Až přijde čas

„Funguj!“ zakřičel muž těsně předtím, než s ním menší exploze hodilo o stěnu. Zařízení připomínající futuristické pero mu vypadlo z pravé ruky a skončilo někde pod velkou konzolí se spoustou tlačítek a páček, která se nacházela uprostřed velmi podivného interiéru.
„Auau,“ zasténal černovlasý muž, opírajíc se o svou pravou ruku.
„Zpropadení Moršiové!“ zvolal bojovně a vyskočil na nohy. Před chvílí se ale udeřil do hlavy a nutno podotknout, že to byla pořádná rána. Zamotal se, nohy se mu zapletly do sebe, a kdyby se celé okolí nezačalo naklánět, nejspíš by i spadl. Včas se ale stihl zachytit jedné z páček.
„Ou, červená. Červená ne dobrá,“ řekl vyděšeně. Za chvíli na to se začaly ozývat hlasité zvuky. Země se třásla a černovlasému muži v dlouhém zeleném kabátu tentokrát nepomohla ani páčka. Vyletěl totiž do vzduchu a znovu se udeřil do hlavy. Tentokrát o strop, u kterého nějakou dobu zůstal přilepený. Ať byl v čemkoliv, musel padat.
„AAAAAAAAAAAAAA!!!!“ křičel s vykulenýma očima. Tohle ale přece nebyla chvíle na to, aby zmatkoval a bál se tvrdého dopadu. Proč? Musel mu zabránit! To přece dělal! Bránil tomu, aby se děly špatné věci.
„Kdepak jsi?“ zeptal se celkem klidně. Ačkoliv v jeho očích šel stále vidět strach. No co? Bál se výšek!
A konečně jej spatřil! „HA! Támhle jsi ty jeden protivný šroubováku!“ Měl obrovskou radost. Dokonce tak velkou, že si sám zatleskal, a kdyby mu nehrozilo smrtelné nebezpečí, pravděpodobně by si i zazpíval nějakou tu pěknou písničku.
„Hmmm! Jak se k tobě mám dostat?!“ vykřikl hystericky, když mu došlo, že to vlastně až tak lehké nebude. Zkusil natáhnout obě ruce a dosáhnout na kus odchlípnutého kovu. Třeba by se potom mohl přitáhnout blíž ke konzoli, která byla propojená se stropem a po ní slézt až dolů.
Ano! Dosáhl! Začal tedy realizovat svůj geniální plán. Nohama se odrazil a dostal se až tam, kam potřeboval. Pevně se zachytil toho prvního, co ještě pevně drželo na místě a vší silou se snažil jít přímo proti obrovské síle, která ho chtěla přitisklého u stropu.  
Všechno se zdálo jít podle plánu, takže už nebyly pochyby o tom, že se muž dokáže dostat ke svému šroubováku. V tom se ale ozvala hlasitá rána a celý interiér se zmáčkl jako by do něj spadl slon v letadle, které je na palubě vesmírné lodi, která parkuje na jiné planetě. Kus něčeho ostrého proletěl kolem muže, tedy, kolem jeho hlavy. Nemůžu použít výraz – kolem muže vzhledem k tomu, že mu to od loktu useklo ruku. Způsobilo to taky to, že se pustil, vyletěl zpátky ke stropu, tam se celý rozlámal a pak konečně dopadl na zem. No, a protože dýchal, můžeme říct, že měl opravdu velké štěstí.
Několikrát zamrkal a vykašlal nějakou tu krev. Pokusil se zvednout, ale brzy mu došlo, že to hned jen tak nebude. V obličeji se mu objevil smířený výraz.
„Škoda, že jsem se nestihl zastavit na Galionu 8 pro jeden z těch jejich vyhlášených koláčů,“ zašeptal smutně a zavřel oči.
Z konzole uprostřed místnosti se zajiskřilo a všechna světla, která doposud svítila, zhasla. K ruce, která zraněnému muži ještě zůstala, se dokutálel jeho šroubovák.
