Akiro

Yasumarovy oči přejížděly po budovách rozdrzených na suť, po dlažebních kostkách vytržených s hlínou ze země, po troskách a tělech od krve. Byl to obraz zkázy a zoufalství. Ještě před chvílí byl krásný, poklidný den. Zpráva o napadení přišla jako blesk z čistého nebe. Sotva stihl popadnout zanpakutou a běžet jak nejrychleji dokázal, a stejně se zdálo, že přišel pozdě. Nikdo nebyl připravený. Když se blížil, viděl na nebi sbírat se temné mraky a zuřit bouři. Nebylo pochyb, kapitán třinácté divize byl na místě rychleji než on. Ale temná mračna už se zase rozptýlila a nebe bylo bezchybně překrásné, ovšem nebylo vidět skrz rozvířený prach. Yasumaru se rozhlížel v zoufalé snaze pochopit, co se děje. Někde blízko se bojovalo, slyšel křik a řinčení zbraní. Rozběhl se tím směrem, ale málem klopýtl, když si všiml těla ležícího jen několik metrů od něho. Nebýt těch vlasů, ani by ho v okolních troskách nepostřehl. Ale ty dlouhé, bílé vlasy nasakující rudou krev...
"Akio-san...!" zajíkl se. Než ale stačil cokoli udělat, někdo ho chytil za zápěstí. Yasumaru se polekal a chvíli nemohl tu děsivou, zakrvavenou osobu, která na něho upírala temné oči, poznat. Ještě víc na něj dolehla hrůza tohoto okmažiku, když si uvědomil, že je to jeho zástupkyně. Nikdy ji takhle neviděl a přál si, aby se to ani nikdy nestalo. Vlasy měla rozcuchané jako lítice, byla bledá jako smrt. "Suki! Rychle, zmizte odsud a někde se dobře schovejte, pokud možno najděte nějaké mediky a - " Jenže se nezdálo, že by ho poslouchala.
"Akiro," vydechla tak tiše, že ji málem neslyšel. "Taichou, nikdy Seireitei neubráníme. Vezměte Akira a dostaňte ho někam, kde bude v bezpečí." Yasumaru jen vrtěl hlavou. Ne, takhle to přece nešlo! "Já už jim neuteču, už ne. Já musím zůstat s ním..." Její poslední slova byla naplněna něhou, když obrátila hlavu k bělovlasému muži, který ležel polámaný a bez života nedaleko od nich. Když se podívala zpět na svého kapitána, měla v očích slzy. "Ale Akiro musí žít. Slibte mi to!"
"Ne, Suki, i vy budete žít! Jen utíkejte najít pomoc a já už - "
"Slibte mi to! Yasumaru!" vykřikla tak naléhavě, že to vzalo Yasumarovi řeč. Chvíli na ni hleděl a měl pocit, že se jeho srdce láme na poloviny. Potom krátce přikývl.
"Slibuji, Suki." Žena se krátce, smutně usmála a zadívala se mu do očí. Potom se obrátila a on už jen viděl chvost jejích vlasů, jak letí... letí do tmy a do zkázy... Chtěl natáhnout ruku a rozloučit se, ale ona už tu s ním nebyla...

Yasumaru pomalu otevřel oči. Uviděl dřevěný strop a papírové stěny s malbami kvělin a motýlů. Zůstal klidně ležet, hleděl na to všechno a čekal, až se jeho dech uklidní. Bylo to už sedm let, co se Reimei vrátili a tentokrát nezvolili vyjednávání jako první možnost. Škody nakonec nebyly tak velké. První úder byl natolik zdrcující, že smetl jakýkoli odpor. Mnoho nejsilnějších shinigami bylo zabito spolu s kapitánkou Shounagon, jejíž poprava se stala veřejnou ukázkou síly. Nakonec mohli shinigami zůstat... pokud nehodlali dělat problémy. Yasumaru to nenáviděl. Dělalo se mu z toho zle každé ráno, jen co otevřel oči, a každý večer, když je zavřel. Byla jen jedna věc, která ho dokázala přimět sklonit hlavu a přežít hodiny mezi probuzením a usnutím. Vyhlídka stíhání a smrti to však nebyla.
Zvenku uslyšel dětské zavýskání a smích. Yasumaru se usmál a sedl si na futonu. Jediný důvod, proč ráno vůbec vstávat.
"Dobré ráno, Akiro! Copak to tady se Slinťou vyvádíte?" pozdravil malého chlapce hrajícího si na zahradě, když vycházel z domu do nového, slunečného dne.

