Krejčovství Špičatá jehla

Yoshiro

Otevřel dveře do krejčovství a vešel. Yoshiro tu dlouho nebyl, ale vůbec se to tu nezměnilo. Usmál se od ucha k uchu a začal si to pochodovat ke kanceláři muže, který to tu vedl. Znal se s ním už celkem dlouho a byl to právě on, kdo vždycky vyřizoval Yoshirovy obleky. Zhluboka se nadechl a odsunul velké dveře. "Otoko-san!!" Vykřikl Yoshiro a nadšeně vběhl do dveří. Nějak se mu ale připletlo haori pod nohy a on zakopl. Zakopl ale tak, že hodil otočku 360° ve vzduchu a rozbil si držku o prkennou podlahu.

Yoshiro

Začal se zvedat ze země a přitom ze sebe shodil haori. "Vidíte tu tragédii?" Ukázal na svůj obleček, který byl totálně zničený. "Otoko-san, musíte mi pomoct.. Nemáte tu něco, co by se mi mohlo líbit? Něco.. Podobného tomuto.. Však víte, že nenávidím shihakusho." Celou dobu mluvil strašně dotčeně. Jako by malému dítěti někdo vzal lízátko a kopl do hradu z písku.

Otoko-san

Jakmile spatřil tu hrůzu, začaly se o něho pokoušet mrákoty.
"Proboha! Proboha, Yoshiro-kun! Vy mě zabíjíte! Měl jste aspoň dát nějaké varování!!" Naštěstí měl ve svém ateliéru dost pomocnic a pomocníků na to, aby mu přinesli skládací židli, sklenku vody (v poměru 1:9 s Whiskey), vějíř a slunečník. "Zahalte se, proboha, zahalte se!" kvílel. Když se trochu občerstvil a vzpamatoval, rychle se vydal do místnosti, kde probíhalo vytváření jeho nejlepších modelů. Samozřejmě, Yoshira už znal natolik, že by mu nedal něco z těch tuctových. A také už předem věděl, co si určitě vybere, ale jeho názor na to, v čem by nejvíce vynikla Yoshirova figura, byl odlišný, a tak se mu nejdříve aspoň pokusil vnutit některý ze svých oblíbených modelů. Všechny vypadaly tak, že by si je na sebe nevzal ani Elvis. Lady Gaga nejspíš ano.
"Tak co říkáte, dokonalé, že? Který si vyberete?!" rozplýval se Otoko-san nad svou nejnovějši kolekcí a tak nějak se pokoušel odvádět Yoshirovu pozornost jakkoli od jednoho, dle něj zcela nevhodného, oblečku, který stál vystavený na krejčovské panně až vzadu.

Spoiler:

Yoshiro

Chvíli se koukal na tento oblek, který se mu Otoko snažil vnutit. Yoshiro radši udělal krok zpátky, když to viděl. Ještě že tak, díky tomu totiž konečně spatřil to, co chtěl. Vzadu na figuríně uviděl model, který byl přímo pro něj. Párkrát přikývl a ukázal na něj. "Řekl bych, že tam to bude ideální. Nemyslíte, Otoko-san?" Obešel šéfa krejčovství a zamířil přímo k obleku, ze kterého celou dobu nespustil oči.

Otoko-san

se na svých vysokých podpatcích snažil Yoshira nějak předběhnout a ještě na cestě ho zaujmout něčím jiným, ale dokonce ani

Spoiler:

nezabralo, tak to nakonec vzdal. Zatvářil se nespokojeně a dal si ruce v bok.
"Chm. To jsem si přesně myslel. Ty si nikdy nenecháš poradit, že černá už dávno není v módě!" zakroutil hlavou. "No ale budiž. Udělám ti nějakou pěknou cenu..." začal si prohlížet pěstěné nehty, jakože peníze jsou hluboko pod jeho úrovní, ale udělat se to musí.

Yoshiro

Přikývl a přišel ještě blíž k obleku. Vážně se mi líbil. "Udělejte mi jich ještě.. 20.." Otočil se na Otoka a usmál se."Znáte mě." Ano, nejdéle Yoshirovi vydržel oblek asi měsíc. Pak ho roztrhal svým reiatsu, když se u něj projevila alergická reakce na dušenou mrkev a on kýchl. Bylo to tenkrát na kapitánském večírku na oslavě narozenin vrchní kapitánky. Yoshiro na to nikdy nezapomněl a asi ani nezapomene.

Otoko-san

Mírně mu cuklo oko. Ale už měl v sobě tu "vodu", takže byl tak nějak připraven se vypořádat s čímokoli.
"Jistě," zaskřípal zuby. Sériová výroba! Jak barbarské! Ale byl to Yoshiro, co by pro něj neudělal! "Jenom tě znova přeměřím, i když stále vypadáš dobře, figura skvělá, ale pro jistotu," usmál se na Yoshira a pokynul mu směrem k menší místnosti plné zrcadel, kde se měřily míry a špendlily obleky.

