Dvě myriády (Nimannen)

Dvacet tisíc let.
Dvě desetitisíciletí.
Dvě myriády let... Dokážu si něco takového vůbec představit?
Nad tím se nelze než pousmát.
Jistě že nedokážu.

Dvě myriády let v temnotě, bez pohybu, beze zpráv... To znamená spoustu času na přemýšlení. Měl bych utišit své nitro, zpytovat svědomí... jenže moje mysl nemá stání. Dvě myriády let... To také znamená spoustu let na činy. Na činy, kterým nebudu moci zabránit. Jsem snad jediný, kdo vidí jasně, a proto mi zavázali oči? Jediný, kdo se odvážil promluvit v protestu, proto mi dali roubík? Jediný, kdo hodlal jednat, proto mě spoutali a zapečetili? Pokud ano, pak pochybuji, že vykonavatelé mého trestu vůbec tušili, že to dělají právě proto.
Co asi teď, děláš, co plánuješ? Jsi spokojený, že ses zbavil otravné mouchy, že ano? A já tu sedím v mucholapce a nemůžu na tebe. Dobře sis to zařídil. Jsou všichni schopní lidé tvoji poskoci? Koupil sis je? Nebo jsou to jenom zbabělci a netroufnou si proti tobě vystoupit? A nebo jsou prostě jen slepí? Jsi vychytralý, to se ti musí nechat. Dokázal jsi, že pomalá, vytrvalá voda nakonec semele větší balvany, než jaké může rozbít prudký proud.
Dvě myriády let... co je to za trest? Trest za neposlušnost? Nesmysl. Vím, že máš strach. Kdybys mě nechal popravit, mohl bych znova přijít na svět. I kdybych si nepamatoval, čím jsem byl, co jsem chtěl a co jsem dělal, moje touha se ti pomstít je moc hluboká. I kdyby svět v koloběhu životů zmizel a všechno se změnilo, stejně bych si tě nakonec našel. A potom bych se pomstil za všechny životy, které jsi zničil. Za ten svůj. A za ten její. A ty to víš. Ne, kdepak... Radši mě necháš hnít v cele dvě myriády let.
Přiznám se. I já mám strach.
Ne z temnoty nebo z ticha. Mám strach z toho, co bude za dvě myriády let, až poslední špetka toho, co jsem byl, v co jsem věřil, všechna nenávist, vášeň i rozum vyprchá. Mám strach z toho, kdo vyjde za dvě myriády let ven z téhle cely.


Kapitola první


Přimhouřil oči a soustředil se na cíl. Natáhl ruku a v jeho dlani se začala formovat rudá, zářící koule. Vyrostla přesně dle požadavků a byla by zasáhla na milimetr, kdyby v poslední chvíli rukou neucukl. Tak trefil cvičný terč jen zpoloviny.
„Výborně, Aizene! Příště se míň soustřeď na to, abys to zkazil, a budeš nejlepší ze třídy,“ ozval se mu u ramene známý hlas. Otočil se na učitele.
„Na to, abych to zkazil? Vůbec nevím, o čem mluvíte, Hirako-sensei,“ řekl s nechápavým úsměvem.
„No jasně, že nevíš.“ Shinji se při pohledu na něj mračil, jako obvykle. „Fajn, ostatní ti to asi baštěj, ale i slepej musí vidět, že to děláš schválně. Dal bych ruku do ohně za to, že i v testech děláš chyby podle přesných výpočtů,“ založil si ruce na prsou a propichoval Sousukeho podezřívavýma očima.
„Dělat schválně chyby? Sensei, proč by to vůbec někdo dělal? To je přece nesmysl,“ usmíval se Sousuke dál a pokrčil rameny na znamení, že je Shinji úplně vedle.
„Copak já vím... aby byl nenápadný?“
„Ujišťuji vás, sensei, že kdybych dokázal být lepší, netajil bych se tím,“ zasmál se Sousuke.
