Les menosů

Ryuuka Hosentsu

Většina toho, co jsem prohrabal byly naprosté a zbytečné blbosti, nemělo smysl se tedy prohrabovat dále. Už jsem s tím chtěl skončit, protože mě to začínalo nudit, ale názor jsem okamžitě změnil po zahlédnutí onoho papíru, který už vypadal zajímavěji, než ty ostatní. Rychle jsem se tedy pustil do zkoukání papíru, přičemž jsem nalézal jen nějaké linie, čili cesty a z toho všeho jsem vydedukoval, že to bude asi mapa :-D Mírně jsem se pousmál a začal dělat různé překlady a jiná mecheche s papírem. "Co to s tím je, vždyť ani nevím, kde jsem. Jak se můžu řídit podle mapy, když ani nevím v jakém bodě se právě nacházím." Pomyslel jsem si a na stole zahlédl ještě truhlu. S mapou, či co to bylo, v ruce jsem se odebral k truhličce. > Pokud tam nic nebylo, tak jsem šel ještě prozkoumat těla a udělat něco, co jsem chtěl už dlouho. Odkrýt jim Samuraiské masky. Nespočet dní po bitvě jsem si kladl otázku, kde Hiroshi sebral takovou armádu se schopnostmi. Bylo to téměř nemožné, myslel jsem si, že to jsou nějaké klony. Teď budu mít konečně možnost něco se dozvědět, snad.

Ryuuka Hosentsu

Už se mi pomalu začínalo zdát, že to nikam nevede. Neměl jsem žádné východisko a co nejdříve jsem se musel vrátit k té Shinigami, která byla téměř na pokraji smrti. Konečně přišla chvíle adrenalinu, na kterou jsem čekal celkem dlouho a to chvíle k odkrytí masek. "Tak se podíváme, co se tam skrýva za nestvůry. Jsou to dinosauři? Batmani, Jelimání, pejsci, Ozzák, nebo snad Tomi Paci?!!" Tázal jsem se sám sebe a v rychlosti ztrhl masky. Shinigami, tedy Samuraiové mi připadali celkem normální, ale stejní, což bylo velice divné. Možná shoda náhod? Možná ne. "Musím sebrat vzorek nebo tak něco." Pomyslel jsem si a vytrhl pár vlasů jednomu, a pak druhému. Tu trošku těch jejich vlasů jsem pak dal do krabiček, které jsem vytáhl z Shihakusho. Opravdu malé krabičky, byly to krabičky na obvazy, které nosím do každé bitvy. Jakmile jsem odebral vzorek, tak jsem se odebral zpět k dívce a pověděl. "Našel jsem nějakou.. mapu.. asi... Mohla by ses na to podívat?" Pronesl jsem k ní svým Darth Vaderovským hlasem, který vzbuzoval hrůzu a podal jí ten papír. Až po té, co jsem jí to pověděl, jsem jí viděl do tváře.

Misaki

Tiše seděla opřena o studenou zeď jeskynního komplexu a čekala než se vrátíš. Hlavou jí probíhaly miliony věci, bohužel byly nejsilnější ty z minulých hodin. Stále viděla tvář svého mrtvého přítele a jeho zelené vyhasínající oči..
Když si na ní promluvil, trochu sebou instiktivně cukla a otevřela oči. Tvůj hlas jí připadal zvláštní, doslova děsivý, ale jelikož věděla, jak se chovat, tak nic nekomentovala a tvářila se jako by ji tvůj hlas nechával chladnou.
"V boji prohodili něco o dalším úkrytu tady, měla jsem v plánu tam vyrazit... Je to ale zbytečné, když umírali řekli mi, že na tomto místě už byli, což je pravda, protože když jsme je zde zastihli, tak nesli kupu dokumentu právě z úkrytu.. Nijak nám to nepomůže, jedině snad vzorky z jejich mrtvých těl, vzal jste nějaké?" optala se tichým hlasem..

