Rudá temnota

pro **Miss_Atlantis** Sun Jul 07, 2013 9:09 pm

Spoiler:

"Mitoshi? Co ty tady děláš?" zeptal se kapitán desáté divize, Ruyichi Yoshiro, mírně zastřeným hlasem. Svého někdejšího zástupce už docela dlouho neviděl. Od té doby, co se Mitoshi stal kapitánem vlastní divize, měl prostě už jiné starosti. Teď pozvedl obočí, jak to tak často dělával.
"Stojím a čekám na vás, samozřejmě. Pro vaši informaci máte sedmnáct minut a padesát dva vteřin zpoždění."
Yoshiro na Mitoshiho chvíli jen tupě hleděl.
"Myslel jsem, že měl jít se mnou Ryuuka," řekl jen potom.
"Měl," odpověděl vysoký blonďák zcela klidně a procházkovou chůzi se vydal ven branou, před kterou se sešli. Jeho zbrusu nové haori za ním povlávalo v odpoledním vánku. Yoshiro se za ním díval, a potom ho s mírnými obtížemi doběhl.
"A jaktože tu není?" domáhal se dál vysvětlení. Mitoshi pokrčil rameny.
"Poslal jsem ho pryč. Samozřejmě jsem si svou účast na téhle akci domluvil s vrchní kapitánkou, nemějte obavy," vysvětlil, ale ani to bělovlasého knihovníka neuspokojilo.
"Ale nějak ses zapomněl domluvit se mnou, co?" utrhl se na Mitoshiho nerudně. Blonďatý novopečený kapitán na to nic neřekl. Yoshiro jen zavrtěl hlavou. "Promiň, Mitoshi, jsem nějakej nevyspalej." Nebylo nijak zvlášť těžké si domyslet, že kapitán desítky není ve své kůži. Mitoshimu neušlo, jak byl jeho bývalý nadřízený bledý, ani jeho kruhy pod očima a těžkopádná chůze. "Samozřejmě jsem rád, že jdeš se mnou. Jenom mě to překvapilo." Mitoshi vážně přikývl.
"Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli," vysvětlil. "Napadlo mě, že už jsme dlouho nebyli na společné misi, tak jsem to chtěl napravit!" podrbal se na hlavě a zazubil se. Kdyby nebyl Yoshiro natolik mimo, neušlo by mu, že je to úsměv veskrze falešný.
"Hm," zamručel jen v odpověď.
"Zase jste to přehnal se sake?" poznamenal Mitoshi k Yoshirově stavu.
"Tak nějak," odpověděl Yoshiro vyhýbavě po chvíli váhání a Mitoshi se dál neptal.

Cesta ubíhala neobvykle pomalu, mezi oběma muži zavládlo tiché porozumění, že chůze pro přesun na této misi postačí. Mitoshi nikdy nebyl středem konverzace a jindy tak upovídaný bělovlas také mlčel, takže kromě zvuku jejich našlapování po suché trávě bylo ticho. Yoshiro šel trochu shrbeně a díval se převážně pod nohy. Mitoshi kráčel asi krok za ním a neustále ho nenápadně sledoval s pozorností nenuceného strážce. Vypadalo to, že se bojí, že Yoshiro každou chvílí zakopne a upadne. Na jeho obranu je nutné podotknout, že od pohledu byla jeho obava opodstatněná. Yoshiro měl dost daleko ke svému obvyklému svižnému pohybu nejrychlejšího kapitána v Gotei 13, ale Mitoshi to nijak nekomentoval ani se dál nevyptával, jen z něj nespustil oči.