„Láry fáry...“
Nenápadný? Ano, to bylo to slovo. Spočítat si, kolik bodů by měl získat jakožto průměrný žák, ovládat reiatsu dostatečně přesně na to, aby se kidou vždycky o ten malý kousek vychýlilo od dokonalého výsledku, těsně minulo účinkem... Dalo to trochu práce, ale za ten výsledek to stálo. Být nenápadný bylo užitečné. Před nenápadnými lidmi si ostatní nedávají pozor na to, co říkají nebo dělají... nepovažují je za hrozbu. Ne že by toužil to proti komukoli použít. Jen ho těšilo, že věděl něco, co ostatní nevěděli... ten pocit na jeho tváři vzbouzel velice nenápadný úsměv.
„A co ty tam zas chrápeš, Uraharo?“ upoutalo Shinjiho pozornost konečně něco jiného. Sousuke sledoval jeho dráhu až k rozcuchanému blonďákovi, který se otráveně zvedal zpod stromu, pod kterým si chtěl dát šlofíka.
„Už jsem trénoval dost, sensei, potřebuju odpočinek!“ zakňoural.
„Ještě jsem tě neviděl ten terč pořádně zasáhnout!“
Sousuke na spolužáka hleděl napůl pobaveně, napůl shovívavě. Znal Kisukeho a jeho přístup ke studiu až příliš dobře, vždyť spolu sdíleli pokoj. Věděl, jak nebývalým intelektem a talentem jeho spolubydlící vládne. Což bylo také jeho jediné štěstí, protože byl zároveň nebývale líný. Většinu času prospal nebo se koukal po děvčatech, zatímco Sousuke pilně studoval a trénoval. Toho, čemu Sousuke věnoval tolik snahy, dosáhl Kisuke téměř bez přípravy. Sousuke se často pozastavoval nad tím, jak jsou rozdílní, a přece ani jeden z nich nedosahuje výsledků, jakých by mohl, kdyby chtěl. Byl tak ale spokojený a neupozorňoval na to... ani se nepokoušel to změnit a být aspoň jednou lepší než Kisuke, aby mu nebo snad sobě či druhým něco dokázal.
V ničem nevyčnívat, vždy se chovat patřičně a uctivě... to byl recept na šťastný život Aizena Sousukeho.

„Aizene?“
„Hm?“
„Už víš, do jaké divize půjdeš?“ Sousuke se na svého spolubydlícího ležícího na palandě ani nepodíval. Skrz brýle stále hypnotizoval stránku učebnice, i když ve světle svíčky nebylo čtení zrovna snadné.
„Tam, kam mě vezmou, hádám...“ Blonďák zafuněl a převalil se na posteli, až zapraštěla.
„Aby tě nevzali do čtyřky,“ uchechtl se.
„A když? Čtvrtá divize je pro chod Gotei 13 nezbytná.“
„Nojo, ale každej si myslí, že je to banda chudáčků!“
„Na tom nezáleží. Fakta jsou fakta.“ Chvíli se rozhostilo ticho, ale Sousuke tak nějak tušil, že to tímhle neskončilo.
„Ty, Aizene... to není možný, přece musíš mít nějakou... já nevím, vizi! Snad každý, koho tu znám, se chce stát strašně slavným shinigami, spoustu toho dokázat, dotáhnout to na kapitána! Copak to nechceš? Já teda jo!“ Sousuke konečně vzhlédl a zaostřil v potemnělé místnosti na světlovlasého mladíka.
„Notak to nevím, s tvým přístupem ke studiu...“ pronesl ironicky.
„Nezamlouvej to!“
„Kisuke, snažím se učit.“ Blonďák seskočil znechuceně z palandy.
„S tebou je ale neskutečná nuda, víš to? No nic... jdu naproti... Aiko-chan slaví narozeniny!“ zazubil se a otevřel dveře. Sousuke se zase zahleděl na rozečtenou stránku.
