"Objevení schopností"

Autor: Shiro

Bylo parné nedělní odpoledne, protože všechny významné věci se dějí za parných nedělních odpolední. Karakurou se proháněl teplý letní větřík, který zvěstoval blížící se letní bouři. Do tohoto poklidného světa se otevřel průchod senkaimon, z něhož vystoupilo osm shinigami. Pouze dva z nich však byli oblečeni v černém. Zbylých šest mužů a žen bylo oblečeno v uniformách akademie.
Jakmile se všichni seřadili, promuluvil shinigami s červenými vlasy.
„Takže…studenti! Vás šest byl vybráno z posledního ročníku, protože si vaši učitelé myslí, že jste velmi nadaní a schopni přistoupit k praktickým povinnostem shinigamiho.“ Pohledem přejel po všech šesti kadetech. Tři dívky a tři chlapci. Všichni vynikající studenti, kteří dostali tuto šanci.
Tehdy se slova ujala žena stojící po mužově pravici. „Budete rozděleni do dvou skupin, kdy každou povede jeden z nás. Budete svědky očisty hollow i odesílání duší do Seireitei.“
Do řeči jí skočil vysoký mladík s kratšími bílými vlasy, který se usmál a prokřupal si klouby na rukou.
„Skvělý! Budeme porcovat hollow, už se nemůžu dočkat až všem ukážu, kdo je tady boss.“
Jeho řeč však přerušil muž s dosti nevrlým výrazem ve tváři.
„Ty nikoho porcovat nebudeš Ukitake, obzvlášť ne ty!“ Pronesl s notnou dávkou naštvanosti.
„VY…budete POZOROVAT a UČIT SE! Rozuměls Ukitake!!“ Načež mladík s kyselým výrazem přikývl.
Pak se ke slovu dostala opět žena. „Rozdělení do skupin bude následující, ehm..“ Odkašlala si a vytáhla smotaný kousek bílého papíru.
„Pod vedením tady Šigejama-sama bude: Haruka Kasumi, Dayame Mizuki a Ramperogue Satoshi! Pod mým velením bude: Ukitake Akio, Hamiči Ehime a Sarutobi Nana!“
Vypadalo to, že Akio bude něco namítat, nicméně přísný pohled muže ho od dalších stížností odradil.
Akia to nehorázně sra*o. Chtěl být v týmu s Mizukim…sakra byl to jeho nejlepší kámoš, dalo by se říct, že pravá ruka a on místo toho musí jít s těmahle slečinkama. Chtělo se mu nadávat, ale ten krapet soudnosti co v sobě měl mu v tom zabránil.

               
 
  Znuděně kráčel za jejich průvodcem. Ženská byla fakt kočka, ale byla s ní hrozná nuda. Za celou dobu potkali jediného hollowa a toho ještě museli sledovat z dálky. Celý den vypadal být na draka, když tu se na obzoru něco objevilo. Celá skupina zastavila, aby se rozhlédla co se to děje.
Tehdy se obloha nad Karakurou začal trhan na kusy a z ní se začalo drát něco obrovského.
„M-menos Grande!“ Vykřikla jejich průvodkyně. „Dobrá děcka…tohle už přestává být sranda…stáhneme se a požádáme o posily….na tohle….kde je Ukitake?!!!“



„Ha! Tohle bude něco! Menos grande to je jako jackpot mezi hollow. Až ho sundám, dají mi kapitána z fleku!“ Akio si to mířil po střechách rovnou k tomu masivnímu hollowovi. V hlavě si to představoval…jak mu všichni gratulují a taky jak se mu učitelé omlouvají, že přece jen byli polodementní křupani bez kousku zdravého úsudku a že si už od prvního dne na něj zasedli a…
Ani si to neuvědomil a stál symbolicky tváří v tvář Menosovi. „Hehe…tak se ukaž ty tupá horo…svalů?“ Řekl nejistě, když nemohl vymyslet tu správnou nadávku. Začal vypouštět reiatsu, velké množství reiatsu. Vždy touhle komoditou překypoval a nevěděl co lidi furt nadělají s nějakou kontrolou.
Reiatsu se šířilo do okolí a on to cítil…dnes….teď…ho už konečně vyvolá. Bude to nějaký badass pětimetrový oboručák se kterým tomu hollowovi usekne tu palici a pak si ji pověsí nad krbem…i když…spíš nad vstupem do kasáren…tam by se mohla vlézt.
Tehdy se vedle Akia objevila žena s oběma dívkami.
„Ukitake! Co to sakra děláte! Přestaňte vypouštět to reiatsu, než si nás všimne!“
Akio jen pohodil hlavou a s klidem v hlase pronesl.
„Nebojte…budu s ním hotovej dřív než…“ Jeho slova přerušilo zachroptění. Přestal najednou vypouštět reiatsu, chytil se za hruď a začal hlasitě kašlat krev.
Pak se to již seběhlo dost rychle. Když ze sebe Akio udělal dobrovolně reiatsu maják, nedaly na sebe vlny hollow dlouho čekat. To co se pak dělo sledoval Akio jen mlhavě. Celé tělo se mu třáslo bolestí a strachem. Nechtěl umřít, ještě ne…byl moc mladý a krásný. Nevěděl kolik času uběhlo, ale když se konečně rozhlédl kolem, uviděl své spolužačky a učitelku ležet v kalužích krve. Pak zvedl hlavu a pohlédl do tváře dost ošklivému hollow s obličejem prasete. Viděl jak hollow zvedá pařát, jak se rozmachuje k útoku…jak tne!
                           
