Kapitola šestá - Někde tam za duhou

Spoiler:

Další den. Zase. S protažením všech končetin se Konan posadila a zakroužila hlavou. Cítila, že má zalepené oči, tak si je začala mnout, aby vůbec něco viděla. Tohle bylo po dlouhé době, co se tak krásně vyspala, nicméně, i přes to se jí vůbec nechtělo vstávat. Ačkoliv svého syna milovala, starání se o něj bylo vyčerpávající, než čekala. Na chvíli se zamyslela nad tím, jak těžké by to muselo být, kdyby třeba ty děti byly tři, he...
Pravou rukou začala hledat Yoshira, kterého vždycky musela probouzet, aby vůbec vylezl a šel něco dělat. Konan se zasekla a konečně se tam podívala. Nejdříve se začala rozhlížet po pokoji, jestli ho někde neuvidí, ale nebyl tam, a pak si vzpomněla na to, že jí v noci probudil. Říkal něco o tom, že někam musí jít, ale taky, že se brzy vrátí.
"Hmmm," zamyslela se a začala se po čtyřech plazit ven z postele. Tak strašně moc se jí nechtělo, ale cítila potřebu najít svého manžela.
Když se postavila na nohy, přišla k postýlce, kde ležel Hikaru. Tekla mu slina od pusy a vypadal spokojeně. "Celý táta," pomyslela si a radostně se usmála. Pohladila Hikara ve vláscích, čímž ho probudila. Hikaru na ní zamrkal a začal vydávat miminkovské zvuky, které jeho matka samozřejmě hned pochopila. Rukama sáhla do postýlky a svého synáčka vzala do náruče. Přitiskla si ho na prsa a svoje rty přiložila k jeho oušku. "Jsem u tebe, zlatíčko," zašeptala a posadila se i s Hikarem na postel. Levou rukou si rozepnula dva knoflíky pod krkem, aby mohla vytáhnout jedno ze svých pevných ňader a nakojit svého syna, který měl hlad.
"Jauvajs, ty prcku jeden," zasmála se, když jí Hikaru nepříjemně stiskl. "Jsi opravdu jak tvůj otec!" Zasněně se na chlapce dívala a snažila si představit, jak asi jednou bude vypadat, až bude dospělý. Věřila v to, že to bude fešák a že bude lámat srdce spousty mladých žen. Každá matka se snaží přemýšlet o svém dítěti v tom nejlepším světle, dokud ještě není dospělé a nedělá přesný opak toho, co si jeho rodiče přáli.
Hikaru už asi neměl hlad, protože se od matčina ňadra sám odlepil a ještě si krkl, což Konan přinutilo k dalšímu úsměvu. Z vedlejší kanceláře se ozvalo vrznutí dveří. "To bude tatínek, Hikaru, půjdeme ho pozdravit?" zeptala se Hikara a zapnula si knoflíky své noční košile. "Tohle teď tátovi ukazovat nebudeme, i když by se mu to určitě líbilo." Postavila se na nohy, utřela Hikarovi pusu, pohladila ho po zádech a vyrazila i s ním ke dveřím, které vedly do kanceláře kapitána deváté divize. Otevřela je a už chtěla zdravit svého miláčka, jenže tam nestál on. O jeho pracovní stůl se opíral jeho nejlepší přítel a zároveň zástupce Mitoshi, obvázaný jako mumie, určitě utekl z nemocnice. "Mitoshi-san," oslovila blonďáka, když se k němu blížila. "Neměl by jsi být v nemocnici, vždyť jsi byl ošklivě zra... Děje se něco, Mitoshi?" zeptala se, když si konečně všimla jeho zoufalého výrazu a zarudlých očí.
Konan ucítila, jak se jí rozbušilo srdce, nikdy Mitoshiho neviděla v takovém stavu, muselo to znamenat jen jediné. Ne, to odmítala přijmout. Otočila se a položila Hikara do sedačky pro miminka, kterou měl Yoshiro v kanceláři, aby se svým malým synem mohl trávit co nejvíce času, i když zrovna pracoval.
"Mitoshi," už z jejího hlasu byla slyšet nervozita a náznak smutku. "Kde je Yoshiro?" Kde je...? Znovu se přiblížila až k zástupci a upřeně se mu dívala do očí. On se jí do nich však nepodíval. Mitoshi popotáhl, což skoro zastavilo její srdce.
"Podívej se na mě," nalehla, chytila ho za hlavu a zvedla jí tak, aby byl přinucen podívat se na ní. "Kde je?!" teď už téměř křičela. Kalíšek zoufalosti začal přetékat a všechno to ještě zhoršila Mitoshiho následující slova: "Je mi to líto. Je mi to tak strašně líto," rozbrečel se a svalil se k zemi. Konan couvla. Zamlžilo se jí před očima a začaly se do nich hrnout slzy.
Nevěřila tomu. Ne. Nebyla to pravda. Musela... Musela za nově jmenovanou vrchní kapitánkou, teď... S brekem se rozběhla pryč z kanceláře kapitána deváté divize.