„Pokus se nedělat hluk, až se vrátíš,“ připomněl mu, ale Kisuke už byl pryč. Ještě chvíli hleděl na vytištěná slova, ale bylo to marné. Kisuke svými hloupými dotazy úplně zničil jeho soustředění. S hlasitým klapnutím, které nápadně kontrastovalo s jeho klidnou, vyrovnanou tváří, knihu zavřel. Stejně už bylo moc pozdě.

„Hej, Aizene!“
„Hm?“
„Už jsi to slyšel? Prý máme novou učitelku na kidou!“
„A?“
„Prý je to fakt kočka!“
„Jestli tě to motivuje nahlédnout do učebnice víckrát než jednou za rok, když si v zimě potřebuješ vyndat ponožku, kterou sis tam kdysi dal místo záložky, tak je to asi dobrá věc... jinak je mi to celkem jedno.“
„Aizene?“
„Hm?“
„Ty jsi na chlapy?“
„...“
Sousuke si té poznámky nevšímal a spolu s ostatními vyšel ven na tréninkové prostranství. Nechápal, proč by jiný učitel měl pro něj znamenat jakoukoli změnu. To však pochopil velice záhy a sice ve chvíli, kdy se z protilehlého dóža ozval podivný hluk, dveře se párkrát zatřásly, a pak z nich vyskočila mladě vypadající žena následována několika cvičnými katanami a švihadlem.
„Pitomý dveře...“ mumlala si pro sebe. Žáci se po sobě nejistě podívali, nevěděli, co to má znamenat. Žena se však brzy vzpamatovala a jako by nic přišla s úsměvem k nim. Působila dojmem, že podobné příhody nejsou v jejím životě nic neobvyklého. „Zdravím vás!“ mávla na ně s otevřenou dlaní. „Jsem Hikifune Kirio, kapitánka dvanácté divize! Chvíli spolu budeme mít kidou, tak snad všichni ve zdraví přežijeme!“ Byla to dost zvláštní slova na uvítanou, jako by s tím snad už měla nějaké zkušenosti... Ale Sousuke si toho nevšímal, byl zcela upoután jejími světlými, vlnitými vlasy, oblou, usměvavou tváří a zářícíma, světle zelenýma, pozornýma očima, které... se teď dívaly přímo na něj. Všichni ostatní už se rozmístili k tréninku, jen on jediný tam pořád stál a div ne s otevřenou pusou zíral na novou učitelku.
„Ano? Chcete se na něco zeptat, umm...?“ pronesla napůl pobaveně.
„Ehh... Aizen, sensei. Aizen Sousuke,“ vykoktal Sousuke – jeho hlas zněl tak nezvykle bez svého běžného klidu.
„Sousuke-kun, chceš se na něco zeptat?“ přišla k němu trochu blíž a mile se na něj usmívala.
„N... ne, děkuji, v pořádku,“ vyrazil Sousuke a k údivu všech kolem, a nejvíce svému vlastnímu, mu ve tvářích zaplál ruměnec. Raději se ani nepodíval na Uraharu, který se mu opodál nepokrytě chechtal.

„Dobrá, mládeži! Vidím, že jste všichni skvělí! Než skončíme, ještě mi ukažte, jak přesně dokážete nasměrovat byakurai!“ zatleskala Hikifune-sensei. Dnešní hodina byla doopravdy úplně jiná než obvyklé tréninky s Shinjim. I když možná to byl jen Sousukeho dojem. Přece jen, kapitánka dvanácté divize jeho mysl stimulovala trochu jiným směrem než kapitán pětky, který na něj neustále podezřívavě mžoural a měl podivné poznámky na jeho adresu. Všichni se postavili do řady a postupně se pokoušeli trefit střed terče, který byl postaven dál, než byla obvyklá tréninková vzdálenost, aby to prý bylo zajímavější. Sousuke se zařadil až úplně na konec, za Uraharu.
