Něco se začíná dít (4)

Kasumi po Raidenovi ve zlosti mrštila fotkou z pikniku. „Proč mi prostě neřekneš co se stalo? Proč všem ostatním kapitánům lžeš o Yoshirovi. Myslíš si že jsem neviděla tu krev, myslíš že nevím komu patří.“
Raiden letící rám s fotkou zachytil jedinou rukou a druhou společně s fajfkou od úst. „Kasumi snad si nemyslíš že bych já....“ Musel uskočit židli, která letěla přímo na jeho hlavu. „Myslím, protože poznám když mi něco tajíš.“ Raiden dobře věděl že jí nemůže říct o co jde, ještě na to nebyla ta pravá chvíle, jeho a Yoshirova teorie se ještě nepotvrdila. „Máš pravdu, tajím.“ Sklopil hlavu, přistoupil k ní blíž a chytil jí za ruce. „Věř mi, mám k tomu dobrý důvod, ale ještě to nesmíš vědět.“ Oba si hleděli navzájem do očí a Kasumi dobře věděla že těm očím může věřit. Raiden se posadil a jeho milovaná mu sedla na klín, hlavu si bradou opřela o jeho rameno a zahleděla se ven oknem, tedy chtěla se podívat ven, kdyby jí najednou do cesty pohledu nepřišlo něco jiné. Bělovlasí kapitán deváté divize seděl na okně, opřen zády o tu část kde okno přechází v zeď, jednu nohu měl na parapetu, na kterém seděl a druhou volně svěšenou dovnitř. Zaujatě koukal někam ven.

Mezitím se v kasárnách čtyřky vzpamatoval kapitán páté divize. Byl zcela v pořádku jen mu hrozně třeštila hlava. „Co se stalo?“ Zeptal se, aniž by věděl koho. „To mi povězte vy.“ Ozval se hlas kapitána čtvrté divize. „Jediné co si pamatuji je to, že ten šmejd byl opravdu rychlí a taky že jsme mu já ani Razaki nedokázali nic udělat. Ale to vše už Izanagi ví, tak proč to zajímá vás.“ Doktůrek se usmál. „Upřímně, tohle je mi ukradené, spíš jsem chtěl vědět zda nedošlo k otřesu mozku. Ale jak se zdá, jste v naprostém pořádku.“ Prohlásil a dal se na odchod. Firel se zvedl a chvíli jen tak stál než dokázal udržet rovnováhu. Pomalým a klidným krokem odkráčel do kasáren páté divize.

V kasárnách třetí divize panovala ponurá nálada. Všichni členové až na jednoho věděli o tom co se stalo kapitánovi Razakimu. Nikdo neměl chuť nic dělat a nový kapitán seděl tiše ve své kanceláři, zabořen hlavou do stolu a uzavřen ve vzpomínkách doprovázených pláčem. V tom se otevřeli dveře a dovnitř vtrhla osoba, která jako jediná nevěděla o tom co se stalo. „Bratříčku, jsem zpátky.“ Jako střela dovnitř vtrhla Minami. „Co se děje si nějaký smutný? To bude dobré, tady vezmi si pendrek.“ Nedokázala poznat že jde o něco vážného a tak znovu spustila. „Pokud ho nechceš sním ho sama, varuji tě.“ Zase nic, Amaru byl pořád ticho, ale vzduch nějak houstl. „Jak chceš... Ham.“ Amaru se zvedl tak prudce že se Minami lekla a vyplivla pendrek na zem. „Ty jedna malá....“ Uviděl v očích své sestřičky slzy. „Mmmm. Nemusel si tak vyjet, mám ještě jeden.“ Řekla ta zvláštní, hyperaktivní dívčina a vytáhla onou sladkost z kapsy a podávala jí Amarovi. Ten však odešel o oknu a hleděl někam do dáli. „Ty pláčeš bratříčku? Co se stalo a kde je Razaki?“

„Ach pro pána.“ Povzdechla si nově jmenovaná kapitánka sedmé divize, když vstoupila do kanceláře. “Konan zdědila tuhle divizi po Hikakovi a teď tomu mám velet já? Vždyť oběma dalo tolik práce pokusit se sedmou divizi nějak začlenit mezi ostatní a ani jeden neuspěl... Tady pojdu nudou.“
Přistoupila k zrcadlu a prohlížela se ve svém novém ohozu. V odraze si všimla obří nástěnky což v ní probudilo její vášeň. Sebrala všechny papíry ze šuplíků ve stole a začala vše abecedně přišpendlovat.
Potřebovala se nějak odreagovat, dostat z hlavy předešlé události. Myslela i na Mitoshiho, svého milovaného muže, na to jak asi zvládal situaci on. Neměla chuť se za ním teď vydat, navíc šel za ním Sai a to bylo v tuto chvíli možná i lepší.  

Jak již bylo zmíněno Sai mířil za Mitoshim, za kterým jej vyslal Izanagi. Dostavil se do kasáren a pomalu mířil k místu odkud cítil Mitoshiho reiatsu. „Zase si hraješ s tou kočkou Mitoshi?“ Mitoshi zvedl hlavu a pohlédl na Saie „Ano, vždyť je fajn, je to Fluffy.“ Zástupce kapitána deváté divize si všiml že s jeho přítelem není něco v pořádku. „Co ten výraz Saii?“ Zeptal se a následně se zvedl s Fluffym v náruči. „Radši si sedni.“ Řekl kapitán třinácté divize a sedl si na lavičku, která zde stála. Mitoshi udělal to stejné. „Děsíš mě, co se stalo?“ Sai se pořádně nadechl. „Je mi líto že ti to musím říct já, ale tvůj přítel Yoshiro zemřel.“ Mitoshi nechápavě hleděl na zdrcený Saiuv výraz. „Co to říkáš? To je hloupost.“ Na chvíli ztichl a zavřel oči. „Jak říkám je to hloupost, jeho reiatsu poznám vždy a momentálně je někde v Seireitei, i když ho poměrně dost skrývá, je tady.“ Kapitán třinácté divize nevěřil svým uším. „Tak tohle je opravdu zvláštní, ale pokud jej opravdu cítíš, měli bychom to zkontrolovat.“ Oba dva zmizeli a přesouvali se ke kasárnám druhé divize.