Soutěž - tři slova

Výsledky:

1. místo: Odsouzení (Smooky)
2. místo: Pramen života (Ayano) a Den D (Mya)
3. místo: Ztracené klíče (Shiro) a Povídka č. 5 (passionpower)
4. místo: V náruči lesa (Sode)

Spoiler:

ZTRACENÉ KLÍČE

Ztracené klíče, tím to vše začalo! Ale co když ty klíče nebyly tak úplně ztracené?!

Nebe proťal blesk, který vrhl světlo na bělovlasého muže stojícího na vrcholku Soukyoku. Ve tváři měl nic neříkající výraz, kterým sledoval muže stojícího naproti. Ten se jen šklebil a chrastil něčím, co držel v ruce. „Musím uznat, kapitáne, že vaše schopnosti dalece přesahují rámec mého očekávání, ale i tak to chci naposledy zkusit po dobrém. Dejte mi tu skříňku!“ Ukáže na malou skříňku, kterou Akio pevně svíral v levé ruce. Ten se na jeho návrh zasmál. „Nehraj se mnou tyhle stupidní hry! Tahle krabička rozhoduje o osudu celého Seireitei! Není možnost, že bych ti jí vydal! Budeš si jí muset vzít z mých studených mrtvých rukou!!!“ Zavrčí Akio a švihne rukou, čímž proti muži pošle další elektrickou vlnu. Muž to opět zablokuje něčím podivným a gumovým. „Ukitake Akio, ty nemůžeš rozdrtit vůli Okashi, ale vůle Okashi může rozdrtit tebe!“ Pak proti Akiovi poslal spoustu malých, kulatých a barevných věcí, kterým se Akio jen stěží vyhnul a téměř na nich uklouzl. Jakmile získal balanc, podíval se Akio muži zpříma do očí! „Ukončím to teď a tady! Zemři!“ Vykřikne a nabije své tělo velkým množstvím energie. Pak použije své bleskurychlé shunpo, aby se k němu dostal co nejblíže. Dřív než stihl podivný muž zareagovat, objevil se Akio před ním a chystal se mu zasadit finální ránu. Avšak byl zrazen vlastní rozvázanou tkaničkou! V jedné malé chvíli se mu ta zákeřná látka připletla pod nohy a on si jí přistoupl, čímž se vyvedl z rovnováhy a proletěl kolem záhadného muže, aniž by jej zasáhl. Co víc, při pádu vytratil onu skříňku a ta se nyní válela na zemi mezi oběma muži. Než se Akio stihl dostat na nohy, stál u skříňky muž a svíral jí v ruce. Klíč byl v zámku a pak se okolím ozval zvuk odemknutého zámku. Muž zalovil v v bedýnce a Akio jen zděšeně sledoval, jak vytahuje její obsah – váček. Muž si jej vítězoslavně prohlédl a pak pohlédl na Akia. „To je ono! Bezedný váček šumáku vrchní kapitánky Shounagon Sei! Když jej zničíme, staneme se výhradními dovozci šumáku do Seireitei. Firma Okashi ovládne trh a tím i vás!“ Ušklíbl se muž, ale podcenil odhodlání kapitána 13. Divize, který se s bestiální prudkostí a s maskou na tváři vyřítil proti němu. Nebo ne? Muž vyfoukl žvýkačkovou bublinu, která obalila Akiovu hlavu a pak švihl pendrekem, který muži podrazil obě nohy. Než však Akio dopadl na zem, podařilo se mu uchopit váček a vysypat trochu šumáku ven. Nyní se válel na zemi a snažil se servat si z hlavy žvýkačku, ale guma byla příliš silná, a jak mu docházel vzduch, jeho tělo se zklidňovalo. Po pár chvílích se již nehýbalo vůbec a záhadný muž to bral s pobavením. „Vidíte to Akio?! Snažil jste se až do posledních okamžiků, ale proti našim cukrářským výrobkům jste slabý! Není nic silnějšího než Okashiho cukrovinky!“ Poslední záchvěvy v Akiově těle ustaly, byl konec.
V tu chvíli vzduch proťal silný poryv něčeho silného, co překvapilo i záhadného muže. V tu chvíli se Akio začal zvedat. Jeho tělo obklopovalo něco záhadného a zářivého. Pendrek se rozpadl a taktéž bublina kolem hlavy se rozpadla. Muž nervózně poodstoupil. „Co to znamená?! Jak dokáže vzdorovat?! Jak to mohl přežít?!!!“ Zavrčel muž, nechápajíc co se tu děje. Akio promluvil podivným mystickým hlasem. „Spojil jsem se s šumákem a šumák se spojil se mnou! Byla mi propůjčena mystická moc šumáku a tato moc tě teď zničí!“ Muž vystrašeně vyšle proti Akiovi želé, ale to jen vyšumí při kontaktu se šumákem poletujícím kolem Akia. „Je konec! Šumák značky Shounagon nemůže být zničen! Šumák je v každém z nás a právě teď se jeho mystická síla aktivuje v každém Shinigamim, který jim byl odkojen!“ V reakci na jeho slova se všude po bojištích začala oběvovat světla šumáku. „Je konec Okashi!“ Tato slova však zanikla ve vřískotu cukráře prchajícího před mocnou sílou Šumáku Shounagon!

Spoiler:

PRAMEN ŽIVOTA

Před dlouhým časem jsem se ve své životě dozvěděla něco, co trochu pozměnilo můj názor na budoucnost. Vždy jsem myslela, že i přes to, že jsem shinigami a mým smyslem života je plnění rozkazu ve prospěch ostatních, tak reálnou budoucnost po boku někoho mám. Mé smýšlení se změnilo po setkání s Yasuhirem, jež předpověděl, že mě zabije můj vlastní přítel. Tedy konkrétněji řečeno jeho "zlá forma".. Hollow, bez něhož by na druhou stranu nemohl žít. Dlouhé noci, které pro mě byly naprosté bezesné, jsem jen zírala ven do tmy. Co dělat? Měla jsem vůbec na vybranou? A když ano, jak jsem měla rozhodnout? Opustil jej jen proto, že se bojím o vlastní bezpečnost? Nebo kapitána 13. divize donutit, aby se svého "vroubku" zbavil?
Nedokázala jsem to, nemohla jsem od něj odejít. Na to jsem se po jeho boku cítila moc šťastně, moc naplněně. Rozhodnutí nakonec padlo poměrně brzy a donutilo nás k něčemu, v co jsem ani nedoufala. K bláznivé cestě za mládím a životem, k cestě k pramenu, bez kterého by Akio nepřežil…

Cesta planinou byla ubíjející a Akiův stav se hodinu od hodiny zhoršoval. Byla jsem si jistá, že tohle špatně skončí. Vrchní kapitánka nám sice nabalila batoh plný šumáku, ale opravdu mi má tohle pomoci? Nebyla jsem si moc v této teorii jistá, možná je Sei z jiného „těsta“ než obyčejný shinigami. Místo krve jí tělem určitě koloval šumivý nápoj. Bohužel u Akia jsem pochybovala, že se něco takového vyskytuje. Už teď se tvářil zničeně, jeho tváře byly pohublé a zřetelně mu šly vidět lícní kosti. Za těch několik týdnů se mi téměř ztratil před očima. Při každém pohybu bylo vidět, jak trpí, nemoc ho příliš zmáhala. Mě naopak ničil pohled na jeho utrpení, proto jsme cestovali téměř mlčky. Říkala jsem mu předtím, než jsme se do téhle bláznivé cesty vůbec pustili, že vše zvládnu sama. Nemusel se mnou chodit, už tak byl vysílený! Jenže to on ne, byl hrdina! Však to většina žen zná, mé slova byly k ničemu a on se stejně rozhodl podle svého.
Než jsme vůbec vyrazili, podařilo se mi obstarat všechno, co jsme potřebovali. Sehnala jsem v knihovně mapu, která byla považována za ztracenou, také všechny zásoby a podařilo se mi zavrhnout veškerou pomoc v podobě jiných dobrodruhů. Ptáte se, proč jsem nechtěla pomoc? Odpověď je prostá, nechtěla jsem být sobecká a připravit o život ještě někoho dalšího. Bohatě stačilo to, že jsme se vydali do neznámých končin za hledáním pramene života, u něhož nebylo vůbec jisté, jestli není vymyšlený. Naše cesta měla svou podstatu v mýtu, nemohla jsem někomu dovolit jít s námi. Stačilo, že bychom se zpět do Seireitei nevrátili my.
Takže, už vám dochází, jaké tehdy rozhodnutí padlo?
Akio už neměl svého hollow. Týdny jsem ho přesvědčovala, ať si své budoucí počínání ještě rozmyslí, ale on mě neposlouchal. Věděla jsem, že tohle hloupé rozhodnutí ho určitě zabije. Než se mi podařilo zorganizovat tuto akci, musel Akia při životě udržovat Satoshi, který vlastnil plno udělátek, které by na živu udrželi snad každého. Namíchal mu nazelenalý nápoj, který jsem měla u sebe a jež bylo zapotřebí mu každou hodinu podávat. Jmenoval se Povzbuzovák 300X5, neměla jsem ani tušení, co obsahuje, ale vzhledem k tomu, že se z lahve občas ozývaly podivné zvuky, ani jsem to vědět nechtěla. Navíc vždy, když se chtěl Akio napít, tak se hladina brčálové vody trochu nadzvedla a z hlubin se ozvalo: "Nepíj mě!" Nic divnějšího jsem v životě neviděla a doufám, že už ani neuvidím. Tohle mi bohatě stačilo!

