Kapitola šestnáctá - Dvě strany mince

Spoiler:

 

 
 
„Kapitáne! Kiryu!“ vykřikla žena s dlouhými hnědými vlasy, zvedla se ze země a rozběhla se ke svému bývalému kapitánovi, který nehybně ležel nedaleko ní. Její černé shihakusho bylo celé potrhané od posledního útoku, jehož terčem se společně s Kiryem stala. Přes trhance v oblečení byly vidět části jejího těla. A nebyl to hezký pohled. Ne proto, že by Kitsune byla ošklivá, to ne. Naopak, byla to krásná žena v nejlepších letech. Její tělo mělo správné tvary, bylo do jisté míry vypracované a pevné.
Bohužel byla těžce zraněná a hodně krvácela. V půlce cesty ke Kiryovi upadla a začala vykašlávat krev.
Nad její hlavou probíhal drsný souboj Kokumara Yosukeho a Ramerouge Satoshiho. I přes to, že za poslední roky opravdu zesílila a byla schopná odolat i duševnímu tlaku samotné (bývalé) kapitánky první divize, tohle bylo něco. Na chvíli se zadívala nad sebe, aby zjistila, jaký je průběh duelu.
Zdálo se, že Satoshi má navrch, protože na rozdíl od svého oponenta nezískal ani jedno zranění. Za to Kokumaru jich už měl celou řadu. Kitsune si oddechla, aspoň na chvíli měla pocit, že se všechno obrací k lepšímu.
Zatnula svaly v těle a znovu se pokusila postavit na nohy. Když se klikem vytahovala nahoru, uviděla, jak jí z čela skápla kapka potu a spadla do písku. Se zraněními, která utržila, se všechno zdálo jako obtížný úkol. A k tomu všemu ještě ten tlak, který jí drtil.  
Podařilo se. Stála pevně na nohou. Musela se ke svému kapitánovi dostat, hned. Mohl by mít ještě vážnější zranění, než ona. Navíc, nemohli tu zůstávat. Potřebovali si odpočinout a trochu se zotavit před tím, než pomůžou Satoshimu. Znovu se nakoukla na průběh boje. Nic se nezměnilo. Bývalý kapitán dvanácté divize měl v obličeji naprosto klidný výraz.
Kitsune se s bolestným výkřikem rozběhla ke kráteru, ve kterém ležel její dlouholetý parťák. Nebylo to moc daleko, ale každý její krok jí způsoboval hroznou bolest.
A konečně, dostala se tam, kam chtěla. Na okraji díry však zakopla a spadla dolů. Při dopadu se udeřila do hlavy. Naštěstí ale zůstala při vědomí. Znovu zakřičela a chytila se za břicho. Tak pevně, že si z nějakého, možná i více, zranění vytlačilo krev. Ta její ruce polila a zbarvila do ruda. Hnědovláska vzlykla a z očí jí vyhrkly slzy. Zaťala zuby, jednou rukou pustila svoje zranění – tou druhou se pořád držela. A začala se jako slimáček táhnout ke Kiryovi.
„Kiryu,“ oslovila ho zoufalým hlasem. Teď nepotřeboval pomoc jenom on, ale i ona sama. Doufala, že její kolega není tolik zraněný, protože se odtud museli dostat k medikovi. Kiryu by je oba dokázal odnést rychle.
Její zranění jí na chviličku paralyzovalo. K tomu všemu dostala křeč do ruky, o kterou se zapírala.
Znovu bezvládně dopadla k zemi. Kolem jejího těla se zvedl obláček prachu. Už tak se jí dost blbě dýchalo, a teď ještě tohle. Začala se dusit a po několika vteřinách vychrchlala krev.
„Čím? Čím jsme si to zasloužili?“ zeptala se sama sebe a nepřítomně se dívala před sebe. Cítila, jak jí po tváři stéká pramínek krve, a jak se na ní hned lepí písek.
Křeč konečně ustála. Úplně se pustila svých ran na břiše a oběma rukama se pořádně opřela do země, aby mohla vstát. Nešlo to. Neměla sílu. Tak aspoň po kolenou, to musí zvládnout. Jako kočka vyrazila kupředu, jen pomaleji. Přes její černou róbu prokapávaly kapky krve a dopadaly do písku.
