Konan Hana (2)

Jako dítě


Jako dospělá


Další proměna

Narodila se do rodiny, která zrovna neoplývala bohatstvím a komfortem. Rodiče museli tvrdě dřít, aby vydělali aspoň na kus žvance, ale přesto chtěli ještě jedno dítě. Bohužel matka už neotěhotněla, a tak Konan zůstala jako jedináček.

Když byla o něco větší, často byla venku a objevovala nové věci. Prostě si hrála na piráta a hledala poklad. I když jí rodiče stále říkali ať nechodím daleko od domu, přesto to udělala. Jednou Konan sledovala zvláštně zabarveného motýla a nakonec skončila v lese, daleko od vesnice a od lidí. Hrozně se v tu chvíli bála. Křičela, ale nikdo jí neslyšel. Dlouho bloudila v lese, než došla k jakési modle. No byla to spíše taková krásná vyzdobená místnost v jeskyni. Před vstupem do jeskyně Konan ještě několikrát zkusila zakřičet, zda není někdo kolem, ale nebyl. Vešla tedy do místnosti velkými prostornými dveřmi, které byli zdobené různými květinovými vzory. Uvnitř byl velký stůl, na který lidé nosily dary za své přání, a také tam byla socha nějakého boha. Ovšem květiny, která ležely na stole, už byly úplně uschlé, takže tu dlouho nikdo nebyl. Konan byla stále smutná z toho, že neposlechla rodiče a kvůli tomu se ztratila. Než padla noc, vyhlížela ze dveří modli, zda někoho neuvidí. Neměla bohužel štěstí a tak si o něco později večer ustlala na stole…Když se ráno probudila a pomalu otevřela oči, zjistila, že si jí prohlíží dvě oči modré barvy jako je obloha. Nejdříve to nějak nevnímala, až později si uvědomila, cože se to vlastně děje. Rychlostí blesku vyletěla ze stolu a zmizela do jednoho z koutů místnosti. Naproti Konan stál malý modrovlasý kluk, který se zeširoka usmíval. „Ty jsi se asi ztratila co? Já jsem Arikawa, mě se bát nemusíš a když mi řekneš, kde bydlíš, tak tě tam odvedu.“ Řekl a Konan z jeho hlasu usoudila, že mu můžu věřit. Pomalu vstala z koutu místnosti a trochu ostýchavě přešla k němu. „Já…Já…Já jsem Konan a jsem z…z 55 okresku. Pomůžeš mi prosím?“ Řekla nakonec. „Ale jistě…“ Zeširoka se usmál „…Počkej, něco pro tebe mám.“ Řekl ještě, než jsme vyrazili. Přešel ke Konan a do vlasů jí dal papírový leknín. Konan se přitom trochu začervenala. „Hotovo. Tak pojď, tyhle lesy znám jako své boty.“ Čapl Konan za ruku a než stačila cokoliv říct, už si to štrádovali lesem domů. Opravdu znal les jak své boty a za hodinu jí dovedl domu. Při loučení s ním byla Konan trochu smutná, protože jí hodně pomohl a ona se mu nijak neodvděčila…Doma byli rodiče štěstím bez sebe, že se Konan vrátila zdravá domů…

Když se Konan ráno probudila, čekalo jí milé překvapení. V jejím okně seděl Arikawa. „Oh, ahoj. Promiň pokud jsem tě vzbudil, jen jsem myslel, že bychom si dnes mohli hrát spolu. Teda pokud už nemáš plány se svými přáteli“ Začal. Asi neměl ještě opravdového kamaráda, nebo to tak aspoň vypadalo. „Žádné kamarády nemám.“ Zakroutila Konan hlavou, a tak začalo naše dlouholeté přátelství. V určitých chvílích to vypadalo i na víc, než jen pouhé přátelství, ale bylo to stále jen přátelství…

Asi po čtyřech letech, což Konan bylo kolem 8 a jemu kolem 9 let, si dali sraz u skály, kde se potkali poprvé. Konan tam čekala celý den, ale Arikawa už nepřišel…To samé se opakovalo i další dny. Od té doby ho už nikdy neviděla.

Byla (a stále i je) z toho smutná. Rok na to její rodina nehorázně zbohatli diky papíru. Otec začal vyrábět papír, kterého denně kapitáni spotřebují několik štosů. Díky tomu se přestěhovali do lepšího okresku a Konan si mohla splnit jeden ze svých snů a jít do akademie pro shinigami…
Jednoho slunečného dne jsem se vydala navštívit své rodiče. Když jsem od nich odcházela, přepadl mě takový ten nostalgický pocit a já se vydala podívat na jedno staré místo. Byla to ta stará modla, kde jsem poprvé potkala Arikawu. No a co se dělo dál?......Jistě by to bylo vyprávění na knížku, ale zkráceně napsáno....objevili se tam "lovci shinigami" (tak si říkali) a bohužel mě přemohli, protože měli takové ty věcičky, které brání používat reiatsu. Nejhorší na tom všem bylo, že mezi jejich řady se přidal Arikawa, které dělal, jako by mě v životě neviděl. Dostala jsem se tedy do vězení bez oken, takže jsem neměla pojem o čase stráveném v té kopce. Také jsem tam zjistila, že jsem těhotná a po nějaké době jsem v tom vězení i porodila. Padouchův chvíli trvalo, než zjistili, že jsem porodila, ale když to zjistili, tak mně mé děti vzali a vymazali mi paměť. Lovci shinigami využívali síly převážně zanpakuto, aby stvořili nové, dokonalé zanpakuto, které nikdo neporazí a oni tak získalo všechno (to nechtěli upřesnit). Z vězení jsem se dostala tak, že jsem strážím namluvila to, co chtěli slyšet a pak je praštila. Pomocí klíčů jsem se zbavila věciček, které zabraňují použít reiatsu a osvobodila i ostatní shinigami....a pak už to byl jen boj na život a na smrt. Avšak společnými silami jsme je porazili a dokonalou zanpakuto zničili. Na děti jsem si v tu chvíli bohužel nevzpomněla a tak zůstali v rukou padouchů, kteří stačili uniknout...
Naštěstí život chtěl, aby vše dopadlo dobře, a Konan si na své děti rozpomněla a společně s Yoshirem je zachránili. Bohužel Yoshiro z toho měl málem infarkt. Tři děti tak úplně nečekal.... Měl si dávat větší pozor.

Pro lepší představu, akorát se zanpakuto:
https://nexusyuber.deviantart.com/art/Okada-Ayano-The-Butterfly-315432884