Louka za lesem

Ano, je to skutečně tak. Louka nacházející se za lesem, který je kousek od Rukongaie. Není to místo, kam by denně někdo chodil. Také je to místo, kde před mnoha lety zemřela láska Antera Mitoshiho.

Mitoshi
Po odchodu od ostatních jsem se vydal na místo, které mi naprosto utkvělo v paměti. Stál jsem tam a můj dech téměř nebylo slyšet.
Díval jsem se na malý pomník, který zde byl vybudován na uctění památky Aiko.
Ačkoliv jsem to neměl v povaze, začaly mi po tváři opět stekat kulaté slzy. Padl jsem na kolena a stále jsem se díval na stejné místo.
Tohle na mě prostě bylo moc...

Mitoshi si mohl všimnout, že u pomníku je několik kytek, o které se očividně někdo stará.

Netrvalo to dlouho a uslyšel za sebou kroky. Když se otočil, spatřil starší ženu. Ta na něj chvíli koukala a tvářila se dost překvapeně, když Mitoshiho viděla. Z jednoho oka jí ztekla slza. "Myslela jsem, že jsi mrtvý.." Mitoshi v ní okamžitě poznal matku Aiko. Vždycky měla s Mitoshim dobrý vztah. Jmenovala se Fumiko. Byla to strašně hodná žena. Smrt své dcery nesla špatně.. Stejně tak zprávu o Mitoshiho smrti, kterou jí předal jeho otec. Měla Mitoshiho ráda jako vlastního syna. Hned se k němu rozběhla a objala ho.

Mitoshi
Když jsem uslyšel kroky, se slzami v očích jsem se otočil.
Poznal jsem ji, stejně jako ona mě.
On jí paměť nezměnil? pomyslel jsem si krátce.
Když se ke mě rozběhla a objala mě, plně jsem její pocity opětoval.
Byl jsem rád, že vidím někoho známého. Tedy někoho koho jsem znal a teď ho znám znova. Prostě víte jak to myslím.
Je...mi to strašně líto... řekl jsem tiše a dále jsem brečel.

Fumiko

Byla tak šťastná, že je Mitoshi naživu. Držela ho tak pevně, jak to jen šlo. "Tu noc za mnou tvůj otec přišel.. A řekl mi, že hollow zabil tebe a Aiko. Brečel a byl zničený... Nešlo mu to nevěřit." Pak Mitoshiho pustila a pořádně se na něj podívala. "Ale.." Ještě chvíli jen tak koukala, až z ní nakonec vylezlo - "Ty jsi shinigami! Tak.. Jako tvůj otec.." Mitoshi byl vážně samé překvapení.

Mitoshi
Chtěl bych vám toho tolik říct řekl jsem tiše.
Ale v rámci vašeho bezpečí to není možné...
Aiko... zopakoval jsem tiše.
Všechno jsem to bral jako svoji chybuz.
Kdybych byl tehdy silnější, nemohlo se to stát. Otec to nemusel udělat. Mohl jsem být spokojený. Nestal bych se Shinigami...
Zjistil jsem, že jsem úplně jiný člověk, než jsem doteď byl. To neskutečné množství faktů mě rozhodilo neskutečnou mírou.

Yasumaru

Nebylo pro něj až tak těžké vystopovat kapitána Antera. Ale viděl, že se zde s někým setkal... nevypadalo to na setkání, které by měl rušit nějaký cizinec. Proto stál za okrajem lesa, zahalený zelení a stínem, a čekal, až bude vhodnější chvíle. Celé to působilo velice... smutně. Nedokázal chápat, co se za tímto příběhem skrývá, kdo byl vlastně ten muž, kterého zabil... proč šel nyní Mitoshi sem, na takové neobvyklé místo... Ale padala z toho všeho na něho velká melancholie.

Mitoshi
Fumiko-dono... bydlíte stále ve stejném domě? zeptal jsem se jí.
Yasumara jsem si totiž všiml a chtěl jsem mu to aspoň trochu vysvětlit.
Rukávem jsem si utřel obličej a dále jsem se díval své skoro tchýni do očí.
Opravdu bych ji to nejraději všechno řekl. Ale nemohl jsem to riskovat.
Kromě otce to byla jediná osoba, která byla mé minulosti nejblíž.
Hlavou mi stále létalo několik myšlenek.
Kde je tady otec teď? A co se tedy stane v budoucnosti. Co je to za velký kompot nebo komplot co se tady děje?
Věděl jsem, že musíme začít jednat co nejrychleji to půjde.
Ale zatím jsme to neměli jakkoliv podložené...