„Prosím, prosím,“ zamumlala a konečně se dotkla těla svého bývalého nadřízeného. On by však v bezvědomí. Kitune sebou práskla na zem vedle něj a rukou mu zkusila nahmatat ten nad pravým zápěstím. Nevěřila tomu, že by dokázala ruku natáhnout až ke krku.
Naštěstí ucítila puls, což znamenalo, že žil. Oddechla si a zatnula zuby, protože to bolelo.
Nad těly ležící dvojice probíhal duel, který mohl rozhodnout o budoucnosti všeho, ale oni se ani nehnuli. Vypadali tak nevinně. Kitsune brečela a držela Kirya za ruku. Vypadalo to jako by spal. Ach, spánek. To byl luxus, který už dlouho nikdo z nich nezažil. Tedy, alespoň ne ten opravdový, relaxující, který osvěží nejen vaše tělo, ale i duši.
„Umřu?“ položila si otázku.  Ještě se jí na druhou (třetí?) stranu nechtělo. Jejím přáním bylo obnovení Seireitei; rovnováhy a celkově záchrana nevinných životů, které ještě mohlo čekat nepředstavitelné peklo.
Přála si vybudovat všechno od základů. To co bylo zničeno a vzato navždy, by znovu získalo nádech života. Zhluboka se nadechla, zavřela pusu a usmála se. Byl to jen sen, který se nikdy nevyplní?
Začala hystericky brečet. Pokrčila nohy a pevněji sevřela Kiryovu ruku. Jediné, co jí alespoň trochu uklidňovalo, bylo to, že nemusí umřít sama, ale může být s někým, koho má skutečně ráda.
Ne, miluje. Tolik let si to nechtěla přiznat. Vždycky ke svému kapitánovi vzhlížela, podporovala ho a kdykoliv se ohlédl, stála za ním. Byla pro něj pilířem ve všech těžkých chvílích, které je oba dva potkali. Ano, Kiryu byl občas trochu nesnesitelný, ale byla to část, která k němu prostě patřila a Kitsune ho dokázala mít ráda i s ní. I když už skoro neměla sílu, přisunula se k němu blíž.
 
 
„Hej, Kitsune!“ ozval se hlas nově zvoleného kapitána druhé divize. Co tu proboha dělal?! Kitsune začala hledat nějaké oblečení. Nemohl jí přece vidět takhle!
Artemis ležela pod oknem, a když její panička/parťačka začala šíleně pobíhat okolo ve spodním prádle, jen zvedla hlavu a natočila jí do strany.
Kitsune se rozběhla a skočila šipku na postel, kde měla položené shihakusho. Dost nemotorně se do něj začala nasoukat, ale všechno bylo proti ní. Když zjistila, že strčila hlavu do rukávu, hlasitě si odfrkla a celé to ze sebe znovu strhla. „Tak jo, znova!“ řekla a urovnala si oděv tak, aby si jej mohla krásně obléct.
„Ehm,“ ozvalo se ode dveří, ke kterým byla otočená zády. Nastala chvíle ticha. Kitsune byla celá rudá v obličeji a její výraz byl megavražedný. Pravé oko jí těkalo a nad levým jí vyskočila žilka. Pomalu se začala otáčet, až konečně uviděla svého kapitána, který pořád nemohl odlepit svůj zrak od jejího pozadí.
Jediný zvuk, který přerušil ticho, bylo ukňuknutí Artemis, která si položila packu na čumák.
„KIRYU! PITOMČEDEBILE!“ zakřičela snad přes celou budovu. Normálně se dost krotila, co se emocí týká, ale tohle se nedalo. Co si to vůbec dovoloval? Mohl být třeba kapitán zeměkoule, ale do dívčího pokoje by nikdy neměl vtrhnout jako by mu to tam patřilo!
Přehodila si shihakusho přes hlavu a kolem pasu si utáhla pásek. Z Kirya samozřejmě nespustila oči a dávala mu dost najevo, co si o něm momentálně myslí. Po tom, co mu z obličeje zmizel jeho nadšený výraz, se tam znovu usídlil jeho typický znechucený. Tentokrát se ale trochu červenal na tvářích, což Kitsune přišlo docela vtipné.
