Yoshirovo zjištění ... filler (9)

Následujícího dne ráno vyrazili na cestu. „Yoshiro kam to vlastně jdeme?“ Zeptal se Raiden jménem všech, kteří o tom předtím vedli různé konspirace. „Tam kde jsem se objevil. Byl tam semnou když jsem se z toho dostal.“ Všichni v jeho hlase jasně poznali že o tm nechce mluvit. „No ták Yoshiro, přece to nemohlo být tak hrozné když jsem to zvládl i já.“ Věděl že se ho ten hollow pokusil zabít stejně jako jej. Jen oba měli výhodu v tom že jejich reiatsu rostlo během toho co byli v jiné dimenzi, tudíž porazit je oba muselo být opravdu těžké. „Hej ty.“ Zařval Sai na muže v kapuci, čímž jej dostal z jeho rozjímání. „Ano Saii?“ Uvědomil si že se přeřekl a dal najevo že Saie zná, ale už bylo pozdě to nějak zamaskovat. „Proč se tam rostě nepřesuneme jedním z těch tvých portálů?“ Odpověděl jasně a rychle. „Technika je poněkud náročná a užívat jí často mi dost škodí. Navíc posledně jsem přenášel dva kapitány a to taky udělalo své.“ Pak se přesunul k Yoshirovi, který byl daleko před ostatními. Vzdálil se po tom co všem odpověděl na jejich dotaz. „Yoshiro? Byl rychlejší a to o dost víc než ty že ano?“ Yoshiro se podivil nad tím že ho zná a tak okamžitě zpustil. „Ano to byl, ale odkud to víte, víš? a odkud že mě znáš?“ Muž v kapuci se zasmál. „Jak jsem si myslel, zdálo se mi že je.“ Pak chvíli mlčí, ale směje se u toho. Pak na Yoshira mrkne a řekne. „Znám vás všechny. Docela mě překvapuje že si mě nepoznal.“ Následně si sundá masku z úst a z pod kapuce vytáhne pramínek vlasů. „Hikaku!“ Kapitán sedmé divize upraví vše do původní pozice, pramínek vlasů i masku. „Zatím to bude naše tajemství. Dobře? A věř mi nejsem žádným klonem nebo tak.“ Zařadí se k ostatním. Yoshiro tomu nemohl uvěřit. Kde se tu vzal, má být mrtví. Kde se naučil tu techniku, jak to že necítí jeho reiatsu ani teď když ví kdo je? Byl samozřejmě rád že žije, ale nechápal jak je to možné. „Kam zmizel ten kapitán sedmičky, kterého jsem trénoval? Je pravda že i pak byl jiný, ale takhle se změnit? Proč se ptám vždy to byl podivín.“ Yoshiro o všem ještě dlouhou dobu přemýšlel.


Izanagi se posadil po probrání na své posteli. Okamžitě sáhl po láhvi v nočním stolku. Něco se v ní mihotalo, bylo to černé, tu a tam šedé či dokonce růžové. „Lumíre a Huberte ven!“ Řekl do láhve, ze které vyletěli dva pekelní motýli. Jedni z těch nejlepších. Při pohledu na Lumíra se Izanagi usmál. „Tvůj otec by na tebe byl pyšný, kdyby jej kapitán devítky tehda nezasedl. Pamatuj pozor na židle!“ Pak motýlům sdělil správu, kterou mají předat kapitánům šesté a čtvrté divize. Kapitán první divize se oblékl a šel si udělat pořádně silné kafe. Měl dobrou náladu což bylo jen dobře. Kdyby tu skupinu dohnali ještě dnes neřval by po nich tolik.

Dva pekelní motýli letěli na místa určení. Hubert není až tolik podstatný, ale podívejme se na jeho přítele Lumíra. Letěl si klidně vzduchem, tu a tam uhýbal nějaké té včetl jako správný GantleMotýl a zanedlouho byl v kasárnách čtvrté divize. Zanedlouho rozumíme časový úsek zhruba jedné hodiny, ale v čase pekelných motýlů je to opravdová rychlost. Dalo by se to přirovnat k Shupnu kapitána deváté divize, kterého Lumír Junior nenáviděl. Proletěl skrze pár dveří a pak těmi do kanceláře kapitána čtvrté divize. Přemýšlel kam se usadí a rozhodl se pro stůl, ze kterého koukal na svou nemesis, židli. V tom se nad ním objevil stín Kapitánovi ruky, která s k němu rychle přibližovala. Uhnul stranou a vylezl po ruce na zápěstí. Předal svou zprávu a dodal něco jako. „Skoro si mě zabil, dávej si pozor ty cvoku.“ Pak odletěl a rozhodl se udělat kolečko kolem kapitána což neměl dělat. Letěl zrovna kolem jeho zadku, když v tom si Kapitán sedl tak rychle jak to umí snad jen on. Kdo si seká tak rychle že dokáže zasednout letícího motýla. Lumír šel alespoň ve šlépějích svého otce.

Do kanceláře kapitána první divize vtrhly současně oba kapitáni ke kterým letěli poslové. „Kapitáne Steine nevíte kde skončil ten pekelný motýl co k vám letěl? Ten od kapitánky už se vrátil.“ Opravdu si tím lámal hlavu, měl o Lumíra strach. Kapitán čtvrté divize se poškrábal na zadku, který ho svědil opravdu neskutečně. Bylo to tím motýlem, způsobil mu nějakou alergickou reakci. Motýl se mu přitom křídlem zarazil pod nehet a když rozhodil rukama na znamení „Nevím.“ , jen tak si tam vysel. „Vy idiote.“ Zařval Izanagi a jeho dobrá  nálada byla hned fuč. Ovšem netrvalo to dlouho a všichni se začali smát. „Asi všem radši pořídím mobily.“ Izanagi to myslel smrtelně vážně, ale pořád se nemohl přestat smát. „Poslední Lumír. Pošel.“ Řekl vážně a napíchl motýla na špendlík vedle motýla ve vitríně, která byla v jedné ze zdí kanceláře. Na štítku pod ní stálo. „Ti nejlepší, kteří pošly.“
“Myslím že radši hned vyrazíme. Vše je zajištěno, vaši zástupci se o divize jistě dobře postarají.“ Pak zmizeli dveřmi balkónu. Nutno dodat že všichni pekelní motýli v Izanagiho láhvi spojili své síly a otevřeli její víko. Přesunuli se k vitríně Lumírů, dali se do pláče a do zpěvu motýlích pohřebních písní.

“Mají před námi pořádný náskok, budeme se tedy muset přesouvat shunpem dokud na ně nenarazíme.“ Prohlásil Izanagi a společně s dalšími dvěma kapitány, kteří si utírali slzy od smíchu, zmizel.