Jeskyně barev

Jeskyně, umístěná někde za tiššími částmi Rukongaie. Z venčí je vidět jen vchod, a ten není nijak zvláštní - vypadá to prostě jako náhodná skála, ve které je díra. Ovšem stačí vejít dovnitř, a už po chvilce je vidět, že tak úplně obyčejná nebude!

Akokoromi -->

"Tak, a jsme tady." pronesl chlapec, když jste došli k jeskyni. Vypadala, jako jeskyně. Tak nějak. Pak chlapec udělal dramatickou pauzu, a se zamyšleným výrazem pronesl: "Cítíš to taky?" Pokud se Akokoromi pokusil, ať zkoušel jak zkoušel, tak necítil nic.

Akokoromi Shitsubo

Vešli do jeskyně, která byla úplně stejná jako každá jiná jeskyně. Což Akokoromiho docela překvapilo. Ale tak co, třeba bude něco hlouběji. Poté se ho tejpek zeptal, jestli něco necítí. No Akokoromi se zkusil prvně nadechnout nosem, nic. Poté to zkusil i s reiatsu. A opět nic. Podíval se na toho klučina a pouze hlavou udělal známe gesto "ne". Poté se levou rukou poškrábal na vyholené hlavě. Byla tak krásně hladká a šla cítit lebka. Mmm...

Akokoromi -->
"Jen jsem si říkal, že někdo griluje. Sakra, jak já bych si něco dal.." pronesl hlavou, zakýval v něčem, co by se dalo pochopit jako nesouhlas, a pak se pustil do jeskyně.
Jeskyně samotná zatím nebyla ničím speciální. Když jste vešli hlouběji, byly tam stalagmity, stalaktity.. no, prostě všechny tyhlety, co tam můžou být. Už tak byla jeskyně hezká, jenom zatím.. žádné barvy.
Každopádně, když už se zdálo všechno v pořádku, někde z vrchu se ozvalo takové zvláštní zavrčení.

Akokoromi Shitsubo

I přes to, že to bylo docela vtipné, tak se Akokoromi stále tvářil...no tak jak se tváří furt. Takový očividný nezájem. No a tak tedy pokračovali dále jeskyní. To se Akokoromimu vůbec nelíbilo, vzhledem k jeho výšce. Jeskyně vypadala prázdně, ale přesto z ní měl Akokoromi špatný pocit. Jako by bylo něco ukryto hluboko uvnitř. No a v tom se ozvalo zavrčení. Akokoromi pozvedl hlavu k místu, odkud si myslel, že zvuk vyšel.

Akokoromi -->

Nahoře ovšem nic nebylo. Ať ses díval, jak ses díval. Chlapec si, viditelně, vůbec ničeho nevšiml, protože pořád šel dál... protentokrát bez jediného slova.
Akokoromi měl ale pořád pocit, že ho něco sleduje. Snad za ním? Před ním? Ten pocit nedával směr, ale jestli pokračoval dál v jeskyni, dokonce pocit stále sílil. Bylo to celé.. zvláštní. A ještě zvláštnější bylo to, že chlapec pokračoval dál, jako kdyby v létě nebylo teplo.

Akokoromi Shitsubo

Byl to opravdu zvláštní pocit a mnohem víc ho znepokojovalo, že klučina vepředu o ničem neví. Přitom on, by měl být zajisté ten zkušenější. No Akokoromimu nezbývalo nic jiného, než zkusit ten pocit zcela potlačit. Byl by za sraba, kdyby na to upozorňoval. Šel tedy dále za tím klučinou a doufal, že ví moc dobře, co dělá.

Akokoromi -->
Chlapec stále nic neříkal, což se zdálo být pro jeho osobu dosti necharakteristické. Každopádně, teď to tak bylo. Akokoromiho špatný pocit pořád sílil, a když už se mu skoro zdálo, že mu někdo zezadu šahá na rameno, přímo před nimi byly najednou dvě chodby.
"Tohle si nepamatuju." pronesl najednou chlapec, a otočil se na Akokoromiho. "Musíme se rozdělit. Jakou chceš?" zeptal se s úsměvem, který ale vypadal spíš nuceně.

