Navěky

Spoiler:

Navěky...


Slunce již bylo na obloze a svými paprsky osvětlilo každý černý kout Seireitei. Bylo tu však jedno místo, kam sluneční záře nedokázala proniknout. Zmatené chodby těchto prostor připomínající bludiště byly vždy ponořené do šera a nic se na tom nezměnilo ani dnešním ránem.
V budově výzkumného centra hučely přístroje a každou chvíli bylo slyšet skřípání kolečkové židle jezdící po podlaze sem a tam. Na operačním stole ležel mladě vypadající shinigami. Byl již nějakou dobu vzhůru, jeho oči upřeně hleděly na kovový strop. Hlava se mu motala a všechny smysly měl trochu pomatené z léků, které mu utlumovali bolest. Jeho černé střapaté vlasy házely ve světlech přístrojů fialové odlesky. Svalnaté tělo bylo ovázáno bílým obvazem. Některé rány však byly příliš hluboké. Cítil, jak mu v nich pulzuje krev, která pomalu prosakovala obinadly. Z rukou mu vycházeli hadičky, které ho udržovali při životě, a od jeho hrudi vedly dráty připojené na přístroje kontrolující jeho stav.
Byl sem převezen před týdnem ze čtvrté divize, aby zde o den později podstoupil operaci vedená tím nejzkušenějším ze zkušených ve svém oboru. Včera se konečně probral. Již brzy bude moct jít domů. Vyčkává na jediné.
Místností se začal rozléhat skřípavý zvuk. Kolečková židle se konečně zastavila u jeho postele.
„Hotovo.“ Tiché pípání přístrojů přehlušil hrubý hlas postavy sedící na židli. Postavila se na nohy a odkopla židli pryč. Pak se rázným pohybem otočila na muže a mužovo černočervené haori zavlálo ve vzduchu. Právě dokončil třetí a konečnou verzi svého posledního díla. Ještě chvíli si ho prohlížel a svíral v ruce.

Ležící shinigami zamžoural očima a rozhlédl se. Před očima měl mlhu. Rozpoznal v ní kapitánovu tvář a začal si ji prohlížet. Ještě ho neviděl z tak malé vzdálenosti. Nikdy si nevšiml jeho pronikavých očí, které mu daroval snad sám anděl, a jemných rysů v jeho tváři. Pohledem sjel dolů a pohlédl na jeho tělo. Neměl na sobě příliš svalů, posilováním nejspíše nikdy neztrácel moc času. Byl však vysoký a měl úzká přitažlivá ramena. Ryuuka před sebou neviděl šíleného vědce, kterého se vždy obával a choval k němu úctu. Viděl ho teď v úplně jiném světle. Vypadal tak mladě a nevinně. Jako ptáče, které právě vylezlo ze své skořápky a potřebuje ochránit. Od někoho jako je on!
Spatřil, jak se nad něj mírně naklonil a nasadil masku na jeho zjizvená ústa. Jakmile na své tváři ucítil jemný dotek jeho prstů, projel mu celým tělem zvláštní pocit. Připadalo mu, jako by v jeho břiše poletovali pekelní motýlci. Ještě nikdy předtím necítil nic takového. Viděl, jak z kapitánových úst vychází slova, ale nevnímal je.
„Ryuuka Hosentsu?! Na něco jsem se vás ptal.“ Jeho proud myšlenek přeruší hlasitý rázný hlas.
„Eh… o-omlouvám se Satoshi t-taichou, nevnímal jsem vás.“ Vydal ze sebe zmatený shinigami.
„Ptal jsem se, jak vám maska sedí na obličeji.“ Zopakoval kapitán svou otázku ještě jednou a tázavě pohlédl na svůj další výtvor.
„Skvěle… sedí skvěle. Ta maska je… skvělá.“ Pochválil vědci jeho dílo a musel odvrátit pohled. Nedokázal se již déle dívat do jeho očí.
„Dobrá. Teď odpojím přístroje a vyzkoušíme, zda funguje a pokud ano, můžete odejít.“ Oznámil a zmáčknutím jediného tlačítka odpojil muže od přístrojů.