"Notak, Akiro, soustřeď se. Podívej, ještě jednou. Tady nebudeme dělat háček, je to oblouček, ano?" snažil se Yasumaru nějak přimět kloučka, aby se přestal dívat z okna a soustředil se na kaligrafii. Jeho selhání ale bylo nevyhnutelné a on to věděl.
"Ale tati, proč musíme dělat zrovna tohle? Nemůžeme si to nechat, až bude pršet? Já chci jít radši ven! Půjdeme házet žabky!" vyskočil Akiro na nohy a už si běžel pro boty. Yasumaru si jenom povzdechl.
"Úplně jako tatínek..." utrousila ironicky Yasumarova sestra Hikari, která procházela místností. Yasumaru po ní jen hodil nejbližší verzí ošklivého pohledu, jaké byl schopný.
"Ty ses taky nechtěl učit, tati?" zeptal se nadšeně Akiro.
"No... kaligrafie mě nebavila," poškrábal se na hlavě Yasumaru s úsměvem, i když věděl, že o tom Hikari nemluvila. Akiro se pobaveně zasmál.
"Tak jdeme?!"
"Jdi napřed, Akiro, já tam za chvíli budu," povzdechl si Yasumaru dobromyslně. a také se pomalu zvedal od svitku, který začal balit stejně jako psací náčiní. Hikari se dívala za Akirem, dokud nezmizel ze zahrady k jezeru.
"Není už na čase, aby sis pořídil nějakého vlastního? Skutečného pokračovatele rodu Kuchiki?" založila si ruce na prsou. Yasumaru jenom chladně semkl rty a dokončil úklid. Potom se podíval na svou sestru.
"Jméno Kuchiki už nic neznamená, sestřičko, přestaň si konečně lhát. Jediné, na čem záleží, je, že jsem dal slib. Že budu chránit Akira. A to taky dodržím. Nic jiného mě nezajímá." S tím odešel. Hikari se dívala oknem i za ním. Potom zavrtěla hlavou a odešla se starat o vlastní děti. Měla o svého bratra starost.

"Pááni! Proč mě to nenapadlo už dávno? Je to celá věčnost, co jsem nějakou udělal!" divil se sám sobě Yasumaru, když před nadšenýma očima sedmiletého chlapce otloukal vrbovou píšťalku. Za chvíli byla hotová, podal ji tedy Akirovi, který ji hned vyzkoušel. Vyšlo z ní jen podivné zahoukání. Yasumaru se omluvně zasmál. "To víš, asi jsem už vyšel ze cviku! Musím trénovat!" Uřízl si další příhodnou větev a začal s výrobou. Když si vzpomněl, kolik takových píšťalek vyrobil, jen pár let zpátky... snad stovky. Málem zapomněl, jak bezstarostná činnost to byla a jakou mu dělala radost. Připomínala mu staré dobré časy, všechny jeho přátele a klidnější doby v Seireitei. Pohlédl na Akira, který se kousek od něj stále snažil vyloudit z duté větvičky nějaký kloudný tón, a musel se usmál. Jak se mu sluneční paprsky leskly v černých vlasech, ty bystré, veselé jiskřičky v jeho velkých, hnědých očích...
"Tati, proč na mě tak zíráš?" ozval se Akiro trochu otráveně, jelikož nechápal to podivné chování, ze kterého byl nesvůj.
"Jenom jsem si znova uvědomil, jak moc se podobáš své mamince," pousmál se Yasumaru, zatímco ořezával kousek dřívka. Akiro se na něj podíval a jeho nevinná tvářička svítila.
"Maminka byla moc krásná, viď?"
"Přesně tak, Akiro, nejkrásnější ze všech!"
Oba se na chvíli zahleděli na vodní hladinu.
"Tati?"
"Hm?"
"A dal jsi mamince taky píšťalku?" Ta otázka Yasumara celkem zarazila a zahleděl se překvapeně na věcičku, která pomalu vznikala v jeho rukou.
"Ne... to mě nikdy nenapadlo..."
"Tak to je škoda, určitě by se jí líbila!" mínil Akiro.
"To máš asi pravdu," odpověděl Yasumaru pomalu. Akira to ale nejspíš uspokojilo, protože na něj zase s úsměvem pohlédl. Ten úsměv v tmavých očkách bylo všechno, pro co Yasumaru žil. Před lety i teď.
"Měl jsi maminku určitě hodně rád, viď?"
"Ano, moc," pousmál se Yasumaru.
Znova zavládlo ticho. Jenom vítr šustil listím ve vrbových větvích, které splývaly na hladinu jezera.
"Tati?" ozval se zase Akiro, který už to s píšťalkou vzdal a teď vypadal zamyšleně.
"Hm?"
"Uvidíme maminku ještě někdy?"
Yasumaru nevěděl, co má říct. Nevinné dětské otázky jsou někdy právě ty nejtěžší. Přestal vyřezávat a podíval se na jasně modré nebe.
"Určitě, Akiro. Určitě ano. Jednou..."

