Kroky Nazpátek

Fan Fiction by Shiro. All lefts reserved.

„Tato FF bude obsahovat různé střípky z Akiova života, především mládí. Celá tato FF je psána jako součást historie postavy a doufám, že to nebude nudit a vy si jí užijete. Takže…začnem. PS:Nekomentujte pod ale do tématu které vytvořím. Děkuji. “


Bělovlasý muž v bílém haori se znakem 13. Divize nervózně našlapoval po chodbě. Občas se posadil na blízkou dřevěnou lavici a v rychlosti bubnoval na dřevěná prkýnka. Jakmile se však na ztichlé chodbě ozval zvuk otevíraných dveří, onen bělovlasý muž vyskočil na nohy a očekával, že bude zavolán. Avšak když osoba, která onen zvuk způsobila zamířila na opačnou stranu, tak se muž, v řadě již asi po sté otočil k oknu a pohlédl na zataženou oblohu z níž se valily provazce vody a občas zahlédl i blesk, který si razil svou cestu oblohou. Rytmické bubnování kapek na okenní římsu najednou proťalo ono očekávané zavolání. „Ukitake – Taichou?! Ukitake – Taichou! Pojďte, už to začalo!“ Pokyne muži tmavovlasá sestřička a on se nervózně dobelhá do místnosti, kde jej navléknou do sterilního oblečení a následně zavedou do menší místnosti osvětlené silnými světly. Uprostřed místnosti leží černovlasá žena s tváří rudou a zpocenou bolestí. Muž přicupitá ve svém bělostném oblečku a uchopí ženu za ruku. „Mirano! Jak se cítíš? Jak ti je?“ Zeptá se ustaraně muž, načež se žena bolestně pousměje a procedí skrz zuby. „Mám bolesti jako by mě žvýkal menos a zrovna se chystám z břicha vytlačit dítě velikosti melounu. Takže prosím tě nech si své hloupé otázky a drž mě pevně za ruku, nebo bolestí rozdrtím to lehátko.“ Usměje se na onoho muže a vtiskne mu dlouhý polibek. Muž se také šťastně usměje a pohladí ji po obřím břichu. „Já pořád nemůžu uvěřit tomu, že budu táta.“ Přiloží muž ucho k jejímu břichu a radostně jej znovu pohladí. Žena opět procedí ve velkých bolestech skrz zuby. „ Jo Jū to mě to teď přijde až neuvěřitelně skutečné.“ Pokusí se zasmát, ale je na ní vidět, že zrovna zažívá dost velké bolesti. Pak se ale začne něco dít a kolem se začnou kumulovat doktoři vrtící hlavou stylem, který nedával znát nic dobrého. Muž se nervózně zvedne a zeptá se nejbližšího doktora. „D-děje se něco?“ Doktor se otočí a takovým tím kamenným nezúčastněným hlasem, který je k takovémuto povolání nezbytný, mu odpoví. „Vyskytly se komplikace. Vypadá to, že je dítě omotáno pupeční šňůrou a je třeba okamžitě začít jednat. Byl by třeba císařský řez, ale vzhledem k tomu, že vaše žena trpí poruchou srážlivosti krve, bych navrhoval porod normální cestou, avšak hrozí, že se dítě přiškrtí ještě více. Je třeba se rozhodnout.“ Muž přiskočí k ženě a uchopí ji za ruku. „Lásko, toto nemůžeme podstoupit. Uděláme to normálně, jen abys byla v pořádku!“ Avšak žena zavrtí hlavou. „Ne! Devět měsíců jsem se s ním tahala, vypadala jako vorvaň a ztratila své krásné křivky! Teď nedovolím, aby se mu něco stalo. Uděláme to císařem!“ Doktoři pokývají hlavou a muže vystrkají z pokoje. Ten pak venku čeká, pot se mu valí po tvářích a on jen ve strachu očekává, co přijde. Pak nemocnici protne dětský brek. Muž neváhá a vrazí dveřmi dovnitř, přičemž po cestě odstrčí několik doktorů a vběhne do místnosti. Několik sester zrovna omývá dítě a on přiskočí k ženě na lehátku. Vypadá vysíleně a je bledá. „Miláčku?! Jsi v pořádku? Slyšíš mě?“ Uchopí ji za ruku a pohladí ji. On jen pomaličku natočí hlavu a pohlédne na něj. „Tak jsi tatík…jaký je to pocit Juu? Chci…chci ho vidět.“ To už jí ale do slabých rukou vtisknou ubrečené mrně se záplavou bělostného chmýří na hlavě a ona jej se slzami v očích přitiskne na svou hruď. Mezitím si jeden doktor vezme muže stranou. „Ztratila příliš mnoho krve…my nedokážeme ji udržet naživu!“ Záplavu štěstí jako by najednou utnula neviditelná katana a najednou jako by se vše soustředilo jen do jediného černého bodu – ona zemře! „To ne! Vy musíte udělat něco…cokoliv…prostě musíte.“ Začne třepat doktorem jako s hadrovou panenkou, když v tu chvíli jej přeruší slabý hlas. „Jūshirō pojď sem!“ Muž, kterému slzy vrývají brázdy do tváře, okamžitě přiskočí ke své milované. Ta mu do rukou vloží onen malý uzlíček, který si zrovna začal cucat palec. „Buď Akiovi dobrým otcem. Doufám, že nezdědí mou povahu, když tobě je podobný až běda. I když zemřu, vědomí, že ten prcek vyroste v silného mladíka o něhož se holky poperou tu možnost zastírá způsobem, díky němuž zemřu ráda, aby on žil.“ Usměje se na něj a pohladí ho po tváři. To už ale z jejího těla vyprchává onen energický duch, který byl pro ni tak typický a který on na ní tak miloval. Její oči ztratily tu jiskru a ústa jí ztuhla ve spokojeném úsměvu. Mirano (Ukitake) Tatsute byla mrtvá a onen uzlíček spokojeně zavrněl a pokračoval v horečném cucání palce. Jūshirō si jen rukávem otře opuchlé oči a přitiskne si malého Akia k tělu. „Přísahám Mirano, že budu tím nejlepším otcem a že z Akia vychovám toho nejúžasnějšího muže, který kdy žil. Tak jak by sis to přála.“

Fan Fiction by Shiro. All lefts reserved.