 

  Kasumi společně s Mizukim sledovali, jak Satoshi a Šigejama-san odesílají duše do Seireitei, když tu najednou. Všichni tři sebou trhli a podívali se na druhou stranu města, kde ucítili ohromnou dávku Akiova reiatsu.
„Co to Akio zatraceně vyvádí?“ Zeptrala se Kasumi nechápavě Mizukiho, který byl Akiovi nejlepším přítelem a ona tak očekávala, že to bude vědět.
„Nevím co to sakra blbne…už týdny nepřestane mluvit o svým Shikai!“
„Shikai? On ho už zvládl?“ Zeptala se nevěřícně Kasumi.
„Ani omylem…má strašné problémy naslouchat jiným, natož svému nitru…ale tohle….do…prdele…“
Kasumi se podívala oním směrem a i ona se neubránila zakletí.
V dálce, zhruba v místech kde byl Akio se dral do světa živých Menos Grande.
„Šigejama-san…musíme jim jít pomoct!“ Řekl Mizuki zapáleně, ale jejich průvodce jen zakroutil hlavou.
„Je to Menos! Tam nejsme nic platní…počkáme tady na posily!“
Všichni tři, tedy jen dva zírali nevěřícně. Satoshi nevěřícně nekoukal nikdy…toho nepřekvapilo zhola nic.

             

Akio hleděl do tváře smrti…vše v jeho těle se svíralo…ještě nechtěl umřít. Strachem až zavřel oči, aby to co ho ohrožovalo prostě zmizelo. A ono to fungovalo! Akio čekal zásah, ale nic nepřicházelo. Pomalu otevřel jedno oko a uviděl ji. Kasumi stála nad ním a svým mečem mu zachránila život.
„K-kasumi?!“ Vykoktal nevěřícně Akio.
„Cos to sakra vyváděl?“ Ozval se z druhé strany hlas Mizukiho.
„Žijí…víceméně…“ Ozval se Satoshi zdáli. „Ale kdyby měli roboorgány jak jsem jim navrhoval, byli by na tom mnohem lépe a představte si paprsek smrti vycházející jim z očí to by bylo...jo už mlčím...“ Poznamenal, zatímco dívky stabilizoval.
„Ten Menos se blíží…musíme je odnést do bezpečí…jak jsi na tom?“ Podívala se na Akia Kasumi s jakousi sesterskou péčí.
„Já—mám strach…“ Ozval se k překvapení všech Akio.
       