„Hmm, no koukám, že kapitánka udělala dojem,“ neodpustil si Kisuke zvrhlý úsměv plný zadostiučinění.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ pokoušel se Aizen zachovat si tvář. Další pokusy o konverzaci raději ignoroval. Když na ně konečně přišla řada, Kisuke natáhl jistě ruku. Vypadal dost sebevědomě, čemuž se Aizen docela divil, vzhledem k tomu, že se za malou chvíli nejspíše ztrapní před pěknou ženou... to ho určitě zasáhne... Ovšem potom stáhl mírně obočí, to když Uraharův bílý blesk zasáhl střed terče. Zdálo se, že když se snaží, je lepší, než se zdá... Hikifune-sensei obdivně zatleskala a Uraharu pochválila. Ten na Sousukeho jen lišácky mrkl a vyklidil mu prostor. Sousuke se postavil do předepsané pozice a napřáhl ruku. „Hadou číslo čtyři...“ Takže, jako vždycky... o kousek vychýlit v poslední chvíli ruku, aby se blesk netrefil přímo, nechci na sebe upozorňovat... Jeho pohled sklouzl kousek stranou, kde zahlédl záplavu rusých vln, ve kterých tančilo slunce. Ještě chvíli počkal. A ještě chvíli. „Byakurai!“ řekl velice tiše. Jestli se Uraharovo kidou trefilo více méně do středu, tak Aizenovo zasáhlo červenou tečku naprosto neomylně a zanechalo na ní velkou, černou skvrnu spáleného dřeva, takže veškerá červená barva zmizela.
„Óóó!“ udělala překvapeně sensei a potěšeně na něj pohlédla. „Sousuke-kun, že? Výborně, výborně!“ obdařila ho výjimečně povzbudivým úsměvem. „Dobrá, třído, takže...“ Ale Sousuke už neposlouchal. I on se usmál, a to samolibě. Bylo to poprvé, co dal průchod svým schopnostem bez omezení, a ten pocit byl až znepokojivě dobrý.
„Ty zatracenej bastarde...“ slyšel Kisukeho, jak se tiše směje.

Život ve dvanácté divizi se příliš nelišil od toho na Akademii, i když si Sousuke představoval, že bude. Kapitánku často nevídal, pouze při těch vzácných příležitostech, kdy potřebovala něco sdělit celé divizi nebo přišla zkontrolovat skupinu, se kterou zrovna pracoval. Dokonce ani mimo Seireitei se často nedostal, to mu však příliš nevadilo. Ve volných chvílích dál studoval, trénoval a zdokonaloval se. I nadále si udržoval pověst nenápadného, slušného a pracovitého člověka... kterým také nepochybně byl, tedy alespoň se za něj považoval. O to více se divil, když mu velitel jeho jednotky oznámil, že si ho kapitánka žádá do své kanceláře. Neměl tušení, o co by se mohlo jednat, ale zjistil, že se těší, že s ní zase bude moci promluvit. I kdyby ho měla seřvávat za nějaký přestupek, kterého si není momentálně vědom... stále to bude nejspíš nejlepší událost posledních dnů, měsíců a let.
Zaklepal na dveře.
„Dále!“ ozválo se okamžitě zevnitř. Zdálo se, že ho kapitánka čeká.
„Hikifune-taichou... chtěla jste mě vidět?“ pronesl Sousuke ve dveřích poté, co se uctivě uklonil. Taichou se usmála a přikývla.