Asi za tři a půl hodiny dorazili k bojišti, na kterém se před více než týdnem odehrála bitva s Reimei. Na pokraji planiny jasně odlišitelné od okolního kraje se zastavili. I Yoshiro zvedl hlavu, aby se rozhlédl. Už zde neležela žádná mrtvá těla ani jejich náznaky, jak si toto místo pamatovali z chvíle, kdy ho naposledy viděli. I přesto tu ale vládla nezaměnitelná atmosféra smrti a zkázy, ze které naskakovala husí kůže. Spálená a rozrytá pláň byla naprosto opuštěná.
"Dobře. Rozdělíme se a zkusíme najít nějaký stopy. Jestli tady fakt byli ještě předevčírem Reimei, něco po sobě nechat museli," rozhodl Yoshiro a narovnal se.
"Ehm... jste si jistým, že je to dobrý nápad, kapitáne? Přece jen, ve vašem stavu..." pokusil se protestovat blonďák.
"Hele, o můj stav se nestarej... a neříkej mi sakra kapitáne, to už je trochu pasé, nemyslíš?" zavrčel Yoshiro a promnul si oči.
"Jste přece kapitán, nebo se mýlím?" Zase to pozvednuté obočí. Yoshiro jen protočil panenky.
"Jo, ale ty jseš taky kapitán!"
"A to něčemu vadí?"
"No to je přece úplně jiná situace!"
"Ale kapitáni si mezi sebou běžně říkají - "
"Prostě mi tak neříkej a hotovo," ukončil debatu Yoshiro se zatnutými zuby. "A už jdi, za chvíli je tma a pak už nic nenajdeme," dodal. "Já jdu támhle tudy, ty jdi na druhou stranu," přikázal a sám už se šinul směrem, který si sám určil. Mitoshi se za ním díval a na jeho tváři se usídlil zamračený výraz. Potom se ale poslušně vydal na druhou stranu.

Yoshiro dokázal jít vzpřímeně a klidně, dokud nedorazil k nejbližší skupince stromů. Většina jich byla spálená, ale přece jen poskytovaly jakýsi úkryt před očima nechtěných pozorovatelů, hlavně tedy jednoho. Bělovlasý kapitán se ještě dokázal přesvědčit letmým pohledem, jestli ho Mitoshi skutečně nenásleduje. Potom se ztěžka opřel o zuhelnatělý kmen a jeho obličej se zkřivil bolestnou grimasou. Kdyby jim cesta trvala snad jen o minutu déle, obával se, že by svou bolest dál maskovat nedokázal. Zrychleně dýchal a proti své vůli upadl na kolena. Přitiskl si dlaň na pravou tvář a krk, odkud se šířila nesnesitelná bolest do celého jeho těla. Stočil se do klubíčka a snažil se co nejvíc tlumit sténání, které proti jeho vůli vycházelo z jeho úst. Nechtěl, aby ho Mitoshi slyšel a viděl v takovémhle stavu.
Nebylo to poprvé, co ho postihl takový záchvat, naopak. V uplynulých dnech to bylo stále častější. Vždy to ale trvalo jen několik minut a potom bolest odezněla. Za chvíli bude zase dobře... Jenže nebylo. Dlouhá chůze, největší tělesná námaha, jakou od bitvy s Reimei podstoupil, ho musela vyčerpat, protože bolest neustávala. Naopak, ještě se stupňovala a Yoshiro zjistil, že už se nedokáže ovládat. Klečel s hlavou u země, třásl se po celém těle a prsty zarýval zoufale do vyschlé hlíny. Všechno kolem se ztrácelo v rudém oparu bolesti... a pak to zčernalo. Ztratil vědomí.