Akademie shinigami – O několik desítek let později.

Všude bylo téměř naprosté ticho, jen z tříd se ozýval slabý hukot na důkaz toho, že zde stále byli studenti. To vše se rázem změnilo, když se chodbami začal rozléhat zvuk zvonku. Ani nedozněl, když se mnohé dveře doslova rozletěly a na chodby se vyvalila masa studentů spěchajících na obědy, do ubikací nebo na další hodiny.

Z jedněch dveří zrovna vychází chlapec s dlouhými černými vlasy v doprovodu nějakého zrzka. „To si snad dělá srandu!“ Rozmáchne černovlasý chlapec rukama. Jde poznat, že jej něco velmi naštvalo. „No tak…Mizuki…cos čekal?! Přece víš jaký je Kenshi-San!“ Snaží se ho zrzek uklidnit tím, že mu poklepe po zádech. Černovlasý chlapec se vysmekne. „Ale koho sakra zajímá, že jsem nepoužil zaříkávání?!! Každý shinigami, který nepotřebuje zaříkávání k vyvolávání kiddo a dosáhne stejné síly, jako někdo se zaříkáváním je považován za třídu…tak proč ne já!!!…A ten starý páprda…“ Zrzek mu zacpe pusu. „Pššššt!! Jestli nás ten šílenec uslyší, nechá na nás prváky trénovat Byakurai! Víš, jaký je to masochista!!“ Přejde zrzek do šeptu. „Je mi jedno jestli mě uslyší…snížená známka za to, že jsem nepoužil zaříkávání? Je to idi…Héééj..Shirooo!“ Přeruší se v půli věty a začne mávat někam dozadu. Asi o sto metrů dál zvedne bělovlasý chlapec hlavu od ucha malé blondýnky a koukne, kdo to na něj volá. Když spatří svého přítele, na tváři se mu objeví úsměv. Otočí se ještě na chvíli k dívce a něco jí zašeptá. Ona jen kývne hlavou a se zasněným výrazem odejde někam s houfem studentů. Pak se mladý Akio prorve davem až k Mizukimu. Popisovat postup jejich „high-five“ by bylo příliš dlouhé a tak si vystačíme pouze s tím, že se patřičně přivítali. Pak se Mizuki s úsměvem koukne na Akia. „Hele…co to bylo za holku…cos s ní mluvil?“ Zvědavě mu dloubne do ramene. „No…prvačka…je tady nová…nakukal jsem jí, že zítra jdu na supernebezpečnou misi, z níž se nemusím vrátit…a tak jdeme dneska na večeři.“ Rukou si projede svůj krátký sestřih ve stylu velmi nedbalé elegance. „Neříkej, že jsi ten trik použil zas?! A ona ti to jako fakt uvěřila? Buď jsi velmi dobrý lhář, nebo je ona velmi hloupá.“ Nevěřícně zavrtí Mizuki hlavou. „Dával bych přednost variantě A…když už mám s nějakou strávit večer…ať můžeme vést i inteligentní konverzaci…a mimo to je tak hezká a vnadná…asi jsem se zamiloval!!“ Nahodí Akio se zasněným obličejem, který ihned Mizuki okomentuje. „To si snad děláš legraci?!!!!“ Akio se rozchechtá….“A víš, že jo?“ Oba mladíci společně vyjdou z chodeb na sluncem prosluněné nádvoří. „Mimochodem…co hodina Kido?“ Koukne Akio na Mizukiho. „No strašná! Ten….VŮL… mi dal chvalitebně jen proto, že jsem nepoužil zaříkávání…je to neschopný starý páprda…jsem nejlepší v Kiddu z celého ročníku!!! Zvládám už spoustu Kido, aniž by jsem musel zaříkávat…“ Akio se začne smát, když vidí jak se Mizuki čertí. „Vidíš…a to je ten důvod, proč na hodiny nechodím.“ Mizuki se protentokrát zasměje jemu. „Jo…ale s takovým přístupem jen těžko prolezeš!!!“ Akio rozmáchne rukama. „No booože…celý svět není jen o máchání rukama a odříkávání básniček…je tu spousta jiných možností, jak dosáhnout síly…třeba zanpakuto…navíc..umím Byakurai…to mi stačí.“ Natáhne prst a ledabyle vystřelí slabší bílé světlo někam do vzduchu, směrem k Soukyoku. Pak Akio v rychlosti schová prst, aby nebyl podezřelý. „Pokud vím, stále jsi nepřišel na jméno svého zanpakuto!“ Podotkne Mizuki. „Takže bych to tak růžově neviděl.“ Dodá Mizuki. Akio jen mávne rukou a pohlédne na své zanpakuto. „Pche…je to už jen otázka času…jsem blízko a až svůj superskvělý zanpakuto uvolním…budete všichni koukat!!! A až budu zas někdy potřebovat, aby mi někdo řekl, jak mizerný jsem…vím na koho se obrátit.“ Šťouchne prstem do Mizukiho. "Jasně kámo..kdykoli.." Zasměje se Mizuki a oba zamíří k ubikacím.