadly tři kapky krve. Kokumaru si otřel čelo, na kterém měl sečnou ranku.
"Kapitáne Kioshi, mohl byste se uklidnit?" zeptal se emo hajzl a pokrčil rameny.
"NE!" zakřičel Hikaku a začal ho sekat svoji zanpakuto. Kokumaru jí ale chytil a pouze rukou jí zlomil. "Vy nechápete v jaké jste situaci, co?"
Hikaku zavrčel jako divoký vlk. . . Stál na plošině . . . Plošina stála na tělech stovek mrtvých shinigami. Jejich těla byla v hrozném stavu. . . Na plošině byl rudý trůn.
"Co si o sobě vůbec myslíš, ty hajzle prohnilej? Uvědomuješ si, co jsi udělal?! PROČ? Aby sis mohl hrát na krále? Komu vládneš? Duchům?" zakřičel Hikaku.
Kokumaru ze země zvedl korunu, kterou si znovu nasadil na hlavu, pak si šel sednout na trůn.
"Kioshi," oslovil bývalého kapitána. "Proč jsi přišel sám?" Všechny formality šly stranou.
Hikaku nic neřekl. Chtěl celou skupinu ochránit. Bylo to bláznivé. Nechal se ovládnout svým vztekem. Svojí touhou po pomstě. Nechtěl, aby mu to nikdo z nich vzal. I když na to měli stejné právo jako on. "Zabil jsi všechny. Všechny členy sedmé divize. Moje kamarády!"
Kokumaru se podíval pod sebe. "No. Pokud je chceš, tak tady někde budou, můžeš si je vyhrabat."
Hikaku naštvaně vyběhl vpřed, ale byl sražen pouhým útočným kidem číslo jedna. Hrál si tu s ním jako s panenkou. Kdyby tu byli ostatní, mohli mít šanci.
Podíval se na Amara, který byl spoután nějakým poutacím kidem. Byl v bezvědomí. Nejspíš toho chudáka využil, aby je sem dostal.
Pak se podíval na město, které bylo dříve jeho domovem. Pustina. Nic z něj nezbylo. Jen poušť plná mrtvol. Ve vzduchu cítil pach krve. Byl tu snad jen jediný přeživší. A to Amaru. A s ním to monstrum. Hikaku mu věnoval ještě jeden pohled předtím, než ho Kokumaru spoutal stejným kidem, jako Amara.
"Nemáš ani koule na to, aby ses mi postavil v boji jeden na jednoho," zasyčel Hikaku.
Kokumaru se zasmál a chvíli mlčel. "Ne? Rád příjmu výzvu. Ještě nikdo mě nevyzval. Vždycky jste na mě přímo zaútočili."
Hikaku byl trochu překvapen tím, co teď král řekl. Následně byl propuštěn ze spoutání. Moc dlouho mu to nevydrželo. Kokumaru Hikakovi kopl jeho zlomenou zanpakuto.
"Ale nechci bojovat tady," řekl Kokumaru. "Nechci, aby byl poškozen můj trůn."
S tím zmizel a objevil se dole, dvě stě metrů od hromady mrtvol. Hikaku použil shunpo a dostal se k němu.
"Začneme." Kokumaru natáhl pravou ruku před sebe. Objevil se mu v ní černý meč. Hikaku měl jen ten svůj pahýl. Ale muselo to stačit!
Kokumaru vyrazil k Hikakovi, jako by se nic nedělo. Tohle rozhodně nevypadalo jako boj, spíš jako by byl popravčí a Hikaku oběť. Postavil se do obranné pozice, ale Kokumaru zmizel, objevil se za ním a probodl Hikaka zezadu.
Hikaku se svalil k zemi a bodl do země svůj meč. Kokumarova černá zbraň zmizela a král se vydal pryč, zpět na svůj trůn. "Brzy zemřeš, Kioshi."
Hikaku chtěl zakřičet, ale nemohl. Hrozně moc ho bolelo břicho. Pod ním se tvořila louže krve. Ještě se otočil na Kokumara. "H-hej!"
Nepřítel v Satoshiho těle se zastavil a otočil se. Čekal na to, co se mu bývalý kapitán snaží říct. "P-podívej se. V..vych..ází slunce." Zkrvavenou rukou ukázal na nebe a Kokumaru se ohlédl. V ten moment za ním ze země vyjela kamenná ruka a chytila jeho hlavu.
Ozvalo se hlasité křupnutí.