Studovna

Tady je prostor pro nerušené učení a čtení učebnic, na které se specializuje místní knihovna.

Yuki Yaname

Sedela som za väčším stolom a hlavu som mala ponorenú do jednej z učebníc, myslelo sa to doslova pretože som si zrovna dávala jedného zo svojich častých šlofíkov ktorých bolo denne tak minimálne dvadsať, vlastne som sa celkom divila že ma kvôli tomu ešte z Akadémie nevykopli no nejak som to neriešila a momentálne som bola zamestnaná tým ako pri spánku oslintať učebnicu dejín SS. Chvíľu som bola ešte v takejto polohe no nemalo my to vydržať na dlhom. nesníval sa mi totiž bohvie aký nadšený sen, momentálne ma v ňom naháňalo práškovacie lietadlo ktoré vedelo hovoriť, malo oči aj ústa a strašilo ma že keď ma chytí tak ma zje. Síce to bol vážne strelený sen ale ja som to skôr pripisovala k prepracovanosti na akadémii, bola som v poslednom ročníku a učitelia sa nám .. teda aspoň mne snažili vtĺcť do hlavy všetko čo som ostatné ročníky prespala. (niežeby tomu bolo teraz inak). To už sa môj divný sen blížil ku koncu a zrovna keď ma to práškovacie lietadlo malo rozsekať vrtuľami som sa s menším výkrikom a následným priduseným pokusom o jeho potlačenie, výsledok bol chraptivé zakašlanie a ja som si nervózne pozrela trošku oslintanú učebnicu, hmm Kidou to radšej sušiť nebudem naposledy som musela kupovať nový stôl. pomyslela som si a rýchlo som tu knižku zaklapla, a nepozorovane som ju založila späť na miesto, s nevinným výrazom som si to potom zamierila von zo študovne.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Izumi Razaki

Došel jsem do studovny a rovnou zamířil k archivům...
Musel jsem vědět konečně co s ním je... Pravděpobně stačilo najít si jména od "S" a pak to jen projít... to přece nemohlo trvat věčně...
Začal jsem tedy listovat starými listinami....

Izumi Razaki

A dobrý den... nechtěl jsem vás rušit... hledám informace o chlapci, jménem Suo Seiko... ale nedaří se mi je najít... řekl jsem...
Napadlo mě, že pokud budu nucen to jméno vyslovit ještě jednou tak asi budu vraždit....

Izumi Razaki

Děkuju vám za vaší pomoc... Takže... do šesté divize... řekl jsem a lehce se usmál. Doufám, že jsem vás moc neobtěžoval řekl jsem tý polednici a opět zmizel... To běhání mě začínalo opravdu zmáhat... až moc...
---------------------------------------------------------------------

Nanikawa Kenjirou

"Další den na akademii... Všechny jsou stejné," pomyslel jsem si a přejel jsem prsty po knize v regálu. Ani jsem si nevzpomínal, jak jsem se dostal do oddělení s kidy, ale nějak jsem nemohl odtrhnout oči od všech těch titulů. "Kido pro naprosté trotly," přečetl jsem nahlas jeden z titulů. "To by bylo něco pro mě, ale kdo takové knihy vůbec vydává a co víc, kdo nezmění ty příšerné názvy?" Mé myšlenky se společně se mnou ubíraly dál mezi policemi s knihami až jsem narazil na jednu knihu, která mě skutečně zaujala: "Promlouváme s duchy Zanpakutou." Musel jsem se nad názvem pousmát. Pokud jsem si dobře vzpomínal, tak duchové zanpakutou byly součástí naší vlastní duše, tak jak velký problém by měl být s nimi promlouvat, ačkoliv byla pravda, že jsem se svou zanpakutou moc často nemluvil. Opatrně jsem vytáhl knihu a otevřel ji, prolistoval se přes předmluvu až k první kapitole a začal číst, jestli mě skutečně kniha natolik zaujme, abych si s ní šel sednout a četl ji u stolu.

