Každý má nějaké tajemství

„A jsme tady!“ zakřičel vesele Doktor, pravou rukou se chytil za zábradlí, pořádně se do toho opřel a hbitě jej přeskočil. Po dopadu se dvakrát otočil, několikrát zaluskal prsty a ukázal na Kitsune.
„Doufám, že jsi připravená, Kitsune. To, co v následujících chvílích uvidíš, by mohlo kompletně změnit celý tvůj život!“ dotancoval až ke dveřím TARDIS a pevně uchopil kliku. Dívka dost nejistě pokrčila rameny, ale nakonec přikývla. Doktor se usmál od ucha k uchu a otevřel dveře.
Interiér vesmírné lodi, která uměla cestovat časem a prostorem se rozlehla hlasitá hudba.
Kitsune, která stála opodál, nevěřila svým očím, když uviděla nahou dívku houpající se na demoliční kouli. Z Doktorova pohledu bylo zřejmé, že něco bylo špatně, několikrát zamrkal, rychle zabouchl dveře, vyskočil tři schody, které vedly k ovládání lodě, a zatáhl za páku.
„Myslím, že jsme špatně odbočili u Markhirzu,“ zamumlal nevinně těsně předtím, než se celá TARDIS začala třást. Kitsune už na to byla zvyklá, takže se pevně chytila zábradlí, aby nespadla.
„Doktore, co to bylo?“ zeptala se zděšeně bělovlase. „A kde jsi vlastně vzal tohle?“ zatahala několikrát za rukáv jeho bílého obleku. „To je moje noční košile!“ zakřičela ještě nakonec a přitom ukazovala na růžový oděv, který si Doktor nejspíš spletl s šálou.
„N-Nech toho!“ bránil se muž, vysmekl se z jejího držení a oběhl řídící konzoli. Stáli teď naproti sobě. Kitsune svým tělem naznačila pohyb doprava, na což Doktor okamžitě reagoval tím, že se rozběhl do nejbližší chodby. Za žádnou cenu mu nemohla vzít jeho noční košili! Tedy, její noční košili, ale teď už byla jeho. Ehm.
 
„Doktore! Nebuď jak malej!“ dívčin hlas se rozléhal v chodbách vesmírné lodi. Bylo to trochu strašidelné. Kistune zpomalila a začala prsty přejíždět po zdi. „Jak jsi vlastně velká?“ zeptala se. Touhle otázkou si nikdy předtím nelámala hlavu. Byla s Doktorem už týden, ale celou tu dobu trávili většinou na různých planetách nebo v historických obdobích Země, takže se ji ještě nenaskytla pořádná možnost prozkoumat TARDIS.
Byla to ale přece budka! Jasně, trochu větší uvnitř, ale i tak to nemohla být USS Enterprise. Nebo? Čím déle však šla, tím více jí ta myšlenka připadala reálnější. „Doktore!“ zavolala ještě jednou. Neozýval se. „Že já se vůbec namáhám! Ztratila jsem se v budce! V budce!“ zopakovala naštvaně. „Proč by mi ale pomohl, že ano? Místo toho se určitě nakrucuje přec zrcadlem a říká si, jak skvělá je moje noční košile kolem jeho krku! AGH!“
 
„Sluší ti to, ty jeden chlapáku, heh!“ pochválil se Doktor a natočil se do strany. Bylo trochu znepokojující, že před zrcadlem tráví víc času, než když byl žena, nicméně za to, do jaké povahy se zregeneroval, nemohl. Jak možná někdy v minulosti řekl – regenerace je sázka do loterie. Hmm. Řekl to vůbec někdy? Nepamatoval si. Ono těch pár stovek let se podepíše na vaší paměti.
 „Chlapáku? Proč jsem to řekl, to už neřeknu, ne,“ zašeptal a zakroutil hlavou. Pravou rukou se poškrábal na bradě a zamyšleně se rozhlédl. „Co jsem to chtěl? Aha, jo! Zachránit dámu v nesnázích,“ zasmál se, zatáhl za páčku a zrcadlo se otočilo o 180 stupňů. Místo něj se objevilo něco, co vypadalo jako velký monitor, na kterém Doktor viděl bloudící Kitsune. Nevypadala zrovna nadšeně. Doktor dvěma prsty přejel přes zobrazovač, aby se podíval, kde se jeho společnice přesně nachází. Přímo před jeho obličejem se ukázalo několik čísel a písmenek.
 „Třiatřicáté podlaží, hmm,“ prohlásil přemýšlivě. Jeho výraz nadšeného dítěte se najednou změnil. V jeho očích se objevil smrtelný strach. Narovnal se a oběma rukama se chytil za hlavu.
„Ne! Třiatřicáté podlaží ne! To je špatně! Tam nesmíš, Kitsune!“ zakřičel naštvaně a vystřelil z šatny jako blesk.
„Kitsune, nechoď tam!“ křičel za běhu. Bylo to ale k ničemu, nemohla ho slyšet. Z kapsy vylovil svůj sonický šroubovák a namířil s ním na ovládací panel výtahu, ke kterému běžel.
 