"Jak dlouho ještě?" hlesl Akio a podíval se na mě. Nenesl ani jeden batoh a přesto vypadal unaveněji než já, po čele mu stékal pot. Bylo mi jasné, že dnes už moc daleko neujdeme.
"Podle mapy jsme blízko, už jsme na cestě téměř měsíc a pokud správně počítám, tak kdybychom celou noc šli, tak jsme zítra časně ráno na místě."
Bělovlasý shinigami se zachmuřil, protože ho moje slova moc nepotěšila. Když si představil, že máme jít celou noc, bylo mu ještě dvakrát hůř.
"Nemusíme jít, můžeme si tady udělat tábor.. Dáme si večeři, ty se natáhneš a ráno vyrazíme. Bude to sice znamenat jistý časový posun, ale to nevadí. Stejně nás na místě čekají ty tři úkoly." hlesla jsem ponořena do mapy, kterou jsem svírala pravou rukou. Byla na první pohled zašla a jakoby z jiných časů.
"Tři úkoly?"
"Samozřejmě, to neznáš z pohádek?"
"Ne."
Pousmála jsem se, Akiova nálada byla na bodu mrazu a já se snažila to tolerovat. Musela jsem mu teď být oporou. "No, Satoshi-sama mi povídal o třech bájných úkolech, které musíme podstoupit, až se dostaneme k prameni. Pokud všechny zadání zvládneme, budeš se moci napít."
Můj drahý na to jen kývnul hlavou a na víc už se neptal. Já jsem také v rozhovoru nepokračovala. Nebylo o čem mluvit, Akio by skleslý a nechtělo se mu přemítat o budoucnosti. On totiž věřil, že už žádnou nemá. Tvrdil, že tohle všechno je zbytečně, ale proto, že jsem si stála za svým a tvrdila, že i když semnou nepůjde, tak já ho jen tak umřít nenechám, tak se rozhodl mě následovat. Dalo by se říct, že jsme se kvůli tomu několikrát pohádali, proto panovala tak trochu pohřební atmosféra, spočívající v zaryté mlčenlivosti.
Nakonec jsme ten večer tábor opravdu založili, mě se podařilo z batohu 600G5 vytáhnout stan a ohniště. Že ohniště? Neptejte se mě, jak to Satoshi udělal, ale bylo to tak. Podařilo se mu vynálezt batoh, který postrádal dno, proto se nám poštěstilo sebou vzít doslova hordu věcí. V batohu jsem měla kompletní ohniště i s pečeným kancem, stan, zásoby šumáku pro případ nejvyšší nouze, lopatu, gril (jeden z těch, které URČITĚ patřily 6. divizi), saké věnované 8. divizí, provaz, sirky, lopatu, šatnu a záchod.. Ten byl velice nutný.. Když jsem tohle vždycky vybalila, připadla jsem si jako správný zálesák. Ke správnému táboření nám už chyběla jen kytara, kterou byl ovšem vzhledem ke své náladě Akio nejspíš stejně nevystál.
Na náš malý tábor brzy padla noc. Nebo bylo poseto hvězdami a vítr se po planině nemilosrdně proháněl. S pravidelnými intervaly narážel do stanu, který ses otřásal. Uvnitř však bylo teplo. Byla jsem do spacáku totiž doslova zamotaná a navíc jsem se tulila k Akiovi. Znatelně jsem cítila jeho kosti, které mě nepříjemně tlačily, ale neuhnula jsem.. Ba naopak, ještě víc jsem si ho k sobě přitáhla. Chtěla jsem si užít každou chvíli v Akiově přítomnosti, mohla totiž klidně být poslední.
Chmurné myšlenky mě provázely celou noc, několikrát jsem se vzbudila a jen koukala na jeho spící tvář. Bála jsem se následující ho dne, kdy mělo konečně dojít k tomu, kvůli čemu jsme se sem trmáceli.
Pramen života se podle pověsti ukrýval v temném hvozdě mnoho mil vzdáleném od samotného Seireitei. Nedalo se zde dojít bez potřebných znalosti, dokonce ani člověk, který si dopředu zjistil vše a vyzbrojil se mapou, neměl zaručeno, že na dané místo vůbec dorazí. Existovala tu jedna podmínka.. Podmínka, která mi naháněla strach. Když se poutník dostane na samotným práh lesu, musí pokleknout a zavřit oči, odprostit se od negativních myšlenek. Pokud les rozhodne, že je hoden, může dovnitř. Na samotnou krajinou zde dohlížejí posvátní duchové, jejichž těla se každou noc s odbitím půlnoci zhmotňuji.. A uprostřed toho všeho, v samotném srdci lesa je malá tuňka, která září oslňující modrou září. Obsahuje životodárnou tekutinu, která má magické účinky.. Jen ten, kdo předtím splní tři úkoly, kterému mu zadá neznámo kdo, může okusit její moc.
Bála jsem se, že mě dovnitř nepustí. Kdo ví, co to byli za duchové. Uznají náš příběh jako dostatečně věrohodný a uvěří tomu, že bez tohodle chlapa nemůžu žít? Neměla jsem ponětí..
S rostoucí nervózitou hodiny rychle utíkaly, než jsme se nadáli, tak jsme opět pokračovali v cestě. Po uražení několika dalších mil, se před námi rozprostřel impozantní hvozd. Závěr naší dlouhé cesty byl konečně na dosah. Říkáte si, jak na mě vůbec les působil? Popravdě, byl pohádkový. Intenzita zeleně byla tak obrovská, že jsme měli nejraději chuť zavřít oči, aby nás nebolely. Všude rostly květiny rozličných barev, které nádherně voněly. Vzduch byl cítit dřevem a tráva na první pohled vypadala jako měkkoučká peřina. Už jsem se chtěla rozběhnout a padnout na všechny čtyři, abych se jí mohla dotknout.
"Suki!" sýkl Akio, když jsem pustila jeho ruku a mé nohy mě rychle nesly směrem vpřed. V tu chvíli jsme si ani neuvědomila, že nejprve musím složit zkoušku. Trest, který následoval byl krutý. Po překročení určité pomyslné linie jsme v hlavě uslyšela hlasy. Byly všude a hlasitě na mě křičely, byl to tak nesnesitelný zvuk, že jsme si musela obě uši zakrýt a padla jsem na již zmíněné kolena.
"Odkud si a proč přicházíš? S..Shinigami... Jdeš ničit náš les? Napít se pramene? To se ti nepodaří! Ukaž svou mysl, odprosti se od myšlenek a dej nám nahlédnout, vetřelče!" znělo mi v hlavě a já těžce oddechovala. Soustředění v tuto chvíli bylo prakticky nemožné, ale i přes to, jsem se snažila zachovat chladný rozum. Akio se ke mě lehce sklonil, a i když i ně něj musely hlasy v jeho hlavě hulákat, nezakryl si uši a s trpitelským výrazem se dotkl mého čela a sjel mi rukou po tváři. Dobře věděl, že mě jeho dotyk uklidňuje.. Má mysl se vyčistila a já jsem cítila, jak se ty podivné bytosti vkradly do mého podvědomí, jak mi lehce proplouvají myšlenkami a zkoumají každé zákoutí mé mysli. Byla jsem vůči jejich šmejdění bezbranná, ovšem na druhou stranu ani mi to nezpůsobovalo žádnou bolest. Tyhle potvůrky mými vzpomínkami proletěly velice rychle, u Akia to bylo horší, mezitím, co já už jsem stála na trávě, on byl ještě stále skloněný. Zažil toho mnohem víc než já, takže bylo pochopitelné, že průzkum jeho mysli, byl mnohem zdlouhavější.. Když nás strážci lesa propustili, opět jsme se chytli za ruce a společně se vydali na tichý průzkum lesa.
Atmosféra byla téměř posvátná, vše bylo ponořeno do hlubokého ticha, jež narušovaly pouze naše opatrné kroky. Zrovna, když jsem chtěla Akia nějak morálně povzbudit, protože se mračil na celý svět. Ozvala se podivná rána a mu se podlomila jedna noha. Stalo se to v takovém mžiku, že jsem měla téměř problém jej zachytit.
"Co se děje? Zlomil sis něco?"
"Asi ano, už to neujdu.." hlesl a předklonil se, z koutku úst mu tekla krev. Byl to strašidelný výjev, oči se mi rychle plnily slzami.
"Ale ujdeš, ještě kousek.. Vídíš tu zář.. Už nejsme daleko.."
"Nemá cenu se přemáhat, jsem starý.. Nemám hollow.. Nemám sílu.. Končím.." sýkl a dal pryč mou starostlivou ruku, která jej hladila. Věděla jsem, že to nemyslí zle, chtěl ať ho opustím, abych nemusela vidět jeho konec. Jenže tohle nebude konec.
"Nikdy ses nevzdával.. Tak mi to neztěžuj.." hlesla jsem panovačně a zapřela se, abych jej mohla podepřít. Bez dalších námitek jsme ještě pomaleji postupovali. Akio už neznamenal téměř žádnou zátěž, měl sice skoro dva metry, ale když tak rapidně zhubl, neměla jsem problém jej unést. Tohle mi darebák dělat nebude, nikdy bych ho tu nenechala a taky nenechám, žádné výmluvy..

Lesní cesta nás zavedla k vytoužené tůni. Byla poměrně malých rozměrů, za to z ní vyzařovala neuvěřitelná síla. Síla magie mi téměř podlomila kolena, takže jsem musela Akia jemně položit do trávy a snažit se uklidnit své srdce, které zběsile bilo. Hlava se mi točila a já se pomalu odebrala k tůni. Lehce jsem poklekla a pohlédla k nebi, které přes stromy téměř nebylo vidět. V tu chvíli jsem čekala na cokoliv, na znamení... Vidění.. Nevěděla jsem, jak přivolat někoho, kdo by mě mohl vyzkoušet. Zatím tohle všechno byl nápor na mé smysly, co přijde teď? Během toho, když jsem měla zavřené oči a jen jsem vyčkávala, Akio upadl do bezvědomí. Jeho mysl se odebrala na pouť, z které už nemusí být návratu.. Ve vzduchu bylo cítit napětí, všechno nasvědčovalo tomu, že během několika vteřin dojde k něčemu, co rozhodne o naši další budoucnosti.
Ve vzduchu naplněné přírodní sílou se zhmotnil obrys trpaslíka. Na hlavě měl červenou čepičku, na sobě hnědé kalhoty a v ruce držel magickou hůlku.
Já jsem jen lehce otevřela oči, na jeho přítomnost mě upozornil jeho osobitý.. Pach..
"Tak, to jste vy?"
"Kdo jsem?" optal se a očividně mu vůbec nevadilo, že opodál Akio bojoval o život.
"Jste ten, kdo mě má vyzkoušet?"
"Samozřejmě, dítě.. Vypadám snad jako turista?"
Na oslovení dítě jsem nereagovala a jen lehce přikývla. Nemělo cenu to zbytečně prodlužovat odmlouváním. Můj Akio už měl namále a já jsem se musela snažit. Každá minuta mohla být drahá. "Víte kdo jsme? Už jste zkoumali naše vzpomínky, nebo aspoň ti duchové.. Patříte k nim? Přišla jsem zde, protože.. On umírá.. Bez pramene zemře, prosím, pomozte nám." žadonila jsem a mé oči se upíraly na toho mužíčka. Musela z nich vyzařovat má zoufalost, žádný jiný plán neexistoval.
Skřítek mé odvážně slova poslouchal a lehce přitom kýval hlavou. Vypadal poměrně rozumně. "Vím, kdo jsi, děvče.. Shinigami.. Máš ráda toho muže a dohnalo tě to tak daleko, že si uspořádala tuhle obtížnou cestu jen proto, aby si jej mohla zachránit. Nevěděla jsi, kam míříš a jestli tě tady vůbec mapa dovede, ale přesto si šla.. Jak odvážné.." pousmál se, prohrabujíc si vous. "Popravdě to na mě trochu zapůsobilo.. Nevěřil bych, že někdo vašeho druhu má v sobě tolik odvahy. Vaše emoce jsou tak nestále stejně jako u lidí. Čekal bych, že to nezvládneš, ale budiž. Dostaneš šanci jako každý jiný, kdo prošel kontrolou u lesa. Jak víš, jsou stanoveny tři úkoly, které musíš splnit, pokud se tak stane, tvůj přítel se bude moci napít z našeho kouzelného pramene. Pokud ovšem byť v jediném úkolu selžeš, zemře on i ty.. Kruté pravidla přiznávám, ale tak vzácnou tekutinu si nemůže každý jen tak vzít.. To musíš uznat."
Uznale jsem přikývnula, protože mluvil pravdu. "Chápu, vysvětlíte mi, co mám dělat?"
"Ano, jdi támhle tím směrem a neotáčej se, ani kdyby tě to pokoušelo, prostě jdi.. Po chvíli by si měla dojít k velkému výběhu s jednorožci, jeden bude osedlaný. Na toho nasedni a jeď, pokud tě neshodí a uzná, že si dostatečně vhodná, je za tebou první úkol.. Jasné?"
"Samozřejmě." sýkla jsem a mé oči se vrátily zpět k Akiovi. Když ležel v trávě, vypadal docela bezbranně. Jeho bělostné vlasy kontrastující s trávou a pohublýma tvářema. Zanechávalo to ve mě obrovskou stopu.. Bohužel, jsem neměla čas přemýšlet, byl čaj jít. Mé nohy se rozběhly terénem. Nebylo to tak úplně snadné, občas jsem málem nešikovně zakopla o nějaký z pařezů, ale nakonec se mi podařilo zahlédnou několik metrů ode mě obrovský výběh. Bylo zde ustájené zvláštní stvoření, které jsem ještě nikdy do této chvíle neviděla... Jednorožec... S bělostnou srstí, mohutný a impozantní. Svalnaté nohy, hluboký pohled a špičatý roh uprostřed čela.. Mystické zvíře uprostřed temného lesa, to bylo jako z pohádky.
Popravdě, trochu jsem se bála, když jsem k němu přistupovala. Sledoval mě pozorně a měřil si každý můj pohyb, bylo mi jasné, že kdyby udělala něco, co by se mu nelíbilo, asi bych to poznala na vlastní kůži.
"Neboj se, neublížím ti.. Jen se projedu, poníku."
Po mém posledném slovu se jednorožec doslova zamračil a lehce dupl kopytem, což samozřejmě způsobilo, že jsem se v tom soustředění tak lekla, že jsme si od nervozity prostě sedla na zadek do trávy. Špatně vybrané oslovení.
"Nádherné stvoření.. Mystické zvíře.. Tvore, který nemá konkurenci?"
"Pfff.." odfrkl si a lehce se natočil na bok, jako by mě vybízel k tomu, abych se na něj vyhoupla.
Bylo to neuvěřitelné pokušení a zároveň strašný nervák, když jsem se jej pravou rukou jemně dotkla. Byl tak hebký, prostě úžasný! Každá část mého těla cítila tu sílu, která z jeho těla doslova vyzařovala. Vypadal jako král téhle krajiny, vévodil ji. Po mém nesmělém první kroku jsem přidala i druhou ruku, jednorožec byl stále klidný a lehce si odfrkával. Rozhodla jsem se tedy netroškařit a prostě jsem se na něj jednoduše vyhoupla. V tom, jako by do zvířátka hrom uhodil. Z ničeho nic se rozběhl, já jsem sotva seděla a on už letěl tryskem napříč výběhem. Cestou jsme míhali další jednorožce, ale on nezastavoval a očividně se mě snažil se setřást. Dělal nečekané pohyby, brzdil a já byla v šoku. Ani nevím, co mě zatím na jeho hřbetě drželo, možná tím zděšením jsem tak zatvrdla, že jsem na jeho hřbetě zůstala doslova nalepená, nebo jsem měla možná jen neobyčejné štěstí. Kdo ví, rozhodně to, ale byla neskutečná jízda. Měla jsem dojem, že letíme. Mé kaštanové vlasy vlály ve větru a do tváře mě bičoval vítr..
Pak jsem ucítila, jako by se mé mysli cosi dotklo. Bylo to podvědomí jednorožce, které si vyžadovalo vstup, a já se nebránila. Prostě jsem se na to přestala soustředit a naše myšlenky splynuly v jedno. Viděla jsem jeho očima, měla jsem dojem, že jeho kopyta jsou mými.. Všechno bylo jinak zbarvené a úžasně.. Točil se semnou svět, prohrabával se mými vzpomínkami a pak byla tma..