Všude byla tma. Celý prostor osvětloval jediný paprsek světla, pod nímž leželo polonahé tělo. Obraz se najednou začal přibližovat. Postava byla z od pasu nahoru odhalená. Ryuuka ihned poznal kapitána dvanácté divize. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval, když spolu byli naposled. Obraz se přiblížil ještě blíže. Viděl, jak se něčí zjizvená ruka natáhla ke kapitánově obličeji. Jeho oči byli zavřené. Spal. A vypadal při tom tak nevinně a sladce. Ruka se opatrně dotkla jeho tváře a jemně pohladila jeho hebkou kůži. Pak začala směřovat dolů po dlouhém krku. Přejela po jeho oholené hrudi a pomalým pohybem, jako by si vychutnávala každý kousek jeho těla, pokračovala dále po břiše. A mířila ještě níže.
Ryuuka si najednou uvědomil, že ta ruka patří jemu.


Znovu se probudil a rychle dýchal. Čelo měl orosené potem. Tento sen se mu opakoval již třetí noc. Nemohl se ho zbavit. Nemyslel na nic jiného. Nedokázal z hlavy dostat obraz Satoshiho tváře. Jeho myšlenky a sny ho neskutečně trápily a děsily. Nevěděl, co se to s ním děje. Hlavu měl zabořenou do polštáře. Začal se dusit. Otočil své tělo na bok a pohlédl ven z okna. Na tmavomodrém nebi svítil měsíc. Tolik mu připomínal jas v Satoshiho očich.
„Musím ho znovu vidět.“ Probleskla hlavou Ryuukovi prapodivná myšlenka. Další den ho půjde navštívit. Ale musí si vymyslet nějaký důvod své návštěvy než je jeho touha. Musí to dobře naplánovat. Nesmí to vypadat, že tam jde kvůli němu.
Ryuuka tu noc již nezamhouřil oči. Tiše ležel ve své posteli a přemýšlel o svém plánu ještě dlouho poté, co sluneční paprsky osvětlily jeho pokoj.


V prázdných chodbách dvanácté divize se již nějakou dobu ozývaly tiché kroky. Ačkoliv si to černovlasý zástupce desáté divize nechtěl přiznat, zabloudil. Už chtěl začít hledat cestu ven z tohoto bludiště, když se najednou objevil před kanceláří kapitána dvanácté divize. Jako by mu osud konečně dopřál štěstí a nechtěl ho nechat odejít.
Zastavil se přímo před dveřmi a natáhl k nim ruku, aby zaklepal. Jeho ruka se však roztřepala a padla zpátky k jeho bokům. Veškerá odvaha, kterou ráno posbíral k tomu, aby se sem vydal, se během jediné vytratila. Rozhodl se, že sem přijde zítra. Pak však zaslechl z kanceláře šramot a kroky. Věděl, že teď už není cesta zpátky. I kdyby se dal ihned na útěk, kapitán by ho spatřil. Jeho srdce se hlasitě rozbušilo a uvnitř své hlavy začal zmatkovat. Dveře se otevřely.
„Sakuro?!“ Vyhrkl ze sebe rychle černovlas. „C-co tady děláš?“ Pohlédl přes její rameno do kapitánovy kanceláře a pak zase zpátky na dívku. Kancelář ani jako kancelář nevypadala. Byla plná přístrojů. Všude se válely krabice a složky plné papírů.
„Hledáš kapitána, že?“ Optala se rudovláska s úsměvem a zavřela dveře od kanceláře. „Tady ho nenajdeš, kapitán svou kancelář příliš nevyužívá, většinu času tráví ve výzkumném centru.“ Vysvětlila, aniž by čekala na jeho odpověď a pak se pomalým krokem vydala chodbou, kterou sem shinigami přišel.
„Pojď se mnou, zavedu tě za ním.“
Ryuuka nebyl schopný jediného slova a tak se jen tiše rozešel za dívkou. „Výzkumné centrum. Proč mě to nenapadlo hned?“