Všechno bylo zmatené, hlavou se mu míhaly děsivé obrazy ničení a zloby. Strach, hněv... byl jich plný, tak plný, že cítil, že za chvíli musí vybuchnout. Bylo to nesnesitelné.
"Kapitáne? Kapitáne!" slyšel nejasně odněkud zvenku. Někdo volal. Někdo ho obracel tváří nahoru a třásl s ním. Jak si dovoluje? Jak si dovoluje někdo na něho sahat?! Otevřel oči a zuřivě vyrazil vpřed s rukou napřaženou. Zjistil, že hledí do zelených očí vysokého blonďatého muže v kapitánském haori. Ale... přece ho znal, to byl přece Mitoshi!
"K - kapitáne..." vyrazil ze sebe Mitoshi a svíral pevně Yoshirovu paži. Ten si uvědomil, že drží Mitoshiho za krk a tlačí ho ke zčernalému kmeni. Uvolnil stisk a zatřásl hlavou. Jako by tím shodil pásku, kterou měl dosud přes oči. Všechna zuřivost, kterou v předchozích sekundách cítil, vyprchala. Cítil se strašně. Byl celý rozlámaný, zpocený a zesláblý. Hlava mu třeštila. Podlomila se mu kolena a byl by spadl, kdyby ho Mitoshi pořád pevně nesvíral za paži.
"Promiň... něco se mi zdálo..." zachraptěl Yoshiro, jak se snažil znovu získat rovnováhu. Zkusil se vykroutit z Mitoshiho sevření, ale zjistil, že na něj blonďák upřeně hledí, jako by viděl zjevení. V jeho očích bylo překvapení a znepokojení... ne, byl to přímo strach. "Nekoukej tak na mě, prostě jsem se lekl, no, zapracovaly instinkty... a myslím, že už jsem ti říkal, abys mě neoslovoval kapitáne," zavrčel Yoshiro a dál se snažil vytrhnout Mitoshiho silným prstům. Konečně ho pustil a pomalu kývl.
"Jistě," pronesl s předstíraným klidem, ale pořád upřeně hleděl na Yoshira, jako by přemýšlel, zda rudá barva očí, kterou před chvílí na Yoshirovi viděl, byla skutečná, nebo se mu to jen zdálo.
"Co je?!" štěkl Yoshiro rozmrzele.
"Ne... to nic. Jen se mi zdálo... Kdepak, nesmysl. Omlouvám se, kap... Yoshiro. Musíte být hodně unavený, když jste usnul uprostřed průzkumu..." Zatracenej rejpal.
"Ale blbost... je mi dobře," zamumlal Yoshiro a upravoval si oblečení. Až teď si uvědomil, že už je kolem skoro tma. Jak dlouho mohl být mimo? Pár hodin určitě. Sakra. Takhle dlouho to ještě nikdy netrvalo.
"Našel jste nějaké stopy, když je vám tak dobře?" zeptal se Mitoshi konverzačním tónem a poodešel kousek od Yoshira, aby si prohlédl místo, na kterém ho našel.
"Haha." Yoshira to moc nepobavilo. "A ty?"
"Když už se ptáte, tak našel." Mitoshi zběžně prošel okolí, obešel stromy a vrátil se zpátky k Yoshirovi. "Stopy dvou nebo tří lidí méně než den staré." Blonďák si založil ruce na prsou a sledoval svého někdejšího kapitána, jak se dává dohromady.
"Fajn. Tak je najdeme a skoncujeme s tím, nechce se mi tady nijak dlouho zůstávat. Po tý bitvě se z toho stalo... divný místo," pronesl Yoshiro a bezděky se otřásl. Záhy mu došlo, že je to chladem, byla mu hrozná zima. Po očku se podíval na Mitoshiho, jestli si toho všiml.
"Jste si jistý? Nechcete si chvíli odpočinout, zahřát se, možná si dát čaj...?" Jistě že si toho všiml. Mitoshimu nikdy nic neujde, hlavně když mě tím může ponížit! honilo se Yoshirovi hlavou a zase v něm začínal narůstat hněv.
"Děláš si srandu? Čím dřív se za nima vydáme, tím je větší šance, že je chytíme! Navíc nevím, kde bys chtěl tady v tý pustině hledat čaj," zamručel bělovlasý kapitán, který teď místo fluffy koťátka spíš připomínal zmoklou slepici. Kterou přejel kombajn. Dvakrát. Mitoshi povytáhl obočí a zvedl ruku. Držel v ní sáček, ve kterém měl čajové lístky a dva bambusové kalíšky. Od pasu si odepnul čutoru s vodou.
"Tak já rozdělám oheň," poznamenal pouze a dal se do hledání suchých větví. Nebylo to nijak těžké, všechno v okolí bylo vysušené na troud z nějakého důvodu. Yoshiro tam jenom stál a nemohl uvěřit svým uším.
"Neřekl jsem náhodou právě, že jdeme hned?" rozhodil rukama.
"Řekl. Ale jak neustále zdůrazňujete, nejste už můj kapitán. Teď jsme si rovni, vy očividně nejste ve své kůži a já říkám, že nejdeme hned," pronesl zcela klidně Mitoshi a hodil na zem hromádku dříví, kterou nasbíral.
"Fajn, tak já jdu sám, ty si tu klidně vypij ten svůj blbej čaj!" rozkřikl se Yoshiro a vydal se do temnoty poněkud méně jistým krokem, než by si přál.
"Dobře, jděte. Jsem zvědavý, jak daleko dojdete. A hlavně jak je najdete, když ani nevíte, kde jsem objevil jejich stopy," pokračoval Mitoshi zcela nevzrušeně v rozdělávání oheň. Znal tyhle Yoshirovy nálady až příliš dobře. Yoshiro se zastavil a ve tmě Mitoshiho chvíli proklínal. Pak nabručeně přišel zpět k místu, kde už praskal ohýnek, a praštil sebou na zem, kde zůstal se zkříženýma nohama a rukama sedět. U toho pozoroval Mitoshiho, který začal připravovat beze spěchu čaj. Byl to Yoshirův oblíbený, to bělovlasovi neušlo.
Nikdo z nich nic víc neříkal, ani když Mitoshi podal Yoshirovi kalíšek a oba začali usrkávat čaj. Yoshiro musel uznat, že byl vynikající. Ostatně jako vždycky. Sice preferoval kávu, ale ani tohle nebylo k zahození. Nahlas by to nepřiznal, ale takové zahřátí bylo přesně to, co teď zrovna potřeboval. Dokonce se začínal pomalu ale jistě uklidňovat. Strach, který s něm vzbudil ten náhlý záchvat, vyprchával. Aspoň v to Yoshiro doufal.
"Yoshiro..." pronesl nečekaně do ticha vyšší z kapitánů. V jeho hlase byly znát obavy. Yoshiro se na něj překvapeně podíval a zjistil, že ho už zase upřeně sleduje. Cítil se z toho velice nesvůj.
"Hm?" broukl, ošil se a podíval se stranou, nedokázal čelit pohledu těch zelených očí, které jako by mu viděly až do žaludku.
"Když jste se před chvílí probudil, vaše oči... viděl jsem..." Mitoshi zmlkl, ale Yoshiro věděl, co chtěl říct. Ignoroval to a Mitoshi po chvíli pokračoval. "Vím, že není něco v pořádku s tím vaším tetováním. Od té chvíle, co jste aktivoval tu techniku v boji s Hiroshim, se s vámi něco děje!"
"Neříkej. Proč myslíš?" odsekl na to Yoshiro nepřátelsky. Chvilkové uklidnění bylo to tam a on už zas cítil, jak se v něm začíná všechno vařit. Mitoshi pokrčil rameny.
"Není tak těžké si všimnout. Před vaším zástupcem a ostatními se vám to možná podařilo skrývat, ale mě neobelstíte. Navíc to ani neděláte nijak moc dobře, jestli to chcete vědět. Každý, kdo vás trochu zná - "
"Zná?" vykřikl najednou Yoshiro a přerušil tak Mitoshiho, který zavřel pusu a nedokončil, co chtěl říct. "Ty si myslíš, že mě znáš, ale nevíš o mně vůbec nic. O mně ani o... o mém tetování, nevíš nic. Jsem jenom unavenej po bitvě, to je všechno. Nemůžu za to, že ty ses nejspíš jen flákal a nebojoval, takže jsi fit jako rybička!" Mitoshi si jenom povzdechl, ale stále zůstával u svého klidného tónu, což Yoshira vytáčelo.
"Vím o vás dost na to, abych poznal, když lžete," řekl tiše. Yoshiro naštvaně zavrčel.
"A komu jsi to řekl, komu jsi řekl, že se ze mě stává nebezpečný monstrum nebo tak něco, hm? To si přece myslíš, nebo ne? Babce? A Ryuukovi? Proto nepřišel, protože se bál??" pokračoval bělovlasý s hněvem v hlase.
"Nikomu jsem nic neřekl, jen jsem měl o vás strach. Proto jsem požádal, abych s vámi mohl jít já na místo Ryuuky," vysvětlil Mitoshi trpělivě.
"Sakra, Mitoshi, já nepotřebuju žádnou chůvu, dokážu se o sebe postarat docela dobře sám!" Kontrast pevného Mitoshiho hlasu a toho Yoshirova, který se třásl vztekem, zněl temným bojištěm.
"Naše předchozí spolupráce ukázala, že opak je pravdou," neodpustil si blonďák poznámku. To byla pro Yoshira poslední kapka.
"Kdo si vůbec myslíš, že jsi?!" rozkřikl se a mrštil kalíškem o nedaleký strom. Bambus se rozletěl a čaj se rozstříkl do okolí. Mitoshi to sledoval a do jeho klidné tváře se začaly vkrádat chmury.
"Váš přítel," odpověděl potom krátce.
"Tak mi sakra furt nevykej!" vyplivl na něj Yoshiro jedovatě. Potom sebou praštil na zem zády k Mitoshimu. "Užij si hlídku," zavrčel na něj ještě, než zmlkl a po nějaké době se i ponořil do neklidných snů.