S pádem na zem jsem otevřela oči a mé nehty se zaryly do hlíny. Nedá se ani zpětně popsat, jak moc mě to vyděsilo. Selhala jsem? Pokazila jsem vše, co se dalo? Spadla jsem? Odpovědi na mé otázky přišly, pomalu jsem se otočila a tím se ocitla na zádech. Mé tělo leželo v trávě a já vedle sebe ucítila pohyb. Mé víčka se spěšně otevřela a naskytl se mi pohled na něco prazvláštního. Vedle mého pravého boku seděl Akio, v ruce držel láhev saké a bezstarostně popíjel. Na jeho jindy bledé tváři byly růžové ruměnce, a zdál se být lehce podnapilý. Nic nenasvědčovalo tomu, že by umíral. Jen si tak seděl a poťouchle se usmíval.
"C-co?" vyšlo mi z úst nesmyslně a já se snažila pochopit, co se děje.
Akio jen vzhlédl od láhve, která mu zřejmě přišla strašně zajímavá, a pohlédl na mě. V jeho očích se zrcadlilo něco zvláštního, byl to podivný pohled.. Až mi přejel mráz po zádech.
"Ah, to si ty? Co tady chceš?" optal se ne moc zdvořile a prohrábl si vlasy. Má mysl byla z celé situace tak "v krizi", že jsem jen naklonila hlavu na stranu a opatrně jsem se v trávě posadila. Byli jsme stále v lese, vše vypadalo stejně, několik kroků od nás byl pramen.. Jen Akio byl jiný, úplně jiný..
"Jak co chci.. Právě tě zachraňuju, abychom se mohli vrátit zpátky domů. Kde je ten trpaslík? Já z toho jednorožce spadla? Umřeli jsme?" chrlila jsem jednu otázku za druhou a on se na mě díval nechápavým pohledem.
"Sice vůbec nevím, o čem to mluvíš, ale už jsem ti to řekl jednou jasně. Nedolízej za mnou.. Řekl jsem, že o tebe nemám zájem... Jsi příliš mladá... Moc mladička.. Mladá husička.." brblal posměšně a znovu se napil. "Nikdy nemůžeš sdílet život s někým, kdo ti nemůže porozumět.. Nech mě být.. Odejdi.."
Ta slova bolela, řezala mě uvnitř hrudi jako ostrý nuž. Co to mělo znamenat? I když jsem věděla, že je to všechno nejspíš nějaká hloupost, že to musí být určitě trik. Začaly se mi po tváři kutálet slzy, bylo to odmítnutí.. Kruté odmítnutí..
"Nemluv tak, Akio, vím, že to nemluvíš ty.. Jsi jen přelud, trik." šeptla jsem přes slzy, jež mi stékaly po tváři a chytla jej za ruku.
A on.. Se nerozplynul.. Nebyl to přelud.. Štípnula jsem se do tváře a opět se nic nestalo..
"Prosím, mluv na mě.. To nejsi ty."
"Ale jsem.. Ukitake Akio.. Kapitán 13. divize a nikdy jsem s tebou nic nechtěl mít. Odejdi."
Kroutila jsem bezmocně hlavou a instinktivně se schoulila do klubíčka. Uvnitř hrudi mi žhnul oheň a spaloval všechno kolem, ta představa, že tohle všechno myslí vážně, mě sžírala zevnitř. "To radši umřu, pokud mluvíš pravdu."
"Tak prosím." hlesl pohotově, jako by celou dobu čekal, až to řekl. Pak sáhnul do batohu, který ležel opodál a vytáhl z něj nuž. "Zabij se."
"C-Cože?" mumlala jsem, má mysl byla otupěla tím návalem slz. Co to mluvil? Nic nedávalo smysl.
Lehce se ke mně nahnul, vzal mou ruku a vložil mi do ní nuž. "Pořádně se bodni a nejlépe do srdce, to bude rychle."
"N-ne!"
"Ale ano, řekla jsi to. Řekla jsi, že se raději zabiješ, než abys mě opustila, tak prosím, konej svou povinnost. Zabij se a zemři, všichni pak budeme spokojení."
Plakala jsem, teď už hlasitě. Muž, kterého jsem bezvýhradně milovala, chtěl ať ukončím svůj život. Mělo to smysl? Vyšší smysl? Byla to zkouška mé odvahy? Nevěděla jsem, ale pevněji sevřela nuž v pravé ruce. Neměla jsem na výběr, i když se mi dlaně třásly a přes slzy jsem hlasitě lapala po dechu, musela jsem to udělat. Bodnout se do vlastního srdce.. Abych pravdu řekla, nikdy jsem nepatřila mezi masochisty ani sebevrahy. Svůj život jsem měla ráda..
"No táák, bude to?"
"Ano.. Sbohem! Ty stejně nejsi můj Akio!" zařvala jsem z plných plic a udělala ten nevyhnutelný pohyb. Bodla jsem sama sebe.. Když se tohle stalo, měla jsem doslova pocit, že má mysl exploduje. Dovedete si představit, jaké to muselo být? Neskutečné..
A pak.. Opět temnota...