No, budeme předpokládat že Fumiko ve stejném domě stále bydlí a že na Mitoshiho žádost ho nechala o samotě že ano.

Potom co Fumiko odešla jsem stál pár sekund a pak jsem tiše promluvil.
Yasumaru pojďte sem prosím...

Yasumaru

I když od sebe byli docela daleko, v tom tichu ho Yasumaru slyšel dobře a po chvíli váhání vyšel ze stínu lesa. Zastavil se nedaleko od Mitoshiho a váhavě se poklonil. Pak se napřímil a zahleděl se na Mitoshiho, nejistý, co říct nebo dál udělat.
"Mitoshi-san, omlouvám se... nevím, co se stalo, ale... mohl byste mi..." snažil se nějak ze sebe dostat, že by ho zajímalo, proč Mitoshi reagoval právě tak, jak reagoval. Zbavili se přece padoucha, kterého se i Mitoshi sám bál a nenáviděl ho... tak proč?

Mitoshi
Sedl jsem si na kmen stromu, který čouhal ze země nedaleko.
Kuchiki-taicho... Yasumaru... řekl jsem tiśe. Teď asi nemáte nejmenśí ponětí, nejmenší představu jak se cítím. Protože... jsem asi před necelou hodinou zjistil, že jsem osoba, která měla život, o kterém do teď vůbec nevěděla. Víte, schopnost bankaie toho muže nebylo jen otravování kapitána Tiramisu tím zlatým mečem. Hlavní schopnost je úplné zapomění a potom navrácení do původního stavu. Víte Yasumaru... Ten muž.... byl to můj otec. vypadlo ze mě konečně jádro celé věci.
Seděl jsem na kmeni a svěsil jsem hlavu a díval jsem se do země. Otče... prOč... ptal jsem se sám sebe, i když jsem na tu otázku už znal odpověď.
Otec na mě schopnosti své zanpakuto použil. Přesněji před 37 lety. Tehdy jsem se probudil uprostřed Rukongaie a nevěděl jsem kdo jsem a co jsem. Ale teď jsem zjistil, že jsme měl život před tím. Měl jsem otce. Měl jsem přátele. Měl jsem lásku. A to všechno zmizelo v jeden den. V jeden okamžik. Všechno zmizelo s pár slovy.
Zvedl jsem hlavu a prstem jsem ukázal na malou drobnou stavbičku, která byla památník na moji milou. Až teď jsem si všiml i obrázku Aiko, který se tam dostal kdoví odkud. Ale já ten obrázek nepotřeboval. Její tvář jsem měl již znovu vrytou v paměti.
On... říkal, že to všechno udělal proto, aby nás všechny zachránil. Yasumaru... jde o vrchní kapitánku a o ty spisy... něco se děje... a já hodlám přijít na to co to je.

Yasumaru

se snažil ztrávit nějak všechny ty informace. Bylo to něco... velice nečekaného. A šokujícího. A smutného.
"To... mě hrozně mrzí..." řekl konečně, a vztahovalo se to ke všemu, co Mitoshi řekl. Nikdy by ho nenapadlo, že jeho bývalý zástupce a nyní kolega kapitán má ve své minulosti něco podobného. Zahleděl se také na malý památníček a pocítil velký smutek. Byl romantická duše a něco takového na něj prostě působilo... I když to možná bylo dávno v minulosti... Mitoshi to díky svému otci zažil všechno najednou teď. Yasumaru nevěděl, co jiného by mu měl říct, jelikož sám z toho byl dost špatný. Odpověděl jen na poslední Mitoshiho slova.
"Jestli myslíte ty dokumenty, které jsme se snažili s kapitánem Ruyichim rozluštit, tak ty jsou pohřbené někde pod kasárnou první divize... a pochyuji, že budou ještě k něčemu dobré..."