Tma. Hučení. Horko, které tavilo smysly a za chvíli zase chlad, který mrazil duši. Hluboká, černá jáma. Tak hluboká, že nebylo vidět na dno. Tak hluboká, že ozvěna z ní se ozývala roky a desetiletí a stále neustala. Odrážel se v ní smích, krutý smích. Výhrůžky smrti a bolesti. A hlavně jedno jméno... Yoshirovo jméno. Yoshiro... Yoshirooo... ty víš, že mi neutečeš... Už tě mám, Yoshiro, už tě nepustím... myslel sis, žes vyhrál, ale ve skutečnosti jsem vyhrál já... pořád vyhrávám a ty prohráváš, v každém boji, ve kterém jsi kdy byl... Protože jsi slabý, Yoshiro... pomsta bude moje... moje... Yoshiro... Yoshirooo...
"Pst, Yoshiro!" Zašeptání jeho jména přivedlo kapitána desáté divize zpátky do reality. Na rameni cítil teplou Mitoshiho dlaň a proti noční obloze viděl jeho siluetu, kterak se nad ním sklání a pokouší se ho probudit. Yoshiro si chvíli nedokázal uvědomit, kde jsou a co tam dělají, byl jen rád, že Mitoshiho vidí. Ještě teď mu v uších zněl ten strašný hlas a byl vyděšený k smrti. Uvědomil si, že křečovitě svírá Mitoshiho haori jednou rukou a zápěstí druhou. Pomalu si začal uvědomovat, co se kolem dělo. Oheň musel vyhasnout, protože byla tma a Yoshirovi už byla zase hrozná zima. Vybavil se mu celý předchozí den, který mu ale připadal nejasný, jako by ho prožil v mrákotách. Pokusil se uklidnit svůj zrychlený dech a trochu povolil sevření, kterým Mitoshiho držel.
"Co... co se děje?" zašeptal s námahou.
"Myslím, že jsou tady," odpověděl Mitoshi sotva slyšitelně a hleděl pozorně do tmy.
"Reimei?" vydechl Yoshiro. Spíš vycítil než viděl, že Mitoshi přikývl. S námahou se zvedl na lokti a snažil se proniknout očima tmou nebo zachytit cizí reiatsu, vnímal ale jenom bušení vlastního srdce v uších. I Mitoshi chvíli naslouchal. Potom se otočil na svého společníka začal něčím šustit. Yoshiro si uvědomil, že si sundává haori, za které ho stále ještě pevně drží. Potom mu krátce přiložil hřbet ruky na tvář, jako by chtěl zjistit, jestli nemá horečku.
"Zůstaňte tady, já to vyřídím. Jsou jen tři a nezdají se silní," zašeptal, když své haori přehazoval přes Yoshira. "Nejste ve stavu, kdy byste mohl bojovat. Za chvíli jsem zpátky," dodal a na to zmizel do temnoty dřív, než stačil Yoshiro cokoli říct.