Konec. Tma. Osud. Odvaha. Bolest.
To všechno jsem cítila, když se mé kaštanové oči opět otevřely. Nevěděla jsem, jestli sním či bdím. Jsem snad mrtvá? Ovšem ta měkká tráva byla opět pode mnou. Hmm? Neslyšela jsem téměř nic, co by mi pomohlo identifikovat, kde to jsem. Tentokrát žádný pohyb, žádné šustění, jen vzdálené šplouchání vody. Vzduch také nebyl ničím zvláštním cítit.. Pomalu jsem se posadila a snažila si přivyknout na světlo.
Když jsem pootevřela oči, měla jsem tendenci je opět zavřít, ale nakonec jsem tak neučinila. Už jenom má zvědavost mě donutila vnímat vše okolo. Akio ležel opodál a těžce dýchal, bylo očividné, že umíral. Opodál se neválela ani flaška saké, kterou předtím pil ani nevypadal na to, že by mě odsud chtěl vyhánět. Vše, co se odehrálo před malou chvílí, byla nejspíš iluze nebo něco podobného.
"Akio?" šeptla jsem potichu a pomalu se k němu přisunula. Mé srdce ještě stále zběsile bilo z jeho nepěkných slov a následné sebevraždy, ale po jeho boku se vše rychle vracelo do normálu. Pořad jsme zde u pramene života, kde bojuju za naši společnost budoucnost..
Během mých úvah, kdy mé oči byly zahleděny do dálky a ruce se dotýkaly Akiovy hrudi, se opodál zjevil zase ten mužíček. Bez řeči mě sledoval, a když už se mu zdálo, že jsem nějak moc dlouho ticho, tak si důrazně odkašlal.
"Ehm, dítě.." začal svým burácivým hlasem. "Dva úkoly už máš za sebou.. Podařilo se ti jet na jednorožci, který si nikoho jiného ještě k tělu nepřipustil a dokázala si, že si tomu muži oddaná, takže tvá slova o jeho záchraně budou nejspíš pravdivá.. Popravdě, já si myslel, že neprojdeš už přes první úkol.. U druhého jsem vsázel na to, že nebudeš mít dost síly na to, aby si bodla sama sebe."
Pokrčila jsem rameny, trochu mě uráželo, že o mě tenhle trpajzlík pochybuje, i když mě vůbec nezná. "To teď neřešme, prosím, raději bych přistoupila k poslednímu úkolu.. Čas rychle utíká a Akiovi je zle." hlesla jsem, i když jsem se na to vůbec necítila. Divíte se? Emociálně jsem byla na zhroucení a fyzicky jsem na to vzhledem k nekonečně cestě sem taky nebyla moc dobře.
Trpaslík jen pokrčil rameny stylem: "Jak chceš.." a svižně máchnul svou kouzelnou hůlkou, z níž vystřelil modrý blesk a na zemi se zjevila lopata. Měla jsem v tu chvíli sto chutí mu vesele oznámit, že se s tím divadýlkem nemusel obtěžovat a mohl rovnou říct, ať lopatu vytáhnu z batohu. Satoshi myslel přece na vše, lopata je základ. Co když cestou potkáte nějakou mrtvolu, kterou je třeba zakopat?
"To má být černý humor? Akia zakopávat nebudu."
Trpaslík se jen zasmál. "Ne, to ne. Ty budeš kopat, tady.. Je tam kalich, pak ti dám další instrukce."
Když kopat, tak kopat. Vyhrnula jsem si rukávy shihakusha a pustila jsem se s vervou do toho. Bylo mi jedno, že se zašpiním, že kopu s takovou vervou, že budu mít domlácené ruce, už mi bylo jedno úplně všechno. Nakonec mé vykopové práce netrvaly ani moc dlouho, po krátké chvíli jsem ze země vytáhla křišťálový kalich. Byl půvabný a proti slunci házel prasátka.
"A teď tvůj poslední úkol." zahlásil malý mužík, vznášející se v prostoru. "Buď dáš napít svému příteli a tím mu zachráníš jeho život.. Nebo se napiješ ty sama."
"Já sama?" nechápala jsem. "Proč bych to dělala? Já neumírám, on ano."
"No právě.. Pokud se napiješ ty, získáš ti neobyčejnou moc.. Naprostou nesmrtelnost."
Pootevřela jsem ústa na znamení naprostého zděšení. Hlavou mi v tu chvíli přeběhl zvláštní výjev. Viděla jsem samu sebe, jak se stávám kapitánkou.. Jak všichni mi budoucí nepřátele padají k zemi a já jen vítězoslavně stojím a drtím je..Ovšem, v tom celém byl jeden háček.. Tohle všechno bych činila bez Akia.. Už by tam nebyl.. Byl by mrtvý, mou vinou.
Mužík s kouzelnou hůlkou si samozřejmě všiml toho, že jsem na jeho otázku nic neříkala a jen jsem tumpachově hleděla dopředu. On si to vyložil tak, že si nejsem jistá.
"No tak, děvče, copak ty nechceš žít věčně?"
"Ne, nechci."
"Cože?" zamračil se.
"Prostě ne. Takhle by to nešlo, chci aby se napil Akio.. Teď hned."
"Zajímavé, tohle bych opět nečekal!" zaculil se a pak mi lehce pokynul. "Nemám nic proti tomu, aby se napil. Zasloužíte si společnou budoucnost. Udělej, co je třeba... Až se napije, tak hned musíte opustit les a už se nevrátit, je to kvůli bezpečnosti. Pochop, každý nám tu tak nemůže chodit."
Já se jen pousmála, nemohla jsem tomu uvěřit. Byli jsme na konci cesty. Jezdila jsem na jednorožci, musela se vypořádat s Akiem, který o mě vůbec nestál, a dostala jsem nabídku věčného života. Tomu říkám dobrodružství..
I když jsem byla stále trochu mimo, poděkovala jsem trpaslíčkovi a pomalu přešla k prameni života a nabrala trochu vody pomocí kalichu, který jsem svírala v ruce. Voda v kalichu lehce zářila a žila tak trochu vlastní životem. Hladina se na různých místech zvedala a mluvila ke mě. Co říkala? Neptejte se, byla jsem tak rozklepaná, že mě už tak stálo dost úsilí vodu nevylít. Na obsah slov jsem se vůbec nezaměřila.
Sklonila jsem se k Akiovi a pomalu přiložila kalich k jeho ústům. "Pij, lásko.. Pak zase bude všechno jako dřív."
Kapitán 13. divize byl sice tak trochu v "jiné dimenzi", hlavou mu probíhal celý život a byl si jistý, že zemře, ale když jsem na něj promluvila, zdálo se, že mě ještě vnímá. Pomalu se nahnul a vypil poslušně všechnu vodu v kalichu. Pak stisknul mé dlaně a podíval se mi do mých kaštanových očí. Zvrátil hlavu dozadu a z jeho kukadel vyšlehl modrý plamen.
Vykřikla jsem, ale jeho ruce jsem nepustila. Akio křičel, celý zářil jako modrá lampička a z jeho úst šel neuvěřitelný řev. Trhalo to uši. Nevěděla jsem, co se děje, ale už nikdy jsem nic podobného ve svém životě neviděla. Akio obklopený modrou září se pomalu začal vznášet, nejprve to vypadalo snad jako iluze, ale bylo to reálné. Jelikož jsem se ho držela, tak jsme se společně vznesli asi do výše tří metrů přímo nad tůň.
Z ní samotné šla taková žář, že jsem byla téměř oslepená. Vzduch byl naplněn magií a překypoval životem. Plamínky, jež šlehaly z Akiových očí se prodlužovaly a obmotávaly jeho tělo. Na první pohled bylo zřejmé, že jej léčí. Celé jeho tělo probíhalo přeměnou, už zase začínal vypadat jako zdravý člověk. Já jsem jen měla lehce přivřené oči, abych se uchránila před tím náhlým světlem a držela se jej. Celá proměna trvala několik dlouhých minut.. Na konci jsme se pomalu snesli na zem a modrá zář úplně zmizela..
Seděli jsme na trávě jen mi dva, trpaslík už zde nebyl. Magie pominula a já se nestačila divit, byla jsem stále zmatená. "Už je konec..?"
Akio, který mimochodem vypadal víc než jen zdravě, se jen pousmál. "Naopak.. tohle je začátek.. Začátek naše společného dobrodružství.. Děkuju ti.." šeptl, láskyplně mě políbil a my se mohli vydat zpátky domů..

Spoiler:

Všude byla naprostá tma, jako by světlo ani nikdy neexistovalo. Bylo to svým způsobem depresivní a velice matoucí. Ani podle reiatsu se nedalo poznat, kde se to vlastně nacházím. Nikoho jsem necítila. A moje zanpakuto byla také pryč. Nebo aspon jsem jí nikde nenahmatala i když se spoutanýma rukama se těžko manipulovalo. Stála jsem v naprosté temnotě a tichu. Co se to tady děje!, zakřičela jsem do tmy. Nikdo se ale neozval a ozvěna mého hlasu se rychle vytrácela. Ještě před chvilkou jsem štastně oslavovala a ted jsem tady, co se stalo? Nemůžu si vzpomenout… Začínala jsem být vytočená, což u mě byl nepříliš známý pocit, ale dnešek měl být nezapomenutelný úplně z jiného důvodu. Zvedla jsem své ruce před sebe, abych si mohla vytvořit světlo. Hado 31. Shakkaho. Nic se nestalo. Chvilku jsem překvapeně hleděla na místo, kde jsem si myslela, že jsou právě mé dlaně. A pak jsem to zkusila pro jistotu ještě jednou. Ovšem stále mě opklopovala jen ta neproniknutelná temnota. Ty pouta mi zjevně nedali jen proto, aby omezili můj pohyb. Kromě vteku jsem začala cítí i strach. Probudila jsem se přeci jen do ničeho a ještě k tomu spoutaná. Ani jsem neveděla, co je pár centimetrů ode mně. A právě to neznámé a ta nejistota mě tak děsili. Rychle jsem dostala takové myšlenky z hlavy, musela jsem se soustředit. Zkusit se z toho dostat. Pomalu jsem se začala sunout směrem vpřed. Zvuky šoupání, které jsem vydávala mi s překonáváním strachu zrovna moc nepomáhali. Najednou mi došlo, že na nohách nemám své sandále, ale boty. Proč by mi někdo nazouval boty? A kde jsou mé sandále? Je to čím dál tím víc zvláštní….Kdo mohl něco takového udělat? Pochybuji, že jsou za TÍMHLE hollow… Pokračovala jsem v pohybu s rukama šátrajícíma před sebou, abych zabránila případné srážce. Šinula jsem se velice pomalu, ale nakonec se mi podařilo nahmatat stěnu. Pokračovala jsem podél ní, přešla jsem jeden roh, druhý roh a na třetí stěně jsem konečně narazila na to, co jsem hledala. Dveře. Nahmatala jsem kliku a s nulovou nadějí jsem za ní zkusila zatáhnout. K mému obrovskému překvapení se dveře otevřeli. Náhlé červené světlo stejně jako chlad, který jej doprovázel, byli napříjemné. Rukama jsem si okamžitě zakryla oči. Za chvilku jsem si na osvětlení přivykla a tak jsem je spustila zase dolů při tom jsem se, ale oklepala. Byla mi najednou hozná zima. Pozorně jsem si prohlédla místnost před sebou a s neustávajícím třesem jsem do ní nakonec i vkročila. Vypadala jako velké temné skladiště nebo hangár a červené, slabé a ponuré osvětlení tomu dojmu moc nepřidávalo. Všimla jsem si, že kromě dvěří, kterými jsem přišla, jsou tu další tři možné východy. Všechny dveře vypadali stejně, podle vzhledu bych řekla, že jsou z nějakého kovu. Takže…které jsou ty správné? Než jsem se stihla rozhodnout nebo něco vymyslet, zaslechala jsem děsivý klapající zvuk. Automaticky jsem se začala rozhlížet po zdroji toho strašného zvuku, ale pak mi došlo, že mi jen o sebe drkotají zuby. Hrozně tu mrzne, musí tu být tak dvacet stupnů pod nulou! Dobře to jsem možná trochu přehnala, ale zima tu je. Řekla bych, že jsem nekdě v podzemí…rozhodně, jestli se odtud nedostanu, mohla bych tady i umrznout. Třela jsem si rukama o sebe, ale s pouty to moc nešlo. Pohledem jsem se vrátila ke dveřím. Asi bude nejlepší, když je všechny prohlédnu. Přišla jsem k prvním dveřím, které byli ke mně nejblíže, nahlédla jsem dovnitř. Byla tam červeně osvětlená chodba a na jejím konci byli další dveře. Vztoupila jsem, abych se za ně mohla podívat. Ale hned, jak jsem byla celá v chodbě, se dveře do skladiště zavřeli a zacvakli. Rychle jsem se k nim otočila a zkusila je otevřít, ale byli zamčené. Na okamžik mě zachvátila panika, nechtěla jsem tu kliku pustit. Opakovaně jsem se s ní škubala, ale výsledek byl stále stejný. Škubaní postupně spomalovala až úplně ustalo. Pomalu jsem rozevřela ztuhlé prsty omotané kolem kliky. Opřela jsem hlavu o dveře a hluboce jsem se nadechla. Uklidnila jsem se. Začala jsem opět racionálně přemýšlet. Co se to tady jen děje?! To si se mnou někdo hraje? Sledují mě snad?! Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím kamery. Ale neviděla jsem nic, to červené světlo nebylo zrovna nejsilnější a tak zde bylo příliš temných míst. Žádná cesta zpět už nebyla a tak jsem se odhodlaně vydala kupředu. Otevřela jsem dveře na konci chodby. Místnost za nimi byla větší a velice tmavá. Jakmile jsem vešla, uslyšela jsem za sebou už známé cvaknutí. Něco na tomhle pokoji mi přišlo opravdu podezřelé. Všude byli pavučiny. Chvilku opět trvalo než jsem si zvykla na větší přítmí, ale když se to stalo, zůstala jsem stát s očima rozevřenýma v šoku. Stěny vypadaly jako by se sami pohybovaly, ale když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že se nepohybují stěny, ale těla stovek možná i tisíce pavouků. Po zádech mi přejel mráz, přestože v této místnosti už bylo jinak teplo. Normálně jsem se pavouků nebála, ale tenhle pohled byl zastrašující. Na druhé straně jsem zahlédla další kovové dveře i když přes pavučiny se to těžko rozeznávalo. Na sucho jsem polkla. Když jsem veděla, co to je, viděla jsem najednou pavouky úplně všude. Přimražená jsem stála na malém kousku, kde ti osminožci nebyli, ale stačil jeden schod dolů a…oklepala jsem se. Musím tam. Jinak se nedostanu dál, ale… Sváděla jsem svůj vnitřní boj, ale každou další sekundou, co jsem strávila na tomhle místě se má frustrace prohlubovala. A veděla jsem, že pokud to neudělám ted, možná to později nedokážu. Musím! Zatnula jsem pěsti, zavřela oči a když jsem je otevřela, rozběhla jsem se plnou rychlostí vpřed. Svůj zrak jsem upínala pouze na dveře a snažila jsem se ignorovat to odporné křupání pod nohama. V koutku mysli jsem ted byla za ty boty opravdu vděčná. Rukama jsem si z cesty klidila pavučiny, až jsem se dostala ke svému cíli. Bleskurychle jsem rozrazila dveře a vpadla jsem do další chodby na chlup stejné jako byla ta první. Zaslechla jsem cvaknutí a začala jsem skákat a klepat sebou jako blázen. Až když jsem si byla úplně jistá, že po mně neleze ani jeden z řádu pavoukovců, tak jsem přestala. Jak jsem je tak viděla lézt na zemi, trochu mě překvapilo, kolik se jich na mě za tak krátkou dobu stihlo přichytit. Z vlasů a oblečení jsem dostala i poslední kousky pavučin. Nechtěla jsem s pavouky být dlouho v jedné místnosti i když jich bylo jen pár. Né po takovém zážitku, který jsem před chvilkou měla. Tak jsem přešla k dalším dveřím a modlila se, aby tam byl východ nebo aspon něco, co nemá osum nohou. K mému milému překvapení, vypadal další pokoj vcelku normálně, až na obří šachovnici, která se rozprostírala po podlaze. Co je to tentokrát? Po předešlých zkušenostech jsem byla velice opatrná. Nadzvedla jsem pomalu svou levou nohu z bezpečného šedého kousku podlahy a položila jsem jí na bílé políčko šachovnice. Nic se nestalo. Přenesla jsem na tu nohu váhu. V tom okamžiku jsem ztratila rovnováhu, protože políčko zmizelo a z náhle prázdného místa se vysunul směrem nahoru bodec. Jen tak tak se mi podařilo stáhnout nohu zpět. Bodec mi ale proděravěl špičku boty a za to že jsem stále měla prsty, jsem mohla děkovat pouze svým léty vytrénovaným reflexům. Přemýšlela jsem, jak nejlépe se přes to minové pole dostat. Zula jsem si svou děravou botu a opatrně jsem ji položila na černé políčko. Jak jsem si myslela. Na tak malou váhu to nereaguje. Povdechla jsem si a obula jsem si ji zpět. Svůj pokus jsem tetokrát provedla stějně jako u bílého políčka, připravená kdykoliv uskočit. Aspon jsem si to myslela. Ale nic se nestalo. Čekala jsem na nějaký chyták nebo opožděnou past, ale nic. Obezřetně jsem přisunula i pravou nohu. Stále nic. Přeskočila jsem na další černé políčko před sebou a mé nohy i já jsme byli v pořádku. Na má tváři se objevil malý úsměv. V tomhle domě hrůzy, bylo i tohle malé vítězství zázračně opojné. Přeskákala jsem na druhou stranu a otevřela si. Prošla jsem bez zbytečného zdržování další červenou chodbou. Kdy už tohle skončí? A má to vůbec konec? Nějaký tu přeci musí být, ale co na něm najdu…jestli se tam dostanu? Se skřípotem trhajícím mé uši se otevřeli další dveře. Neeeee! Zakřičela jsem beznadějně a sesula jsem se na chladnou podlahu. To není možné……………Proč? Jak? Snažila jsem se popadnout dech. Naděje, kterou jsem ještě před chvilkou měla rychle vyprchávala. Pomalu jsem se zvedla, protože se do mně zase zakousla zima. Stála jsem a tupě hleděla na prázdné tmavé skladiště, osvětlené ponurým červeným světlem. Byla jsem zase na začátku nebo to tu tak aspon vypadalo. Stejný chlad, stejné přítmí, stejný počet kovových dveří. Seber se! Nějak jsem se sem přeci musela dostat, takže tu musí být i cesta ven, pořád mám jedny dveře, kterými jsem ještě neprošla. To bude určitě ta správna cesta. Vzchopila jsem se a zamířila jsem si to k prostředním z těch tří dveří, když v tom se za mnou ozvalo cvaknutí. Leknutím jsem nadskočila a otočila jsem se za tím zvukem. Musela jsem si okamžitě zakrýt obličej, protože z místnosti, kde měla být úplná tma vycházelo silné a pronikavé světlo, které nemělo červenou barvu. Pomalu jsem odtahovala ruce, ale ta záře byla stále nesnesitelná. Mžourala jsem do sloupu světla. Začala jsem náhle couvat, protože jsem ve dveřích spatřila tmavou siluetu. Tak je to tady….že by si pro mě už přišli. A kdo to je? Zastavila jsem se, protože utíkat by bylo směšné a čekala jsem. Byla jsem si vědoma toho, že v tomto stavu nebude můj odpor nijak výrazný, ale nehodlala jsem vzdát bez boje. Postavila jsem se do bojového postoje. V ten okamžik se siluleta velkou rychlostí rozběhla přímo ke mně. Už byla jen krok ode mně, když jsem si uvědomila, kdo to vlastně je. Ra… Dotičný do mě vrazil takovou silou, až mi vyrazil dech. Oba jsme se skutáleli na zem. Ucítila jsem, že mi po tvářích stékají slzy. Byly to ale slzy štěstí. Raidene, co tady děláš?! On, ale nebyl zjevně schopen slov. Jak mě objímal, všimla jsem si za jeho zády dalších dvou známých lidí. Za divným přístrojem, kterému věnoval celou svou pozornost, seděl Satoshi a o rám otevřených dveří se opírala kapitánka 9. divize na prstu při tom točila kroužkem klíčů. Než jsem stačila cokoliv udělat nebo říct, přišla k nám. Omlouvám se, že vám kazím, tak romantickou chvilku ale….. Trochu si povzdechla a dřepla si vedle. Asi jsem to měla čekat od kapitánky 2.divize, ale kdo by řekl, že než na tohohle… Ukázala na Raidena. …ten náramek navleču a všechno mu vysvětlím, ty se dostaneš ven sama, Kasumi. Zasmála se a nejprve odemkla moje pouta a pak také sundala Raidenovi kruh, co měl kolem krku. V tu chvíli celá místnost zmizela a tam kde před chvilkou bylo temné skladiště, byl náhle jen prázdný zelený pokoj. Dokonce i mé před okamžikem ještě potrhané a zašpiněné šaty byli opět sněhově bílé a v celku. Byla jsem totálně zmatená, ale v ten okamžik, když jsme se objímali, mi to bylo jedno.

Spoiler:

Ulicemi Rukongaie se nesl zvuk. Byl to řinkot skla, jako by spadla třeba váza z nějaké pěkné výšky na zem a rozbila. Vysoký muž s dlouhými tmavými vlasy, který jimi procházel, se rozběhl k domku, který byl tohoto jevu původcem. Vtrhnul dovnitř jako neřízená střela.
,,Co se děje?!“ Zdepřítomná rudovlasá žena se mu hned vzhla do náruče. ,,Takaro! Tak co se děje? “ Odtáhl jí od sebe muž, ale držel jí za paže. Pohlédl jí do očí, které měla plné strachu, starostí a obav snad těch nejhorších. ,,Takaro!“ Vyzval jí ještě jednou k vysvětlení a věnoval jí jeden ze svých utěšujících, chápavých pohledů.
,,Ona...“ Spustila žena roztřeseným hlasem. ,,Nemůžu jí nikde najít. Ona je pryč, ztratila se! Někdo jí mohl sebrat! Bože, kde může být?!“ Začínala zvyšovat hlas a trášla se, což muž cítil, jak se jí dotýkal.
,,Kdo? Koho? O kom to mluvíš?“ Naléhal na ní, aby se vyjadřovala více konkrétněji, ale jí to jen podlamovalo nohy.
,,Dítě, Bene! Kasumi, přeci!“ Mužovi se ihned otevřeli oči dokořán, jako by viděl ducha, zatím co žena oslovená jako Takara se opřela o jeho hruď. Zavřela oči a po tváři jí začali téct slzy. Muž jí objal s pohledem směřujícím hluboko do místnosti. Poznal, že jí jeho přítomnost uklidňuje, ale nemohl tuto věc nechat jen tak.
,,Posbírám pomoc v Seireitei a vyrazím. Najdeme jí.“ Ujišťoval jí, když odcházel a ona stála ve dveřích se stále nesvým výrazem plným obav. Přesto se zdálo, že jeho slovům uvěřila, přikývla. Vypadalo to, že jí nad zemí drží jen futra dveří, o které se opírala, to však vyvrátil okamžik, kdy zalezla zpět do svého domku a nebyla slyšet žádná rána, která by naznačovala, že se střetla s podlahou.
,,Stejně jsem ten sklep uklidil líp!“
,,Nesmysl! V tom kumbále bylo mnohem více bordelu! A teď by se tam z podlahy dalo jíst! Je jasný, kdo je vítěz!“
,,Hele vy dva, uvědomujete si vůbec, že vás kapitán jen využil, aby neměl po kasárnách takový binec, který jste mimochodem udělali vy předevčírem, když jste soutěžili v tom, kdo toho dokáže víc rozbít?“ Přerušil rozhovor, nebo spíše hádku, muže s krátkými hnědými vlasy a zelenýma očima – Gora - a černovlasé ženy – Kity – krátkovlasý blonďák – Toru, který si to vyšplapoval kousek od nich a už nemohl snášet to jejich překřikování.
,,Buď sticha!“ Byla reakce obou dvou účastníků oné diskuze o úklidu.
,,Řekla jsem to dřív!“ Pokračovala hned Kita.
,,Co to plácáš?! Jasně jsem začal já!“ Snažil se prostestovat Goro a už to jelo od znova. Toru si nad tím mohl jen bezúčelně kroutit hlavou. Namísto toho si hlasitě oddychnul a podíval se před sebe na muže v černém kimonu, jako měli zde na sobě všichni. Byl to ten s tmavými vlasy – Benjiro.
,,Hej, Bene a proč vlastně...“ Nedokončil svou větu, jelikož jeho pozornost upoutalo něco naprosto jiného. Před nimi stála žena. Rudé rozpuštěné vlasy, černé kimono jako oni. Stála k nim zády, jako by byla připravena k odchodu.
,,Myslel jsem.... že s námi nepůjdeš.“ Ozval se Benjirův hlas.
,,Proč bych neměla jít? Poškodila bych vás snad, že by jste se se mnou zahazovali?“ Odpověděla žena stále k nim zády.
,,Víš, že to tak není. Ale možná to bude nebezpečné, měla by jsi zůstat tady a nechat to na nás. Trénujeme na výpravy každý den, jsme...“
,,...připravenější, silnější, bystřejší, chytřejší než já? Nebo co jsem ještě zapomněla?“ Skočila mu do řeči se svým hrubým tónem. Nastala chvíle ticha, kterou Goro a Kiuta nerespektovali a dál se dohadovali. Benjiro došel k ženě a položil jí ruku na rameno.
,,S námi jít nemůžeš. Zůstaneš tady, bude to pro tebe bezpečnější....“ Vzduchem zasvištěla ruka a ozval se takový “plesk“.
,,Ale já tady nezůstanu! Nemusím tě poslouchat! K čemu mi bude být v bezpečí daleko od všech nástrah, když ona může být kdekoliv tam venku?! Co bych to pak byla za matku, kdybych svoje dítě nechala na pospas světu a sama seděla doma na zadku a jen čekala?! K čemu by mi to bylo?! Víš, jak by se vlekl čas?! Nad čím vším, jaké nejhorší scénáře bych si stihla za tu dobu představit?! Ty mi nebudeš rozkazovat! Je to moje rozhodnutí, jdu s vámi a tečka!“ Obořila se proti němu rozzlobeným hlasem. I hádající dvojice umlkla a sledovala tu scénu, co se tu právě odehrávala. Benjiro jen zíral a překvapeným výrazem, očividně vyveden z míry si přejížděl prsty po tváři, na níž měl docela výrazný otisk ženské dlaně. Žena se po svém proslovu obrátila a vydala se původním směrem, kam měli všichni namířeno. Hned za ní vyrazil Toru s kliďátským výrazem ve tváři.
,,Hej Takaro!“ Zavolal na ženu a hned na to jí dohnal. ,,Takže ty ho ještě máš? Shihakusho? Fíha, ale že je to dlouho, co?“ Začal s ní konverzovat a mizet v dálce. Následovali je Goro a Kita, kteří potichu prošli s upřenými pohledy na Bena kolem něj a pak se začali zase hádat, kdo dává větší facky, nebo o čem že. Tmavovlasí shinigami tam zůstal stát, ale nakonec i on se musel dát do pohybu.
Už delší dobu se všichni prodízali lesem za Rukongaiem. Prohledávali jej křížem krážem, v korunách stromů i v jejich kořenech. Ani v dutých kládách však dítko nenašli a den se pomalu chýlil ke konci. Ještě bylo však vidět, Slunko se rozhodlo přidat se na jejich stranu a dopřát jim drobet více času, než odejde spát a vystřídá jej Měsíc.
,,Takaro, prosímtě, jsi si jistá, že je někde tady? Já tu nic nevidím, ani necítím, opravdu jsi si jistá?“ Zjišťoval Goro, který zápasil s několika větvemi smrků, které ho uvěznili do své pichlavé náruče.
,,Matka pozná, kde je její dítě. Tomu se říká, mateřský instinkt, nebo-li něco, co ty nikdy nepoznáš, drahý Goro.“ Odpověděl mu za rusovlásku Toru, protože dotazovaná byla příliš zabraná do pátrání. Ta zrvona odhrnula keř, aby mohla nahlédnout za něj. Toruovi se v očích zablesklo. ,,Takaro! Pozor!“ Ohlédl se švihem jejím směrem. Z křoví se vynořil hollow kudlankovité podoby a předníma hnátama, které měla ve tvaru čepelí odhodila Takaru. Mířila přímo na strom, ale do cesty se jí shunpnul Benjiro a tak narazila do něj. Ten jí pak postavil na zem. Všechny oči se teď upírali na kudlanku.
Toru tasil svou katanu a rozběhl se proti ní. Máchnul a chtěl jí přetnout jednou ranou, ale když mu do dráhy letu katany přistavěla ty své čepelky, zastavila ho. Od někud se ozvalo hlasité zaječení.
,,Kito!“ Zvolal jméno oné uječené Goro a odpovědí mu byl pohled na dalšího kudláka stojícího před Kitou, která už měla taky v ruce svou zbraň. Ohlédl se a vedle sebe zahlédl dalšího. ,,Jéééééééééžišmarjááááááá!“ Začal ječet ještě hůř než holka a nějakým zázrakem, jak se rychle začal probojovávat z větvový, se skutečně osvobodil, ale běžel dál a vrazil přímo do černovláky.
,,Ty jedna bábovko! Koukej ze mě slést, nebo z tebe udělám pokrm pro tyhle hollow!“ Zahudrovala Kita stylem, ze který by se nemusel stydět žádný generál. Goro se rychle zvedl. Ty hollow ho děsily, ale ona byla mnohem nebezpečnější. Jakmiel i ona vstala, postavili se k sobě zády a v rukiu svírali rukojeti zanpakuto. Naposledy tasil i Benjiro, který stál vedle Takary.
,,Já věděl, že si nemám nechávat v pokoji ten repelent.“ Poznamenal Toru. Strhnul se boj, protože shinigami se vrzhli na hollow. Ani jedna strana nebyla lehce zranitelná. Vlastně, možná tu bylo jedno slabé místo. Toruovi se podařilo odseknout jednu čepel kudlance, ale ta mu to vrátila druhou a způsobila mu pěkný šrám přes pravou část hrudníku. I Kita a Goro už byli zkrvavení, ale jen od vedlejších menších zraněních. Rudovlasá žena se chtěla přidat a pomoci, ale do cesty jí přišla Benjirova paže.
,,Zůstaň tady. Ochráním tě.“ Oznamenal a sledoval boje probíhající jen pár metrů před nimi. Když náhodou někdo odvrítil útok, který šel po sléze na ně, on jej svým zanpakuto zablokoval. To ale nikdo z nich nevěděl, že ještě je někdo sleduje.
,,Já se dokážu o sebe postarat sama!“ Zaprotestovala a chytla jej za paži, že jí svěsí dolů, když se před nimi objevil jeden z hollow a zařval takovým kudlankovitým řevem. Ohnal se po nich čepelí, ale Benjiro to vykryl a znovu a znovu, při čemž donutil hollowa couvat. Chtěl ho dostat dál, od Takary, ale tím se vzdaloval i on. Obrátil se, jak uslyšel její hlas za sebou vykřiknout. V ruce držela svou katanu, ano i ona jí měla ještě stále u sebe. Před ní se tyčila jedna z kudlanek a dávala jí rány jednu za druhou, zatímco ona je statečně odrážela. Bylo však moc dobře vidět, že jí to činí veliké problémy. Nedostala prostor k útoku a hned na to minula a kudlanka udeřila. Její černý šat zbarvila krev na jejím rameni. Na tváři se jí rýsovala grymasa naznačující bolest. Navíc jí z ruky útok vyrazil zbraň. Benjiro nechápal, kde se jich tu tolik vzalo? Ostatní ještě stále zápasili se svými nepřáteli a teď tyhle dva další? Takaru už nebavilo to vykrývání a přešla do ústupu. Začala se před ranami shýbat, vyskakovat, uhýbat do všech stran. Samozřejmě to nebylo tak účinné, hned obdržela několik dalších zranění, ale ne vážných. Zrovna se kudlanka napřahovala, Takara vyskočila, aby jí uhla, ale ona stejně stefila cíl. Rodovlasá shinigami nebyla shopná se po dopadu udržet na nohou, jelikož je měla teď poraněné a spadla do kolen. Na ní se řítila další čepel. Zavřela oči....
Útok dopadl vedle ní. Když se podívala pozorně, před ní stál Ben. Čepel, která byla zabodnuta v zemi už tam zůstala. Nebyl již součástí hollowa. Rozhlédla se a spozorovala, že druhý kudlankáč už leží nejspíše mrtev na zemi. Když se však obrátila na druhou stranu, pohled jí směřoval do lesa, ale v dáli v něm bylo cosi vidět. Nějaká žlutá energie či to a blížilo se to nekontrolovatelnou rychlostí k nim. Někdo jí popadl kolem pasu. Jistě, kdo jiný by to byl, než její zachránce! Před tím čímsi, ale už neutekli. Byla to vlna energie, nějaký útok, je smetl neuvěřitelnou silou a rychlostí.
,,Takaro? Takaro, prober se. Notak, slyšíš mě? Prober se, prosím!“ Takara pomalu otevřela oči.
,,Ben...“
,,To je v pořádku, nemusíš mluvit.“ Pousmál se Benjiro, který jí držel za ruku. Jak se probrala, zjistila, že sedí opřená o kmen stromu. Byla celá rozbolavělá, ale co víc, nikde neviděla nikoho jiného.
,,Kde jsou...“ Chtěla zase něco říct, ale nemusela pokračovat, Ben jako by jí četl myšlenky.
,,Netuším.“ Odpověděl zklesle a jeho úsměv rázem z tváře vymizel.
,,Měli bychom...“ Chystala se zvednout, ale místo toho zaťala zuby bolestí.
,,Měli, ale nemůžeme. Neměla by ses hýbat a já tě tu samotnou nenechám.“ Snažil se jí vysvětlit, co, proč , jak a říkal to docela naléhavě a prosebně. Rozhodně nechtěl, aby to skončilo jako posledně, kdy mu dala facku. A on věřil, že by toho byla i v takovém stavu schopná. Cítil, jak své svaly zase uvolnila a nechala dřevo, aby jí podpíralo. Tiše si povzdechla. Tmavovlasí shinigami jí chvíli pozoroval, pak pustil její ruku a odvrátil od ní zrak. ,,Já... omlouvám se.“
,,Za co?“ Udivila se Takara a sledovala jeho zkleslý výraz tváře.
,,Za to... všechno...“ Odpověděl velice obecně.
,,Copak jsi mohl za to, že tam byli? Ne...“
,,To neříkám, ale mohl jsem za to, co se stalo pak. Měl jsem je ochránit... Tebe, i všechny ostatní. Co se potom stalo? Dostal mě ten nátlak energie. Proč jsem tomu nedokázal vzdorovat? Kdybych mohl... nejsem dobrý bojovník, měla jsi pravdu, potřebovali jsme tě s sebou...“ Utichl a pohlédl Takaře do očí, hledajíc v nich nenávist, nebo něco takového. Namísto toho v nich uviděl klid, mír a pochopení.
,,Nevykládej hlouposti. Šla jsem, protože to byla moje starost, měla jsem se o to postarat sama. Takže jestli z toho někoho vinit, tak...“
,,Ne! Tohle ale vůbec není pravda! Není to přeci jen tvoje starost! Vždyť to já jsem přeci...“ Takara mu položila svou ruku na jeho.
,,Rozumím, ale vidíš, že nemá smysl si to dávat za vinu. Oba na tom máme svůj podíl. Vlastně všichni, protože šli. Nebudeme se kvůli tomu dohadovat, nebo dopadneme jako Goro a Kita.“ Seděli tam tak a hleděli si snad do hlouby samotné duše. Bylo jasné, že ani jeden nechce vyvolávat hádku, či něco tomu příbuného, jinak by Benjiro měl na tváři už před pár minutami zase rudý flek.
Křoví opodál začalo šustit. Oba hned vrhli své pohledy tím směrem. Benjiro šáhl po své kataně, když se z lesa vynořili dva shinigami.
,,Mluvil o nás někdo?“ Optali se oba najednou a to byla skvělá záminka k hádce, kterou hned využili. Takaře ani Benovi výjmečně jejich dohadování nevadilo. Byli rádi, že jsou schopní takhle šermovat slovama, ač byli tak zranění. Teď, jak se na ně vlastně tak koukali, nezdálo se, že by byli příliš zranění.
,,Eto... promiňte, kde je Toru?“ Přerušila je rusovláska. Oba opravdu na chvíli umlkli a podívali se na ní.
,,Nojo!“ Vznesl Goro a spolu s Kitou odhrunli větve křoví.
,,Vy dva jste vážně nemožní! Čemu jste nerozumněli na odhnujte mi cestu?!“ Ozval se blonďák, který stál za keřem. Hned jím prošel a přistoupil k Takaře. ,,Měla jsi pravdu, skutečně tu byla.“ Pronesl a podal jí blonďaté děťátko tak v normálním věku +- rok. Ona jej s neskutečnou radostí převzala.
,,Toru, děkuji ti! Opravdu, jsem ti vděčná a vám taky!“ Promluvila ještě k hádavé dvojici.
,,To nestojí za řeč.“ Odvětili oba zároveň a znova se pustili do hádky.
,,Hele vy dva, co takhle si dát závod, kdo bude první v Seireitei u své divize?“ Navrhnul Toru a po dvojici se jen zaprášilo a on se opět odvrátil k Benovi a Takaře. ,,Je asi spousta způsobů, jak dát někomu najevo náklonost, co?“ Na tuto poznámku se oba jen pousmáli. Moc dobře věděli, na co naráží. ,,Takaro, podívám se na tvá zranění, dobře? Nejsem sice takový lékař, jako ty, ale něco svedu.“ Oznámil a přisedl si k ní, aby jí mohl ošetřit.
,,Fíha. Opravdu jsi se zlepšil za tu dobu, co jsem pryč.“ Pochválila mu jeho výkon, když skončil s léčením.
,,Jo a ještě, abych nezapomněl. Nevím proč, ale tohle měla u sebe, když jsme jí našli.“ Toru zašátral v kapse kimona a vytáhl jakýsi obal. Takara přečetla nápis na něm.
,,Gumoví medvídci?“ Zmateně se podívala na Torua, který jen neznalecky pokrčil rameny.
,,Nevím, ale já měl z tehlech medvídků jako malej hroznou hrůzu. Možná ještě stále....“ Vstal a došel k Benjirovi, který stál opodál, opřený o jiný strom. Slyšel přicházet svého přítele a hned reagoval.
,,Tak co? Je v pořádku?“
,,Jistě! Vždyť jsem jí ošetřil!“ Vzal to jako urážku, ale ve skutečnsoti bylo jasné, že si jen dělá legraci. ,,Bude moci jít, ale ne hned. Asi bychom si tu měli trochu odpočinout a vyrazit ráno. Nabereme tak každý nějaké síly.“ Ben přikývl a stále koukal jinam. ,,Takara má pevnej kořínek, takovou dobu ze služby a pořád dokáže tolik věcí. Navíc má skvělého ochránce, nemyslíš?“ Šťouchnul do něj, aby jej taky přinutil ke slovu.
,,To asi jo. Koho jím myslíš, to by bylo asi podstatnejší.“
,,Ale nech toho. Ty víš, koho myslím a taky vím, že ten koho myslím si dělá naprosto zbytečné starosti. Navíc si dáváš za vinu moc věcí. To, že se ztratila ta málá, nebo to, že nás napadli ty brouci, za to jsi nemohl.“
,,Heh, jo. To už jsem dneska jednou slyšel. Asi máte pravdu. Ale proč... proč to udělala, přišla sem...“
,,To už jsi dneska taky slyšel. Musela jít, jinak by jí to spát nedalo! Tobě by to taky nedalo, kdyby se jí něco stalo a měl by jí jít hledat někdo jiný. Taky by jsi chtěl jít, ne? A to že ona má holt trochu horší schopnosti jen kvůli tomu, že odešla, z ní nedělá slabošku, sám si to viděl. Lidi by udělali všelicos kvůli tomu, koho milují, smiř se s tím.“ Benjiro se na svého přítele podíval děkovným výrazem. Toru jej pokynutím hlavy nabádal, aby šel za nimi – za Takarou a tou malou. Ben přikývl a blonďáček už jen sledoval, jak si u nich sedá a soci si mezi sebou říkají. Takara mu na to podala dítko a on si jej bez ostychů vzal. Po té si ně Benovo rameno rusovláska položila hlavu. Toru už je nechtěl svým pohledem rušit a tak se zahleděl vzhůru na hvězdnou oblohu. Vítr rozhýbal větve v korunách stromů i jeho blonďaté vlasy. Ticho nahradil šum listí a krajina, tedy les teď působil jako kouzelný.
,,Láska... je skutečně zvláštní cit.“