Ačkoliv Ryuu svůj krok stále zpomaloval, brzy se oba dva se objevili ve výzkumném centru a zamířili do laboratoří, kde vědec pracoval.
„Kapitáne, máte návštěvu.“ Oznámila Satoshimu Sakura a odešla dělat svou práci.
Muži osaměli.
Satoshi stál u přístroje zády k východu a dál se věnoval své práci. Ryuuka zůstal u dveří a tiše pozoroval pracujícího kapitána. Jeho srdce tlouklo tak moc, až se bál, že mu vyskočí ven. Hlava se mu začala točit a kolena se mu podlamovala. Věděl, že pokud se brzy něčeho nechytne, skácí se k zemi. Pomalými a nejistými kroky se vydal kupředu, aby se o něj mohl opřít a aby mohl znovu pohlédnout do očí osoby, o které se mu posledních pár dní zdálo. Kapitán se konečně otočil a Ryuuka se těšil, až mu padne do náruče.
To, co spatřil, ho posadilo na zadek. Ještě nikdy neviděl nic tak šíleného a ještě nikdy se necítil tak vyděšeně. Neviděl před sebou tu krásnou hebkou tvář s očima zářícíma měsíčním svitem. Už neviděl to nádherné přitažlivé tělo. Osoba, která na něj hleděla ďábelskýma očima, byl někdo úplně jiný. Ve tváři měl šílený výraz nahánějící strach, jeho hlasitý smích naháněl černovlasi hrůzu a jeho tělo se divně pohybovalo směrem k němu. Vycházela z něj divná slova. Ryuuka je neposlouchal, rukama si zacpával uši a krčil se na zemi. Když už byl kapitán u něj a natahoval k němu jeho pařáty, shinigami rychle vyskočil na nohy a rozběhl se pryč. Utíkal, dokud nenašel cestu ven.

Několik dní ležel Ryuuka ve své posteli a převaloval se ze strany na stranu. Již dlouho nevylezl ze svého pokoje. Nepřijímal žádné návštěvy. Jídlo a pití, které mu nosili ostatní členové divize, odnášeli z pokoje nedotčené. Ostatní jeho špatný stav přisuzovali nedávné události, takže ho nezasypávali žádnými povinnostmi. Shinigami si však moc dobře uvědomoval, že se musí dát brzy do pořádku. Musí se vrátit do své funkce. Navíc by k němu mohli zavolat doktora nebo ho v tom horším případě dovezou přímo za Satoshim. To však bylo to poslední, po čem teď toužil.
Jenže jak se má teď dát dohromady? Jak má vyléčit své zlomené srdce? Nemůže se nikomu svěřit, vždyť by se mu vysmáli. Bude se s tím muset poprat sám. Bude se muset smířit s tím, že ten mladík, kterého viděl, nebyl skutečný. Že to byl jen blud. Možná za to mohli Satoshiho léky. Možná právě ony vyvolaly jeho stav. Jenže ať se snažil, jak se snažil, nedokázal ho dostat ze své hlavy. Nedokázal si přiznat, že neexistoval a nedokázal ho ani pohřbít. Bude stále žít v jeho srdci… navěky.

Leželi spolu ruku v ruce pod blankytně modrou oblohou na louce plné voňavých květin. Motýlci poletovali z květu na květ a ptáčci sedící v korunách rozkvétajících stromů hlasitě zpívali. Satoshi se najednou zvedl a jedním loktem se opřel o trávu. Pohlédl do Ryuukových červených očí. Opatrně odhrnul vlasy z jeho čela, pohladil ho po tváři a dlouze ho políbil na rty. Ryuuka natáhl ruku k jeho hlavě a zajel mu do vlasů, druhou rukou mu při tom začal nemotorně sundávat haori a svršek shihakusho. Na chvíli se od sebe odtrhli a jejich pohledy se střetli. Na jejich tváři se objevil spokojený úsměv.