Nanikawa Kenjirou

"Hmm, celá kniha věnována tomu, aby nakonec popřela sama sebe?" Zarazilo mě, když jsem knihu dočetl. Nebyla moc rozměrná a ani obsáhlá, přesto v ní bylo mnoho dobrých postřehů, přesto se mi zdálo zbytečné vydávat něco, co samo sebe popře. Zavřel jsem knihu se zklamaným výrazem a vrátil ji zpět do police, ani jsem si to neuvědomil, že jsem zůstal stát na místě. Nezdálo se, že by tu bylo moc jiných shinigami, takže bylo dost jednoduché se v prostorách studovny zapomenout. Nakonec jsem přešel k naprosto jiné četbě a to k té, která se zabývala historií Seireitei. Nezdálo se, že by takových knih bylo mnoho, alespoň těch, které by šly úplně ke kořenům a zároveň zůstaly věrné skutečnosti, o to zajímavější to ale bylo čtení, protože si v podstatě každý mohl najít ten svůj vlastní závěr, aniž by rozhodně popřel to, co četl na začátku. Tak nějak jsem doufal, že nenarazím na knihu, která by sama sobě odporovala, nezáleží na tom, když si odporují dvě různé knihy, ale kniha sama sobě. Mezi knihami s historií jsem si dal na čas, než jsem si nějakou vybral a odebral se si sednout a přečíst si ji.

Nanikawa Kenjirou

Když jsem dočetl, položil jsem knihu na stůl dál od sebe a zavřel ji. V tu chvíli jsem se zároveň dost zapřel dozadu, ale slovo zapřel nevystihovalo skutečnost, že jsem spíše částečně ztratil rovnováhu a vlastní těžiště mě dovedlo až na zem. "A..." nedořekl jsem, ale jen jsem se držel za záda. Vskutku by nebylo vhodné kvůli malému pádu na sebe upozorňovat, obzvlášť na místě, jakým je čítárna v knihovně, i když jsem tu byl nejspíše zcela sám. Hned, jakmile tupá bolest v zádech odezněla, uvědomil jsem si, proč jsem vůbec rovnováhu ztratil. Dost jsem se totiž začetl a tak jsem si ani neuvědomil, kolik času již uběhlo. "Dokonce i čtení dokáže být znavující," pomyslel jsem si a dostal se zpět na nohy. Chvíli mi to trvalo, ale přesto jsem se dokázal ještě postavit. Se zíváním jsem knihu vrátil do police, kde předtím byla, a vydal jsem se směrem na ubytovny akademie.

Daisenmaru Kenshin

Celý udýchaný, blížil se ke studovně. Alespoň doufal, že to tentokrát bude ona. A proč udýchaný? No, jelikož pobíhal akademií sem a tam, aby neztrácel čas pomalou chůzí. Při své cestě nejméně třirát minul poničené prostranství, čtyřikrát se vrátil do auly, sedmkrát míjel ošetřovnu, dvakrát se zatoulal až ke svým prasátkovským dveřím a nejednou skončil málem ve sborovně.
Opřel se o dveře a nahlédl dovnitř. Narozdíl od předchozího konání v aule, teď byl trochu ohleduplnější a tišejší. Hirosaki-sensei? Zašeptal. Každý si o něm musel myslet, že je blázen, když někoho volá stylem šepotu. Nuž, na odpovědi nevyčkával a nakráčel si to dovnitř už zase trochu zchopen z dnešního maratonu, který si sám dobrovolně připravil.

Daisenmaru Kenshin

Rozhlédl se. bylo tu poněkud pusto, ale to nemohl soudit. Sám sem moc často nezavítal, neboť vždy ztratil ten čas hledáním oné místnosti. Vypadlo to, že ho tu jediný přítomný docela ignoruje.To se mu nelíbilo. Pomalu zamířil k němu.
Hej..... HEJ.... Zvyšoval hlas od toho předešlého šepotu, ale stále nijak nekřičel, či nehulákal, takže bylo pořád možné, že ho bude dotyčný i nadále považovat za neexistujícího. Ohlédl sedo houby místnosti. Nic moc zajímavého pro něj. Když tu bylo takové prázdno, nemohl z toho mít moc velký průser a tak se zhluboka nadechl. Hirosaki-sensei?! Zařval už celkem slušně, asi jako když vtrhl na tu přednášku.