Mitoshi
A Yasumaru ještĚ jedna věc. On byl opravdu z budoucnosti. Takže... můj otec tu ještě někde je... Chci ho najít... řekl jsem tiše stále se svěšenou hlavou.
Pak jsem byl chvíli potichu a přemýšlel jsem.
Myslíte... Jsme tŘi kapitáni, pokud se nemýlím. Můžou ignorovat výzvu od tří kapitánů najednou, plus hlavu rodiny Kuchiki? Že by jsme místo špiónské cesty zkusili diplomatickou? zeptal jsem se Yasumara.
Teď jsem moc nepřemýšlel nad tímn jestli to je, nebo není dobrý nápad. Prostě to byl nápad a mě se teĎ moc přemýšlet nechtělo.

Yasumaru

o tom narozdíl od Mitoshiho přemýšlel.
"A co chcete udělat, až ho najdete, pokud se vám to povede?" zeptal se potichu.

Mitoshi
Já... nevím. Ale myslim že by... ne nevím... řekl jsem tiše.
Já jsem teď opravdu v nepěkném rozpoložení.
Chytil jsem se za hlavu a opět jsem se podíval do země.
Potřeboval jsem si v hlavě urovnat pár věcí. Né pár, hodně.
Kde jsem momentálně byl? Byl jsem na místě, kde zemřela má láska. Na místě, kde skončil můj první život. Teď jsem zde chtěl svého otce. Chtěl jsem si s ním promluvit. O hodně věcech. Ale nebyl tu. Takže jsem to musel nějak přežít.
Ale jak?

Yasumaru

"Možná bude lepší, když se vrátíme do Seireitei, budete si to moci promyslet... a zjistíme, co se tam děje, možná nás po těch událostech potřebují..." dal mu nenápadně ruku na rameno, aby ho odvedl. Nenásilně, ale přesto... tak nějak cítil, že není čas ztrácet čas, i když chápal, že kapitán Antero teď prochází těžkým obdobím.

Mitoshi
Poněkud prudce jsem vstal, takže to mohlo Yasumara trochu rozhodit.
Já si to potřebuji promyslet. Ale jinde. Potřebuji dál. A na déle.
Potom, co jsem tam předvedl, myslím to namíření na vás, by si někteří lidé, jestli to postřehli mohli vyložit špatně. A já asi budu potřebovat opravdu velkou chvíli. řekl jsem.
Yasumaru, budu potřebovat vaši pomoc. řekl jsem.
Jenom něco vzkážete kapitánům.
Pevně jsem věřil v to, že mi to Yasumaru nebude rozmlouvat. Doufal jsem totiž, že mě chápe.

Yasumaru

"Jsem si jistý, že -" začal, když se Mitoshi zmínil o tom, že na něj pozvedl meč, ale on pokračoval, takže Yasumaru zmlkl. "No... dobrá, Antero-taichou," slíbil, ale Mitoshiho tón se mu nelíbil. Co měl asi v plánu?

Mitoshi
Několika pohyby rukou jsem udělal něco fascinujícího.
Pak jsem se na Yasumara otočil zády.
Yasumaru. Zkuste moji nepřítomnost omluvit tím, že mi otec... tedy ten atentátník nařídil abych se vzdálil ze Seireitei. Řekněte jim, že opravdu pocházel z budoucnosti a že věděl, že mu budu zavazet tak mě odklidil.
Můj prostý a jednoduchý plán nebyl vskutku vyšperkovaný, ale doufal jsem, že v tomto chaotickém období se lidé nebudou ptát na detaily.
Vytočil jsem se na Yasumara a hodil jsem po něm do rádoby krychličky složené haori.
Dejte to prosím Razakimu... myslím že bude rád.
Už jsem nemohl říct moc věcí, protože na mě opět doléhal stesk. Kvůli otci... kvůli Aiko.
Chvíli jsem se díval jen na blízkou příroda a pak jsem před sebe natáhl pravou ruku.
Vypadalo to jako bych po něčem tápal. A pak jsem to uchopil.
K pravé jsem vrazil levou a pak jsem jimi trhnul od sebe.
Jako bych rozhrnul záclony. Dvě vrstvy něčeho odkryly stříbrnou štěrbinu.
Nashledanou... řekl jsem a pak jsem se slzami vešel dovnitř...

Yasumaru

jen zíral s otevřenou pusou a než stačil něco říct, bylo pozdě... Mitoshi byl pryč.
Jenže neměl vůbec čas si uvědomit, co to vlastně znamená. Najednou pocítil od místa, kde Mitoshi narušil prostor, podivné chvění... zatmělo se mu před očima... a byl pryč taky. Jediným svědkem byla vyděšená Ivory z deváté divize, která ho tam právě hledala.