Před pěti lety (1)

  


   „Tady to bude fajn.“ Sai konečně našel místo, které mu zcela vyhovovalo. Nebylo to nic extra, střecha jednoho z mnoha domů v Seireitei pořádně rozpálená dopadajícími paprsky slunce. Kapitán třinácté divize si lehl na záda a pozoroval modrou oblohu. Nikým nerušen se konečně mohl ulívat a přemýšlet nad podstatnějšími věcmi, než je řízení divize. Po chvíli se však unavil a odebral se do říše snů.
 
 
   „Kioshi!“ Toto slovo znělo ještě dlouho po jeho vyřčení chodbami první divize. Kapitán sedmé divize seděl v křesle a díval se do tváře svého nadřízeného s úplným klidem v tváři. Snažil se slova svého šéfa ignorovat, ale větší podíl na jeho k
klidovém výrazu mělo jeho zjištění. Nemohl uvěřit tomu kdo se stal jeho nadřízeným. Kdo ví co se za tu dobu co byl pryč ještě změnilo. "Jen tak si odejdete a myslíte si že vaše divize to sama zvládne? Nemáte podkapitána, dokonce ani jasně daného třetího člena a máte tu drzost…“ Zdálo se že nemá cenu pokračovat. Hikaku seděl pořád klidně, jakoby se opravdu nic nestalo. „Proč mi vůbec vykáš? Hmmm?“ Kapitán první divize se otočil na své židli směrem k oknu, ke kterému se následně postavil. Neotáčel se, ale odpovídal. „Protože jsi tupec. Jiná slova mě nenapadají.“ Kapitán sedmé divize se postavil vedle něj a rukama se zapřel o parapet. „Inu možná jsem a možná ….“ Nepokračoval ,bylo jasné co se stane dál. Výraz v obličeji vrchního kapitána mluvil za vše.
  
„Byl si pryč rok Hikaku. Rok o tobě nikdo nevěděl. Nemůžu nechat někoho jako jsi ty, jako je kdokoliv z kapitánů, jen tak se potulovat kdo ví kde.“ Nastala chvíle ticha. „Jsi degradován z pozice kapitána sedmé divize.“ Hikakova maska ignorace tímto povolila. „Yoshiro to nemůžeš vždyť…“ Opět to nemělo cenu. Mimika Yoshirovy tváře byla často silnější než jeho slova. „No jak myslíš, ale dovol mi znovu opustit Seireitei. Bez toho, aniž by se mě někdo snažil zastavit.“ Yoshiro se posadil do svého křesla a na klín si posadil svého bílého kocoura. Vypadal při tom jako opravdový mafiánský boss. „Ujišťuji tě, že pokud se jen hneš z pozemku Seireitei příteli. Zastavím tě já osobně.“ Yoshiro takhle přísný obvykle nebýval, ale dnes se takto chovat musel. Co si o sobě kapitán sedmé divize myslel? Že mu vše projde jen tak? Hikaku přešel kanceláří až ke dveřím a cestou zcela zřetelně pronesl. „Pak je mi líto příteli.“ Dveře se za nim zavřeli a v kanceláři se rozhostilo ticho.
 
   Yoshirovi bylo zcela jasné že Hikaku odejde. Proto hned vydal rozkaz, aby na něj byl dáván pozor a jakmile se hne ze Seireitei, zastavit ho jakýmikoliv prostředky a ihned informovat všechny kapitány. „Líto? Co ti je líto Hikaku?“


   „Takže se opravdu chystáš odejít?“ Otázal se muž v bílém kapitánském plášti se znakem třinácté divize na zádech. „Jistě. Musím“ Sai prohrabal pár šuplíků a vytáhl jakési papíry. „Podívej se na sebe. Kapitán třinácté divize. Měl bys přestat s tím papírováním a dělat něco užitečné Saii.“ Hikaku věděl že Sai bude mít stejnou připomínku jako posledně. „Tak mě vezmi sebou. Nebo mi alespoň řekni, kam jdeš.“ Mohl to zkoušet klidně stokrát, ale Hikaku měl vždy stejnou odpověď. „Promiň, tohle je jen moje záležitost, nechci ohrozit nikoho dalšího.“ Chvíli seděli v tichu a popíjeli jeden z nejlepších ročníků saké, který Sai měl ve svých zásobách. „Prý degradován. Ať si říká co chce. Má divize mě pokládá za kapitána ať se děje co se děje. Zprvu mě nemuseli, ale vím že ať se jejich velitelem stane kdo chce, nebude pro ně kapitánem dokud budu já živ. To je můj největší úspěch... Ach sedmá divize.“ Zasmál se nad poslední větou, poté se zvedl a pronesl pár důležitých vět na rozloučení. „Je čas jít Saii. Jestli se nepletu, do tří let budu zpátky, zhruba touhle dobou. Měj se příteli.“ Po těchto slovech zmizel za pomoci shunpa v ulicích Seireitei.