„Copak si přejete, K-A-P-I-T-Á-N-E?“ zeptala se provokativně. „Tohle se nedělá! Dej si na to příště pozor jo?“ Tou otázkou mu nedávala na výběr. Její výraz jasně říkal – udělej to ještě jednou a vykastruju tě, že to svět neviděl.
Kiryu si odfrkl a mávl rukou. „Jako bys mě snad zajímala, Kitsune,“ řekl a nenápadně začal pohledem uhýbat do strany, přičemž se drbal na nose. Kitsune se zašklebila. Cítila jistý pocit zadostiučinění.
„A co vlastně přivádí samotného kapitána druhé divize do mého skromného pokoje?“ zeptala se a překřížila si ruce na prsou. Určitě teď musel mít spoustu práce a nemohl se jen tak poflakovat po kasárnách. Obzvlášť po těch kapitánských úmrtích.
„Potřebuju zástupce. A nikdo jinej mě nenapadl, takže,“ řekl a začal něco hrabat v kapse. Kitsune na něj zvědavě hleděla a vyčkávala. Bylo jí ale jasné, co se snaží najít. Ano, přesně jak si myslela. Pásku s odznakem, který ještě před pár dny patřil shinigamimu stojícímu naproti jí.
Měl pravdu. Tím, že byl povýšen na kapitána, přišla druhá divize o zástupce. Byl na všechno sám, což v jeho případě mohlo být pravděpodobně smrtelné. Práce se štítil a všechno ho znechucovalo. Kitsune se vítězoslavně usmála. Byla ráda, že uznal její schopnosti tím, že jí nabídl takto důležitou pozici. Natáhla se pro odznak a Kiryu jí ho s hlasitým oddechnutím předal.
Co by asi dělal, kdyby ho odmítla? No, ptát se ho nechtěla, akorát by byl naštvaný. Chvíli tam na sebe jen tak civěli. Kitsune čekala, že dostane nějaký rozkaz, ale nic z kapitánových úst nevyšlo. Prostě se jen otočil a beze slova odešel.
„Klasika,“ řekla a poškrábala se na krku, potom si pečlivě prohlédla odznak, který teď patřil na její paži.
„Jdeme, Artemis,“ zavelela. Vlčice se zvedla a rozběhla se za Kitsune, která vyšla ze dveří.
 
 
„Ki-Kitsune?“ kapitánův hlas jí probudil k životu. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí, které právě otevíral. Kdyby jí to její tělo dovolilo, nejspíš by mu skočila kolem krku, tak moc byla ráda, že je konečně při vědomí. Kapitánovi to chvíli trvalo, než zjistil, co se kolem nich děje a v jakém jsou vlastně stavu.
„Kapit-áne, já,“ zakuckala se a vyplivla trochu krve. „Jsem moc, moc ráda, že, že jste v pořádku.“
Jiskra, kterou v ní před chvílí zapálil Kiryu, opět vyhasínala. Když kapitán zjistil, že ho drží za ruku, vykulil na ní oči, ale nepouštěl jí. Potěšilo jí to.
Kiryu se zamračil. „Přestaň mi vykat, já to tak nemyslel.“
„Já-já to taky,“ znovu zakašlala, tentokrát déle. „Taky jsem to tak nemyslela.“ Z pravého oka jí stekla slza a dopadla přímo do malé krvavé loužičky pod hlavou bývalé zástupkyně z druhé divize.
Zdálo se, že Kiryu není tolik zraněný. Měl jen pár odřenin. Pravděpodobně se chránil svým kapitánským reiatsu.
„Musím tě odnést k Daisukemu,“ řekl Kiryu odhodlaně a začal vstávat. Až teď pustil ruku ženy, která ho milovala. Ohnul se, aby jí mohl vzít do náruče. Když Kitsune zvedal, zakřičela bolestí. Musela to ale vydržet. Za chvíli bude všechno v pořádku. Určitě.
Bývalý kapitán začal vylézat z kráteru. Konečně se z té malé doliny dostali. Bohužel, nešel moc rychle. Proč? Kitsune si ho začala pečlivě prohlížet. Jeho hlava byla v pořádku, až na pár odřenin neměl žádné vážné zranění. Ruce to samo. Torso v pořádku. Když položila hlavu a koutkem oka jí bylo umožněno vidět Kiryovy nohy, všimla si, že pravá mu krvácí. Dokonce za sebou nechával trajektorii krve.