„Ty chceš vážně umřít co?“ Akio s trhnutím zvedl hlavu a podíval se na toho, kdo to k němu mluvil. Uviděl mladou dívku stojící na úzkém kamenném mostě vedoucímu k temnému hradu.
„Počkat! Tady už jsem byl! Tohle…je“
„Tvůj vnitřní svět ty ňoumo…“ Odpověděla dívka kroutíc hlavou. Pak se rozešla k hradu a rozplynula se. Akio to moc dobře nechápal. „Byla to snad….?“
Vyskočil na nohy a pomalu se vydal k hradu. Mostek vedoucí k němu byl víc než úzký. Byl rád, že mohl položit obě chodidla vedle sebe a to místy také nešlo. Pod ním se tyčila hluboká propast, na jejíž dno neviděl. Bylo tu dosti větrno…vzduch mu nadouval jeho oblečení, když tu uslyšel v dáli rachot.
Otočil se oním směrem a zahlédl to. Obří vzdálenou bouři, která se vznášela nad vysokými černými horami. Bylo to…překrásné…nedokázal popsat jak moc krásná mu kresba blesků připadala. Pak si uvědomil, že tu nepříšel rozjímat nad krásným stropem své duše. Rychlými kroky se vydal do černého hradu. Byl obrovský ale Akio velmi lehce našel to co hledal. Trůnní sál.
Uprostřed stál velký bílý trůn z mramoru a po jeho stranách byly dva menší, šedivé na kterých seděly dvě dívky. Jedna se světlými, druhá s tmavými vlasy. Ta se světlými vstala a rozběhla se k němu.
„Oniisan! Konečne jsi došel…dlouho jsme na tebe volaly, ale ty jsi nás neslyšel!“
„Sestra má pravdu…dlouho jsme vyřvávaly své jméno, aniž bys nás vyslyšel…ale to co teď předvádíš…si snad hráblý nebo co? Řekni mi jediný důvod, proč klečíš a třepeš se jak stará bába? Kde je to odhodlání bojovat? Kde je ta sebejistota?“
Akio se zarazil, hledíc do očí svojí zanpakuto, která se tvářila nanejvíš znechuceně.
„Já…já se bojím…bojím se…že zemřu…“ Zanpakuto si odfrkla a vstala z trůnu.
„Kdyždej umře Akio…i ty…neovlivníš kdy, ale můžeš ovlivnit jak!“ Došla pomalu k němu a podala mu ruku.
„Odhoď ten ubohý strach…najdi si nový…lepší…boj se o své přátele…o jejich životy…proměň ten zatracený strach v odvahu a my tě nikdy nenecháme na holičkách Akio!“


Akio se pomalu postavil svírající svou zanpakuto.
„Kasumi…Mizuki…Satoshi…odneste je do bezpečí…já se postarám o tohoto..“ Zvedl hlavu a podíval se na Menose. V jeho očích už nebyl ten samý strach jako předtím…bylo tam něco nového…něco co si Kasumi mylně vyložila jako šílenství.
„Akio tebe už dočista hráblo nebo co? Jestli tu zůstaneš, nezbude po tobě ani dost do ročenky!“
Jejím obavám přitakal Mizuki. „Hele brácho, to žes něco podělal neznamená, že přitom musíš i umřít.“
„Existuje stálá 2,356889% šance, že ten zápas přežiješ…tak jen abys věděl do čeho jdeš…hurá do toho…na velikost nehleďme…nebo tak je to ne?“ Pokusil se ho svojsky povzbudit Satoshi.
Akio otočil svou hlavu k přátelům a začal vypouštět reiatsu…opět. „Oceňuju vaši starost, ale…já budu v pořádku…už…se totiž nebojím…“ Odmlčel se, zatímco jeho reiatsu rostlo. Menos si toho povšiml a v ústech se mu začalo formovat cero.
„Teď…se bojím o lidi na nichž mi záleží a proto…proto dám vše do toho, aby se jim nic nestalo.“
Tehdy se Akiova pozornost vrátila k Menosovi. Před vypálením Cera zbývalo jen pár sekund.
Akio uchopil svůj meč a zasunul ho do pochvy. Pak pravou rukou chytil rukojeť meče a levou konec pochvy.

„Vlny povstanou a stanou se mými štíty….“
Nebe nad nimi se otřáslo hlasitým hromem…
„…blesky udeří a budou mým mečem!“
….a pak jej ozářilo několik blesků. Z nebe se spustily závoje deště.
„Sogyoo no Itsuwar-“ Křik Akia zanikl v burácení cera, které jej kompletně pohltilo.
A pak…to uviděli. Akio tam stál…s mečem v každé ruce. Meč v pravé ruce držel nad sebou a…blokoval jím Menosovo cero. Čepel zářila jasným světlem a jiskřila…kdyby to nebylo tak smrtelně nebezpečné…bylo by to krásné.

A pak najednou bylo cero pryč. Akio stál na svém místě s dvěma meči a těžce oddechoval. Všichni ři jej nevěřícně sledovali.