Bělovlasý kapitán zůstal sám ve tmě s hlavou plnou zmatku. Slyšel Mitoshiho opatrné kroky a cvaknutí, jak si připravil zanpakutou, aby ho mohl kdykoli tasit. Pokusil se vstát, ale zamotala se mu hlava a on zakopl o Mitoshiho haori, ve kterém byl zabalený, takže sebou zase žuchl na zem. Reimei museli být opravdu blízko, protože Yoshiro brzy zaslechl Mitoshiho hlas a potom nějaký cizí, který mu odpovídal. V tu chvíli se mu zatmělo před očima.
Reimei. Ti zatracení zmetci! Nejdřív se snažili svrhnout vrchní kapitánku, potom zranili a zabili tolik jeho přátel, známých a podřízených! Před očima najednou úplně jasně viděl, jaké to bylo té noci, kdy se strhla poslední bitva. Všechna ta krev, křik, bolest! Yoshiro zavrčel. Temnota mu před očima zrudla. Jeho nenávist k těm sběhlým shinigami neznala mezí. Byl čas se s nimi vypořádat! Aby si zapamatovali, že nic takového už jim znova neprojde! Ne... to ne. Musel je všechny zabít, aby se ani nemohli pokoušet.
Cítil, že se jeho tělo zvedlo. Cítil, že vytáhl zanpakutou. Bylo otázkou sekund, aby se dostal tam, kde se zdržovali Reimei spolu s Mitoshim. Nepřátelé byli opravdu tři. A nebojovali, pokoušeli se vyjednávat. Ne... kdepak. Taky jsme chtěli vyjednávat a vy jste nám odpověděli krveprolitím. Proč by to pro vás mělo být jinak? Yoshiro cítil, jak vletěl mezi tři muže. Cítil, jak jeho meč proniká do jejich nicnetušících vnitřností. Krev... všude bylo tolik krve a křiku stejně jako tehdy, té noci... Yoshiro to cítil, ale neviděl. Před očima měl pořád ještě rudo. Jeho tělo dělalo věci, o kterých on nerozhodoval. A nebo ano? Ano! Chtěl, aby se to stalo, chtěl, aby ti muži zemřeli, chtěl sekat a bodat, roztínat a ničit život. Jeho tělo se divoce smálo. Všude bylo rudo.