„Eh, myslím,“ začal, ale sám se přerušil bolestivým zakašláním. „Myslím, že jsem si zničil kabát.“
Kolem jeho obličeje se začala tvořit žlutá záře, stejně tak kolem jeho končetin. Fascinovaně tento jev sledoval a začal se usmívat.
„Těmato očima jsem to ještě neviděl. Pěkné.“ Celé jeho tělo bylo obklopeno stejnou září. Vypadalo to jako nějaká zhmotněná energie, která tryskala ze středu jeho těla.
Zavřel svoje krásné modré oči, které by nejspíš dokázaly oblbnout spoustu žen. Tedy, za předpokladu, že by neumíral uprostřed podivné věci.
„AAAAAAAAA!!!“ ozval se výkřik a muž znovu otevřel oči. Nebyly ale modré, byly totiž žluté! Záře zmizela a – „Ach! ACH!!! AHAA!!!“ zvolal a začal se rozhlížet kolem sebe. První věc, kterou udělal, byla ta, že si zkontroloval svoje tělo. „Nohy? Jo! Paráda, nohy jsou super! Ruce? Pravá, levá, fajn.“
Oběma rukama se opřel (ano, oběma) do země a vyskočil. Po výskoku ale šlápl na vlastní kabát a znovu se zřítil na zem.
„Menší?! Proč jsem menší?!“ zakřičel zoufale a sundal si kabát, aby se o něj už nezabil. Stejně měl pocit, že by bylo lepší, kdyby trošku změnil vzhled.
„Co jsem to chtěl?“ zeptal se a poškrábal se na bradě. Všechno kolem něj bylo totálně zdevastováno. Navíc tam byla hrozná tma, protože nesvítila ani jedna žárovka. Dokud seděl, natáhl se pro šroubovák, podíval se na něj, zakroutil hlavou a namířil na rozbitou konzoli. Pak zmáčkl maličké tlačítko na tom svém malém zařízení, to začalo modře svítit a vydávat zvláštní šimravý zvuk.
„No ták! Nehraj si se mnou!“ Světla najednou opět naskočila a všechna energie se vrátila přesně tam, kde měla být. Tedy, alespoň tam, kde to šlo. Ačkoliv bylo zařízení uprostřed místnosti úplně zničené, nějaká tlačítka se rozsvítila, pár páček zůstalo vcelku a dokonce tam byl i jeden neporušený display.
Muž zastrčil šroubovák do kapsy svých roztrhaných kalhot a přiběhl k jedné z páček. „Startujem!“ Pevně ji chytil a zatáhl za ní, až jí urval. „Ehm,“ vydal ze sebe překvapeně, pak pokrčil rameny a páčku hodil za sebe. Zdálo se ale, že se stalo přesně to, co chtěl. Snad. Země se zatřásla, až to s chudákem znovu málem hodilo k zemi. Tentokrát byl ale připravený a už se pevně držel.
„IKUZE!“ zakřičel šťastně.
 
Země
Japonsko, Osaka
1983, středa 14:38
 
„Kitsune! Přines mi prosím prádlo, už by mělo být suché.“
„Ano, mami! Hned!“
Ozvalo se zabouchnutí dveří a následoval lehký dupot. Na dřevěných schodech se nejprve objevil stín, poté konečně postava. Mladá hnědovlasá dívka seběhla a vyrazila přímo do zahrady. Rodina Hoshi měla skutečně obrovskou zahradu. Pěstovali si na ní snad všechno. Navíc, pan Hoshi byl velkým milovníkem psů, takže si přál, aby měli co největší možnost pohybu.