Spoiler:

(tento příběh bohužel neměl název, hlasujte pro něj tedy jako pro Povídku č. 5)


Poznámky:

Spoiler:

Bylo slunečné nedělní odpoledne, přímo stvořené pro nic nedělání, a náš starý známý Akio Smith se válel na střeše domu v jedné z Rukongaiských čtvrtí, ve kterém žil s „tetou“ a dalšími třemi dětmi. Jen tak si ležel s rukama za hlavou a díval se na mraky. „Akio.“ Zavolala na mladíka s černými vlasy majitelka domu. Akio seskočil ze střechy přímo před tetu. „Zašel bys koupit něco pro pana Urayamu?“ Zeptala se ho. „Hm.“ Kývl na souhlas a dodal. „Co přesně potřebuje?“ „Říkal, že za ním máš přijít a on ti poví, co potřebuje.“ Akio si vzdychnul. „Tak já tedy jdu.“
Došel k sousedním dveřím a zaklepal. Dveře se rozlétly a na jejich prahu stal stařičký muž v hnědozeleném kimonu. „A už na tebe čekám, mladíku.“ Pronesl stařík, chytil ho za rukáv a vtáhl do domu. Táhl ho někam do hlubin domu. Akio se rozhlížel kolem a divil se, co všechno tu stařík má. V jedné z místností zahlédl spoustu sklenic a lahví s barevnými tekutinami. Prosím, ať to není šílený vědec. Přál si v duchu. Dorazili do cíle, do místnosti s malým stolkem, na kterém stála váza. „Dal by sis čaj?“ Optal se ho stařík. „Raději mi řekněte, co to vlastně potřebujete.“ Stařík se naklonil k Akiovi a pošeptal mu do ucha. „Slyšel jsem, že doktor Shinozuka má nějaký lék proti vypadávání vlasů a já bych jeden chtěl. Bohužel bydlí v lesích za Rukongaií a jak sis mohl všimnout, už nejsem nejmladší. Mohl bys mi ho prosím koupit?“ Akio se v hlavě vynořil obraz jeho samotného, jak mu vypadávají vlasy. Otřásl se nad touto myšlenkou a kývl panu Urayamovi na souhlas. Dostal od pana Urayami peníze na nákup onoho léku a vydal se na dlouhou cestu do hlubin hlubokého lesa.
Šel si po cestě a díval se na mraky nad sebou, když zahlédl něco zvláštního. Něco velkého, oválného a kovově vypadajícího si létalo po nebi a letělo přímo nad Akia. Tam to zastavilo, ze spodku tohoto kovového monstra se spustilo světle modré světlo, které, když se dotklo země, zvedlo Akia do vzduchu a vyneslo až na palubu.
Vyděšeně se rozhlédl kolem. Uviděl skupinku podivných bytostí. Napůl muž a napůl prase, zrzavý muž s dírou v krku, brýlatá černovlasá žena v bílém, ne, doktorka to nebyla, se zvláštním náramkem a lukem na zádech a nakonec dívka v černém, kterou moc dobře znal, a černá kočka s vojenským baretem na hlavě. „Yuki.“ Zavolal radostně na dívku v černém. „Podkapitáne Shiro, bych prosila.“ Odpověděla dívka. „Podkapitáne? Co je s Yuki, Kuro?“ Zeptal se kocoura. „Jsem kapitán Cross, ne Kuro, člověče.“ Prohlásil kocour. „Co se to tu ksakru děje?“ Ptal se sám sebe Akio. „Mám hlad. Buto, přines mi něco k jídlu.“ Zavolal „kapitán“ na praso-člověka. Čuník jménem Buta se tedy sebral a odešel. „Vysvětlí mi někdo konečně, kde to jsem a co se to tu děje?“ Zakřičel Akio podrážděně. „Právě se nacházíš ve vesmírné lodi Ludvík, vynalezené ve dvanácté divizi mezihvězdné armády. Na cestě z mise nás vtáhla černá díra a vyplivla tady. Domníváme se, že jsme se ocitli v paralelním vesmíru.“ Zodpověděl mu otázku proděravělý zrzek. „Jak jste mě sem dostali?“ Ptal se dál Akio. „Buta nechtěně strčil do kapitána, který nedopatřením zmáčkl támhle ten zelený knoflík.“ Odpověděla mu černovláska. Ozval se výbuch, dveře se otevřely a do místnosti vešel Buta a nesl na talíři něco černého a páchnoucího. „Přinesl jsem vám topinky.“ Řekl jen a hloupě se zazubil. „Opravdu si myslíš, že něco takového budu jíst. Vždyť jsou spálené na uhel.“ Rozkřikl se kapitán Cross, skočil čuníkovi do obličeje a poškrábal ho. „Uklidněte se, kapitáne.“ Chlácholila ho podkapitánka. „Jak se mám uklidnit, když tohle hloupý prase nic nedokáže?“ Namítl kocour. Butovi se v očích objevili slzičky, na to se rozbrečel úplně. Shiro se káravě podívala na kapitána. Ten vycítil nebezpečí a začal se omlouvat. „Promiň, přehnal jsem to. Udělám cokoliv, jen přestaň brečet.“ Naše milé prasátko Buta se otočil ke kapitánovi zády s obličejem v dlaních, na kterém se mu objevil lstivý úsměv. Rychle nasadil smutný výraz a otočil se ke kocourovi. „Opravdu cokoliv?“ Ujišťoval se Buta. „Jasně, cokoliv jako, že se Cross jmenuju.“ „To nám tedy předáš loď bez odporu, že?“ Čuník vytáhl zpoza opasku zbraň, černovláska popadla svůj luk a zrzek vyndal svou laserovou pistoli, všichni namířili zbraně na kocoura, Shiro a Akia. „Buto, Aki, Uri, co to k čertu děláte.“ Křikl na trojici kapitán. „Co by, přebíráme loď.“ Odpověděl Aki. Akio vyděšeně sledoval laserovou pistoli mířící mu mezi oči, jak se sklonila, když Aki mluvil. Proskleným otvorem v podlaze zahlédl Yuki a Kura jdoucí po cestě. Rychle přiskočil k ovládacímu pultu a zmáčkl zelený čudlík. Chvilku na to se na palubě objevila blondýnka v černém a černý kocour, nápadně se podobající kapitánovi a jeho podkapitánce. Aki vystřelil po Yuki svým Cero gunem. Ta se svým shunpem dostala přímo za něj a namířila mu zanpakuto na proděravělý krk. „Furizu! Isa.“ Řekla a její katana se změnila na úzkou dýku. Kuro s Crossem skočili po Uri a podkapitánka Shiro trefila zlého čuníka do ramene svou pistolí. Shiro došla k Butovi a hodila Akiovi pouta. „Nasaď jim je.“ Akio poslechl a nasadil pouta nesourodé trojici. „Potom mi to všechno vysvětlíš.“ Řekla Yuki směrem k Akiovi. Pomohla Shiro odvést trojici do provizorního vězení, poté se vrátili. „Vysadíme vás, kde budete chtít a potom se zkusíme vrátit domů.“ Prohlásil Cross, který si stále prohlížel Kura a připadal si tak, jako by se díval do zrcadla. Podobně na tom byli Yuki s Shiro. Yuki s Kurem chtěli vysadit poblíž desáté divize, do které patřili a Akio se chtěl jenom vrátit domů. Když přilétli nad desátou divizi, nastalo loučení. Rozloučili se, Cross zmáčkl modré tlačítko a Yuki s Kurem zmizeli. Poté přiletěli nad Akiův dům. Akio se rozloučil a popřál jim šťastnou a bezpečnou cestu. Modrý paprsek ho snášel na střechu domu, když najednou paprsek zmizel a Akio začal padat. Dopadl na střechu, kde následně omdlel.
Vzbudil ho až tetin hlas. „Akio?“ Zeptala se překvapeně. Ten otevřel oči. To byl šílenej sen. Řekl si v duchu. „Co se děje?“ Optal se tety. „To už ses vrátil?“ „Odkud?“ „Šel jsi přece nakoupit pro pana Urayamu.“ Akio vykulil oči. „Takže to nebyl sen.“ Pronesl potichu a plácl se do čela. „A ještě jsem zapomněl na ten lék.“
Vysoko nad nimi se mihla kosmická loď a zmizela kamsi do vesmíru. Nakonec se Akio vydal pro lék na vypadávání vlasů za doktorem Shinozukou, to však do našeho příběhu už nepatří.