  Akio stál po zásahu cerem vcelku solidně. Ustát vší tu energii byl záhul pro někoho jeho úrovně, ale zvládl to. Nicméně nebyl konec, protože menos začal hromadit energii k dalšímu ceru.
„Teď….jsem na řadě já…“ Procedil Akio mezi zuby a začal za pomoci drátu, kterým byly čepele spojeny, kroužit druhou čepelí, která začala zářit podovně jako předtím ta pravá.
Pak..byla to otázka sekund…Akio shunpem vyskočil do vzduchu a namířil na menose levý meč.
Pak už uviděli jen záři.

„Ne…on…on ten útok nevyblokoval…“ Pomyslel si Mizuki užasle, když Akio doskočil na zem a jeho Shikai se deaktivoval. „Pohltil ho a pak ho vmetl menosovi přímo do tváře. To v kombinaci s cerem jenž měl v ústech…nemohl prostě ustát…“ Pohlédl na Akia a rozešel se k němu. „Akio…to bylo…“ Chtěl mu Mizuki poblahopřát, ale Kasumi byla rychlejší.

„Ty nezodpovědné hovado!“ Proletěla kolem a udeřila Akia pěstí do břicha tak silně, že upustil svou zanpakuto a klopýtl. Kasumi se však nedala jen tak odradit. Jediným krokem byla zpět u něj a její pěst jej opakovaně zasáhla do obličeje. Akio přepadl dozadu a přistál na zádech v blátě. Kasumi jej jednou rukou zvedla a druhou ho opakovaně udeřila do tváře.
„Jsi idiot! A sobec! A kretén! Měla bych tě zabít!“ Řvala zatímco pokračovala v bití Akia. Mizuki se rozběhl, aby jí zastavil.
„Mohl jsi nás všechny zabít, chápeš! Mohl jsi nás všechny zabít, zabít, zabít!“ Mizuki si pak všiml, že její rány už slabnou a tehdy Kasumi přitáhla Akia a objala jej. Z očí jí kanuly slzy.
„Už nikdy se nechověj tak hloupě rozumíš! Rozumíš! Nechci vidět nikoho z vás umírat..“
„Hmm…tohle nikdy nepochopím…asi bych mohl prozkoumat pár mozků…hmm…nebo zavřít samčí shinigami a samičí shinigami do temné místnosti…to by mnohé osvětlilo ano ano…Vyzkoumám proč se někteří chovají jako desetiletí…a proč jim to jiní odpouštějí…ach…jak nelogické…“ Zakroutil hlavou Satoshi a vydal s sbírat vzorky.