Yoshiro nemohl dýchat. Nemohl se zastavit, nemohl se zamyslet. Rudá zuřivost ho zcela pohltila a naplnila takovou radostí, jakou nikdy v životě nepocítil. Byl tak šťastný a svobodný, až ho to děsilo. Byl nepopsatelně vyděšený, proměněný v sochu sám ve svém nitru bez nejmenší naděje dostat se ven a zastavit to řádění.
Najednou uprostřed vší té rudé probleskl paprsek něčeho zeleného. Jako vzpomínka na něco z jiného života. Něco mu to připomínalo, měl pocit, že na něco hrozně důležitého zapomněl...
Mitoshi.
To byla přece barva Mitoshiho očí.
Mitoshi byl někde tam venku spolu s těmi třemi. A on nevidí, kam seká! Co když ublíží Mitoshimu? Nebo už ublížil? Co když ho dokonce už zabil? To pomyšlení ho zamrazilo v kostech. Připadalo mu, že slyší hlas svého dlouholetého přítele, jak ho volá. Připadalo mu, že cítí jeho dlaň, která svírá jeho ruku. Že vidí jeho zelené oči, jak se zoufale upírají na něj.

"Yoshiro... Yoshiro! To jsem já!" sípal Mitoshi skrz zaťaté zuby a doprovodil to mnoha velice nepublikovatelnými slovy, která by určitě nepoužil, kdyby to nebylo bezpodmínečně nutné. Yoshiro otevřel do široka oči. Jednou nohou klečel na zemi, druhou stál Mitoshimu na zádech a tiskl ho k zemi. Držel ho za vlasy a chystal se mu podříznout krk svou zanpakutou. Mitoshi jen z posledních sil zadržoval jeho ruku. Všude byla krev. Mitoshi chroptěl a bylo vidět, že jen sekundy ho dělí od chvíle, kdy Yoshirova čepel pronikne do jeho krční tepny a bude konec. Yoshiro ztuhl hrůzou. To krátké zaváhání a povolení nátlaku stačilo jeho bývalému zástupci k tomu, aby se vyškubl a odkutálel stranou. Popadl svůj meč, který ležel kousek od obou mužů a vztyčil se nad Yoshirem. Ten k němu vzhlédl ve zděšeném úžasu. Snažil se nějak si pospojovat, co se děje a hlavně co to dělá. Tohle přece není on, on by nikdy Mitoshimu neublížil! A přitom to vypadalo, že už mají za sebou delší boj, Mitoshiho shihakushou bylo roztrhané a celé od krve. Na těle měl spoustu ran, mimoděk se držel za levý bok, zatímco meč v pravé ruce pozvedl směrem k Yoshirovi.
"Mitoshi, co..." snažil se promluvil bělovlas a rozhlédl se kolem. Byla tma, svítil jen měsíc a nějaký hořící keř. I přesto uviděl dvě mrtvá těla. Třetí nikde nebylo, ale kolem se povalovalo několik kousků, ze kterých by se možná s trochou snahy dalo složit. A Mitoshi vypadal, že je připravený Yoshira zastavit, a´t to bude stát cokoli. Najednou se Yoshirovi zase zatmělo před očima. "Ne... NE!" křičel v duchu. Snažil se ze všech sil potlačit rudou temnotu, která ho zase začala zahalovat. "Nechci... ublížit... Mitoshimu!"

