Dítě a hrdina

"Kde to jsem? Maminko? Tatínku?" Malý chlapec se s těžkostmi vyškrábal na nohy, skoro jako by měl nějaké těžké bolesti, plakal a držel se za bříško, z jeho obličeje se dalo vyčíst obrovské zoufalství, nic jiného teď necítil. "Maminko! Tatínku!" zakřičel, když se kolem sebe marně rozhlížel, při hledání svých rodičů. Všude okolo dítěte byla tma, neviděl na krok a kvůli slzám to bylo ještě horší, nemohl je ale zastavit, rozběhl se, ale nedostal se daleko, protože zakopl o kořen stromu, který vyčníval ze země a při pádu si odřel koleno. Jednou rukou se držíc za břicho a druhou za zraněné koleno, chlapec ležel na zemi a křičel. "Pomozte mi někdo! Pomozte, prosím, prosím..." Měl neuvěřitelný strach, protože si vůbec nepamatoval, jak se sem dostal. Ve skutečnosti si totiž nepamatoval nic. Svoje jméno, odkud byl, co je za den. Jako by mu někdo vymazal všechny jeho dosavadní vzpomínky. Jen jednou věcí si byl stoprocentně jistý, láskou ke svým rodičům. "Maminko..." zašeptal, chudáček, celý se třásl. Nemohl se pořádně nadechnout nosem, všechno ho bolelo. "Pomozte.." Šeptal... "Pomoc.." Žádná ale nepřišla.

"Hej, hajzle, chceš se rvát?!" Zakřičel opilý muž s nechutně zarostlou hrudí, samozřejmě oděný pouze do poloviny těla, od baru k jednomu ze stolků uprostřed hospůdky. U stolu seděla docela nenápadná osoba, kdyby jste jí nehledali, nejspíš by jste si ani nevšimli, že tam je. Muž s krátkými šedými vlasy s prázdnýma modrýma očima. Nikomu tam nevadil, jen si popíjel a z okna se díval ven na ulici. Byl tu vlastně docela často, den ode dne si sem přišel, objednal si pití a posadil se ke stejnému stolu. "Chlape, mluvím na tebe! Už mě sere, jak tam celý dny posedáváš a nic neříkáš!" Tentokrát už to nezůstalo jenom u slov, protože opilec vstal a chytil dotyčného za rameno. Nutno podotknout, že velmi pevně. "Tak co, hee?" Dodal s druhou rukou, napřaženou k úderu. "Pusť mě, opice." To byla jediná odpověď, která se dostala k opilém útočníkovi. Zdálo se, že šedovlasý muž nejeví zájem o nějakou hospodskou rvačku. "Prostě mě nech dopít a nedělej problémy, koupím ti pití, jestli chceš." Jeho štědrost mu ale moc nepomohla, protože ochlupený opilec na něj zaútočil a shodil ho i s židlí, na které seděl, na zem. Okamžitě se začal smát a všichni přítomní se na scénu začali se zájmem koukat a něco si mezi sebou šuškat. Barman zakroutil hlavou a dál utíral umyté nádobí. "Už tě tady nikdy nechci vidět, jasný?" Opilec se napřahoval ještě k dalšímu úderu, byl ale přerušen oním mužem, chtěl něco říct. "Barmane," oslovil muže za pultem, který se na něj naslouchavě podíval, "omlouvám se za všechny ty škody, ale nebojte se, jednou je zaplatím. Slibuji." Barman nechápavě pokrčil rameny, "Jaké škody?" zeptal se. Napadený šedovlas vstal ze země. "Tyhle." chytil pěst, která proti němu letěla a jako by jeho oponent nic nevážil, s nim rozbil stůl, u kterého před chvílí seděl. Tím to ale neskončilo, pořád jej držel za jeho obrovskou pěst. Začal mu s ní nehezky kroutit, netrvalo to dlouho a dost nehezky mu jí zlomil. Nakonec beze slov odešel. Barman upustil sklenici, která se rozbila.

"Maminko! Tatínku!" Chlapeček míjel jeden strom za druhým a s každým dalším krokem měl na nohou více bahna, než předtím. Bylo hrozné vlhko, jako by před chvílí pršelo, ale on si to nepamatoval. Z očí mu už netekly slzy, všechny vybrečel. Pořád si v hlavě kladl jednu a tu samou otázku: ,,Proč mě nikdo neslyší?" Už dál nemohl. Nejdříve padl na kolena, potom celým tělem na zem. Chtěl usnout a už se nikdy neprobudit. Pomalu začal zavírat oči, když v tom se mu zdálo, že uviděl obrys postavy! Okamžitě zvedl hlavu a zahleděl se na to místo. Měl nepopsatelný strach, ale byla to možná jediná šance, jak se odtud dostat. Zhluboka se nadechl a zakřičel... "Pomoc!!!"

"Pomoc!!!" Ozval se dětský křik, šedovlasý muž prudce otočil hlavou a okamžitě se rozběhl. V těchto časech si nikdo nemohl být ničím jistý, hlavně tady. Na takovém místě, jakým je Rukongai, kde byli zločinci, překupníci všeho druhu, pedofilové a další, jim podobní. Byl si jistý, že to byl dětský křik a že jej slyšel z jedné z vedlejších uliček, která byla kousek od něj. Vůbec ho nepřekvapovalo, že lidé kolem místa chodili jako by se nic nedělo, někdo potřeboval pomoc a co dělali oni? Ani se neohlédli! Prodíral se mezi nimi a nakonec se mu podařilo dostat se až k uličce. Okamžitě do ní zabočil. Pohled, který se mu naskytl, byl opravdu odporný. Vyhublý chlap kolem šedesátky držel za límec malého chlapce a vypadalo to, že se snaží stáhnout si kalhoty. Když spatřil, že malému někdo přišel na pomoc, zpanikařil. "Vysmahni!" Zavrčel na příchozího, ale malý chlapec se tvářil jinak, určitě nebyl nadšený z přítomnosti onoho starého muže a spíš se ho chtěl zbavit, to se z jeho výrazu dalo vyčíst dost jednoduše. S výrazem plným znechucení vyrazil šedovlas kupředu, pravou rukou sáhl k pasu, kde byla pochva s mečem. "Co děláš?!" Zakřičel zvrhlý stařec, ale k ničemu jinému se už nezmohl. Výstřik krve zabarvil zeď vedle. Malý chlapec vyběhl z uličky.