"Já miluju zoufalost, prosím víc!" zasmál se Satoshi, před kterým se na nohy stavěla zraněná žena, ze které nedávno udělal vdovu. Z úst jí vytekl pramínek krve, věděla, že tohle nemůže dopadnout dobře, ale nemohla ho nechat odejít. Ne za to, co udělal.
"Ty.. Ty," Konan ho tolik chtěla urazit, ale nedokázala najít vhodná slova pro to, jak by tohle prase mohla nazvat. Nezasloužil si to, aby na něj vůbec mluvila. Ale.. Co mohla dělat? Stála tu před ním na třesoucích se nohou s vědomostí toho, že není schopná udělat jediný krok. Ve svých vetchých rukou pevně svírala jílec zanpakuto.
"Vy jste rozkošná, Konan-san," řekl bývalý kapitán dvanácté divize. Tolik ním pohrdala. Vším, co byl. Šel k ní. Blížil se. Nevěděla, co udělat. "Teď tu přede mnou stojíte a já vím, že jste zoufalá. Vidím, jak se vám třesou ruce, nohy. A i přesto, jste se za mnou vydala. Nemáte náhodou dítě? Proč jste nezůstala s ním?" zeptal se a rozhodil rukama.
"Protože jsi mu vzal otce, ty hajzle!" zakřičela na něj a vyprskla několik kapek krve přímo do jeho obličeje. Satoshi zvedl ukazováček pravé ruky. "Pozor na jazyk, slečno, takhle se ke mně nikdo nebude chovat." Byl tak strašně namyšlený. Za to ho Konan nenáviděla ještě víc. Ptal se jí na to, proč za ním šla? Jak mohl... Nikdy nezažil lásku. Určitě ne.
"Leť!" zakřičela Konan, její zanpakuto se rozzářila a začali kolem ní poletovat motýli. Ti obklopili celé její tělo, až celá zmizela. "Jen si utečte. Jděte si vychovat svého synáčka a řekněte mu, ať za mnou jednou přijde," zasmál se a zamířil k cestě, kterou celou dobu sledoval, než ho Konan napadla. Jenže modrovláska se objevila znovu, za ním a zaútočila svým mečem přímo na Satoshiho krk. Několik pramenů vlasů černovlasého zrádce se proletělo vzduchem.