Owari.

Spoiler:

Všude kolem mě je tma. Možná je den, možná noc. To mě však moc nezajímá. Oči mám převázané kusem látky. Ležím na nepohodlné posteli. Tělo mi svazují kožené pásy a na končetinách chrastí řetězy. Jak dlouho už jsem neviděla slunce, jak dlouho jsem neslyšela lidský hlas. Každý, kdo sem přijde jen mlčí. Mohu z nich cítit strach a nenávist. Nikdo z nich se mě nemůže ani dotknout. Sama nevím, co jsem jim udělala. Ze své minulosti si vzpomínám jen na pohled na Soul Society. Vidím ostrou fialovou barvu a potrhané kapitánské haori potřísněné krví.
Bude to asi 30 dlouhých let co jsem přivázaná k této posteli. Každou chvíli sem přijde nějaký shinigami a pokouší se o všemožné experimenty na mém těle. Možná slovo mučení by lépe vystihovalo skutečnost. Nejdříve jsme řvala a prosila je, aby mě pustili, ale ted’ už mi nezbyla žádná naděje. Nejhorší na tom je, že nemohu umřít. Jak to vím? Často slýchávám dívčí hlas. Někdy je konejšivý, šeptá o svobodě a naději, jindy mi rve uši nenávistnými slovy toužícími po pomstě. Bolestivě jsem sebou škubla. Opět ten hlas. Dnes mi však šeptal hrozivou říkanku.

Ty slova, ten hlas. Byly tak chladné a děsivé až mi běhal mráz po zádech. Náhle jsem zaslechla skřípání dvěří. Někdo vešel do místnosti. Uklidnila jsem se. Nemohu jim ukázat své slabiny, ne po tom všem. Pomalé krůčky se linuly pokojem a já cítila jak je ten shinigami vystrašený. Zlověstně jsem se pousmála. Ač jsem byla zajatec, byla jsem i noční můrou pro své věznitele. Bohužel ne pro všechny. Zatnula jsem pěsti, nebot’ na mysl mi vyvstala nepříjemná vzpomínka z dob, kdy jsem se bavila na účet některého z těch slabších shinigami. Zhluboka jsem se nadechla. Shinigami, který mě navštívil místnost urychleně opustil. Pomalu jsem se vracela do svých snů, když do místnosti vtrhnul někdo další. “Omlouvám se, nechtěl jsem sem tak vpadnout.” Promluvil mladík. Zvedla jsem hlavu jak nejvíce mi řetězy a pásy dovolily. Musel to být nováček, nikdo jiný by na mě nepromluvil. “Jdu Vám odebrat krev.” Začal nervozně a popošel k posteli. Pomalu, stále v překvapení jsem položila hlavu. Takhle zní jeho hlas? Pomyslela jsem si. Mohl by mi být oknem do světa. Díky němu bych se odsud možná mohla dostat. Hlavou mi běhaly nezadržitelné myšlenky. Jehla rychle projela kůží a začala nabýrat důležité vzorky. “Jak vypadá nebe?” Pronesla jsem náhle téměř neslyšně. “P-prosím?” Zeptal se překvapeně. Chvíli jsem mlčela. “Jak vypadá nebe. Nepamatuji si ho.” Dodala jsem. Shinigami nevěděl jak odpovědět. “No...nebe je celé modré...” Zdálo se, že chce v popisu pokračovat, ale zarazil ho můj spokojený výraz. “Modré...” Opakovala jsem zasněně. Jehla se odlepila od mé kůže s nepatrným mlasknutím. “Zatím nashledanou.” Pronesl shinigami při odchodu. Na rozloučení jsem nereagovala. Z pod kusu látky se vyvalila slza a stekla mi po tváři. “Modrá.” Opakovala jsem smutně.
Toho dne už ke mně nikdo nepřišel. Rozhovor s mladým nováčkem ve mně probudil nebezpečné myšlenky. Chtěla jsem utéct, víc než kdy jindy. V tomto přesvědčení mě prohluboval i neznámý hlas. Volal mě, hledal a já náhle pocítila novou naději. Řetězy zachrastily a kožené pásky se napnuly. To ale bylo vše. Po několika hodinách snažení jsem toho nechala. Byla jsem tak slabá. “Já už nemůžu.” Zvlykala jsem tiše. Smutek náhle vystřídal vztek a nenávist. Naposledy jsem se vzepřela svému vězení. “Pust’te mě ven! Nenávidím vás!” Křik se odrážel od všech stran pokoje. “Jestli mě nemůžete zabít vy, tak já zabiji vás.” Emoce se zmocnily chladného rozumu a já sebou silně trhala do stran. Náhle jsem však nebyla schopna pohybu ani slova. Hlas, ten tajemný hlas ke mě opět promlouval. Šeptal nesrozumitelná slova. Po chvíli jsem ale rozeznala, co se mi snaží říct. “Vzpomen si, vzpomen na své jméno. Na ohen, který téměř uhasili. Na sílu, kterou téměř potlačili. Povstan’ Saibansho!” Jak krásně ta slova zněla. Nechala jsem se unést jejich silou a zapomněla na okolní svět.

Probudila jsem se ve svém pokoji. Kus látky, který mě celé roky obíral o vzácný smysl jemně sklouzl z mé tváře a dopadl na zem. “Co to..?” Vykoktala jsem. Také mě překvapily pásy, které byly přetrhané a okovy, z kterých zbyly jen kroužky na mém zápěstí a kotnících. Pomalu, opravdu velmi pomalu jsem otevřela oči. Bála jsem se a zárověn byla zvědavá. Natáhla jsem nohy a prsty se dotkla studené podlahy. Nejdříve jsem se musela přidržovat postele, abych neupadla. Přesto se mi na tváři vykouzlil úsměv. Po chvíli jsem se vydala z místnosti. Na chodbách bylo mrtvo. “Halo...?” Zvolala jsem nervozně. Nikdo se neozýval. Budova byla obrovská, východ ale, jakoby se mi sám postavil do cesty. Než jsem k němu došla, mou pozornost upoutal odraz ve skle vedlejších dvěří. Dlouho jsem zírala do těch zelených očí a pochopila, proč mi je převazovaly kusem látky. “Pojd’ za mnou.” Doneslo se mi k uším. Otočila jsem se ke dvěřím a vyšla z budovy. Musela jsem zavřít oči, nebot’ žlutá zář byla moc silná. “Slunce.” Pousmála jsem se a otevřela oči. Město bylo prázdné, bez sebemenší známky života. Má pozornost však nepatřila zemi, nýbrž obloze. Po tvářích mi stékaly slzy štěstí a dopadaly do prachu ulice. Otřela jsem si tvář do rukávu a široce se usmála. “Děkuju.” Zašeptala jsem do jarního vánku, který si pohrával s mými vlasy. “Pojd’ za mým hlasem.” Ozvalo se opět. Hlava se mi stočila k vysoké budově, která stála odděleně od ostatních. Přesně tam jsem mířila. Noha střídala nohu, až jsem se udýchaná konečně dostala do prostorů té budovy. Prošla jsem chodbou až k robustním dvěřím. K mému překvapení byly pootevřené. Za nimi se prudce dolů stáčely kamenné schody. Scházela jsem se zatajeným dechem. S každým krokem jsem byla blíž a blíž k tajemnému hlasu. Když jsem sešla až na konec schodiště, musela jsem rukou nahmatat zed’. Byla zde tma, jenž by se dala krájet. Opatrně jsem pokračovala temnou chodbou. Náhle se ozval řinčivý zvuk. Ohla jsem se a sebrala malou lampu. Naštěstí stále slabě svítila. Oranžové světlo mě vnitřně uklidnovalo. I přes odporný puch a hrobové ticho jsem musela pokračovat. Něco zvláštního mě táhlo tmavým podzemím. Došla jsem k železným dvěřím. Jako ty první, i tyto byly pootevřené. Vešla jsem do malé kobky. Prudce jsem se zastavila. Někdo tu byl. Slabé oranžové světlo mi neodhalovalo celou místnost. “Kdo je tam?” Pronesla jsem rázně. Dlouhé ticho rozsekl známý hlas. “Čekala jsem tu na tebe.” Zírala jsem do tmy a snažila se spatřit alespon siluetu té postavy. “Kdo jsi? To tvůj hlas často slýchávám...” Osoba se uchechtla. “Já jsem ty a ty jsi já.” S těmy slovy vyšla na světlo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ztěží jsem popadala dech. Připadalo mi, jako bych opět zírala na svůj odraz ve skle. Těžce jsme polkla a ustoupila o krok zpět. ”Proč vypadáš jako já?” Otázala jsem se. Dívka se usmála. “Já nevypadám jako ty, to ty vypadáš jako já. Sama jsi převzala mou podobu, Saibansho.” Asi jsem se zatvářila dosti nechápavě, nebot’ dívka začala své vysvětlování. “Mé jméno je Sora. Jsem shinigami,” na chvíli se odmlčela, “a ty jsi má zanpakuto.” Dlouho jsem zpracovávala její slova. Oči se mi zaplnily slzamy. “To je dobré,” konejšila mě. “Ted’ už jsme spolu.” “Ale...kde jsou všichni ostatní?” Vzpomněla jsem si náhle na prázdné město. Sora se pousmála a oči jí zasvítily. “Pojd’ ke mně a najdeš odpovědi na všechny své otázky.” S vlídným úsměvem ke mně popošla a objala mě. Nebránila jsem se. Pocítila jsem totiž obrovskou úlevu. Byla jsem někým milována, konečně jsem našla osobu, která se mi dívala beze strachu do očí. Hlavou se mi mihly ztracené obrazy. “To já je všechny zabila.” Zašeptala jsem. Sora mě ještě pevněji stiskla. “Všechny ne, ještě jich pár žije. O ty se však brzy postaráme, ...společně.” Zavřela jsem oči a upadla do vytoužené temnoty.

Lesem cosi proběhlo. Všechna zvířata se schovala do svých úkrytů. Oni cítili tu obrovskou sílu, ale lidé nic nevěděli. Ted’ tam seděli, smáli se a netušili, že se stali pouhou kořistí. Nocí se ozvalo zoufalé houkání. To sova se je pokusila varovat, ale oni ji nerozuměli. Seděli tam v záři měsíce. Muž s kloboukem a žena s náhrdelníkem v barvě duhy. Seděli na lavičce a pod hřejivým světlem lampy si užívali poslední společné chvíle. Lovec už byl blízko. Lesem se ozval děsivý zvuk čepele, která se chvěla touhou po krvi. Zelené oči zasvítily ve tmě. Po světlé kůži pomalu stekla červená tekutina. Klobouk dopadl těsně vedle mužova těla a zatímco se obě těla topila ve vlastní krvi, vítr unášel krutá slova.