Yoshiro

Zavrtěl hlavou a vyrazil tam. "Jo, jo, je mi to jasný.." Moc dobře znal toho perverzního chlápka! Využil kteréhokoliv momentu, kdy se mohl dotknout vypracovaného těla kapitána desáté divize. Yoshirovi se to sice moc nelíbilo, ale rozhodně to pak stálo za to, protože nikdo nedělal kvalitnější obleky než Otoko-san. Rozhodl se to tedy přetrpět a nakráčel do místnosti se zrcadly. "Tak ať už to máme za sebou." Čekal, kdy přiběhne ten šílenec s metrem a začne si měřit Yoshira od hlavy až k patě. "Ach, králi duší...Ochraňuj mě." Řekl si v hlavě a zavřel oči.

Otoko-san

se vždycky cítil trochu divně, když měl měřit Yoshira-kun. Byli sice přátelé, ale jemu se zdálo, že si Yoshiro-kun až moc užívá to, že se ho dotýká. Samozřejmě, nemohl se divit, kdo by odolal tak krásné ženě/muži, jako byl/a Onna (umělecký pseudonym pana Otoko). Nicméně, Otoko-san byl profesionál, takže se tím nemoh nechat rozházet a důkladně si Yoshira poměřil. Yoshiro si mezitím mohl prohlížet retro módní plakáty, co viděly tam, kde zrovna nebylo zrcadlo.

Spoiler:

Spoiler:

Yoshiro

Po nějaké době už na sebe konečně nahodil svůj nový oblek. Bylo to dost pohodlné a moc dobře se v tom hýbalo. Teď byla na řadě ta nejpodlejší část. Haori! Nechtěl si ho omotat kolem pasu a přes rameno jako to dělával dřív.. Přemýšlel nad tím a celou dobu si s ním hrál.. S tím haori... Pak si ho narychlo omotal kolem pasu tak, že mu to od půlky těla tvořilo takový bílý plášť.."Fakt bych vám chtěl strašně podě-" Jeho výraz se změnil. Otočil se a nechápavě koukal do prázdná.."Otoko-san, vrátím se.." Sotva to dořekl, zmizel.

Mitoshi
Jakmile Yoshiro zmizel, do krámku jsem vběhl já.
Už je pryč. Uf. Dneska má nějakou... rozkošnou náladu...
Pěkný den Otoko-dono pozdravil jsem slušně majitele.
Chtěl bych se vás zeptat, jestli je hotovo všechno, co jsem si objednal. mile jsem se na něj usmál.

Otoko-san

tam zůstal stát s jehlou ještě v ruce. Zatvářil se mírně nakvašeně. Celý Yoshiro! Stále v pohybu! ten chlap chvíli nepostojí. Jen doufal, že dočasné stehy, které si udělal kvůli rozměrům, na obleku vydrží a on se nerozpadne během nějaké eskapády, kterou Yoshiro právě provádí... no, musel doufat. Svému příteli by jistě nepřál, aby se to stalo. A svému obleku taky ne! Nerad začínal nanovo.
Ovšem to mu už přišel další zákazník, další známý, i když ne tak dobrý, Antero-san.
"Ah, kapitáne!" odložil Otoko-san jehlu a tleskl rukama. "Ještě ne úplně, ale brzy si budete moci váš oděv vyzvednout. Co se týče společenského, nedržel jsem se zrovna tradičního pojetí, ale i tak vám mohu zaručit, že budete jistě spokojen! Držel jsem se zpátky, nebojte..." ujistil Mitoshiho, jelikož věděl, že je mírně konzervativní. "Avšak! Nikdy jsem si nemyslel, že mě tak nadchne výroba bojového oděvu! Trochu jsem udělal průzkum v materálech a pravda, bude to o trochu dražší, než jsem původně myslel... ale jistě se nějak rozumně domluvíme! A rozhodně to v boji oceníte!" začal Otoko-san básnit o svém posledním projektu.

Mitoshi
S nárůstém ceny jsem počítal. ujistil jsem s klidným úsměvem majitele obchůdku.
Jsem vám velice vděčný, Otoko-dono. Také se těším až to uvidím, vím že máte skvělé práce. A když už jsme u toho. Kdy si tedy mohu přijít?
Bylo to zvláštní, hlavně u mě, ale přeci jen jsem se těšil, až svoje nové oblečení uvidím. Taky jsem ale doufal, že to bude do večera hotové, protože jsme měl ještě nějakou práci.

Otoko-san

"Pojďte, pojďte!" skoro vytančil ven z mítnosti a táhl Mitoshiho za sebou. "Své veledílo si nechám ještě utajeno, ale váš společenský oblek vám už můžu ukázat, Antero-san!" básnil. Za chvíli Mitoshiho dovlekl před jednu figurínu, na které byl jakýsi oblek přikrytý hedvíbným papírem. Když papír strhl, Mitoshiho očím se zjeviloněco takového:

Spoiler:

Mitoshi
Dotančil jsem spolu s Otoko-sanem dodalší místnosti.
Tam mi ukázal můj nový oděv.
Chvíli jsem na něj obdivně hleděl. Je to nádherné Otoko-dono. Elegantní. A takové... exotické? Ne, nemohu najít správné slovo.
Budu se v tom cítit jako šéf drogového kartelu. Hmmm.
Děkuji vám mnohokrát. Věřím, že mi bude sedět dokonale, takže si ho vyzkoušim až doma, když dovolíte