„Ahoj, Artemis!“ Pozdravila Kitsune svojí nejlepší vlčí kamarádku. Artemis byla jediným vlkem, kterého rodina měla. Nebyla to ale žádná zdivočelá vražednice, která by každému skočila po krku a zakousla ho. Samozřejmě byla dost bojovná a především ochranářská, měla to v genech, ale to bylo jen dobře! Ostatní pejsci byli spíš líní, takže když se něco stalo, Artemis vždycky zastupovala roli strážce. Nejednou zachránila zahradu před zloději.  
Na svoji milovanou paničku jen hrdě štěkla a následovala jí až k čistému prádlu, které měla její matka pověšené na sušácích.
Kistune si při práci ráda zpívala, vždycky jí to všechno rychleji uteklo a navíc to dělala velmi ráda. Přála si zpívat ve sboru, ale moc se styděla na to, aby se k tomu odhodlala.  Artemis si lehla opodál s vypláznutým jazykem.  
Dneska byl krásný den. Sluníčko svítilo a příjemně hřálo. Na ulici za plotem si hrály nějaké děti, smály se a trochu na sebe pokřikovaly.
Na balkónku jednoho domku v sousedství seděla stará paní Ookiová a něco háčkovala.
 
Zpěv mladé dívky byl však přerušen velmi hlasitými zvuky, které nepřipomínaly nic, co jakživa slyšela. Začala se rozhlížet, aby našla zdroj těch podivných skřípavých zvuků. Artemis začala štěkat a vrčet. Kitsune se na ní podívala a úplně se zděsila. Na místě, kde její vlčice stála, se začala zjevovat nějaká podivná modrá budka, která byla kompletně zdevastovaná.
Artemis pořád štěkala a nakonec hlasitě zakňučela. Kitsune vykulila oči, upustila usušené prádlo a rozběhla se k budce.
„Artemis!“ křičela. Třikrát oběhla budku, ale nikde svoji vlčici neviděla. Bylo snad možné, že je pod tou budkou?!
Kitsune byla zoufalá. Strašně se bála. Oběhla budku a začala bušit na dveře. Netrvalo to dlouho a otevřely se. Nebylo to příjemné, protože první věc, která vyšla ven, byla pára, nějaký odporný puch a ještě cosi, o čemž Kitsune vůbec nechtěla vědět, co to bylo. Udělala několik kroků dozadu a upřela svůj zrak na stín, který začal vycházet z té páry.
„Neztratil tady někdo psa?“ Ozval se celkem příjemný mužský hlas. Než se Kitsune vzpamatovala, už k ní běžela Artemis, skočila na ní a začala jí olizovat obličej. Tak moc si dívka oddychla.
„Promiňte, že vás ruším, slečno, kde to jsem?“ zeptal se znovu ten muž. Konečně na něj viděla. Měl delší bílé vlasy a žluté oči. Kde se tady vzal? Kde se tady vzala ta budka? Ať o tom přemýšlela jakkoliv, nechápala to. Několikrát nejistě zamrkala a nakonec přišla blíž k tomu pánovi.
„Co je to?“ ukázala na zničenou budku.
„Co je co?“ zeptal se muž a otočil se. „Mám něco na vlasech?!“ zakřičel a začal kolem Kitsune pobíhat, jako by na něj někdo mířil zbraní.
„Ta budka!“ vysvětlila trochu podrážděně. Trochu víc.
Muž se zasekl na místě, zastrčil si malíček do ucha a podíval se na budku. „Budka,“ zamumlal tiše.
„JO! BUDKA! HAHA!“ vyskočil, rozhodil rukama a rozběhl se k modré budce. Vlezl dovnitř a zabouchl za sebou dveře.
Kitsune stála na místě, Artemis seděla vedle ní a obě tupě hleděly na modrou věc před nimi. Dívka si o muži myslela spoustu věcí a to ho ani neznala. Povětšinou to nebyly zrovna pozitivní myšlenky.
Dveře se znovu otevřely a muž zase vyběhl ven. „TARDIS! Je to TARDIS!“ křičel šťastně, přiběhl ke Kitsune, chytil jí za hlavu a políbil jí na čelo. Dívka zrudla a odstrčila ho pryč.