Dívka mezitím dorazila k velkým barevným dveřím, které si svým neobvyklým designem přímo říkaly o to, aby je otevřela a nahlédla, co se za nimi skrývá. Ohlédla se, jestli někde nevidí Doktora a potom pevně uchopila kliku. Ještě před tím, než se do dveří opřela celou váhou svého těla, se podívala na něco, co upoutalo pozornost jejích očí. Byla to malá kovová cedulka právě nad klikou.
„Copak to je?“ zeptala se a přikrčila se, aby lépe viděla na malá písmenka. Text, kterým bylo několik krátkých slov napsáno, rozhodně nebyl v japonštině. Doktor ale říkal, že TARDIS překládá všechny jazyky tak, aby každý, kdo s ní cestuje, rozuměl cizincům, které může potkat.  
Nebylo to ale jedno? Kitsune se rozhodla, že nemá smysl snažit se přečíst něco, co přečíst nejde, takže nejlepší bude, když se prostě podívá dovnitř. Zatlačila tedy do dveří.
Najednou jí ale odstrčil Doktor a vší silou zabouchl dveře. Po tom, co si Kitsune uvědomila, co se právě stalo, se rozhodla, že jí Doktor dost naštval.
„Doktore!“ zakřičela nevrle. Bělovlas byl celý zpocený a udýchaný. Pevně držel kliku, až se mu z toho třásla ruka. Podíval se na Kitsune takovým pohledem, který u něj ještě neviděla. Neuvěřitelně vážným, ale hlavně vyděšeným. „Kitsune, vím, že tím, co teď řeknu, v tobě vyvolám ještě větší zvědavost, ale apeluji na tvůj zdravý rozum a zodpovědnost. Už nikdy se nepřibližuj k těmto dveřím.“
Kitsune se z tónu, kterým na ní mluvil, úplně sevřelo břicho. Bylo to trochu děsivé. „Ne že by to byla moje vina, že jsem zabloudila na lodi, která je nejspíš větší, než celá Osaka!“
„Mnohem. Větší,“ dokončil rozkouskovaně a nakonec pustil kliku. Vypadalo to, že i zdánlivě bezstarostný muž, má nějaké to tajemství, o které se nechce podělit.  
„Co je tam tak strašného, že to nesmím vidět?“ zeptala se Kitsune. Věděla, že by se na to ptát neměla, ale stejně tak si byla jistá tím, že by se k ní Doktor neměl chovat jako k malému děcku nebo zvířátku, které se o sebe samo neumí postarat.
Doktor zakroutil hlavou. Jeho pohled říkal vše a Kitsune došlo, že se své odpovědi nedočká. Naštvaně si dupla a vyrazila chodbou pryč.
„Výtahy jsou na druhé straně,“ řekl Doktor. Kitsune se otočila na patě a prošla kolem muže v bílém. „Já vím, jen jsem tě zkoušela!“ odsekla nabručeně a pokračovala až k výtahu, kolem kterého předtím bez povšimnutí prošla, když bloudila.
Ještě než se za ní vydal, se Doktor podíval na cedulku a přejel přes ni prstem. „Některé nedokážeme napravit, Kitsune,“ řekl tiše a nakonec se pomalu vydal za ní.
 