Otoko-san

trochu ohrnul nespokojeně nos.
"Doufal jsem, že ho na vás uvidím, abych mohl zhodnotit svou práci! Ale dobrá, pokud si to přejete... Takže si ho odnesete hned? Dobře, moje sekretářka vám vystaví účet, Antero-san," ovíval se chvíli Otoko-san svým krásným vějířem, pak ho sklapl a luskl. Přiběhla malá dívenka s obřími brýlemi na očích, že jí za nimi málem nebyl vidět její drobý obličej.
"Tudy prosím," pobídla Mitoshiho směrem ke kanceláři.

Mitoshi
Kývl jsem na drobnou sekretářku a vyšel si za ní. Nebojte Otoko-dono, určitě se přijdu ukázat. Jsem celkem rád že nás Ruyichi-taicho seznámil. Neznám nikoho kdo dělá tak výborné oblečení. zavolal jsem ještě směrem k němu. S drobnou sekretářkou jsme vyřídili všechno co bylo potřeba a já se vrátil k Otokovi.

Otoko-san

už měl tvůj oblek zabalený a připravený k tomu, aby sis ho odnesl. Přidal k němu ještě svou vizitku, nejnovější číslo občasníku o módě, který sám vydával, a vzorník nejnovějších materiálů na skladě.
"Zítra si přijďte pro vaši druhou zakázku, Antero-san," dodal záhadně, zatímco jednou rukou podával Mitoshimu balíček a druhou se ovíval vějířem. "Mimochodem, jestli uvidíte Yoshira-kun, vyřiďte mu, že ten oblek, ve kterém zmizel, není ještě finálně sešitý, takže nevydrží věčně... a zkuste mu i připomenout, že utekl bez placení. Není to poprvé a jistě ani naposledy, ale jen bych byl rád, kdyby to nesl v paměti..." uchichtl se.

Mitoshi
Děkuji ještě jednou. poděkoval jsem znovu a převzal si svůj oblek.
Vše k obleku jsem si pečlivě schoval.
Byly doby, kdy jsem musel platívat jeho zakázky za něj. usmál jsem se.
Jistě, jestli ho uvidím, pošlu ho sem.
Ale to že není sešitý... to si nechám pro sebe. Až mu to celé spadne na poradě... v mysli jsem se ďábelsky zatvářil.

Otoko-san

jen pokýval hlavou a uklonil se na rozloučenou. Nechtěl to Mitoshimu říkat, ale možná ty doby, kdy platil zakázky za Yoshira, ještě neskončily... no, ale zatím ještě stále byla naděje, že ano.

Ryuuka Hosentsu

Potřeboval jsem nové, neonošené a hezké haori. Nevěděl jsem, jestli si na tom vrchní kapitánka potrpí, ale pro jistotu. Přistoupil jsem k nejznámějšímu/?jedinému? krejčovství v Seireitei a vstoupil dovnitř. Zpočátku jsem si to tady prohlížel, protože jsem zde moc často nechodil. "Hmm, tak jdeme na to.." Pomyslel jsem si a porozhlédl se po někom, kdo by mi mohl pomoci. "Potřebuji malou objednávku.."

Ryuuka Hosentsu

Po vstupu do krejčovství jsem se tvářil asi nějak takhle: Takhle stylem WHAT THE HELL?! "Jakto, že jsem tu nikdy nebyl, to tu bylo takové vždycky nebo to nějak vylepšili za ty poslední dny?! No, uf, zjišťovat to nebudu." Pomyslel jsem si a asi půl minuty s tím stejným výrazem hleděl na příchozí ženu. Stálým pohledem na ni, jsem pohyboval očima směrem k fotografiím na zdi a klobouku ve vitrínce. Neměl jsem na sobě haori, takže pokud se nezajímá o kapitány Gotei 13 a nezná jejich vzhled, tak mě nemohla poznat. "Víte.." Pronesl jsem milým hlasem, který ovšem na krvežíznivý zkreslila maska. Hned po mých slovech přiletěl pekelný motýl, který mi oznámil poradu. "Oh, fajn, to mám ještě trochu času..". Pomyslel jsem si a otočil se opět na na tu ženu. Neměl jsem odvahu se ani zeptat, vlastně jsem o tom podniku skoro nic nevěděl, myslel jsem že tu dělají Shinigami uniformy a tak podobně. "Potřeboval bych, kapitánské haori se znakem 11. divize. No, zkrátka jedno leží někde roztrhané v lese mezi stromy a druhé je po předešlém kapitánovi sice v lepším stavu, ale onošené a také místy potrhané. Zvládla by jste něco takového? Omlouvám se, ale v kanceláři jsem měl jen dva a vlastně ani nevím, kde bych si měl nové obstarat...Do téhle chvíle jsem se o nové haori nestaral..." Pověděl jsem jí a upřeným pohledem čekal na odpověď.