„Co to děláte?! Nemůžete jen tak líbat dívku!“
„Ne? Aha! Pardon! HAHA!“ zvolal a jednou tleskl. Kitsune na hlavě vyskočila žilka. Chtěla ho zabít. Artemis natočila hlavu do strany a štěkla.
Chlap se okamžitě zastavil, ve tváři se mu objevil dotčený výraz, ukázal prstem na vlčici a dost srozumitelně řekl – „Neříkej, že jsem hlupák! Na to se ještě moc dobře neznáme,“ složil ruce na prsou a povýšeně zvedl bradu. Artemis ze sebe vydala takový ten kňukavo-vrčivý zvuk a lehla si.
„Jak že mě nechceš znát! Nemám rád předsudky!“ ohradil se muž a uraženě se otočil zády ke dvojici.
„Pane,“ oslovila bělovlase Kitsune. Otočil se a ve tváři měl dost zvědavý výraz. „Mluvíte tu s vlkem. Nemám vám zavolat doktora?“ zeptala se.
Bělovlas se jen zasmál. „To nebude nutné.“
Kitsune se nadechla, zakroutila hlavou a stejně jako on složila ruce na prsou. Ten chlap to neměl v hlavě v pořádku. Něco jí ale zaujalo. Ta objevující se budka. Co to asi bylo? On to nejspíš nehodlal vysvětlit. Třeba by to mohla zjistit sama!
Kitsune měla už odmalička vrozenou jednu schopnost, které nikdy nedokázala odolat. Byla to zvědavost. Často jí přivedla do problémů. Tohle ale přece nemohl být jeden z těch případů, ne?
Bělovlas na ní zvědavě koukal. Kitsune totiž udělala dva nenápadné kroky do boku, a pak se rozběhla k budce. Dveře byly pořád otevřené, takže jí nic nebránilo v tom, aby vešla.
Muž zůstal stát vedle Artemis a jen hleděl na to, jak Kitsune s křikem vyběhla ven.
„CO TO MÁ ZNAMENAT?!“ křičela přes celou zahradu.
„Co má co znamenat?“ zeptal se.
„Ta budka je vevnitř větší!“ řekla rozrušeně.
„Není to budka,“ zamumlal trošku dotčeně muž v potrhaném oblečení. „Je to TARDIS!“
„Co je TARDIS?!“ Kitsune se dost třásl hlas, bála se, taky byla trošku vzrušená (v tom zvědavém smyslu) a prostě to potřebovala vědět.
„Všechno pěkně popořádku, slečno.“ Odpověď, které se jí nedostalo, se Kitsune nelíbila. Vyplázla na chlapa jazyk a uraženě vzdychla.
„Kde to jsem?“ zeptal se rozhlížející se muž.
„Japonsko,“ odpověděla.
„Ach! Japonsko! Země! Mám rád Zemi, mojí oblíbenci! To je dobře, moc dobře.“
Teď si o něm Kitsune myslela, že je ještě větší podivín, než před chvílí.
„Co je TARDIS?!“ zeptala se netrpělivě.
Po maličké chviličce váhání se neznámý návštěvník konečně odhodlal k vysvětlení. Usmál se od ucha k uchu a mával rukama do všech světových stran.
„TARDIS je můj miláček! Je to ta nejlepší a nejúžasnější vesmírná loď v celém vesmíru!“ jeho nadšení bylo … Obrovské.
„Blbost.“ Nic víc Kitsune neřekla. Nemělo to smysl. Pokud si tenhle blázen myslel, že je ta modrá budka vesmírná loď, nebylo mu pomoci. To, že je to vevnitř větší, byla určitě nějaká optická iluze na zmatení mladých dívek, které by tak padly do jeho pasti a byly by uneseny.