„A tímto podmínečně vylučuji Ukitake Akia z Akademie, za hrubé porušení kázně!“

Autor: Kishi Tobu

Jak Kishi získal schopnost Shikai
Ačkoliv bylo 1. prosince, v Soul Society byl pořád krásný a slunný den. Černí motýli si poletovali po obloze a spousta Shinigami si užívali den. Byl to perfektní den na to, aby se Kishi pokusil naučit schopnost Shikai. Není to zase tak dávno, co dostal svojí Zanpakutou a usmyslil si, že už by s ní mohl postoupit na další úroveň.
Kishi ležel na své posteli ve svém pokoji v 13. divizi a díval se z okna na to krásné ráno. Párkrát zívl a nakonec se odvážil vstát z postele a začít dělat. Osprchoval se, převlíkl se do shinigamijského obleku a otevřel truhlu, ve které měl uloženou svojí zanpkutou. Vyndal ji z truhly, chvíli ji držel v ruce a pozoroval ji. „Nadešel čas, příteli“ ušklíbl se a vložil zanpakutou do pouzdra, které měl připevněné na pravé straně pasu. Hrdinským krokem pak vykročil ven ze svého pokoje, zamkl dveře a veselým krokem si to kráčel na jedno z cvičišť.
Došel na jeho oblíbené cvičiště a rozhlédl se kolem, zdali tam někdo není. Nikde nikdo a tak vytáhl svoje zanpakutou z pouzdra a zapíchl jej do země. Odešel asi metr od něj a sedl si do tureckého sedu na zem. Lotkami se opřel o kolena, spojil si prsty a opřel se hlavou o ně. Zahleděl se na zanpakutou a mlčky ho sledoval.
Uběhlo už asi půl hodiny a Kishi se ani nehnul z místa. Zanpakutou to už buď začalo štvát, nebo se právě vzbudil. Kishi zaslechl lehké zívnutí. „Jaký je důvod mého vzbuzení tebou? Copak ty jest, vůbec neznáš slušné chování k veteránům, ty jeden holomku? To je ta dnešní mládež.“ Postěžoval si zanpakutou a Kishimu se rozzářil obličej, že zanpakutou konečně promluvil. Vstal a přistoupil k zanpakutou. „To teď neřeš. Navíc, nejsi žádný veterán, ještě sloužíš tak tady nemel takový kraviny. Víš, napadlo mě, že bychom se spolu mohli naučit schopnost Shikai.“ představil Kishi zanpakutou jeho návrh. „Pro mne za mne. Tak tedy, hlesni mi mé jméno.“ Řekl klidným hlasem zanpakutou. Kishi nasadil překvapený výraz a pak se zapřemýšlel. Po několika minutách se plácl do čela. „No jasně, já jsem si myslel, že mi ho řekneš.“ zasmál se a podíval se na zanpakutou. Tomu sjela anime kapka po držáku a pak bylo slyšet pouhé vzdychnutí. „Věci nejest takové, jaké si je ty vysníš. Musíš pro to něco udělati. Až na to ty kůže líná přijdeš, tak mě nebuď a počkej, až se já vzbudím sám.“ hlesl zanpakutou a zmlkl. Kishi se celou dobu na něj díval s vykulenýma očima a pak vstal. „Pro příště prosím nemluv tak z cesty.“ dodal Kishi a vyndal zanpakuto ze země. Dal jej zpátky do pouzdra a vydal se zpět do svého pokoje.
Jak si to tak Kishi kráčel cestou zpět do svého pokoje a u toho pozoroval to pěkné okolí, najednou mu zabzučela vysílačka. Kishi se zarazil a zastavil. Vyhrabal vysílačku ze svého obleku a podíval se, co se děje. Dostal jakousi misi zabít hollow ve městě Čiba do čtvrti Inage. Pokrčil rameny a zandal vysílačku zpátky. „To bude lehký.“ řekl si pro sebe a rozeběhl se směrem k Senkaimonu. Netrvalo dlouho a dostal se do lidského světa do města Karakura. Naštěstí, Čiba nebylo zase tak daleko od Karakury, takže cesta tam nebyl tak dlouhá. Za chvíli se tam Kishi konečně dostal. Avšak, když doběhl do onoho města, musel ještě najít čtvrť, ve které se hollow nachází. Čiba nebylo rozhodně nějaké malé město, patřilo mezi jedny z největších v Japonsku a Kishi byl alespoň rád, že mu napsali i čtvrť.
Doběhl do Inage, opřel se o stehna a chvíli vydýchával. Narovnal se a rozhlédl se kolem po nějakém hollow. Zrakem nic neviděl, tak zkusil vycítit jeho duševní frekvenci. Zavřel oči a začal se soustředit. Nic necítil, tak se snažil čím dál víc.
Tu ho ucítil nedaleko za ním. Bleskově se otočil a vytáhl zanpakutou z pouzdra. Namířil ho směrem, odkud hollowa cítil, ale nic tam nebylo. Kishimu se to zdálo divně a opatrně vyšel vpřed. Celou dobu se za sebou ohlížel a měl nastražené uši.