„Kiryu,“ oslovila ho starostlivě, ale na víc se nezmohla. Z jeho výrazu šlo poznat, že mu došlo, co se snažila říct. Pokusil se o uklidňující úsměv, ale moc mu to nešlo.
„V pořádku, neboj se. Jen nemůžu použít shunpo, takže prosím vydrž. Brzy tam budeme.“
Hnědovláska přikývla. Jeho hlas zněl tak příjemně. To v ní vytvářelo pocit bezpečí. Svou hlavu si opřela o jeho hruď a zavřela oči.  
Ozvala se hlasitá rána a Kiryu se zastavil. Kitsune si nemohla odpočinout ani na chviličku. Musela se taky podívat, co se stalo. Byl to obrovský výbuch, po kterém na nebi zůstal velký černý oblak.
„Co to sakra bylo?“ zeptal se Kiryu. To kdyby věděla. Ale rozhodně to bylo ze Satoshiho a Kokumarova souboje.
„Jdi, prosím,“ podařilo se Kitsune vykoktat. Kiryu poslechl a okamžitě se vydal na cestu.
Hnědovláska doufala v to, že jsou všichni v pořádku. Aby tam nedošli a nenašli jen hromadu mrtvol. Nějakou dobu byli oba v bezvědomí a to, že boj probíhal nad jejich hlavami, neznamená, že se Kokumaru nemohl vrátit dokončit, co předtím začal.
Nezbývalo jí ni jiného, než doufat v opak. Když skupinu opouštěli, doktor se zrovna chystal zachránit Aku před jistou smrtí. Snad se mu to podařilo.
Její doufání bylo přerušeno dalším návalem bolestivého kašle, který byl následován krví. Kiryu Kitsune položil na nohy, ale pořád jí podpíral, aby nespadla. Kitsune narovnání pomohlo, přestala se dusit a konečně se mohla zhluboka nadechnout. Oběma rukama se pevně držela černovlasého shinigamiho a dívala se mu do jeho různobarevných očí. On se díval do těch jejích.
Romantická chvíle byla bohužel přerušena další hlasitou ránou a následným pádem bývalého kapitána dvanácté divize, jehož tělo proletělo kolem nich a dopadlo k zemi. Dvojice Satoshiho sledovala. Byl celý od krve a nezvedal se.
„Omlouvám se za zdržení,“ ozval se hlas Kioshiho Hikaka, který ale momentálně nepatřil jemu. Výraz ve tváři hnědovlasé shinigami se změnil v zoufalý. Ušli takovou cestu. Teď ne! Teď přece nemůžou selhat!
Ozval se zvuk čepele projíždějící masem a na zem dopadlo několik stříkanců krve.
 
 
Dveře do místnosti se rozrazily. Rozzuřená Kitsune chytila Kirya pod krkem a hodila s ním na zem. Její bývalý kapitán se tvářil dost naštvaně, a po tom, co s ním rozbila jeho oblíbený stůl, ještě víc. Vyškrábal se na nohy a vytáhl si z ruky střep.
„Ty jedna krávo pitomá!“ zakřičel, což Kitsune vytočilo ještě víc. Rozběhla se a kopla Kirya do brady.
Vzduchem proletělo několik kapek krve a jeden zub. Černovlasý shinigami se okamžitě chytil za bradu a vydal ze sebe bolestný zvuk.
„Je to tvoje chyba, Kiryu! Mohl jí nás vzít obě, ale neudělal jsi to, protože jsi línej hajzl!“ křičela hysteriky a chtěla ho udeřit ještě jednou. Místo toho se ale rozbrečela, couvla a opřela se o zeď.
Kiryu si odplivl a otřel si pusu.
„Co to kurva meleš?! Kdybych mohl, tak jsem vzal i Artemis! Ale nešlo to! Prostě nešlo!“ oplatil jí to stejně hlasitým křikem.
„To ti tak určitě budu věřit! Jsi kapitán na nic, když nedokážeš ochránit svoje spojence!“
„Kapitán na nic?! Kdybych tě nevzal sebou, byla bys mrtvá, copak to nechápeš?! A co si vůbec dovoluješ?! Seireitei možná padlo, ale nemění to nic na tom, že jsem pořád tvůj kapitán! A budeš ke mně chovat respekt!“
„Haleluja, debile!“ Kitsune byla nepříčetná.