Daisenmaru Kenshin

Byl zahleděn do obrovského prostoru, takže nejdříve si náhlé pozornosti jemu věnované z knihovníkovy strany nesvšiml. Až jak promluvil, tupě se na něj obrátil. Zaznamenal na poslední chvíli směr, kterým chvíli projížděl očima a pak si tam vyšplápl.
Měl štěstí, že to šel prostě rovně, protože se podvědomě obával, že by se tu ztratil a než by se zase našel, sensei už by byla opět v tahu! Určitě! Každopádně už byl skoro tam, kam měl namířeno. Hirosaki-sensei? Ozvalo se do třetice všeho dobrého, ne-li v jeho případě zlého. Já vím, že tu jste!

Kenshin-> Jakmile jsi došel k poslední řadě regálu, tam kde už byl velký stín. Uviděl jsi konečně Hirosaki-sensei. Ležela s rozložnou knížkou přes obličej na černé židli a nohama se opírala o regál. Když už jsi byl v uličce, pomalu si sundala knížku z očí a trochu unaveně na tebe zamžourala.

Rin Hirosaki-sensei

Krásně si hověla na svém obvyklém místě i když dnešek nebyl jako ty ostatní dny, protože dnes byla z toho opojného a klidného relaxování vyrušena. Podle reiatsu poznala, kdo to je, ale hrozně moc se jí nechtělo zrovna vztávat. Tady vzadu mě jen tak nenajde......a stejně to za chvilku zabalí... Zůstalava stále ležet a už si toho nevšímala do chvíle, než jí knihovník napráskal. Jak MOHL!?! Odpočívám tu pravidelně už desítky let a ještě nikdy mě takhle neprodal.....co to s nim sakra je? Tohle si s nim ještě vyřídim..... I když uvnitř pěnila na jejím zevnějšku to nebylo téměř poznat, počkala až student došel až do toho nejtmavšího a nejvdálenějšího koutu, protože přesně tam se nacházela. Poté si sundala knížku, kterou měla na očích a podívala se na něj. Co potřebuješ? Zeptala se nezaujatě.

Daisenmaru Kenshin

Utahaně se ploužil až do zadních regálů a úplně až na konec, do nejtemnějších koutů temna. Tedy, jen stínů, ale jelikož byl zase pocítil únavu, spíše z toho běhu, přišlo mu to prostě jako tma.
Ohlédl se a konečně uviděl onu hledanou osobu. Ale ten pohled ho v hlouby duše rozesmál. Já si říkal, od čeho je studovna dobrá... Hlesl s mírně utajeným úšklebkem v obličeji. Pak mu byla položena otázka a on na ni bez váhání ani nemusel hledat dlouho odpověď. Sensei, chtěl jsem zjistit rozsudek kido zkoušek. Říkala jste, že se to dozvím později a tohle už je později, nemyslíte? Jako by zdlouhavě říkal "Udělal jsem to, nebo ne?" jen to trochu rozváděl a neopoměl dodat nějaké to zbytečné slovo...

Rin Hirosaki-sensei

A to mě ruší jen kvůli tomu......?! Asi nikdy neslyšel o informační nástěnce, co je u sborovny.........což znamená že neví ani o tamtom. Chvilku otrávěně zírala na Kenshina, ale poté co jí něco došlo, se usmála, narovnala se na židli a trochu se předklonila směrem ke studentovi. Vlastně..........mám pro tebe hned dvě zprávy. Mluvila pomalu a na schvál protahovala každé slovo. Dá se říct, že obě jsou špatné i dobré zároven a tak tě nenechám si vybrat, kterou chceš slyšet jako první. Zhoupla se na židli. Takže za prvé si ve zkoušce z kida......neuspě...chal příliš žádný krok, což znamená, že jsi prošel. Gratuluji. A za druhé mám pro tebe něco, co tě zajisté překvapí, ale byl jsi s několika dalšími studenty vbrán, aby si se již připojil ke své divizi, protože na tom Seireitei není moc dobře. Takže mi okamžitě zmiz z očí a jdi si zabalit.

