"Song Drabble"

Autor: Miss

Two Steps From Hell - Magika:

Yoshiro se zastavil ve svém letu a prohlédl si situaci na pláni před sebou. Nebylo moc dobře vidět, ale přehlédnout vysokého muže s vlajícími zlatými vlasy, který se uprostřed skupiny dotěrných nepřátel oháněl kladivem, nebylo jednoduše možné. Bělovlasý kapitán ho chvíli sledoval a na tváři se mu usazoval skoro hrdý úsměv. Pomalu povytáhl meč z pochvy. Na čepeli a v jeho jantarových očích se zalesklo měsíční světlo a vzduch proťal jasný zvuk taseného zanpakutou. Yoshiro ještě chvíli stál a sledoval zpovzdálí dokonalou choreografii, s jakou jeho zástupce drtil nepřátele. Potom se odrazil od země, až hlína v okolí jeho nohy popraskala. Tohle je tanec pro dva, Mitoshi.

Autor: passionpower

Kokia - Otona no Ookami:

Spoiler:

Toulala se dívenka lesní krajinou,
netušila, kam jí nohy zavedou.
Poodešla  o kus dál,
když uslyšela vlčí pláč.

Rozběhla se po hlase,
klopýtala po lese.
Uběhlo jen minut pár,
než uviděla očí pár.

Smaragdy zelené z vlčí tváře
hleděly upřeně do sluneční záře.
Brzy se však odvrátily,
na dívku se zadívaly.

Vlče ránu na noze si líže,
děvče přistoupí o krok blíže.
Tesáky vlče odhalilo,
když se děvče přiblížilo.

„Můžeš mě kousnout, to pochopím,
svůj názor přesto nezměním.
Vypadáme sice odlišně,
jsme na tom však podobně.“
promluvilo děvče
sledující vlče.

Vlče pohled na nebe upřelo,
znovu do pláče se pustilo.
Kdosi na volání odpověděl,
nebyl to však, koho vlk chtěl.

Děvče ocitlo se před vlkem,
Vlčí máma ne a ne za rohem.
Několik hodin do očí si zírali,
na zemi blízko sebe seděli.

Večerní chlad nesl se lesem,
domky rozsvěcely se světlem.
K dívce Vlče se přiblížilo,
k její noze se přitulilo.

Vzalo vlčka do náručí,
domů se s ním vypravilo.
V ruce zakousnuté zuby vlčí,
přes bolest se nevzdávalo.

Co asi vlče vidělo
z pohledu, který neznalo?
Děvče, co mu pomohlo?
Či osobu, jenž neznalo?

Domů děvče dorazilo
a ránu mu ovázalo.
Nové jméno si získalo,
děvčeti se zavázalo.

Jak vlče časem vyrostlo,
k děvčeti ještě víc přirostlo.
Přidali se k bohům smrti,
nebyli to žádní šprti.

Dívka s vlkem jsou stále spolu,
hodují  i u jednoho stolu.
A to je konec téhle básně,
mějte se dále stejně krásně.

Autor: Red

Snow Patrol - Chasing Cars:

"Dokázal jsem to?" zašeptal tiše Yoshiro a rozhlédl se kolem sebe. Po tváři mu stekla kapka krve. Z dálky se ozývaly výkřiky jeho přátel. Nerozuměl ale tomu, co říkali. Jeho sluch mu pomalu ale jistě přistával sloužit. Ucítil štípnutí v pravém koleni, pokusil se za něj chytit, ale skácel se k zemi.
Dost škaredě ho škrábalo v krku. Zakašlal. Nedokázal si ale zakrýt ústa rukou, neměl na to sílu. Krev, kterou vykašlal, si ušpinil už tak dost krvavý kabát. Na tom ale nezáleželo. Záleželo jen na tom, že dokázal porazit nepřítele a zachránit životy všech svých blízkých. A za jakou cenu? Za cenu jeho. A to byl ochotný přijmout.
Ležel přesně uprostřed kráteru, který svým posledním útokem vytvořil. Natočil hlavu do strany a pokusil se dosáhnout na svůj meč. Marně. Jeho srdce se rozbušilo. Špičkou ukazováčku na jílec nakonec dosáhl, ale nemohl Datenshi přitáhnout k sobě. Zalapal po dechu a vydal bolestivý zvuk.
"Yoshiro!" ozvalo se z kraje kráteru, do kterého skočil Yoshirův zástupce, Mitoshi. Rychle běžel ke svému bělovlasému kapitánovi. "Ne!" křičel hlasitě, ale jeho slova se k Yoshirovi nedostala. Bělovlasý kapitán se usmál. "Netrap se, Mitoshi. Prosím. Netrap." Jeho vědomí pomalu odcházelo. Nestihne mu říct sbohem?
Mitoshi zakopl a dopadl na všechny čtyři. Nebyl už ale daleko od Yoshira. Začal se k němu sápat. Zarážel nehty do tvrdé země, až se mu jich několik polámalo. "Yoshiro!!!"
Nakonec se doplazil až k němu, chytil ho oběma rukama a zatřásl s ním.
V Yoshirových očích byla vidět poslední jiskřička života. Jeho úsměv se pomalu vytrácel. Z pravého koutku jeho úst mu vytekl pramínek krve. Bělovlas ještě z posledních sil zkusil zvednout ruku a dotknout se svého nejlepšího přítele. Už na to ale neměl sílu. Jeho srdce se zastavilo a zanpakuto, které se dotýkal ukazováčkem praskla. Mitoshi vší silou sevřel tělo svého kapitána v náruči. Na Yoshirovo čelo dopadla Mitoshiho slza.

Autor: Raiden

Nightwish - I want my tears back:

Kyvadlo času opět udeřilo, navraťme se do doby před 160ti lety. Je to doba, kdy byl Raiden ještě mladý a prvně zamilovaný. Tohoto osudového dne se ocitáme na louce za Rukongaiem, na mírném svahu pokrytém rozkvetlým kvítím. Na tomto svahu leží deka, na ní dva mladí absolventi akademie – Tomisura Raiden a Orikawa Kaede. Mladý zamilovaný pár. Vyprávějí si událostí posledních dní, o trénincích, výuce, děsivé Sei a podobně.
„Babče málem praskla cévka, když jsem naběhl do třídy bez vršku oblečení,“ pronesl zrovna Raiden a Kaede se roztomile zahihňala. Ona rozhodně neměla nic proti tomu, když byl mladík bez vršku oblečení. Po chvilce dalšího povídání se Raiden rozhodl odejít do blízké studánky pro výbornou vodu, kterou měli oba rádi. A to se toho dne stalo osudného… možná by to tak nemuselo dopadnout, kdyby jen chvilku počkal.
Mladík se akorát skláněl s džbánkem pro vodu, když uslyšel křik. Široko daleko nebyl nikdo krom nich, takže mu bylo jasné, kdo to musel být. Vyděšeně se rozeběhl za svojí přítelkyní. Dorazil na místo kde kempovali a spatřil to, co nikdy spatřit nechtěl. Kaede byla probodnutá dřevěným kůlem. Nad ní se skláněl nějaký muž a hladil jí po tváři. Skoro se nehýbala! Jen sebou párkrát cukla. Raiden cítil jak mu po tvářích tekly slzy. Nebyl schopen pohybu. Nikdy neplakal… ani jako malý, ale nyní to nedokázal ovládnout. Avšak, to trvalo jen okamžik. Neschopnost se změnila v hněv. Ještě byla šance… jí zachránit! Raiden uchopil zanpakuto…
„HIRAISHIN!“ zařval s bolestí v hlase a jeho katana se změnila na meč. Shunpem se objevil u muže a oplatil mu jedno probodnutí! „Vrať… jí… zpět!“ zavrčel a následně rozprsknul toho, který Kaede tak vážně zranil. Raiden se pak sehl ke své první lásce. Ještě dýchala. Z posledních sil se dotkla jeho tváře a zeptala se. „Jsi.. jsi v pořádku?“ Vždycky se starala o něj více než o sebe. „Ne…neplač! Vrátím tvé slzy zpět,“ zašeptala, položila ruku na svojí zanpakuto a jeho oči. Slzy se jakoby vraceli v čase, jako kdyby nikdy nebyli… a pak… byla pryč… navždycky, umřela Raidenovi v náručí. Žádný zázrak o záchraně se nekonal… nedokázal to. Ani jí nedokázal zastavit, aby vrátila jeho slzy zpět!