„Sousuke,“ oslovila ho a upřela na něj pohled svých živých očí. Chvíli mlčela, jen se na něj velice pozorně dívala. Sousuke by nesmírně rád zauvažoval, co to má znamenat, ale průzračná barva jejích očí měla takovou zvláštní vlastnost a to, že jeho mozek nedokázal myslet na cokoli jiného, pokud jí byl vystaven. Teď jí byl vystaven velice intenzivně. Sousuke se trochu ošil a na skráni mu vyrazila kapička potu, bylo mu totiž najednou nějak moc teplo. Zrovna když se vyschlým hrdlem pokoušel marně polknout, Kirio konečně zase promluvila. „Musím říct, že si vedeš velice dobře. Jsi v divizi už několik let a já jsem s tvými výkony víc než spokojená. Líbí se mi tvůj přístup, vždycky všechno děláš pořádně a nikdy jsem na tebe neobdržela žádné stížnosti.“ Sousuke se jen znova uklonil, nebyl jaksi schopen slova. I když ji dlouho neviděl a nemluvil s ní, její přítomnost ho vždycky znova zasáhla. Taichou se zasmála a vstala ze židle. „Ale asi ti došlo, že jsem tě sem nezavolala jen proto, abych tě chválila, i když i to samo je dobrý dů - “ Ovšem její řeč byla přerušena svázanou hromádkou nějakých starých papírů, která ležela na zemi vedle jejího stolu a o kterou zakopla, když stůl obcházela. Když se snažila získat rovnováhu, jediné, čeho docílila, bylo, že se zamotala do haori, které bylo pro ni trochu moc velké. Sousuke samozřejmě neváhal a zachytil ji, aby si neublížila. „Zatracený papíry... že já na ně vždycky zapomenu!“ řekla tónem, který naznačoval, že se nejedná o ojedinělý incident. Mile se usmála jako poděkování za to, že ji nenechal upadnout, upravila si haori a raději si sedla na stůl. „Tedy, jak jsem říkala,. Už na Akademii jsi na mě působil dobrým dojmem a k tomu jakožto člen mé divize jen přispíváš. Měla bych pro tebe tedy takový návrh. Byl mi přidělen jistý projekt, který potřebuje právě takové lidi, jako jsi ty. Nemůžu ti zatím přesně říct, o co se jedná, ale pokud bys souhlasil se spoluprácí, můžu ti slíbit vědeckou práci na zajímavém problému... co ty na to?“ Bylo dost těžké vnímat, co říká, když ho propichovala těma zářícíma, zelenýma očima. Ještě pořád cítil vůni jejích vlasů, která k němu zavanula, když kapitánku zachytil v pádu... „Sousuke?“ Asi by měl opravdu odpovědět... na co že se to ptala?
„Zní... zní to velmi zajímavě, taichou. Pokud si myslíte, že bych byl pro váš projekt přínosem, nemám důvod nepřijmout,“ zmohl se konečně na několik slov.
„Výborně!“ zamnula si Kirio ruce a seskočila ze stolu. „Jestli nemáš teď nic na práci, ráda bych tě do toho co nejdřív zasvětila...“
„Nemám.“
„V tom případě jdeme!“ Vypadala opravdu nadšeně, tomu se Sousuke divil. Jeho spolupráce jí udělala takovou radost? O tom pochyboval, ovšem zároveň doufal, že v tom nic jiného nebylo, jakkoli mu to připadalo absurdní. Kirio kolem něj prolétla a otevřela dveře, ve kterých se málem srazila s vicekapitánkou.
„Taichou, potřebovala bych s vámi mluvit,“ řekla rychle blonďatá, pihovatá dívka, ovšem její naléhavost se změnila v zamračení, když si všimla, že je v kanceláři Aizen.
„Fukutaichou,“ pozdravil ji Sousuke slušně úklonou.
„Hiyori, promiň, ale teď potřebuju něco vyřídit taky se Sousukem-kun, ale za chvíli jsem zpátky, počkej tu na mě a nezapomeň, co jsi chtěla!“ zašvitořila Kirio. Hiyori se zamračila ještě víc, ale nechala i Sousukeho projít ven. Potom sama zašla do kanceláře a práskla za sebou dveřmi. Taichou si toho nevšímala, byla na nálady své zástupkyně zvyklá.
Vedla ho do části kasárny, ve které nikdy nebyl. Slyšel, že tam jsou soukromé prostory, které využívá kapitánka. Zřejmě tam bydlela, ale zdálo se, že se tam věnovala i jiným věcem. Práce ho tam nikdy nezavedla a on moc dobře věděl, že čmuchání okolo věcí, do kterých mu nic není, by nepřineslo nic dobrého. To však neznamenalo, že nebyl zvědavý, co se tam skrývá.