Jeho pohled se zase začal vyjasňovat, ale stálo ho to skoro všechny zbývající síly. Cítil bolest, nesnesitelnou bolest, která vycházela z jeho pravé tváře a krku. Otevřel oči a zjistil, že je tváří v tvář Mitoshimu a tiskne ho k hromadě kamenů, které kdysi bývaly celistvou skalou. Mitoshi byl odzbrojený a už se ani moc nebránil. V jeho očích byl strach, strach z jeho někdejšího kapitána a z jeho neodladatelné síly. Strach, že smrt přijde z rukou někoho, koho považoval za přítele, a on tomu nedokáže zabránit. Yoshiro cítil pálení, jak mu do očí vhrkly slzy. Nemohl ten pohled snést, ale zároveň věděl, že nesmí zavřít oči, jinak bude s Mitoshim konec.
"Kde máš zanpakutou?" dostal ze sebe. Mitoshi jen stočil pohled někam směrem za Yoshirovo rameno. Tam tedy moc naděje nebylo. Yoshiro cítil, že jeho ruka svírající zbraň se pohybuje dopředu. Mitoshi vykašlal trochu krve. Naposledy na Yoshira upřel pohled zelených očí. Nebylo v nich nic, jen ten palčivý, nesnesitelný výraz strachu. Potom je zavřel.

Yoshiro přestal dýchat.

Mitoshi se pomalu svezl na něj a na jeho čepel. Yoshiro ji co nejrychleji vytáhl a zahodil. Měl teď hlavu jasnější než v posledních několika dnech a nemohl věřit tomu, co se dělo. Objal Mitoshiho levou rukou a opatrně ho položil zády ke kamenům, kam bezvládně kleslo jeho tělo. Yoshirova druhá ruka šátrala po dýce. Pohladil Mitoshiho čelo a jeho prsty na něm zanechaly rudou stopu krve. Ne, nebyl mrtvý. Jenom omdlel. Yoshirova zanpakutou nepronikla dostatečně hlubkoko, nebyla to smrtelná rána. I tak byl div, že Mitoshi ještě žil, blesklo Yoshirovi hlavou. Jestli stál proti TAMTÉ technice... Proto bylo potřeba ho ještě dodělat. Yoshirova dýka se zvedla.
A sekla. A ještě jednou.

Ale ne do Mitoshiho.
Yoshira to stálo všechny síly, ale pohled na bezvládného Mitoshiho mu dodal odhodlání. Bylo mu jedno, jakou cenu bude muset zaplatit, jakou bolestí bude muset projít.
"Na Mitoshiho... nikdy... nešahej!" chrčel, když se pokoušel rozřezat tetování na své tváři. Dýka mu vyletěla z ruky, ale bylo mu to jedno, začal si obličej škrábat nehty. "Nehodlám s tebou prohrát! Ty... už jsi dávno mrtvý!" křičel. V uších mu zněl zuřivý nářek hollowa z minulosti, který čekal se svou pomstou tak dlouho. Ale nedokázal ji naplnit. Yoshiro plakal boletí, připadalo mu, jako by něco trhal ze samotných svých kostí a srdce, ale nezastavil se v ničení pečetě, která ho možná stála nejlepšího přítele.

Najednou ucítil na ruce nějaký jemný dotyk. Někdo ho chytil za zápěstí a snažil se mu zabránit v tom, aby si rozdrásal celý obličej. Bojoval s ním, ale už neměl dost sil. Po tvářích mu stekly slzy bezmoci a nesnesitelně štípaly v otevřené ráně. Někdo vzal jeho krvavé ruce konejšivě do dlaní.
"To už stačí, Yoshiro. Je to pryč," uslyšel známý hlas. Yoshiro se dvakrát nerozmýšlel a slepě se vrhl vlastníkovi onoho hlasu kolem krku.
"Mitoshi... promiň!" dostal ze sebe jenom. Byl naprosto zničený. Třásl se zimou a bolestí a držel se Mitoshiho, jako by na tom závisel jeho život. Kdoví, možná závisel. Blonďák na tom taky nebyl zrovna dobře, ale i tak ho ještě dokázal poplácat povzbudivě po zádech a když se jeho bývalý kapitán nepouštěl, váhavě mu objetí opětovat.
"Je ti jasné, že kdybys přišel hned za mnou nebo za někým jiným, nic z tohohle by se nestalo," poznamenal kousavě a zrovna teď to pro Yoshira byla ta nejkrásnější slova, jaká by mu kdy kdo mohl pošeptat do ucha. Jistě že měl Mitoshi pravdu. Jako ostatně vždycky. Ale teď už bylo všechno v pořádku. Alespoň pro tuto chvíli.