Modré oči se otevřely a spatřily před sebou bílou zeď, osvětlenou plamínkem ze svíčky z malého stolečku vedle jeho postele. Prudce se posadil a uviděl starší ženu, jak k němu míří s miskou. Usmívala se. Chlapec se nohama zapřel a začal couvat. "Neboj se mě, neublížím ti." Přikývla hlavou a podala chlapci misku s horkou polévkou. "Našla jsem tě v lese, když jsi volal o pomoc, měl jsi štěstí, co tě vůbec napadlo, chodit tam takhle pozdě?" Chlapec se nezmohl na jediné slůvko, jen nechápavě pozoroval paní. Do očí se mu znovu nahrnuly slzy, ale nechtěl vypadat jako srab, takže se je snažil zadržet. "Ale copak?" zeptala se paní a položila misku s polévkou na stolek, "tady jsi v bezpečí." Snažila se na chlapce být co nejvíc milá, aby jej nevystrašila, chudák, vždyť vypadal, jako by se měl každou chvíli úplně zhroutit. "Jsi statečný chlapec," snažila se jej povzbudit, "v tom lese žijí škaredé příšery a ty jsi je všechny zahnal a nejspíš to ani nevíš." Chlapec se na chvíli zatvářil celkem udiveně. "Jakpak se jmenuješ?"

Zakrvavený muž zabodl meč do země, snažil se dýchat, ale vůbec mu to nešlo, zdálo se, že má přeseknutou pravou plíci. Držel se za zranění, ale ruka mu pomalu sjížděla k zemi. Ta druhá, kterou se zapíral o meč, se celá třásla, nohy mu přestaly sloužit už před nějakou chvílí. "Vůbec jsem neměl šanci, co je zač..?" Proběhlo mu hlavou, když se snažil otočit, aby spatřil svého oponenta. Nedokázal se na něj ale podívat, padal k zemi, ale nedopadl. Někdo ho podepřel. Nakonec muž ale upadl do bezvědomí a když se probral, byl celý obvázaný. Celé tělo ho bolelo, což znamenalo jen jediné. Žil. Jak to? Byl si jistý, že zemře, dokonce s tím byl i smířený. Ohlédl se a spatřil muže, který jej do tohoto stavu dostal. Nebyl to nikdo jiný, než šedovlasý zachránce malého chlapce ze spárů pedofilního dědka. "Už se cítíte lépe?" Zeptal se zraněného muže, který se netvářil moc příjemně. "Vyzval jsem tě na souboj na život a na smrt a tys vyhrál! Jak to, že žiju?!" Zakřičel na šedovlasého. Ten se jen mile usmál. "Protože jsem vás zachránil." Odpověděl mu jednoduše a pravdivě. Zraněný na něj pořád nevěřícně hleděl. "Ale proč?!" Tentokrát už nekřičel, jen se ptal. Když předtím vykřikl, zabolelo ho z toho na hrudi. Šedovlas vstal a přišel k posteli, na které ležel jeho zraněný oponent. Posadil se k němu. "V tomhle domě žila moje babička," pozoroval hořící svíčku na stolku vedle postele, "byla to moc hodná paní, když mě sem přivedla bylo mi sotva devět, nechtěl jsem žít, všeho jsem se bál a nevěděl jsem, co bych měl dál dělat. Naučila mě, že pomáhat ostatním člověka může naplnit víc, než cokoliv jiného. Ta výzva byla sice na život a na smrt, ale jen z vaší strany, pane, já na to nikdy nepřikývl a nikdy jsem neřekl, že vás nezkusím zachránit, pokud vyhraju." Usmál se mile na zraněného, který byl dost v šoku z toho, jak se k němu jeho soupeř zachoval. Šedovlas na chvíli odešel a když se vrátil, držel v ruce dřevěnou misku s horkou polévkou. "Určitě máte hlad.." Zraněný se na šedovlase zahleděl. "Jak se jmenuješ?" Zeptal se.

Uprostřed kruhu, který tvořila skupina nebezpečných hollow, bylo několik bezbranných civilistů z Rukongaie. Byli zoufalí, tihle hollow se tu vzali odnikud a tak náhle je obklíčili. Mezi nimi bylo i několik dětí, které zoufale křičely. Nebylo úniku. Hollow se na ně vrhli.
Ozvalo se však několik ran a dva hollow se rozplynuli. Před skupinou stál muž s delšími bílými vlasy a pevně svíral meč. Na rameni měl dřevěný odznak a jeho černé shihakushou naznačovalo, že to byl shinigami.

Chlapec trošku zčervenal, ale nakonec se odhodlaně zahleděl na stařenku; usmál se na zraněného muže a podal mu polévku; pevně uchopil svůj meč. "Jmenuju se Makata Shizuro! A všechny vás ochráním!"

// Já vím, že to není zrovna dokonalý. Prostě jsem dostal chuť napsat něco o Shizurovi, tak jsem se do toho pustil. Prosím, napište mi sem svoje komentáře a řekněte, jestli se vám to líbilo nebo ne

Díky

To nemá chybu!!!