„Umí cestovat časem,“ dodal ještě bělovlas jako by se nic nedělo.
„Už jsem blbost jednou řekla. Nechci se opakovat,“ řekla Kitsune nevrle. Proč si byl ale tak strašně jistý sám sebou.
„Dokážu to,“ řekl sebevědomě a pokynul Kitsune rukou ke dveřím. Dívka samozřejmě nešla, protože měla svojí teorii o znásilňování, vraždění a obchodu s lidskými orgány. Prostě zůstala stát na místě a se složenýma rukama na prsou na toho šílence koukala.
 
„Kitsune!“ ozvalo se z verandy, kde stála dívčina matka. „Neřekla jsi mi, že ti přijde návštěva! Kdopak to je?“ zeptala se.
„Dobrý den!“ zamával jí bělovlasý muž. Kitsune naštvaně zavřela oči a zakroutila hlavou.
„Nikdo mami, nikdo. Pán je na odchodu.“
To už ale paní Hoshi přiběhla k mladému pánovi a začala si ho prohlížet. Kitsune nechápala, jak její matka může přehlížet tu modrou policejní budku, která stojí na jejich zahradě, ale to už asi byla prostě ona. Pak jí došlo, že si nejspíš myslí, že ten bělovlasý pitomec je její přítel, kterého si vymyslela, aby jí matka dala pokoj s tím, že si má někoho najít, jinak to udělají za ní.
„Nemáte hlad?“ zeptala se bělovlasého podivína. Ten se samozřejmě nebránil. Začal přikyvovat. No a to už ho maminka Kitsune zatáhla dovnitř, posadila ke stolu, vrazila mu do ruky hůlky a postavila před něj misku s jídlem, posadila se a upřeně si jej prohlížela.
Očividně ho to trochu rozhodilo, protože byl celý nějaký nejistý. Očima se díval všude, jen na matku mladé dívky, která se v jídelně konečně taky ukázala, ne. Jeho žlutá kukadla se nakonec zastavila právě u Kitsune. „Jak vypadám?“ zeptal se.
Kitsune zřejmě nechápala, proč se jí na to ptá, ale tak co už.
„Až na ty bílé vlasy celkem normálně, proč?“
„Bílé?! Cože?“ chytil se za pramen vlasů a strčil si jej před oko. „Ach ne,“ položil si hlavu do dlaní a další slova, která jen potichu šeptal, nebyla moc dobře slyšet. Tedy kromě – proč a zrzek.  
Paní Hoshi se docela vylekala, když začal mluvit úplně z cesty. Skoro jako by nevěděl, jak vypadá. Podívala se na Kitsune, která jí vrátila pohled, ze kterého se jasně dalo vyčíst – já ti to říkala.
„A copak děláte, pane?“ zeptala se matka.
„Já? Hmm, jsem pán času!“ odpověděl celkem rychle. Konečně se pustil do jídla. Bylo to překvapivě dobré. „Je to dobré, copak to je?“ zeptal se. „Ještě nedávno jsem neměl rád asijskou kuchyni. Ale to jsem byl takový vybíravý bručoun, no, kde jsme to byli? Jo, copak to je?“
„Rýže,“ odpověděla matka Kitsune.
„Ach, rýže, výborně,“ řekl muž trošku zaskočeně, posunul si misku blíž k sobě, aby mu jí nikdo nevzal a dost ochranářsky a opatrně si každé zrnko strkal do pusy. Aby mu to náhodou někdo nesnědl.
„Takže vy opravujete hodinky?“ položila paní Hoshi další otázku.
„Ne-e, spíš,“ podíval se na Kitsune, která se tvářila dost pobaveně. Bylo jasné, že ať řekne cokoliv, bude si o něm myslet, že je to trotl. Když mu to došlo, trošku zesmutněl a nakonec přikývl. „Ano, opravuji hodinky.“
Kitsune si jeho podrážděného pohledu všimla a její úsměv se vytratil. Chvíli se na sebe dívali, potom oba uhnuli pohledem.