Ryuuka

Stále jsem nemohl pochopit, co se to tady vlastně mělo dít. Ze všehp jsem tedy soudil, že zde Shinigami přišli, neznámo jak, přistihli dva členy Reimei, a pak se s nimi utkali. Její přítel bohužel zemřel, ale ona ne. No, nechtěl jsem diskriminovat ženy, ale muži mají přece jenom větší sílu ne? Zajímalo mě, jak je tahle holka silná, i přes její zranění vypadala hrozně hbitě a mazaně. Milým pohledem jsem se na ní koukl a pověděl. "Tvého přítele je mi samozřejmě líto, ještě jednou upřímnou soustrast." Hned po té jsem však zbystřil pohled a začal mluvit přímo k věci. "Co se týče těch dokumentů, tak jsem našel jen tohle, co se mi zdálo zajímavé. A co se týče těch vzorků ano, vzal, vlasy." Při téhle chvíli jsem se mírně pousmál, smích byl samozřejmě radostný, ale přes masku to znělo jako smích ďábelský. "Nechtěl jsem jim trhat ruce, nebo jiné končetiny, tak jsem vzal prostě vlasy, obou. A mimochodem, představil jsem se vám, budu rád, když mi budete tykat, je mi pak trapně..heh" Opět jsem se pousmál a dodal "Omlouvám se za tu masku, kdybych jí neměl déle, než 24 hodin, tak bych zemřel. Byl jsem v poslední bitvě hodně zraněný..Takže, jít do toho úkrytu je nám tedy k ničemu? Navrhuji vás zavést zpátky do Seireitei, tedy, kdybych věděl jak se tam dostat žejo."

Misaki

Viděla v tvých očích to, co u většiny mužů, i když u tebe to bylo trochu lepší. Divil ses tomu, že zůstala živá a její přítel zemřel.. Byla na to, že jí kvůli jejímu malém vzrůstu podceňovali zvykla, takže to přešla bez povšimnutí a pak se trošku zarazila při tvém smíchu. "Omlouvám se ti, většina lidí v Seireitei to vyžaduje, takže na tykání nejsem moc zvyklá. "Lehce se pousmála, držíc se za břicho, které se teď sice skrývalo pod vrstvou obvazů, ale přesto samozřejmě krvácelo. "Vlasy, dobrý nápad.. I když oni by si ty končetiny urvat zasloužili. Bojovali naprosto nestandartně, bez nějaké úcty k protivníkovi.. Horší neúctu jsem nezažila... A vašeho zranění mi je líto.." Šeptla a zakašlala. Její stav šel rapidně dolů... Každou chvíli jí bolelo celé tělo čím dál víc, měla strach, že upadne do mdlob a když se před jejími tmavými oči opravdu začala rozprostírat známá mlha, zatřásla hlavou..
"Nemůžu omdlít, teď ne... Musíme se dostat do Seireitei, najít nějaký způsob.." hlesla spíš do prostoru než přímo tobě. Bylo vidět, že je její mysl unášena tou bolestí někam jinam..

Ryuuka

"Většina lidí, já nejsem většina heh." Pronesl jsem opět svým hlasem. "Kruci, ten hlas ze mě opravdu dělá nějakého dědka." Pronesl jsem k ní a sundal si masku. "Chvíli snad vydržím." Pověděl jsem jí a mírně se pousmál, tentokrát byl už hlas jemný, typický mužský. "Nehýbej se, prosím. Potřebuji tě odtud doostat. Jen buď v klidu." Prohlásil jsem a přiblížil se k ní. Pomaloučku jsem jí sebral. "Teď prosím utlum bolest." Už jsem jí měl v náruči, v té chvíli jsem se snažil přijít na nějaký plán. Nerad jsem někde zůstával jen tak stát, tím pádem jsem to udělal jinak, šel jsem tam, kam mě nohy dotáhly. Prostě jsem šel za svým srdcem, první cestou, ke které srdce směřovalo. "Vydrž, brzy budeš v té nejlepší péči. Genma je sice ďábel, ale ženské léčit umí sakra dobře." Pověděl jsem jí a opět se pousmál, masku jsem měl pod Shihakusho.