Trochu ho překvapilo, když se zdálo, že jsou to skutečně jen kapitánčiny soukromé prostory. Uvnitř ho usadila ke stolu a odešla připravit čaj. Sousuke se cítil dost divně. Nebyl si vůbec jistý, co má tohle všechno znamenat. Rozhlížel se kolem, jestli si nevšimne něčeho, co mu trochu napoví, ale neviděl nic neobvyklého. Kapitánka si zřejmě nepotrpěla na domácí výzdobu, její byt byl skoro víc strohý, než jeho vlastní. Hleděl na nějaké opelichané uschlé květiny kdysi snad pěkně naaranžované ve výklenku vedle něho a hlavou mu běželo, že kapitánka tu zřejmě moc času netráví. Netrvalo dlouho a přiharašila Kirio s podnosem, na kterém měla konvičku a dva kalíšky. Sousukeho nijak nepřekvapilo, když zakopla o rohožku, ovšem byla trénovaná shinigami, takže se nepřizabila a čaj vylila jen trošku. Nakonec, čaj by měl přece přijít do styku se dřevem, na kterém se podává, ne? To je staré moudro čajovnictví! Alespoň to tedy často tvrdila Sousukeho matka, na kterou si při této příležitosti vzpomněl.
Když byl čaj bezpečně nalitý a Hikifune-taichou si už sedala naproti němu, Sousukeho konečně napadlo, co by mohl říct.
„Kapitáne...“
„Ano?“
„Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, že v Gotei 13 také probíhá nějaká vědecká činnost... Tedy tak nějak jsem asi předpokládal, že ano, ale rozhodně bych nečekal, že ji bude provádět kapitánka některé z jednotek...“ vyslovil to, co ho na tomhle celém nejvíc udivovalo. No, možná ne nejvíc... ale rozhodně to bylo to první, co ho udivilo.
„Víš, on je to takový můj koníček, o kterém se všeobecně ví,“ usmála se dost potěšeně kapitánka a usrkla si čaje, přičemž si opařila rty, protože čaj byl ještě stále dost horký. Zatímco si ulevovala několika nelichotivými slovy, Sousuke si představoval, jak asi musí taková její vědecká činnost probíhat. Vynořil se mu v mysli obraz šílené laboratoře se skleněnými trubičkami vedoucími všemi možnými směry, barevné vodičky, na které Kirio velmi zamyšleně hledí a následovně vybuchující zkumavky, když zakopává o některou ze skleněných trubiček a sloučeninou ve zkumavce neplánovaně třese... Snažil se nedat na sobě tu poměrně komickou a zároveň milou představu znát. Kirio si asi ničeho nevšimla, protože pokračovala. „No a právě to vypadá, že se o tom doslechli i...“ naklonila se spiklenecky k Sousukemu, „i na dvoře krále Soul Society!“ vrhla na něj významný pohled a párkrát lehce kývla hlavou, aby svým slovům dodala na důraze. Sousuke nechápal. „Ano, zřejmě se o tom i tam doslechli, a proto tuhle práci zadali právě mně. Ale mám instrukce, abych do toho zasvěcovala co nejméně lidí, takže to asi bude nějaký přísně tajný projekt!“ dodala. Sousuke vzal rozvážně šálek do velkých dlaní a napil se, stále sledován zářícíma očima své kapitánky, která čekala, co na to řekne. Po pravdě řečeno si myslela, že z toho bude nadšenější.
„Takže vy pracujete na tajném projektu pro krále Soul Society,“ řekl se špatně skrývaným skepticismem. Kirio energicky pokývala hlavou na souhlas. „Tedy...“ Sousuke nevěděl, co říct. Měl však dojem, že se stal cílem nějakého dost podivného žertu. Kirio se usmála a zahrozila mu prstem.