Akokoromi Shitsubo

Nakonec oba došli k jakému si rozcestí. Nebo rozchodbí? Něco na ten způsob. No prostě se najednou jejich cesta dělila na dvě. Muž se samozřejmě hned zeptal Akokoromiho, jakou cestou se chce vydat on. Akokoromimu nepřišlo moc vhodné se takto dělit, ale nejspíš bude muset poslechnout. Hlavou poukázal na levou chodbu a vydal se pomalu k němu, poté se ještě otočil na toho klučinu. Počítal ještě s nějakým poučením.

Akokoromi -->

"... Buď opatrnej." pronesl chlapec po chvilce mlčení, a zmizel do pravé chodby. A to bylo všechno.
V levé chodbě nebylo nic moc víc, než předtím. Pořád to vypadalo jako zatracená, studená, otravná, šedá jeskyně. A takhle to pokračovalo. Akokoromi se vůbec nezbavil nepříjemných pocitů - ba dokonce naopak, stávaly se pořád nesnesitelnějšími - a chodba šla dál dolů. Až se pak stěna skoro celá zavřela. Slepá ulice? Ne.. Akokoromi si mohl všimnout, že dole byl jakýsi otvor, a dále malá chodba.... bude se muset plazit, aby se dostal dál. Pořád ho ale skličovaly nepříjemné pocity, a ta díra nevypadala zrovna volně..

Akokoromi Shitsubo

Akokoromi pouze přikývl na slova toho kluka. Poté se sám vydal pěkně narovnanej do levé chodby. Akokoromimu moc studené a zatracené prostory nevadily. Ale ten pocit, že ho pořád někdo sleduje se mu moc nelíbil. Akokoromi si stejně snažil hrát na drsňáka a pokračoval v cestě. Brzy objevil onu díru. Moc se mu nelíbila myšlenka toho, že by uvízl v oné díře, zvlášť když měl ten zvláštní pocit, že je furt někdo za ním. Akokoromi se přesto pokrčil a pokusil se prolézt tou dírou.

Akokoromi -->

Akokoromi se neohroženě vydal směrem dál. Chvilku stačilo být přikrčen, ale chodba se dál zmenšovala, až nakonec byl Akokoromi donucen se plazit. I tak ale urazil kus cesty.. když se objevil problém. Jednoduše a prostě, Akokoromu uvízl. Neměl šanci dostat svoje ruce k zanpakutou, ale zdálo se, že ho drží jenom kousek, a že dál se zase chodba rozšiřuje.... Teď ale musel vyřešit, jak se dál dostat..

Akokoromi Shitsubo

Pokračoval tedy pomalu tunelem. Myšlenka, že se musí plazit se mu vůbec nelíbila, ale rozhodl se tedy pokračovat. Brzy měl však vážný problém se svým osobním prostorem. Lépe řečeno, nebyl tam žádný prostor. No nejspíš bude muset prvně protáhnout ruce a poté až tělo, přitom by nejspíš šlo i za něco se rukama zachytit a zabrat. No a tak to tedy zkusil.

Akokoromi -->

Akokoromi se pokusil chytit se nejbližší věci před ním, aby se mohl přitáhnout, ale kousek skály se urval. A ať už hledal jak chtěl, dál nic neviděl. Také k tomu určitě měla co přičinění tma, která v takovém tunelu docela vládne.. ale ať hmatal jak hmatal, nenacházel nic, a tam ani zpátky to zatím také nešlo..

Akokoromi Shitsubo

No a tak to byl pěkně v pr....oklatě temný jeskyni, kde nebylo cesty tam ani zpátky. Akokoromi začal přemýšlet. Zapojil do toho jeho geniální mozek a hodlal vymyslet nějaký skvělý plán, který ho z téhle celé šlamastiky dostane. Najednou mu to docvaklo, jeho asi jediná šance.
Halo..?
Pravil a doufal v nějakou pěknou odpověď.

Ako -->

Chvilinku se nic neozývalo, a už to vypadalo špatně. Pak se přeci jen něco ozvalo.
Byl to smích. Hluboký, nelidský, šílený smích. Rozléhal se po tom zarvaném tunelíku, jako by to byla obrovská síň.
Ale nečekaně, Akokoromi se najednou zase mohl hýbat. Ne moc, ale šlo to dopředu. Jestli se zkusil ovšem pohnout dozadu... nešlo to.