Misaki

Při přes tu nesnesitelnou bolest se snažila tvářit klidně a vyrovnaně. Byla to velmi silná žena a ty si její trápení mohl poznat jen podle toho, jak křečovitě sevřela kousek látky tvého shihakusho. V tvém náruči se cítila bezpečně, bylo jí trochu lépe. Alespoň věděla, že nezemře sama..
"To opravdu nejsi, ale je lepší, když je člověk originál." Šeptla a zaujatě si tě prohlížela, když si odložil masku. Tvůj hlas se jí líbil a ona zavřela své tmavé oči.. Uklidňovalo jí to... "Nezáleží na tom jak zníš, pokud bez té masky nemůžeš být, tak si jí okamžitě dej." Řekla trochu přísněji, neunesla by to, kdyby se ještě Ryuukovi něco stalo. Už přišla o mnoho lidí..
"Pokud umřu, tak má v taštičce dopis, měl být pro.. Něj... Ale je mrtvý takže, bych byla ráda, kdybych byla pohřbena s ním.." Zamumlala ještě mezitím, co se nechala unášet do neznáma.

Cesta před tebou a zraněnou Misaki ubíhala rychle, musel si něco vymyslet.. Jinak bylo dost pravděpodobné, že tady zůstanete, což by pro ní bylo určitě smrtelné...

Ryuuka

S milým pohledem jsem pokračoval v cestě a snažil se Misaki naslouchat. Mé tempo bylo velice vyvážené, tak abych nebyl pomalý, protože se čas krátil a také takový, aby nebyl moc rychlý a to z důvodu jejího zranění. "Dopis nech dopisem, ty nezemřeš o to se postarám, ano?" Promluvil jsem k ní svým normálním hlasem a ještě dodal. "Co se týče té masky, tak bez ní chvíli vydržím." Hned po dokončení věty jsem mírně zakašlal. "Myslím, že bychom měli co nejrychleji najít východ, nebo spíše cestu do Soul Society, nějaké návrhy?" Otázal jsem se jí a začal se při běhu rozhlížet, zda tu něco není. Nasadil jsem dvojitou ostražitost a začal se soustředit. "Kruci! To jsem opravdu tak bezmocný? Musí tu být přece východ! Horší ale pak bude cesta do Soul Society, Garganty opravdu otevírat neumím a navíc tu nemám ani ty stroje, co Satoshi taichou." Pomyslel jsem si a stoprocentně soustředěn běžel dál s cílem najít východ!

Misaki

Pohlédla na tebe trochu skelným pohledem a snažila se udržet pozornost, i když její myšlenky pomalu ale jistě odplouvaly do temných hlubin. Bylo pro ní těžké se soustředit, takže jsi mohl vidět, jak se Misaki na čele tvoří úzká vráska.
"Dobře, věřím ti.. I když znáš to, nikdy neříkej nikdy... Vždycky se může něco zkomplikovat, což bych se při mém štěstí ani nedivila." Šeptla vyčerpaně a její stisk na tvém shihakusho trochu povoloval. Bylo vidět, že se očividně snaží nezavírat oči, měla strach, že by je taky už nemusela nikdy otevřít. Člověk si v takových chvílích uvědomoval, jak moc miluje život a kolik hlouposti v něm udělal, kolik času promrhal..
"Když bez ní chvíli vydržíš, tak jak chceš, ale já tady krvácím a vypadám jak strašidlo, je jedno jestli jí máš nebo ne." Vyjádřila jemně svůj názor, byla tak vděčná, že tu s ní je. "Až mi bude líp a budeme v pořádku v Seireitei, tak ti pravděpodobně moc poděkuju a dám i pusu..." Zamumlala... Na tvou otázku o východu ani nereagovala, zřejmě jí přeslechla a tobě začínalo být jasně, že by stejně nevěděla v tomto stavu..

Stále si neviděl nic.. Žádné východisko.. Situace začínala býti vyostřená... Srdce se ti rozbušilo rychleji..