Autor: Red

Imagine dragons - monster:

"Jsi v pořádku?" zeptal se blonďatý kapitán třetí divize a přišel blíž k bělovlasovi krčícímu se v rohu jeho pokoje.
"Viděl jsi to?" zeptal se najednou kapitán desáté divize a svýma smutnýma očima se konečně podíval na Mitoshiho. Blonďák se zastavil na místě a svraštil čelo.
"Viděl," odpověděl tiše.
"Zaútočil jsem na Baru ze třinácté divize," začal Yoshiro. "Zhoršuje se to. Neměl by ses ke mně radši přibližovat." Hlas kapitána Ruyichiho se třásl. Seděl tam jako vystrašené štěně zahnané do pasti a přitom si pravou rukou přejížděl přes tetování na obličeji, ze kterého vycházelo prohnilé reiatsu plné vzteku a nenávisti.
"Nevím, co mám dělat, Mitoshi," zapípal nakonec Yoshiro a opřel si čelo o kolena.
Mitoshi tam jen tak stál a pozoroval svého bývalého kapitána. Nikdy předtím ho takhle zlomeného neviděl.
"Stává se ze mě monstrum." Yoshirův hlas byl dost utlumený, ale i přesto ho blonďák celkem dobře slyšel. Zhluboka se nadechl a sklopil svůj zrak k zemi. Vždycky věděl, co má dělat, kde je jeho místo a jak se zachovat v situacích, ve kterých by kdokoliv jiný dávno ztratil hlavu. Nikdy ale nepočítal s tím, že muž, kterého považoval za jednu z nejsilnějších osobností, které za svůj život poznal, se dostane do podobné situace.
Nakonec se rozhodl, že tahle situace se prostě nedá řešit logicky, tak přišel k Yoshirovi, sedl si vedle něj a chytil ho kolem krku a přitáhl ho k sobě, aby ho utišil.
"Zvládneme to," řekl nakonec Mitoshi. "Vždycky jsme to zvládli, kapitáne."
Yoshiro nic neříkal. Mitoshi ale cítil, jak se jeho bělovlasý přítel uklidňuje. To bylo dobře. Zdálo se, že jeho slova na něj nakonec dosáhla. Usmál se. Více slov nebylo potřeba.

Autor: Miss

Two STeps From Hell - Strength of a Thousand men:

Yasumaru sevřel pevněji jílec svého zanpakutou, které držel čepelí dolů, špičkou lehce zaraženou v zemi. Cítil, že už by mohl aktivovat bankai, ale ještě nebyla vhodná chvíle, ještě ne... Suki pořád bojovala s několika nepřáteli poměrně daleko od něj a on se obával, že ani v bankaii by se nedokázal dostat až k ní dřív, než by ji někdo zranil. Ne... takhle jí zatím prospíval mnohem víc, mohl ji chránit zpovzdálí před vážnějšími zraněními. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Proč jí nikdo nepřijde na pomoc? Nebylo to tak, že by ji považoval za slabou, to rozhodně ne, ale každý se zdlouhavým bojem postupně unaví, jeho rány začnou být nepřesné a méně razantní. Podle toho, jak se Suki pohybovala, hádal, že už začíná mít problémy. Její kroky i pohyby rukou ztrácely svou počáteční mrštnost. Yasumaru se zamračil a pozorně ji sledoval. Čekal na chvilkové uvolnění nátlaku, který na ni nepřátelé vytvářeli, a na příležitost aktivovat bankai a vyřídit to s nimi, ale ta stále nepřicházela. S narůstajícím neklidem sledoval, jak se k Suki blíží nebezpečně vypadající muž. Kosil po cestě jednoho shinigamiho po druhém a Yasumaru na vlastní kůži cítil přesnost a smrtelnost jeho ran. Do oka mu ztekla kapka potu a on rychle zamrkal, aby viděl, co se bude dít dál, ovšem narůstalo v něm vědomí, že nikdo jiný jí na pomoc nepřijde a pokud si tento muž usmyslí, že se Suki zbaví, technika Hinamacuri ho nezastaví, protože zemře jak Suki, tak Yasumaru. Když se konečně zbavil rozestřeného vidění, muž už stál u Suki. Nejdřív jí vrazil ránu do hrudi pěstí, čímž ji srazil na kolena. Potom ji popadl za vlasy a napříhl svůj meč. Něco jí říkal, ale Yasumaru neslyšel přes bojovou vřavu nic, jen věděl, že musí něco udělat a to teď hned.
Sám nevěděl, co se stalo. Bylo to jako by do něho najednou udeřil blesk, který mu do hlavy přinesl nápad. Vědomí něčeho, co ještě před chvílí nevěděl. Vyskočil na nohy.
"Tanabata!" vydechl a přesně v ten okamžik vjel meč Suki do hrdla.
Jen o sekundu později nepřátelského muže odrazila neuvěřitelná síla. Na místo dorazil Ukitake Akio. Ale pozdě, příliš pozdě! A nebo ne? Suki měla být krvavá, mrtvá, ale místo toho stála na místě, osahávala si překvapeně krk a vůbec nic jí nebylo. Akiovi bylo jedno, jak je to možné, jen ji pevně objal.
Yasumaru se usmál. Ještě viděl, jak bělovlasý kapitán Suki odvedl pryč... do bezpečí. Přál by si ještě jednou vidět její tvář, ještě jednou zahlédnout její úsměv, ještě jednou sledovat, jak se její tmavé vlasy lesknou v ranním slunci...

Matsuri mi vždycky říkal, že až to budu potřebovat, poznám, jak funguje Tanabata, Suki-chan. Ptal jsem se ho, proč mi to nemůže říct a on vždycky odpověděl, že by to bylo zbytečné, když ji nemůžu použít. Nechápal jsem, co to znamená, ale teď už to, myslím, vím. Tanabata je mocná, chrání před vším ublížením a jednou dokonce může zachránit i život. Ale jen tomu, koho doopravdy miluji.

Yasumaru se do posledního zbytku sil díval za svou bývalou zástupkyní, která odcházela a nevěděla, že tam on teď leží na zemi. Ale velmi brzy bylo těžké vidět jasně a za chvíli se mu před očima zatmělo úplně. Několikrát se ještě naděchl, zakašlal, a potom zůstal ležet v tratolišti krve s probodnutým hrdlem.

Autor: Miss

Two steps from hell - homecoming:

Spoiler:

Na světě jsou místa, o kterých nikdo neví. Místa tak nenápadná, že si jich nikdo ani nevšimne. Místa tak magická, že dokážou zhmotnit tajná přání a dokonce konat zázraky. Yoshiro by si nikdy nemyslel, že jedním takovým místem bude zastrčená prohlubeň v Huecu Mundu, na jejímž dně se v měsíčním světle, které tam stěží dosahovalo, třpytila maličká loužička vody. To místo nebylo jako zbytek tohoto mrtvého světa... nebylo jako zbytek jakéhokoli světa. Tohle místo totiž dokázalo vrátit osobu v čase a umožnit mu změnit jednu věc, jedinou věc, aniž by se rozpadl čas a prostor a životy všech ostatních, které byly s tím člověkem spjaté. Bylo to skutečně jako kouzlo. Kapitán dvanácté divize by s tím tvrzením dozajista nesouhlasil, nicméně Yoshiro věděl, že je to tak. A také věděl, jak s tímto místem naložit.
Mitoshimu neřekl pravdu. Řekl mu, že tůňka je nějaký druh průchodu, podobně jako senkaimon, a že musí jít prozkoumat, kam vede. Ale věděl velice dobře, kam se dostanou. Do pozdního odpoledne slunečného dne, nad kterým však visel stín tragédie. S malým úsměvem sledoval, jak Mitoshi bez větších problémů skolil ošklivého hollowa, který se potuloval hladově po okolí. Netrvalo to dlouho a na cestě, blízko které se nacházeli, se objevila dívka ruku v ruce s mladým mužem. Yoshiro si pomyslel, že vypadá velice obyčejně. Nebyla nijak výrazně krásná, její vlasy se nijak výjimečně neleskly v pozdních slunečních paprscích, ani její hlas nebyl ničím překvapivý, když ji slyšel zdálky mluvit. Ale když se podíval na tvář svého zástupce, na které se pomalu rodilo poznání, neměl pochyby. Ta dívka byla jediná na světě a nebylo ji možné nahradit. Byl zaražený a zcela vyvedený z míry, protože ještě nikdy neviděl svého dlouholetého přítele smát se tak upřímně, jako právě teď.
"Už bychom se měli vrátit, brzo bude tma a Kira s Hiyori už určitě čekají..." slyšeli až k místu, kde stáli, hlas blonďatého mladíka se zelenýma očima.
"Hmm... asi máš pravdu, Mitoshi... tak rychle, ať se o nás nebojí!" odpověděla dívka. Potom se políbili a vydali se na cestu zpět tam, odkud přišli.
Mitoshi se za nimi díval, a potom se obrátil na svého kapitána.
"Yoshiro..." pronesl. Jeho oči zářily. "Ale... co se stane teď?" zamrkal a pohledem zabloudil zpět za dvojicí. Ta dívka měla dnes na tomto místě zemřít, ale nestalo se to. Jeho nejlepší přítel mu dal to, po čem tak moc toužil... Příležitost vrátit se a napravit, co napoprvé nedokázal.
Yoshiro nic neřekl. Chtěl, ale teď, když na to došlo, nějak nemohl. Nepřemýšlel dlouze o tom, co se rozhodl udělat, věděl, že je to správné. Přesto... Pouze napřáhl ruku.
A Mitoshi ji pevně stiskl a s úsměvem se podíval do očí svého kapitána. Nejspíš věděl i beze slov, co bude následovat.
Muž který ztratil svou lásku a paměť, muž, kterého Yoshiro tak dobře znal, začínal mizet. Dnes tady jeho život skončil... ne, naopak. Začal. Ale jinak, v jiném světě. Bude ho Yoshiro v tom světě znát? To nevěděl.

Yoshiro zůstal nějakou dobu úplně sám stát nad prázdnou prohlubinou v kameni Hueca Munda. Hleděl na ni, jako by ho zhypnotizovala. Měl dojem, že na něco zapomíná... na něco... Ale na co by tady mohl zapomenout? Misi splnil, místo prozkoumal, nic tu nenašel... co jiného by tu ještě mohlo být? Ještě chvíli hleděl na pískem ošlehanou skalní stěnu, která mu něco připomínala. Potom si vzpomněl na Konan a tři malé rošťáky, kteří na něho čekali, a tvář se mu roztáhla v úsměvu. Nebude přece stát v tomhle neutěšeném, mrtvém světě a pokoušet se vzpomenout si na něco, co beztak nebylo důležité, když je čas jít k nim domů.