I přesto, že byla dívka naštvaná, počkala s výtahem na Doktora. Když vešel, mile se na ní usmál, čímž svojí společnici celkem potěšil. Bylo uklidňující vidět, že už je zase zpátky ve své dobré náladě.
„Takže, kde jsme to předtím byli?“ zeptal se, rozhodil rukama a nakonec s nimi tlesknul. 
„Nahá holka na kouli?“ odpověděla trochu zděšeně.
Doktor svraštil obočí a zakroutil hlavou. „Už jsem říkal, že jsme špatně odbočili. Chtěl jsem ti ukázat karneval na Barceloně!“
„Barceloně?“
„Planeta, ne město!“ odpověděl se zdviženým ukazováčkem. „Psi bez nosu a tak,“ dodal ještě a očima přejížděl po interiéru výtahu. Kitsune se zasmála a zakroutila hlavou. „Jsi šilený,“ oznámila Doktorovi a po tom, co se dveře otevřely, vyšla ven. Tady už to znala, byla to jen jedna chodbička k té hlavní řídící místnosti, ve které trávili nejvíc času.
Doktor pokrčil rameny a jen souhlasně přikývl na to, že je šílený. Ostatně, nebylo to něco, za co by se styděl, takže neměl žádný důvod to popírat. Trochu přidal, aby Kitsune doběhl.
„Takže!“ zvolal nadšeně a plácl pravačkou startovací páku. „Barcelona?“ zeptal se.
Kitsune se posadila na schod a opřela si hlavu do dlaní. „Já nevím, docela mě děsí ti tví psi bez nosu,“ odpověděla.
„Co jsem říkal o těch předsudcích, Kitsune! A náhodou jsou celkem roztomilí! Když si představíš, že mají nosy, ehm.“
TARDIS se zatřásla a už se hnala prostorem, časem, vesmírem, kakaem a kdoví čím ještě. Doktor oběhl celou konzoli a pomačkal spoustu různých tlačítek. U půlky z nich si ani nebyl jistý jejich funkcí.
„Tohle je nové!“ zakřičel šťastně a povyskočil si.
„Co?“ zeptala se nechápavě dívka.
Doktor ukazoval na růžové kulaté tlačítko s podivným obrázkem a tvářil se u toho jako dítě stojící u vánočního stromečku, pod kterým je spousta dárků.
„Jak nové?“ položila další otázku. „Neříkal jsi, že je ti tak tisíc let? Za tu dobu ses to už mohl naučit ne?“
„Kitsune, Kitsune, ach moje drahá, Kitsune!“ seběhl schody, na kterých seděla, chytil jí za ruce a zatáhl za ně. Kitsune se musela zapřít nohama, aby nespadla. Doktor měl občas dost blbé nápady. Skoro jako by se to stále stupňovalo a ty další byly ještě blbější, jak ty předtím.
Bělovlas teď dívku držel za ruce a začal s ní tancovat nějaký pochybný skákavý tanec. „Vždyť jsem ti říkal, že TARDIS se sama opraví, když je s ní něco špatně!“ opověděl jí, jako by snad jeho věta obsahovala nějaké vysvětlení.
„Panečku, já jsem ale,“ nedokončil a jednou rukou se plácl po čele. „Nejen že se opraví, dost často se i vylepší! Je to pokročilá technologie Pánů času! Tedy, není to technologie, protože žije, TARDIS je živá! A je neuvěřitelně přizpůsobivá! Ach, jak já tě žeru, TARDIS!“ najednou se zasekl a přemýšlivě se zahleděl do země.
„Žeru je špatný slovo, kdybych ho ještě někdy řekl, připomeň mi, ať ho neříkám, díky.“
Kitsune nebyla schopná na to cokoliv říct. Tedy, kromě toho, že by se měl Doktor vyspat nebo navštívit odbornou pomoc. Rozhodla se ale, že svoje pochybnosti o jeho duševním zdraví radši nevyřkne nahlas. Stejně už mu to několikrát řekla a nerada se opakovala.
Doktor vyběhl schody a jedním dlouhým skokem se přesunul až k místu, kde se nacházelo růžové tlačítko.
„Tak, copak se za tebou skrývá? Super pohon? Regulace teploty v řídící místnosti? Máme hodně špatný radiátory, takže by to celkem pomohlo, hmm. Nebo snad automatický automat na jídlo na povely?! Sušička bot?! Kalkulačka?!“ Otočil se na patě a poškrábal se pod nosem. „Vždycky jsem chtěl kalkulačku,“ zamumlal tiše.
Natáhl ruku, otočil se a ukazováčkem tlačítko zmáčkl.
Přímo nad Doktorovou hlavou se ze stropu spustil nějaký podivně vypadající stroj, ze kterého vedla úzká trubička. 
„To nevypadá jako kalkulačka,“ konstatoval Doktor těsně před tím, než mu na hlavu vytekla jahodová zmrzlina. Dost to studilo a rozhodně to nebyl nejpříjemnější způsob, jak si upravit účes.
„Jop, není to kalkulačka,“ potvrdil, přejel si ukazováčkem přes obličej, po kterém mu tekla zmrzlina, nabral jí na něj, a pak ho olízl.
Kitsune se dost držela, ale už na to prostě neměla sílu. Začala se hrozně hlasitě smát, až se z toho za břicho popadala. Musela se posadit, jinak by to asi neustála. Doktor jen přitakal. „Velmi vtipné.“  
Samozřejmě to vtipné bylo a on to moc dobře věděl. Přišel však na to, že téhle reinkarnaci se moc nelíbí, když je terčem vtipů. No, určitě se s tím nějak dokáže smířit. Nakonec se posadil vedle dívky a začal se na ní culit.
„Nedáš si zmrzlinu?“ zeptal se provokativně, ukazováčkem si přejel po čele, kde mu jahodová zmrzlina tekla a začal s tím Kitsune mávat před obličejem. „Hmmm?“
Kitsune na prst koukala, a nakonec zakroutila hlavou. „Nebudu ti tu olizovat prst, Doktore! Jsem vychovaná dívka, nemysli si.“
Doktor přikývl a prst olíznul sám.
„Navíc, co je to za zmrzlinovač, když u něj ani nejsou kornouty? Nebo misky nebo něco?“ zeptala se Kitsune.
„Třeba je to jen na ochlazení hlavy, co já vím,“ odpověděl Doktor a pokrčil rameny.
„Hmmm,“ zamyslela se Kitsune. „Tvůj svět mě děsí, Doktore. Ale svým způsobem je celkem zábavný,“ podotkla.
Doktor přikývl a otřel si další jahodovou zmrzlinu, která mu tekla do očí. „A to jsi ještě neviděla Barcelonu.“
Kitsune se usmála. „Tak Barcelona?“

Doktor se zazubil. „BARCELONA! IKUZE!“