Akokoromi Shitsubo

Nevěděl co to bylo za smích, ale vyvolávalo to v něm smíšené pocity. Nejspší to bylo něco nebezpečného, ale zároveň mohl poznat nové věci a třeba by se to mrtvé dalo i zkoumat. Rozhodně Akokoromi neváhal a rychle prolezl tím tunelem dopředu, pokud zde byl už nějaký ten prostor, tak rukou automaticky chytal rukojeť svojí zanpakuto.

Akokoromi -->

A místo konečně bylo! A místa víc a víc, že se dokonce za chvilku dalo i klečet, a pak už mohl Akokoromi i stát... a pak najednou.. světlo!
Byla to velká spousta světla. Zeleného. Před ním byla místnost plná těch krystalů, obrovských, dlouhých, zelených a především - nádherných. Doopravdy nádherných. Jak Akokoromi vešel, všechny krystaly na straně vchodu se začaly zbarvovat do temnofialova.. byla to úžasná, neuvěřitelná podívaná.

Akokoromi Shitsubo

Ruku měl stále nachystanou na rukojeti svojí zanpakuto. Byl rád, že se konečně dostal z toho těsného prostoru, ale ten smích co před tím slyšel, ho stále maličko znepokojoval. No všechny obavy vyprchaly, když spatřil ony krystaly. Samozřejmě se v nich hned začala odrážet barva jeho reiatsu. Tedy, snad pouze odrážet, Akokoromi stále nevěděl, jak ony krystaly pracují. Vzpomínal si pouze na ty červíkovité hollow. Akokoromi měl hroznou chuť, dojít až k těm krystalům a dotknout se jich, ale něco mu furt říkalo, ať to radši nedělá. Ale co teď, má tu zůstat a čekat až přijde ten klučina?

Ako -->

A dokud Akokoromi jen tak stál, také se naprosto nic nedělo. Jeskyně byla, po všem tom předchozím rozrušení, najednou až ošklivě tichá. Všechny krystaly se už v místnosti zbarvily do fialové, až na jeden úplně na druhé straně, který stále zůstával zelený.

Akokoromi Shitsubo

Akokoromi začal přemýšlet nad tím, proč jsou krystaly zelené. Byl tu snad někdo se zeleným reiatsu? Nebo je to jejich normální barva? No bylo to opravdu zvláštní. Teď ale musel zkusit, jestli krystal naproti němu byl zelený pouze protože je Ako daleko, nebo jestli se tam nenachází někdo, nebo spíš něco se zeleným reiatsu. Přeci jen, musel být opatrný. Začal pomalu dělat kroky vpřed a doufal, že i ten poslední krystal zfialový.

Akokoromi -->

A když k němu přišel, také zfialověl. To pravděpodobně znamenalo, že tu nikdo nebyl. Tudíž to buďto byla barva původní, nebo tu byl před ním někdo s reiatsu zeleným..
Každopádně, z ničeho nic, najednou, jakoby se krystaly zbláznily. Některé kolem zůstávaly fialové, ale jiné, i když hned vedle něj, se začaly zbarvovat do rudě červené, a bylo jich víc a víc.. a některé pořád zůstávaly fialové..

Akokoromi Shitsubo

Rozhlédl se na rudě červené krystaly. Bylo to nádherný, připomínalo to krev. A Akokoromi měl rád krev, obzvlášť když tak pěkně kapala na zem. Ten pohled ho překvapivě uklidňoval, i když by to mělo být zřejmě naopak. Přesto šel k jednomu z těch krystalů s touhou dotknout se ho.

Ako -->

Jeskyně byla pořád až ošklivě tichá... jedinými zvuky bylo dýchaní Akokoromiho a jeho kroky. Ty ovšem byly, díky dost velké ozvěně, zatraceně dobře slyšet.
A jinak ano, krystal jakoby vybízel k tomu, aby se ho Ako dotknul.. Zářil, skoro jakoby pulsoval tou nádhernou, červenou barvou... Mezitím se krystaly za zády dobrodruha znovu zbarvily na fialovo, ale ty před ním zůstaly červené...

Akokoromi Shitsubo

Až když se krystaly za ním začaly zbarvovat na fialovou, tak si Akokoromi uvědomil nebezpečí, které červené krystaly znamenaly. Nebyl tu sám. Ale snažil se furt předstírat, že je v transu z toho červeného krystalu. Byla to dobrá příležitost k tomu vylákat případného útočníka. Šel tedy dále k tomu krystalu, ale měl se na pozoru kdykoliv zasáhnout.