Najednou se ozval obrovský výbuch. Dům, který stál nedaleko Kishiho, se zničehonic zřítil a něco obrovského vyskočilo z mraku prachu, jenž se tam po pádu objevil. To něco skočilo obrovskou rychlostí tváří tvář před Kishiho a sledovalo ho to svýma vykulenýma očima. Kishimu se zatajil dech. Bez pochyby to byl hollow.
Hollow měl asi 3-4 metry a byl hubené postavy. Hlavu měl typickou, akorát měl obrovské háro, které mu spadalo do očí. Něco jako kdyby měl kohouta, který mu vepředu už nevydržel a začal padat. Ale největší část těla, kterou měl, byli obrovské a špičaté drápy na rukou. Ty by určitě dokázali rozseknout cokoliv.
Kishi jednou polkl a pak se postavil do bojové pozice. Ušklíbl se. „Myslíš si, že se tě bojím. Takovýho drobka jako jsi ty porazím jednou ranou!“ zvolal, jako kdyby chtěl přesvědčit sám sebe a chtěl vyrazit, když tu ho něco zastavilo.
„Stát! Na tom hollow mi něco zasmrádá!“ ořikl ho zanpakutou. Kishi se zarazil a podíval se na svého společníka. „Co?“ zamumlal nechápavě. To už hollow napřáhl své pařáty a vší silou vrazil pěstí na místo, kde Kishi stál. Ten naštěstí stihl včas uskočit do přiměřené dálky.
„Případá mi, že tento bojovník už toho měl spousty za sebou a určitě pár sběračů už sežral.“ Začal vysvětlovat zanpakutou se svým typický přízvukem. „No a? Hollow jako hollow. On mě nezastaví.“ Řekl lehkomyslně Kishi a zahleděl se hollowovi do očí. „A neříkej prosimtě sběrači, ale shinigami!“ dodal a rozeběhl se vší rychlostí proti hollow. Pevně uchopil svoje zanpakutou a byl připraven zaútočit.
„Poslýchej mě! Slona nedokáže porazit mravenec…“ odmlčel se zanapkutou a vypadalo to, jako by se nad něčím zamyslel. „Pche, to řekni jemu. To on je ten mravenec.“  Zvolal Kishi a nadskočil asi metr před hollow. Pořádně natáhl ruce, zařval a vší silou sekl hollowa do míst, kde se nacházela jeho hlava. Tu to ale něco zastavilo. Kishi zaslechl tichý smích. Hollow těsně před nárazem zastavil jeho útok svými drápy tak, že je dal před svou hlavu. Kishi se vyděšeně podíval a rychle se odrazil zpátky na místo, odkud předtím vyběhl.
Chvíli se vydýchával a pořád hollowa sledoval. „Jak to, že tak lehce odrazil můj útok a k tomu ještě jednou rukou?!“ nemohl uvěřit svým očím Kishi.
„Poslyš, vím, jak bys mohl zvítězit. Stačí ovládnout shikai. Musím mi však říct mé jméno.“ promluvil zanpakutou po dlouhém přemýšlení. Kishi se na něj se zájmem podíval. „Nuže, mé jméno je…“ započal větu zanpakutou a čekal na její dokončení. Kishi se zamyslel.
„Ehm, Magor?“ „Ne“ řekl klidným negativním hlasem zanpakutou. Kishi neustále sledoval toho hollowa, který se ani nehl. „Hele, já nemám čas teď typovat nějaká jména. Jestli to nevidíš, mám misi a není úplně nejlehčí.“ odsekl Kishi a začal usilovně přemýšlet, jak by hollowa zničil.
Chvíli tam oba jen tak stáli a civěli na sebe. Nakonec se hollow vší rychlostí a to hodně rychlou, rozeběhl proti Kishimu. Shinigami to skoro ani nepostřehl, teprve když byl hollow těsně u něj. Kishi rychle uskočil a spadl na střechu. Hollow neváhala a vší silou praštil do domu, na kterém se Kishi nacházel. Ten se vzápětí začal celý rozpadat a Kishi vyskočil do veliké výšky.
„Kso…!“ zamumlal nervózně shinigami a pak ho něco napadlo. Ze svého skoku dopadl přesně na záda hollowa a pevně se ho chytil. Hollow, který to nečekal a kupodivu ani necítil, se lekl a uskočil. Kishi se ho neustále držel.
„Copak to robíš?“ zeptal se nechápavě zanpakutou. Shinigami neodpovídal. Pevně uchytil svou zbraň a napřáhl se. Chtěl udeřit hollowa zezadu. Pořádně švihl před sebe. Jeho zanpakutou už se skoro dotklo a přeseklo hlavu, ale sotva co useklo pár pramenů vlasů hollowa, obluda se vylekala a ze strachu a rychlé reakce vrazil se ostré drápy za sebe, na své záda. Vystříklo několik litrů krve a všude na zemi se objevili kapky červené.