Daisenmaru Kenshin

Posadil si hlavu na krku. Jinak řečeno, uvolněně, ale skrytě napjatě se připravil na poslechnutí těch dvou zpráv, co pro něj sensei měla. Ne, že by ho nějak extra ta druhá zajímala. On chtěl vědět jen tu kido zkoušku. Alespoň si to myslel, jelikož nevěděl, o čem že bude řeč.
Sepjal dlaně v pěst, když zaslechl něco jako že by ta zkouška nemusela dopadnout dobře. Ale nakonec dopadla! Ta učitelka ho z jisté strany fascinovala, ale převažoval spíš dojem toho, že si z něj dělá legraci. Což se mu zase zak nezamlouvalo.
Druhá zpráva už ho tak nevytočila... ze začátku. Vlastně byl překvapen. Jestli mile či nemile, to už není jasné. Ach, to je... fajn. Děkuji sensei. Hlesl nejasným hlasem z nějž se nedalo rozpoznat, jak to pro něj byla ale úžasná zpráva! Okamžitě se odebral k odchodu.
Ještě se někdy stavím, sensei. Nezapomeňte, že jsme uzavřeli dohodu! Musíte mi říct, jak to bylo s tím vaším skorozabitým studentem. Pousmál se, jako by to říkal spíš výhružně a pak už zapadl za regál a na chodbu...

Ren Susumu

Pro dnešek jsem s tréninkem kido skončil a to znamenalo, že si udělím odměnu v podobě odpočinku někde v klidu, kde není hluk a dá se tam dobře přemýšlet či si zdřímnout. Pro tohle samozřejmě není lepšího místa než studovna. Prvně jsem chtěl jít na přednášku do auly, ale to bych musel poslouchat žvatlání profesora a to velmi velký relax opravdu není. Vstoupil jsem do studovny a zamířil pro nějakou náhodnou knížku s historickou tématikou. Tahle nevypadá špatně. Název napovídá, že to bude možná i detektivní. Potom jsem si přisedl k volnému stolu, který stál u zdi a nato otevřel knížku. Trochu jsem se posunul se židlí dozadu a položil hlavu na stůl, kterou jsem si podepíral rukama. Knížku jsem si strčil před obličej a četl první stránku. Hned u prvního slova mě to přestalo bavit ale i přesto jsem četl dál, pakliže se mi nechtělo vstávat a jít si pro novou knížku. Klobouk jsem si posunul trochu dozadu na hlavě, protože mi začínal padat a položil si otázku, jestli by nebylo moudré najít si pár přátel, které bych mohl později využívat, kdybych něco potřeboval.

Ren Susumu

Četl jsem pár náhodných slov v knížce a již dlouhou dobu zůstával na druhé stránce. Vůbec mi to nedávalo smysl, ale tvářil jsem se jako bych všemu, co je tam napsáno skvěle rozuměl. „Tady je v tuhle dobu opravdu mrtvo. Myslím, že tu kromě mě nikdo jiný není.“ ……… „Doufám že tu nezaspím.“ Pomalí se mi zavíraly očí, ovšem snažil jsem se zůstat vzhůru, nerad jsem pospával na místech jako je tohle, protože nikdy nevíš, kdy tu někdo přijde a co ti provede. Vím o čem mluvím, pakliže mám s tímhle zkušenosti, vždy jsem si střílel z lidí kteří spali. Avšak mému snažení příliš nepomohl fakt nefungujícího větráku. „Jasně …… tohle se prostě musí stát zrovna když jsem tu já.“ Potom jsem se přibližně na šest minut ponořil do lehkého spánku. Probudil mě zvuk knížky, která neudržela balanc a spadla na stůl. „Raději půjdu.“ Řekl jsem si a vstál ze židle. Trochu jsem se protáhl, sebral knížku ze stolů a odnesl ji pravděpodobně na stejné místo, odkud jsem ji sebral. Potom jsem zamířil ven ze studovny a po cestě se rozloučil s mužem na recepci, kterého jsem při příchodu přehlídl.

Aka Masamune

Konečně její poslední den v Akademii. Za celou dobu studia ani neměla pořádnou možnost prozkoumat ve studovně archiv a najít tu jméno svého snoubence. Spíše musela hledat knížky s tématikou kida, aby z nich při zkouškách vůbec prošla. Nejhorší však bylo to léčení, to jí ani knížky nepomáhali. Ale tohle už měla všechno za sebou a nyní se v klidu mohla pustit do pátrání. S velkou námahou se jí podařilo vstoupit do studovny aniž by při tom upustila jednu z třiceti knih, které potřebovala vrátit. Tak tyhle knížky už nechci v životě ani očkem zahlédnout. Mumlala si v duchu pro sebe, cestou k pultíku, kde vždy vracela knihy.