Najednou bělovlasovi zaskočilo, začal se dusit a nakonec z úst vydechl podivnou žlutou vlnku energie. Kitsune vykulila oči. Její matka to naštěstí neviděla, protože už okamžitě vyskočila za židle, pevně chlapa objala a začala jej mačkat tak, aby mohl vyplivnout to, co mu zaskočilo.
„P-prosím ne!“ zakřičel a zhluboka se nadechl. Paní Hoshi měla radost z toho, že ho dokázala zachránit. Samolibě se usmívala a posadila se zpátky na své místo.
„Nesmíte tu rýži tolik hltat!“ pokárala ho.
On jen přikyvoval a poděkoval. Uslyšel zadupání a podíval se směrem, ze kterého to vycházelo. Kitsune utekla pryč.
 
Kitsune se vracela z nákupu. Byla pro nějaké koření, které po ní matka chtěla. Rozhodla se, že to vezme přes zahradu a ujistí se, že už je ten podivný chlápek pryč. Přála si to.
Opatrně otevřela dveře do zahrady a vešla. Bohužel pro ni, budka stále setrvávala na jejich pozemku. Zakroutila hlavou a prošla kolem ní. Ještě se na ní ale podívala. Zjistila, že celá ta věc je opravená. Předtím byla zmačkaná, poškrábaná a nevypadala moc dobře, ale teď? Přišla trochu blíž, aby si ověřila, jestli jí nehrabe.
„TARDIS se časem sama opraví, když je porušená. Jak jsem říkal, nic na ní nemá,“ ozval se hlas bělovlasého muže. Kitsune se otočila a uviděla ho, jak s rukama v kapsách míří k ní.
„To ale přece není možné! Nic takového neexistuje!“ řekla. Hluboko uvnitř ale cítila, že tomu, co řekla, sama nevěří. Bylo to ale šílené. Vesmírná loď, která umí cestovat časem?
„Kdo jste?“ zeptala se Kitsune.
Muž se zazubil a došel až k budce. „Už jsem to řekl, jsem pán času.“ Ano, řekl to. Ale bylo to celé nějaké divné. Chtěla ale, aby jí to dokázal. Musel jí to dokázat. Jinak nebude spát!
„Chci to vidět,“ řekla nakonec odhodlaně.
Bělovlas se spokojeně usmál. „Oukej,“ řekl jen, luskl prsty a dveře do budky se otevřely. Kitsune ale váhala. Nějakou dobu ještě stála na místě a jenom se dívala dovnitř. Celá ta myšlenka cestování časem a vesmírem se jí moc nelíbila. Pokud to ale byla pravda a tahle mašina dokázala cestovat časem, mohl by jí klidně vrátit přesně v tento moment. Nebyla to hloupá dívka! Navíc, nebyla to žádná slečinka, která by se nechala znásilnit nějakým bělovlasým úchylem. V pravé botě nosila kapesní nožík, který mu kdykoliv mohla píchnout do oka.
„Můžu vám věřit?“ zeptala se nakonec Kitsune.
Bělovlasý muž znovu zastrčil ruce do kapes a trochu se uklonil. Nevypadal jako někdo zlý. Naopak, choval se velmi mile a zdvořile. Tedy, když se vynechá ta šílená část. Bylo to ale celkem roztomilé.
Jeho oči byly upřímné a zvláštním způsobem působily dost staře.
„Můžeš,“ odpověděl jenom. Kitsune to ale pořád nestačilo. Tedy, její tělo se pohybovalo dopředu, ale v hlavě měla stále nějaký ten blok.
Bělovlas se otočil zády a vstoupil dovnitř. Natáhl za sebe ruku a podal jí Kitsune. Ta já nakonec taky natáhla a pevně sevřela jeho dlaň.
„Proč bych měla?“ zeptala se.