Ryuuka

Srdce mi opravdu bušilo velmi rychle, byl jsem hodně znepokojený těmi nekončícími chodbami. Chtěl jsem za každou cenu najít východ, tedy spíše zachránit tuhle Shinigami, Misaki. "Při tvém štěstí? Ty jim asi neoplýváš co? Já už vůbec ne, nejvíce mě štve má slabost. Nedávno jsem mohl zastavit velitele Reimei, o kterého už se postaral můj kapitán. Stál jsem přímo před ním, ale jeho reiatsu mi nedovolilo udělat sebemenší pohyb, zkrátka jsem nic nezmohl. Docela trapný příběh. Ale to nevadí, teď se odsud musíme honem rychle dostat a to jakkoli." Pronesl jsem k ní, zastavil se a začal se soustředit na okolí. "Přemýšlej Ryuuko, přemýšlej. Jak se odsud dostat? Už jsem moc daleko na to, abych se vrátil a s ní bych asi těžko vyskákal tu velkou klouzačku. Holt budeme muset pokračovat v cestě. Žádné jiné východisko tu nevidím, ale nedovolím aby zemřela!" Pomyslem si a pokusil se o bezhlasový úsměv, pouze takové zašklebení, hned po té jsem se vydal zase kupředu, nic jiného mě v tu chvíli nenapadalo.

Misaki

Podívala se do tvých očí a snažila se ten pohled udržet a nezavřít ty své, i víčka jí začínala připadat těžká. Její mluva byla pomalejší a sekaná.. "To máš.. Pravdu.. Táhne se to semnou všude, i když teď zatím žiju.. Zatím.." Zakašlala a stisk na tvém shihakusho opět značně zesílil. "Slabost není trapná.. Každý jí má, je naši součástí.. I velitel Reimei.." Šeptla takovým způsobem, že kdybys jí nenesl na rukou, tak bys jí úrčitě nezaslechl..
Pak už se Misaki jen nechala unášet, mohl sis všimnout, že nepravidelně dýchá a její tvář se co chvílí zkroutí do nepěkné masky.. Opravdu zlá situace.

Někdo tě musel vyslyšet, protože po pár dalších metrech se začala chodba tunelu stávat prudší a ty si šel stoprocentně směrem k povrchu. Po chvíli se dokonce začala točit do spirály a vytvořila pro tebe vhodnější cestu na povrch. Rozběhl ses a tmu nechával za sebou. To děvče v tvých rukách pomalu umíralo a ty si věděl, že čas je v tuto chvíli drahý. Netrvalo dlouho než se dostal z toho ohromného jeskynního komplexu ven.. Teď tu už jen chyběl průchod..

Ryuuka

Při běhu jsem si sice všimnul, že nepravidelně dýchá, ale masky nikoli, protože jsem byl celkem dost vysílený z tohohle všeho běhání, trvalo to už pěkně dlouho a navíc s dívkou v náruči je to o to těžší. Nakonec bych mohl získat i větší kondičku tím nekonečným během. Konečně to vypadalo, že vycházíme z toho prokletého komplexu. "No výborně!" Pomyslel jsem si a pohlédl na Misaki. "Už bylo načase, vydrž, v Soul Society budeme cubidup". Pronesl jsem k ní s usměvavým výrazem. Poté jsem se ovšem prudce zastavil a zarazil se nad jednou celkem klíčovou myšlenkou. "E-eh, j-a-ak se vlastně dostaneme do Soul Society?" Otázal jsem se sám sebe a zároveň umírající Misaki. Na mé tváři byl značně přiblbý výraz, tohle byl celkem problém. S menším tempem jsem tedy pokračoval na povrchu kamsi do neznáma a po cestě přemýšlel o způsobu návratu do Soul Society.

Mezitím, co si přemýšlel a vysílení se začalo pomalu stupňovat, z ničeho nic si cítil podivnou slabost v nohách a upadl si. Nebylo to nic pěkného, protože si v náručí stále svíral polomrtvou Misaki. Intisktivně si jí při pádu chránil a ve chvíli, kdy tvé tělo dopadlo na zem, slyšel si podivný zvuk... Jako by ti něco vypadlo..

Misaki

Při dopadu na zem byla naštěstí chráněna tvým tělem, takže se její stav moc nezhoršil. Jinak jí bylo ale strašně, kašlala a držela se za vyprahlé hrdlo. Nikdy nebyla už tak blízko smrti, takže se teď cítila vyděšená a zmatená. Její oči byly stále upřený tvým směrem, bála se je zavřít, nechtěla tě ztrácet z dohledu...