„Sotva se probudíš, hned tady se vším začneš třískat a vyhrožovat mi. Typická ženská!“
(Abychom si to ujasnili, můj milý čtenáři, když došlo ke zničení Seireitei, Kiryu zachránil Kitsune, jenže ještě předtím, byla těžce zraněna a upadla do kómatu. Než se probrala, uběhlo celých osm let.)
Kitsune už se nezmohla na další slova. Probodávala Kirya pohledem a brečela. Bylo to pro ni jako před pár minutami. V hlavě měla živý obraz toho, co se stalo. Silná záře, Artemis, Kiryu jí chytá za ruku, pak tma.
Nakonec se otočila na patě, prošla dveřmi a třískla s nimi tak, že to zatřáslo omítkou a na zem spadly dva obrazy, které Kiryovi viseli na zdi.
Dveře, které vedly ven, rozkopla a proběhla na ulici. Pršelo. Ideální smuteční atmosféra. Ještě se otočila, aby viděla, jestli jí její bývalý kapitán náhodou nesleduje. Neměl se ani k tomu, aby vylezl ze dveří a podíval se, kterým směrem odchází.
Momentálně ho nenáviděla. Už ho nechtěla nikdy vidět. Nemohla mu odpustit. Nebo snad…?
 
 
„Tady jsi, kapitáne Kiryu!“ zasmála se Kitsune a přisedla si ke stolu, u kterého seděl její kapitán. Nikdy by jí nenapadlo, že si vybere zrovna Vysmátého Arrancara. Ale proč ne? O jejich karamelových věnečcích se mluvilo po celém Seireitei!
Artemis se posadila vedle Kirya a s vypláznutým jazykem na něj dělala oči, aby dostala kus jídla, které jedl. Kitsune se zahihňala. Co čekala? Byl to Kiryu, ten by jí nikdy nic ned-eh?
Kiryu ukrojil kus svého oběda a strčil ho Artemis k čumáku. Jeho zástupkyně nestíhala chápat.
„Kiryu? Ty jsi nemocný?“ zeptala se a zamrkala na něj. On jen nechápavě zakroutil hlavou.
Určitě byl nemocný! K něčemu takovému by se přece nikdy nesnížil! Dávat svoje jídlo psovi/vlčici.
Kitsune podezřívavě nadzdvihla pravé obočí a lokty se opřela o stůl.
„Co je?“ zeptal se naštvaně a zamračil se.
„Ale nic, nic,“ zasmála se, zavřela oči a asi po třech sekundách jedno otevřela, aby ho dál mohla zkoumat.
Tuhle stránku svého kapitána zatím ještě neznala. Možná to nebyl jen stěžující si bručoun, jehož hlavním zájmem byl právě on sám! Možná to byl citlivý muž toužící po lásce, který se skrýval pod pevným krunýřem a bál se z něj vylézt.
„Tehehe,“ ta myšlenka Kitsune dost rozesmála, což na kapitánově obličeji znovu vytvořilo ten protivný výraz.
Zanedlouho se u stolu ukázala obsluha a zeptala se, co si Kitsune dá. Objednala si několik karamelových věnečků a pro Artemis kus flákoty. Číšník vypadal dost seriózně a určitě svoji práci bral smrtelně vážně. Měl velký zakulacený husarský knír a v jeho očích byly vidět plameny, po tom, co si zástupkyně objednala. Artemis se ho asi trochu bála, protože se schovala pod stůl.
Kitsune si pomohla pravou nohou a na levé si sundala botu, aby mohla svojí parťačku hladit chodidlem.
„Tak, proč jste nás sem svolal, kapitáne?“ zeptala se a trochu se začervenala. Když ho oslovovala takhle formálně, vždy jí to připadalo hrozně vtipné.  
Kiryu si utřel ústa do rukávu a potichu si krknul. „Nemůžu svoji zástupkyni jen tak pozvat na večeři?“ zeptal se a očima přitom uhýbal tak, že to snad ani nebylo fyzicky možné.
„To je podezřelé,“ odvětila Kitsune, která si mezitím překřížila ruce na prsou. „Protože kdybys mě chtěl pozvat na večeři, neposlal bys mi pekelného motýla!“
„Máš pravdu, došly mi peníze, potřebuju, abys to zaplatila,“ řekl narovinu s dost znechuceným výrazem.