Dveře do kanceláře vrchní kapitánky byly otevřené. Konan nečekala na pozvání, prostě vletěla dovnitř. Kasumi seděla za svým stolem a nepřítomně se dívala do nějakých papírů, když ale zpozorovala pohyb u dveří, podívala se tam.
Konan se na chvíli zastavila, přece jen, byla to teď vrchní kapitánka a k té se musela chovat s nejvyšším respektem. Trochu se uklonila a se zoufalým výrazem v obličeji se přiblížila až ke kapitánce Haruce. Z Kasumina výrazu šlo vidět, že asi ví, proč tu Konan je, což modrovlasou ženu vůbec neuklidnilo.
"Kapitánko, prosím..."
"Mrzí mě to, Konan, nedalo se nic dělat," řekla Kasumi a Konan si z toho okamžitě udělala jasný závěr. Nedokázala se s tím smířit. Ovdověla. Tak brzy. Sesunula se na kolena a dostala hysterický záchvat. Uslyšela kapitánku Haruku, jak také popotahuje. Jen tišeji. Také někoho ztratila, čehož si Konan byla vědoma. Nemohla jí tu takhle obtěžovat. Musela domů. Za svým synem. Za její poslední rodinou, která jí zůstala. Rukama se opřela o kapitánčin stůl, zvedla se a bez jediného pohledu na kapitánku Haruku se vydala pryč. Její návštěva nebyla dlouhá, ale dozvěděla se všechno, co chtěla. Smrt shinigamiho, kterého milovala; její spřízněné duše, nebyla schopna akceptovat. "Co teď budu dělat?" ptala se sama sebe, když procházela chodbou hlavní budovy kasáren první divize.
Přála si, aby se dnešek nikdy nestal. Aby Yoshira chytila za ruku, když jí večer probudil a nepustila ho. Cítila, že je to její vina. Zastavila se a opřela se o zeď. Ne. Nebyla to její vina. Mohla za to jen jediná osoba - Ramperouge Satoshi.


Konan ležela na břiše na zemi a sledovala, jak Satoshi dupnutím levé nohy přepůlil její meč a obě části odkopl obě části meče pryč. Všechno to doprovázel jeho šílený smích. "Jak může být někdo tak strašně ukvapený. Vy jste opravdu číslo, Konan," řekl vědec a tasil svůj vlastní meč.
"Měla jste utéct, když jsem vám dal možnost. Teď už jí nedostanete. Strašně by mě ale zajímalo, co jste si myslela," znovu se zasmál. Konan ucítila, jak se hrot jeho meče dotýká jejích zad. Přemýšlela nad tím, co by tomu zmetkovi řekla, aby ho naštvala, ale nedokázala vymyslet nic originálního, prostě jen zvedla hlavu a se smutným výrazem mu řekla jedno slovo - "láska." Pocit, který tenhle chlápek nikdy ve svém chudém životě nepozná. Satoshiho výraz v obličeji se podivně zkřivil. Skoro jako by Konan udeřila do citlivých míst. To bylo to, co chtěla vidět. Cítila pocit zadostiučinění. Věnovala mu ještě jeden škodolibý úsměv předtím, než jí připíchl k zemi svým mečem.
Bolest byla nesnesitelná, nejspíš věděl, kam meč píchnout, aby způsobil takové utrpení. Nejhorší bylo, že meč vytáhl a znovu jej zabodl, tentokrát jinam. Konan před sebe na zem vyprskla krev a sevřela ruce v pěsti. Satoshi zuřivě zakřičel a celý proces ještě jednou opakoval.
Konan se nehýbala. Nepřítomně se dívala před sebe, na daleké místo, kde viděla duhu. Byla jí hrozná zima, ale ucítila zvláštní hřejivý pocit. Chtěla se zhluboka nadechnout, ale nedokázala to, znovu vyprskla krev. Snažila se natáhnout ruku k duze. Byla tak krásná...


Konan zatočila za roh, aby se co nejrychleji dostala do kasáren devítky, už takhle šla pozdě! Jenže do ní někdo vrazil. Spadla na zadek a konečně se podívala na toho idiota, co nedával pozor. "Sakra, vždyť je to kapitán!" snažila se vzpamatovat se a rychle se sebrat, jenže kapitán byl rychlejší a podal jí ruku.
Konečně si ho mohla prohlédnout. Měl krásné žluté oči a ... Fluffy vlásky. Chtěla je pohladit.
"Omlouvám se, slečno," řekl a začal se výmluvně smát, "špatně jsem se díval."
Koutky jejích rtů se roztáhly. Začala se smát.