   Netrvalo to dlouho a exkapitán sedmé divize (formálně) překročil práh Seireitei. „Stůj Hikaku, když se vrátíš obejde se to bez problémů slibuji.“ Bělovlasý kapitán první divize se přesouval pomoci shunpa vedle svého přítele. Jeho shunpo bylo na stejné úrovni, bylo to až k nevíře. Ten muž s divnou barvou vlasů, kterého kdysi dávno trénoval se změnil od základů a zapracoval na sobě opravdu moc. „Jak jsem řekl Yoshiro. Je mi to líto.“ S těmito slovi tasil zanpakuto neuvěřitelnou rychlosti a způsobil Yoshirovi zranění na oku, kde neměl svou slavnou jizvu. Yoshiro se zapotácel a volnou rukou si chytil ránu. Druhu měl položenou na meči, který se chystal tasit na obranu, ale nebyl dostatečně rychli. To poslední co viděl, tedy spíš neviděl bylo Hikakovo zmizení za pomoci shunpa, které bylo daleko rychlejší než to jeho. „To není možné….“


      „Tři roky?“ Optal se kapitán třinácté divize jen tak do prázdna po tom c se probral. „Asi jsi se toho dne nakonec mýlil. Dnes je to na den pět let.“ Nemohl ho tady jen tak nechat. Sai nikdy moc nebyl přes nějaké citové záležitosti a tak jediné co pociťoval byla zvláštní nevolnost. Slezl ze střechy a zamířil si to přímo do své divize. Ulívání muselo počkat, bylo na čase věnovat se papírování.

   Sai se pomalu dostal až do své kanceláře. V hlavě mu zněla Hikakova slova. Měl bys dělat něco užitečné. V tomto měl jeho přítel pravdu. Kam se poděl ten bývalý Sai, který byl věčně někde na misích a který tak rád bojoval? To z něj odešlo vše, co se naučil v jedenácté divizi? Sai se zahleděl na svůj odraz v okně a začal přemýšlet sám nad sebou. Z jeho úvahy jej však vytrhla rána, která se ozvala pravděpodobně z kasáren dvanácté divize.

 
   Z oblaku kouře, pod kterým šlehaly plameny vyletěl jakýsi předmět. Přesněji to byl kapitán dvanácté divize, který v náruči držel svou dlouhodobou spolupracovnici Sakuru. „Děkuji kapitáne, já..“ „Mlč!.“ Okřikl ji Satoshi, který se postavil na nohy. Na místě se otočil a zadíval se do místa kde před chvíli stály kasárny dvanácte divize. „Mé výzkumy. Kdo…jak?“ Satoshi se rozhlížel kolem, hledal někoho, kohokoliv, ale přes trosky lítající kolem neviděl nic. Až po chvíli ucítil zvláštní reiatsu, které bylo někde nad ním. Ani chvíli neváhal a přesunul se k této postavě. 



„Pozor!“ Yoshirovo varování přišlo přesně včas. Na místě, kde před chvíli stála dívka, kterou na poslední chvíli odhodil stranou dopadl kapitán dvanácté divize, který ještě pokračoval po zemi v niž udělal pořádnou rýhu. „Satoshi, kdo?“ Kapitán dvanácté divize pomalu kráčel od místa, kde se zastavil a postavil se vedle vrchního kapitána. „To nevím, ale jestli se nepletu, to co mě poslalo k zemi, bylo puse cvrnknutí prsty.“ Oba hleděli na oblohu, do místa zahaleného kouřem, kde se pachatel pravděpodobně nacházel.

   „Vy!“ Zavolal Yoshiro na dívku, kterou před chvíli zachránil před rozdrcením Satoshim. „Podejte zprávu všem ostatním kapitánům.“ Dívka se zvedla ze země, ale přerušil ji hlas kapitána Mitoshiho. „Není třeba Yoshiro, jsme tady.“ Třináct bílých plášťu zavlálo větrem na vyvýšenině, která se tyčila nad Seireitei.