Venku už se šeřilo, proto si Yasumaru k práci zapálil svítilnu. Čaj už vypil, ale nešel si uvařit nový. Už zbývalo podepsat jen pár dokumentů a bude hotovo... Najednou zaslechl jemné zaklepání. Usmál se. Už poznal, kdo takhle klepá.
"Pojď dál, Suki, stejně už končím," vyzval svou zástupkyni. za chvíli se zjevila jeho očím a uklonila se. Yasumaru jí pokynul, aby si sedla na druhou stranu jeho stolu. Tázavě se na ni podíval, jako by ji pobízel k řeči.
"Nechci vás rušit od práce..." začervenala se mírně.
"Ale kdepak, jak jsem říkal, už v podstatě končím," usmál se Yasumaru, když viděl její ruměnec. Jak roztomilé! A také nezvyklé. Teď byl zvědavý, co měla na srdci.
"Víte, ráda bych s vámi probrala jistou věc... tedy spíše se zeptala, co byste na to říkal... ehm..." pokoušela se Suki něco sdělit, ale moc jí to zatím nešlo. Yasumaru ji nerušil a jen čekal, až nalezne slova. Věděla přece, že jemu může říct cokoli. "Tedy... já a Akio... říkali jsme si... víte, chtěli bychom... mít miminko..." Šlo to ztěžka, ale nakonec to přece jen zvládla. Vypadalo to, že je opravdu nesvá.
"To je krásná zpráva, Suki-chan! Ale proč k tomu potřebujete můj názor? Neřekl bych, že zrovna na mně to záleží, to spíš Ukitake-taichou - "
"Víte, ono to není tak lehké... Pokud bysme ho měli, určitě bych se mu chtěla plně věnovat, starat se o něj a vychovávat ho, jako správná matka..."
Já už chápu... je to tedy konečně taky... "Ano, samozřejmě, Suki-chan, to plně podporuji."
"Ale... znamenalo by to, že bych musela opustit funkci vašeho zástupce, možná odejít z divize na několik let..."
Doufal jsem, že to takhle bude navždycky, ale byla to jen bláznova naděje, to jsem vždycky věděl. "Samozřejmě, Suki, vůbec si nedělej starosti."
"Takže by vám to nevadilo?" Radost v Sukiině hlase byla jasně znatelná, až se Yasumaru musel usmát. Ne... on se usmíval celou dobu.
Ne, prosím... neopouštěj mě. "To víš, že mi budeš chybět, ale rodina je mnohem důležitější, vůbec neváhej, Suki."
"Víte, cítím se tak trochu provinile... kdo se tady o vás postará?"
Nechoď s ním, zůstaň tady se mnou... prosím... "No, bude to těžké! Ale já si nějak poradím!"
"O tom nepochybuji! A taky to přece nebude věčně! Ale budete chodit na návštěvy, že ano?"
Udělám cokoli, přinesu ti modré z nebe, splním ti všechna přání, jenom se mnou zůstaň... a nikdy mě neopouštěj... "Jistě že, Suki-chan!"
Suki vesele vyskočila, nejspíš jí tímto rozhovorem spadl velký kámen ze srdce. Obešla, nebo spíše obtančila stůl ke kapitánovi a vroucně ho objala.
"Děkuji, Kuchiki-taichou! Nevím, co bych bez vás dělala! Půjdu to říct hned Akiovi! Dobrou noc, kapitáne!"
Ať už budeš kdekoli a s kýmkoli... se mnou můžeš počítat vždycky. Vždycky. "Nemáš vůbec za co, Suki. Dobrou noc a krásné sny."

Úžasná práce naši hlavní GM! Je vidět, že svoji funkci má naprosto zaslouženě. Tvůj styl, Baruš, je parádní...Moc dobře se to čte a navíc je to tak emotivní, že mě to okamžitě dostalo. Už dlouho mě nic tak nezasáhlo. Opravdu je to velice kvalitní práce, více takových! Ať mám co číst Buď na sebe pyšná..