Kishi, kterému se klepaly oči, spadl z hollowa s rozřezanou hrudí a břichem. Celý šokovaný ležel nehybně na zemi, po chvíli si uvědomil velkou bolest a dlaní si chytil své rány, aby přestali krvácet.
„Co jsem pravil.“ zamumlal zanpakutou, jenž stejně byl zklamán z nepovedeného zásahu. Chlapec nic neřekl, jenom vykašlal kousek své krve. Zanpakutou si uvědomil, v jaké jsou situaci.
„Co to pravím, jsi dětečský sběrač…tedy shinigami a pln překypujíc síly. Bude pro nás oba ctí, heslo ztratiti (zemřít v boji) bok po boku jako shinigami a zbraň. Co na to?“ pokusila se oba utěšit zbraň. Kishi se usmál a kývl. Pak ale znovu zasténal bolestí.
Hollow si toho všiml a dostal ještě větší chuť někoho sníst. Olízl se a rozeběhl se proti Kishimu. Ten tušil, že nastala jejich poslední minuta.
„Poslůchej, ještě nejest úplně prohráno. My moct ještě zastavit to zlo. Jediné, co musíš urobit, je překonat sám sebe. A já věřím, vlastně vím, že to dokážeš. Postav se mu!“ povzbudil zanpakutou Kishiho. Shinigamiho to skutečně povzbudilo. Pomalu se začal zvedat, když tu hollow do něj vší silou bokem vrazil. Chlapec se neudržel a pustil svou zbraň. Ta odletěla od dva metry dál a on byl teď úplně bezbranný.
Neudržel se ani na nohou a opět spadl. Hollow se začal smát a sjížděl očima z Kishiho a zanpakutou.
„Zanpakutou…“ zachraptil Kishi a začal se sunout ke své zbrani. Hollow ho postřehl a stoupl si před něj. Tím mu zamezil cestu. Kishi se na něj podíval a vycenil zuby. I když neměl moc síly, praštil ho vší silou pěstí do nohy.
Hollow trochu cukl hlavou, ale větší reakce to v něm nevyvolávalo. „Pamatuj, Kishi! Pravá síla se neskrývá ve fyzice, ale v tom co máš uvnitř.“ řekl zanpakutou tak, že to znělo jako jeho poslední slova.
Kishi se na zanpakutou podíval a sledoval ho. Čočky se mu klepali. Najednou se zamračil a začal se pomalu zvedat. Hollow podiveně naklonil hlavu na stranu. Kishi se najednou plnou rychlostí rozeběhl ke svému příteli a vší silou vrazil do hollow. Bylo vidět že vrazil hodně silně, avšak pořád né dost. Nepřítel Kishiho včas popadl a pevně ho sevřel. Kishi se pokoušel vyvlíknout z jeho spárů, ale bylo to marné. Hollow byl příliš silný.
Po úmorném snažení se dostat ze spárů příšery nakonec Kishi povolil. Sklopil hlavu a celý se uvolnil. Zanpakutou to postřehl a usmyslil si, že už je nejspíš prohráno. Nastalo hrobové ticho. Hollowa to začalo štvát a z nudy začal pomalu Kishiho více a více tisknout s cílem ho celého rozdrtit. Kishi se snažil co nejdéle vydržet, ale začínal už pomalu červenat.
Zanpakutou se na něj s lítostí díval a pak něco vycítil. Ještě chvíli se na Kishiho díval a pak mu to docvaklo. "Hej, Kishi! Vím, že už určitě jméno víš. Jmenuji se..." zvolal na Kishiho a tak se ohlédl za zanpakutou. "AKAIKAGE!" zařval Kishi a zapakutou se začal měnit. Trochu se prodloužil a začal červeně zářit. Jenom ostří se trochu zostřilo. Kishi nastavil ruku a zanpakutou mu vletěl přimo do ní. Shinigami svou zbraň uchopil a ďábelsky se podíval na svého nepřítele. Ten na něj nechápavě zíral a potom polkl.
"Připrav se na smrt!" řekl Kishi a jednou rukou rozsekl hollow obě ruce, které ho svírali. Tím se dostal z jeho spáru a odběhl trochu dál. Hollow hlasitě zařval bolestí. Kishi se postavil příšeře tváří k tvář a oba se na sebe vražedně dívali. Je jasné, že toto bude rozhodující hmat. Hollow byl celý rozzuřený. Oba se proti sobě naráz rozeběhli a Kishi, aniž by se díval dopředu, jednou a plnou silou sekl před sebe. Jakmile kolem sebe proběhli, Kishi se zastavil a otočil se, aby zjistil jak to dopadl. Hollow nehybně spadl na kolena a následně celý na zem. Jeho hlava byla přeseknutá na dvě části a on následně zmizel. Kishi se usmál a pak se podíval na svou zbraň.
"Dokázali jsme to. Jsi celkem fajn, Akaikage." pochválil Akaikageho. Ten nic neříkal, jenom se ve svém světě také usmál. Oba se pak podívali na západ slunce na nebi.

