Prolog (1)

"T... tak rychlý." Vyšlo stěží z úst postavy ležící na zemi pokryté sněhem. Kolem ní nebyli žádné stopy, tedy možná ano, ale sníh, který neustále padal je už dávno pohřbil. Z úst shinigamiho vytékala krev při každém slově či pokuse vzdechnout. Stejně tak vytékala krev z pod něj, skrze ránu, kterou měl na zádech, celé byli přeseknuty. Nebýt rudé barvy krve, nebylo by možno jej zpozorovat, ležel přes něj bílí šat, který poukazoval na jeho hodnost. Avšak i ten už dávno ležel pod tenkou vrstvou sněhu, který již zakryl znak divize, které tato osoba velela. Jeho bílých vlasů by si taky někdo jen tak nevšiml. Možná kdyby otevřel oči, které by teď šlo vidět ze sebevětší výšky tím jak zářili v návalu nostalgie. Ale stejně by to bylo k ničemu, byl sám v krajině nikoho, která ležela daleko na severu od Seireitei. A pravděpodobnost že se někdo bude potulovat tady v prostoru nad ním byla mizivá.
Přeci jen oči otevřel, chtěl naposled vidět nebe, neměl k tomu žádný důvod, prostě chtěl. Do jasných žlutých očí bodaly jehly sněhu v ohromné rychlosti, ale to mu už bylo taky jedno, myslel na své blízké. Jeho ženu, která už na něj čekala na onom světě a na své děti, které na něj naopak čekají doma. Na své přátelé a na všechny souboje a nádherné zážitky, které s nimi prožil. „Myslím že jsem vám v mnohých věcech pomohl, ale teď už je to na vás. Nepokažte to tak, jako já.“

Zavřel oči, ale nebylo to naposled, ještě měl jednou možnost je otevřít, ale k tomu se dostaneme. Vzpomínal na tu věc co kdysi zdobila jeho tvář a na hollowa, který mu ji daroval. Ponořil se do myšlenek a vžil se do toho dne kdy se té proklaté věci zbavil, následoval chvíle věnovaná vzpomínce mladého kapitána sedmé divize, kterému pomohl k dosažení úrovně Bankai, na toho, který zničil strůjce onoho tetování. Při vzpomínce na něj se usmál. „Ty už mě tam taky někde čekáš. Snad ses postaral o Konan.“ Ano, osoba ležící na zasněžené zemi uprostřed ničeho byl kapitán deváté divize Ruyichi Yoshiro.

Další vzpomínka, ačkoliv sám by nikdy neřekl že při svých posledních bude myslet zrovna na něho, patřila kapitánovi dvanácté divize. „Ach ty jeden pomatený blázne, tolikrát si mě naštval aniž bys o tom věděl. Doufám že tvé výzkumy neohrozí Gotei.13 jako toho dne co jsem díky nim přišel o kus nohy.“ Vložil do těch slov v hlavě nádech humoru. Věděl že tento kapitán ještě hodně krát Seireitei pomůže.

Vzpomínal dál a dál, pociťoval však čím dál větší chlad, ne ten způsobený jeho okolím, ale ten co cítíte když umíráte. Nevěřil tomu že umře zrovna tady a sám, toužil umřít někde v blízkosti svých přátel, po jejích boku. Začal uvažovat nad tím, kolik toho v životě nestihl a kolik toho ještě neřekl svým dětem. Od koho se teď dozví, kdo zabil jejich matku? Bude to Raiden či Kasumi? Ti dva a ještě pár dalších znalo pravdu. Pravdu, která byla taková že to Yoshiro ji zabil, ne však z vlastní vůle, mohl za to hollow, který jej ovládl, ale přeci si to dával za vinu.

„Co to? Je to on?“ Říkal mu hlas v hlavě, doprovázený zasténáním a krůpějí krve, která mu vytryskla z úst. Ve vánici se pohybovala osoba, jejíž reiatsu bylo Yoshirovy dobře známo. Už viděl její siluletu a čím byla blíž tím víc toužil k ní natáhnout ruku. . Nemusel došla až k němu a v jeho očích bylo vidět štěstí, které se podobalo tomu, které v nich měl kdykoliv viděl svou milovanou.

Postava si dřepla vedle Yoshira, který nevěřil v to že jej tady někdo zachrání nebo alespoň nalezne, natož on. „Zase si to přepískl co?“ Z jeho fajfky známé celému Seireitei vyšla ta úžasní mátová vůně, kterou všichni milovali. „Raidene já, já...“ Hodlal pokračovat, ale kapitán osmičky na něj pohlédl stylem, který naznačoval ať mlčí.

Jeden druhému pohlédl do očí. „Bude to v pořádku.“ Vyslovil kapitán osmé divize a přiložil Yoshirovi ukazováček pravé ruky k čelu. Chvíli si něco šuškal sám pro sebe a následně z jeho prstu vyšel modrý blesk. Poslední zavření očí, poslední nádech a následně dopadající kapky krve na čistý bílí sníh.