Černý den pana Memphiho

Žil byl jeden mladý chlapec, bylo mu pouhých devatenáct let, ještě nevěděl nic o světě ani o životě. Měl dlouhé, blonďaté vlasy, které si každý den myl jablečným šampónem, a každého, kdo mu na ně šáhl či jen o nich řekl křivého slova, zbil svými okovanými kanadami. Tak si žil v klidu a míru, poslouchal své oblíbené hity z alba „Kaluž krvavých zvratků a její vznik“ a nic ho netížilo, tedy... dokud nepřišel onen den. Nebyl to den s velkým D, byl to přímo den s velkým D, E a N.
Mladý, nezkušený a nevinný chlapec, říkejme mu třeba Memphi, si vykračoval ve svých okovaných kanadách po ulici, pískal si a vůbec ho netrápilo, že už byla dávno tma, a jak všichni víme, noční ulice mohou být nebezpečné. To, že v ulici, kterou právě procházel, náhle zhasly všechny lampy, se mu naopak ještě líbilo. Samozřejmě si myslel, že se mu nemůže nic stát, ovšem to se velice mýlil. Náhle zpoza popelnice vyskočil podivný chlapík a zařval:
„Peníze nebo život!“ přičemž na Memphiho vytáhl malý, bezvýznamný nožík, který držel v neuroticky se chvějící ruce. Memphi na to koukal dost překvapeně. Maminka ho často varovala, že by ho někdo mohl přepadnout, ale jeho by ani nenapadlo, že to bude někdo tak neschopný. Chvíli na mužíka koukal a přemýšlel, co dělat. Naštěstí nakonec nemusel dělat nic. Zpoza jiné popelnice se vynořilo velké, černé chapadlo a onoho nepřesvědčivého lupiče sežralo. Memphi nemohl uvěřit svým očím, vždy si přál něco tak nechutného a odporného vidět! Brzy se zpoza popelnice vysoukala celá naprosto nepředstavitelně bestiální potvora, která slintala, chrochtala a na hlavě měla děsivou, bílou masku. Memphi se začal mlátit do hlavy, proč jen si s sebou nevzal foťák?! Ta příšera se k němu blížila a bylo jasné, že ho chtěla sežrat... v jejím chřtánu a žaludku to bude určitě zcela výjimečně hnusné a on nemá žádný přístroj, kterým by si to zvěčnil! Bylo to dost ubohé a bylo jasné, že Memphi zklamal na celé čáře. Ovšem než mu bylo dopřáno na ty odporné obrazy pohlédnout aspoň vlastníma očima a vrýt si to navždy do paměti, ze střechy do ulice naskákalo několik podivných postav. Byly černě oděné a měly meče, kterými začaly na potvoru dorážet. Ovšem ta se nedala a Memphi jí naprosto jasně fandil. A ty nebohé postavy neznámého původu jí naprosto jasně nestačily. Memphi vypadal jako yaoi fanynka při čtení nového doujinshi, když kolem něj lítala zakrvácená střeva a končetiny oddělené od těla cizinců. Nikdy v životě nedoufal, že spatří něco tak naprosto děsivého, odpuzujícího a šokujícího! Opravdu si chtěl vzít nějaký rozsápaný vnitřní orgán na památku, ale ještě se neodvažoval něco sebrat, aby mu neunikla ani vteřinka z dění, které se před ním právě odehrávalo. Už zbývala jen jedna z neznámých postav, tedy jen jedna v celku. Memphi si všiml, že je to žena. Měla dlouhé, blonďaté vlasy, kolem ramen malinově růžový šál a mnohé další přednosti. Její meč se teď neškodně válel v louži krve jednoho z jejích kolegů, který ještě chroptěl na zemi a Memphi by se ho rád zeptal, jak by popsal své pocity. Neznámá žena se snažila vymanit ze sevření jednoho hnusného a tlustého chapadla, ale byl to předem prohraný boj. Memphi se na to dost zaujatě díval, když tu ho napadlo, že to připomíná scénu z nějaké zcela tuctové a trapné hentai. Memphi měl sice rád hentai, ale ne tuctovou a trapnou! Tento výjev ho neskutečně rozdráždil, hlavně tedy proto, že jeho oblíbená vraždící bestie ho takto zklamala. Bez rozmýšlení si zul jednu ze svých překrásných, kvalitních, okovaných kanad, jejíž podrážka dosud čvachtala v dokonale odporně zasychávající krvi, a hodil ji tomu monstru na hlavu. Samozřejmě vůbec nepochyboval o tom, že zasáhne, a to se také stalo. Obluda se tomu trochu zadivila, a pak chcípla. Memphi opovržlivě plivl na její mrtvolu a oprášil si symbolicky ruce.
Z ostatků se vyhrabala ona blonďatá žena a kulila na Memphiho modré oči.
„Pane, vy jste mi zachránil život! Kdo jste?!“ domáhala se odpovědi a také snad toho, že ho bude vděčně objímat. Na to však Memphi neměl ani pomyšlení, nejdřív musel najít svou kanadu, kterou v afektu tak nepromyšleně zahodil a teď ji ve tmě nikde neviděl! Žena se ještě chvíli pokoušela mu děkovat, ale když viděla, že je to marné, nechala toho. Memphi čím dál zoufaleji hrabal mezi slizkými chapadly a pořád nic! Naštěstí brzy celá mrtvola začala záhadně mizet a po nějaké době konečně svou kanadu objevil. Spokojeně si sedl na nějaký pozůstalý trup jednoho z neznámých a začal si kanadu obouvat. Při nekonečném šněrování tkaničky uvažoval. Když má teď svou kanadu, konečně se může věnovat plně té ženě, kterou zachránil od jisté smrti. Vůbec mu to nevadilo, vlastně musel říct, že se mu dost líbila. Být obdivován od takové vyvinuté krásky, to si po shlédnutí odporných a hnusných věcí, kterých tu byl dnes svědkem, nechal líbit. Když si konečně botu zavázal, zvedl se, otočil... ale žena nikde! Vypadalo to, že ji nebavilo čekat dvacet minut, až její zachránce bude spokojen se sebou i se svým okolím, a odešla. Navíc si Memphi s hrůzou všiml, že i mrtvá těla a všechna krev a další pozůstatky začaly mizet! Nakonec tam zůstal jen on sám a jeho kanady v tmavé uličce. Neměl žádné fotky, žádné vnitřnosti na památku ani žádné polibkogramy od vděčné, zachráněné dívky... Vydal se tedy smutně domů a tento den se do historie zapsal jako černý den pana Memphiho.

M.A.S.T.E.R.P.I.E.C.E

Nic víc nemůžu říct Neskutečně jsem se nasmál