Autor: Mya

Lepidopterova pomsta

Někde uprostřet temného lesa (do kterého by jste neposlali ani vlastní tchýni) přesně o půlnoci a samozřejmě za úplňku se náhle cosi pohnulo.
A znovu.
K překvapení všech nepřítomných to byla hlína.
Ano, něco strašlivého se skrze zeminu snažilo dostat na povrch!
Nejprve se tomu podařilo vyprostit si nohy. Všech šest. Poté následoval i zbytek těla, až byl konečně venku celý. Trochu nejistě se pokusil postavit, ale zavrávoral. Upřímně vypadal teď dost hrozně, ale po takové době, co byl pohřben se tomu ani nedalo divit. Aspoň mu to dodalo děsivější vzezření, což se mu hodilo, protože jediné po čem celou tu dobu toužil byla odplata. Pomsta sladčí než ten nejlepší nektar a teď jí konečně mohl vykonat. Navíc cítil, že se změnil. Hodně změnil a že má šílený hlad. Dožadoval se krve, což pro něj bylo něco úplně nového, ale zamlouvalo se mu to...
Shlédl na své nohy, kde teď měl na koncích něco co vypadlalo jako malé trny. Kdyby to šlo právě by se ďábelsky usmíval, ale to nešlo a tak se smál aspoň uvnitř. Poté se protáhl, aby zjistil, jak je na tom zbytek těla. Z výsledkem byl spokojen a tak roztáhl křídla.
Od země se odlepil velice neobratně, ale byl ve vzduchu a to bylo hlavní. Ještě chvilku poletoval kolem jámy velikosti mandarinky ze které se před okamžikem vykopal a pak už vyrazil směrem k Seireitei. Připraven rozpoutat skutečné peklo!

...Cesta to byla dlouhá a nezáživná, takže jí přeskočíme a octineme se v momentu, kdy náš naprostý opak hridny, spatřil světla Rukongaie...

Jak dlouho to už asi bylo, co zde byl naposledy. Nevěděl. Mnoho domů nepoznával nebo šlo vidět, že byly přestavěny. Ovšem to nebylo nic zvláštního vzhledem k tomu, že žili v blízkosti shinigami...
Netrefit do Seireitei, ale nešlo a tak konečně doplachtil ke svému cíli. Šel na jistotu, protože jejich reiatsu měl i po takové době stále živě v paměti. Dosedl na parapet okna jedné z budov a nahlédl do místnosti. Na židly před sebou zahlédl vršek hlavy s dobře známými fluffy bílými vlasy. Jeho hladové já zaburácelo radostí. Opatrně obletěl židly a přistál na stole.
Trochu ho zklamalo, když zjistil, že Ruyichi spí s nohama na stole. K čemu je vendeta, jestliže si obět ani neuvědomí, že se na ní někdo mstí? Mrzutě docupital k hromadě vzorně vyplněných dokumentů (pozn. red. Mitoshiho práce) na kraji stolu a vší silou se do ní opřel. Za chvilku štos papírů povolil a s mírným hlukem dopadl na podlahu. Ve stejný okamžik se Yoshiro s výkřikem hrůzy: “Já o žádných grillech nic nevím!” probudil, tak prudce, až sletěl ze židle. Hned na to se vymrštil zpět na nohy. Přitom si začal oprašovat svůj fešný ohoz a trochu provinile mumlal. “J..já nespal...přemýšlel jsem Mito...” Zarazil se, protože si uvědomil, že ve své kanecláři necítí žádné reiatsu. Vzhlédl, ale nikoho neviděl. Až pak se podíval na ty nezajímavé papíry, co se mu válely po podlaze a konečně si všiml špinavého a trochu zplacatělého pekelného motýla. Natáhl ruku, aby od něj převzal zprávu.
Lumíra to šíleně dopálilo. Vždyt ho ani nepoznal! Nasupeně přistál na prstu kapitána 9.divize. “To jsem JÁ. Pekelný motýl. TEN pekelný motýl!” Když viděl, že to Yoshirovi nedochází, dodal. “Lumír!” Už to nemohl vydržet, tak vbodl trny na svých šesti nohách do onoho prstu a začal sosat jeho krev. V tom momentě se Yoshiro zhroutil opět na zem, ale tentokrát už nevztal...aspoň né hned...
Lumír velice pyšný na svou práci, zopakoval své smrtící sosání i na Mitoshim, který tvrdě pracoval ve vedlejší kanceláři. Pak zcela spokonej sám se sebou odletěl na vrcholek Sokyoku, aby si vychutnal východ slunce.

Mezitím se Mito i Yoshi s pěnou u pusy probudili ze svého delíria a zcela lačnící po krvi a mozcích vyrazili ze svých kancelářích...

A tak Soul Society pošlo...