Ryuuka

Běžel jsem vstříc osudu, bylo téměř nemožné se odsud dostat, ale já jsem se i přes to přezevšechno nevzdal a zkrátka hledal cestu zpátky. Po nějaké te chvilce běhu jsem bohužel zakopl a i s polomrtvou Misaki spadl na zem. Ta naštěstí dopadla na měkké (To zní divně :-D) a nic moc se jí nestalo. "Kruci.." Pomyslel jsem si a všiml si, že mi něco spadlo z Shihakusho. Lehce jsem se k tomu připlazil a zahlédl jakési červené tlačítko, celé to vypadalo jako komunikátor. Vůbec jsem neměl tušení, jak se to vzalo v mém cool oděvu, ale přišlo možná mi to mohlo pomoct. Jemně jsem polkl a hned poté bez váhání zmáčkl tlačítko, přičemž jsem čekal, co se stane.

Zdánlivě se nic nestalo, když bylo tlačítko zmáčknuto. Kdo čekal nějakou epickou situaci asi musel být zklamán... To je tak, když se dělají vynálezy na poslední chvíli.

Satoshi
Okolní prostředí se zkroutilo, silný vítr zavál a málem oba naše hrdiny odvál, ale to se naštěstí nestalo a před nimi se rozevřel prostor a v něm postava kapitána 12 divize. Bylo načase, že jsi si toho všiml, pojďme, nemám zrovna tolik času, abych jej mohl tady ztrácet a to už je co říct. pronesl jsem a vyskočil z Garganty, abych ji tak lépe mohl stabilizovat. Tak jdi. přikázal jsem

Ryuuka

Z počátku se teda nic zvláštního nestalo, jenom jsem měl pocit, jako kdyby kolem mě právě proletěla nějaká sršeň, ale to byla nejspíše halucinace. Ve stejnou chvíli mi i zakručelo v břiše, ono hlad dělá svoje žejo. Pak se však epicky zjevil kapitán dvanácté divize. Na mé tváři se objevil úplně přiblbý výraz, asi takový jako když se dívá Ichigo na Rukiiny malůvky. "Eh, když si tak vzpomenu na moje poslední slova, když jsem sem odcházel, zněly asi takhle.. Sbohem, Satoshi taichou, nebo tak něco. Sbohem, sbohem, sbohem?! Když jsem řekl sbohem, tak proč ho zase vidím, heh. Já opravdu nebudu ta osoba z těch epických, holt nejsem a nebudu cool no, nevadí." Pomyslel jsem si a přiblbe jsem začal mačkat to tlačítko znova, přičemž jsem hloupě doufal, že kapitán zmizí stejně jako se objevil s tím, že Garganta by tu samozřejmě byla. To bylo ale jedno, lehce jsem vstal a zase sebral Misaki, která už téměř omdlela. Hned po té jsem vyrazil do Garganty.

Satoshi
Jakmile vstupoval Ryuuka do Garganty ještě jsem mu poznamenal Jen, abys to nepřeháněl bez masky... pak jsem se rozhlédl po lesu Zajímavé... možná přece jenom události kolem Jitena nezměnili jenom oblast kolem Las Noches, ale i oblast tady. Je to tady trochu jiné... to znamená, že budu muset pokračovat v průzkumu i tady... analyzoval jsem situaci a naskočil jsem za Ryuukou do Garganty.

-----------------------------------------------------------------------------------

Puru -> Ty jsi taky běžel jenom chviličku. No... možná trochu delší chviličku, dobře. Tak asi půl hodinky, středně rychlým shunpem. Tunel, kterým ses dal, byl ze solidní skály a mírně se zdvíhal, snad k povrchu. Najednou sis všiml, že před sebou prosvítá šedé, nevýrazné světlo. Východ?! Zřejmě ano. Stanul jsi v ústí jeskyně a naskytl se ti pohled na podivné místo... Kamenné sloupy se tu táhly do všech stran, jako kdybys přišel do kamenného lesa a byl jsi obklopený kmeny stromů. Mnoho z nich ale bylo polámaných a válely se po zemi v náhodných seskupeních. Měsíc jsi neviděl... zřejmě nahože byly i nějaké koruny, ale bylo to hrozně vysoko, takže jsi tam moc v tom pološeru. Jestli to byl les... byl to hodně mrtvý les.