Kitsune otevřela pusu a vykulila oči. „Dámy a pánové, kapitán druhé divize!“ z jejího tónu muselo jít znát, že jí to štve.
„Proboha, vždyť jsi Shihoin! Vy snad vlastníte i tuhle restauraci! Jak by tobě mohly dojít peníze?“ zeptala se a mlátila se u toho do čela.
Kiryu nic neřekl, jen se na ní díval pohledem – to nechceš vědět, věř mi.
Kitsune zakroutila hlavou. „To snad není pravda.“ Celé jí to ale připadalo docela směšné. Kapitán byl takový blbec, o kterého bylo potřeba postarat se. Momentálně nebyla v žádné finanční tísni, takže si mohla dovolit jednou ho pozvat na večeři. Její naštvaný výraz se vytratil.
„Ale za to mě jednou taky pozveš, jasný?“
„Jo, jasně.“
 
 
Kitsune sledovala, jak kolem nich prochází Kokumaru. Nic neříkal, prostě odešel. Odepsal je. Dokonce se ani nezastavil u Satoshiho, který určitě žil. Dýchal. Kitsune viděla, jak se mu zvedá břicho, když se nadechoval. Bývalý kapitán dvanácté divize teď ale nebyl problém, kterým by se měla zabývat. Měla jiný. Podívala se dolů a uviděla, jak z Kirya trčí meč, který probodává i jí.
Předtím, než Kokumaru odešel, je oba dva nabodl na jeden meč. Byl to jeden z těch jeho černých. Kitsune sledovala, jak Kiryu chytil čepel. Nemohl ale nic dělat, aniž by minimálně jednoho z nich nezabil.
„Ki-tsune,“ vykoktal a chytil jí za rameno, které pevně zmáčkl. Hrozně blbě se jí dýchalo. Už předchozí zranění byly nesnesitelné. Zvedla ruku, chtěla svého milovaného pohladit po tváři, ale nedosáhla. Udělala krok dopředu. Z oblasti břicha vystřelila hrozná řezavá bolest, ale nenechala se jí zastavit. Popošla o kousek dopředu, čímž se ještě víc nabodla na meč.
Kiryu těžce oddychoval. Z jeho úst vytekl pramínek krve a z jeho modrého oka slza. Stejně jako Kitsune popošel. Byli si blíž. O kousek. Stačilo to k tomu, aby dosáhla.
Pohladila ho po obličeji a setřela krev, kterou tam měl. Usmála se.
„Kiryu,“ zašeptala. Další krok. Další bolest. Už jen kousíček. Pustil její rameno a zkusil jí obejmout. Pořád ale byli moc daleko od sebe. Kitsune ucítila, jak jí znovu pevně sevřel. Natáhla ruce a chytila ho za boky. Oba se podívali tomu druhému do očí.
Teď. Ve stejnou chvíli se k sobě dostali na bezprostřední vzdálenost. Ještě více se však zranili. Objímali se. Kitsune brečela, ale konečně ho měla ve své náruči a už nikdy ho nehodlala pustit.
„Milu-ju tě, K-Kiryu,“ zašeptala. Byla jí hrozná zima a chtělo se jí spát. Konečně. O čem se jí asi bude zdát? O modrém nebi? O zelené louce, po které se prohání s Artemis? O moři, ve kterém plave se svým milým? O tom, jak společně vybudovali to, co ztratili? Určitě o všem. Bude to dlouhá noc.
„Kitsune,“ ozval se Kiryův šepot a hnědovláska cítila, jak po její bledé kůži stéká slza, která nepatří jí. „Mrzí mě, že,“ začal, zkusil se nadechnout, ale už to nešlo. „Už tě nebudu mo-moct po-pozvat na,“ nedokázal dokončit větu a jeho hlava se snesla na její rameno.
Svoji rukou mu zajela do vlasů a pohladila ho v nich. „Ale co to povídáš? Už nás vidím. Sedíme tam spolu u stolu, smějeme se a Artemis si ujídá,“ nemohla svoje myšlenky říct nahlas. Její tělo vypovědělo službu. Poslední slza dopadla k zemi a vedle ní dvojice probodnutá mečem.