Svítalo. Yoshiro napůl pospával opřený o strom a zabalený v Mitoshiho haori, což byl momentálně nejvíc zachovalý kus oblečení, jaké měli. Všechno ho bolelo, ale už prostě neměl sílu, aby to vnímal. Nechápal, kde Mitoshi bere sílu k zakopávání pozůstatků Reimei a k zapalování ohně. Jeho bývalý zástupce ho nikdy nepřestával překvapovat.
"Takže, je čas postarat se konečně o tvoje zranění," rozhodl Mitoshi a vytáhl z ohně dýku, kterou tam už nějakou tu chvíli nechal rozpalovat. Yoshira to okamžitě probudilo z polospánku.
"N--né... to je dobrý, Mitoshi, fakt... radši by ses měl postarat o sebe, tohle nic není..." vykoktal a hleděl na do červena rozehřátou čepel. To nemůže přece myslet vážně, nebo jo? Naposledy, když viděl Mitoshiho někomu dávat první pomoc, tak ten někdo pošel.
"Nesmysl. Rozsápal sis půlku obličeje, z toho bude hrozná jizva, pokud to hned nějak neošetříme," přibližoval se Mitoshi čím dál blíž s rozžhavenou dýkou.
"Co... co s tím vůbec chceš dělat?" pípl Yoshiro a přál si, aby ho nohy poslouchaly a on mohl utíkat o život.
"Přece vypálit ti ránu! Přestane to krvácet a nedostane se do toho zánět," poučil ho Mitoshi. Yoshiro se mohl mýlit, ale zdálo se mu, že v nehybné tváři vysokého blonďáka zahlédl něco jako sadistické zadostiučinění.
"A to mi na to nemůžeš dát radši nějakou mastičku a zavázat to?" navrhl Yoshiro, ve kterém už byla opravdu malá dušička. Mitoshi se na něj zahleděl. Potom zahodil dýku někam do trávy až do zasyčelo.
"Srabe..." zahučel si pod vousy. odněkud vyndal podivnou, smradlavou mast, kterou opatrně začal patlat Yoshirovi na tvář. Tomu se o poznání ulevilo.
"A co ty? Jak... jak jsi na tom?" optal se bělovlas nenápadně. Mitoshi se na něho nepodíval.
"Přežiju to," odpověděl úsečně. Yoshiro chvíli mlčel, ale nedalo mu to.
"Víš, přemýšlel jsem... nemohl bys mi říct, co... tedy... myslím, co jsem vlastně dělal? Nic si nepamatuju, vůbec nevím, jak jsem je zabil... a tak..." soukal ze sebe. Mitoshi k němu konečně zvedl oči a jeho výraz byl nečitelný.
"To je něco, co bych si radši nechal pro sebe," řekl tiše. Yoshira to překvapilo. Z Mitoshiho tónu mu přeběhl mráz po zádech.
"Dobrá, chápu... a když už jsi v tom, myslíš, že by sis mohl nechat pro sebe i další věci?" Mitoshi přestal s mazáním masti a dlouho si Yoshira měřil svýma zelenýma očima. Nejspíš přemýšlel, zda je nebezpečí opravdu zažehnáno nebo je potřeba někde nahlásit, že kapitán desáté divize představuje nebepečí pro Seireitei. "Prosím... věř mi."
"Jistě," přikývl nakonec Mitoshi vážně. "Napadla nás skupina Reimei, kteří se nás pokusili zlikvidovat, ale nakonec jsme je vyřídili. Nic víc, nic míň."
"Ano. Děkuju. Víš, ale něco dobrého tady z toho přece jen vzešlo," pousmál se Yoshiro, když mu Mitoshi přikládal na tvář obvaz.
"Hm?"
"Konečně mi tykáš!"

Chvíli to ještě trvalo, ale nakonec se oba dva kapitáni dali jakž takž dohromady. Uklidili ohniště, ušlapali hrobeček tří členů Reimei a navzájem se podpíraje vyrazili na dlouhou cestu zpátky do Seireitei.