„Vidím, že mi nevěříš!“
„Ne, to bych si samozřejmě - “
„Ale kdepak, to je v pořádku, to se mi právě na tobě líbí, o všem přemýšlíš a nenecháš se snadno něčím strhnout, přesně proto tě tu potřebuju!“ Čaj sice ještě nedopila, ale už se zvedala. „Vidím, že nezískám tvou důvěru, dokud tě do toho nezasvětím, takže nemá cenu tu ztrácet víc času! Pojď, ukážu ti naši laboratoř!“ řekla slavnostně. Sousuke by si rád ten čaj dopil, byl totiž dost dobrý, což považoval za důkaz kapitánčiných schopností v oblasti chemie, ale ona zavelela, takže ho tam musel nechat. Zvedl se tedy také.
„Děkuji za čaj,“ řekl, ale ona už byla dávno venku ze dveří, tak ji následoval. Na nic se neptal, byl si jistý, že vše se v pravý čas určitě dozví... pokud tedy bylo co se dozvědět. Stále byl k celé věci dost nedůvěřivý, znělo to na jeho vkus až příliš fantasmagoricky, i když neměl tušení, proč by si na něj kapitánka něco takového vymýšlela.
Vedla ho nejdřív obytnou chodbou, potom do sklepa a odtamtud zas další chodbou, která už byla mnohem chladnější, vlhčí a také temnější. Sousuke se musel skrčit, protože strop byl poměrně nízký, Kirio šla zcela pohodně vzpřímená. Po pár minutách chůze konečně přišli k cíli – do oné slibované laboratoře. Sousuke se rozhlédl kolem a nezbývalo mu než žasnout.
Jako první jeho pohled zachytily zářící krychlové kidou bariéry o rozměrech pouhých pár centimetrů, které stály vyrovnané na poličkách naproti němu, bylo jich tam dost. Potom to doopravdy bylo několik zkumavek, trubiček a dalšího skleněného i hliněného laboratorního nádobí, i když zdaleka ne tak chaoticky uspořádaného, jak si Sousuke představoval. A velké štosy papírů, zřejmě poznámek o průběhu práce.
„Tak jsme tady... tohle je místnost pro uchovávání vzorků,“ prohodila Kirio a tím vysvětlila, proč je to tu tak malé a kromě papírů a zářících krychliček na poličkách i dost prázdné. Obešla masivní dřevěný stůl, který stál uprostřed místnosti, otočila se na Sousukeho a rukama se opřela o desku stolu. V jejím obličeji byla jasně rozpoznatelná hrdost na tento projekt, ať už byl jakýkoli. „Dál je teprve laboratoř... ale než se tam půjdeme podívat, konečně ti řeknu, o co vůbec jde!“ Bylo vidět, že si užívá chvíli napětí. Sousuke se nevědomky mračil... Vypadalo to, že říkala pravdu! A on začínal být dost zvědavý.
„Asi před rokem a půl za mnou večer přišel neznámý muž. Měl masku a na rukávu podobný odznak, jaký nosí zástupci kapitánů, ale obrazec na něm mi nebyl povědomý. Představil se jako posel od samotného krále Soul Society... Samozřejmě jsem zpočátku byla taky nedůvěřivá, ale předal mi dopis, který na sobě měl kidou pečeť... no, tohle ti vlastně říct nesmím, ono to je přísně tajné a vědí to jen kapitáni, ale zkrátka jsem poznala, že je to určitě od samotného krále! V dopisu mě žádal o dost zvláštní věc – chtěl, abych vypracovala studii o rozdílech shinigami a hollow, ale pokud možno nikomu neříkala, na čem pracuju. To mi netrvalo až tak dlouho, přiznám se, že mě to celkem i zaujalo. Nechápu, že se tak podrobnému zkoumání dřív nikdo nevěnoval, dozvěděla jsem se toho o hollow tolik... Snad to nakonec král odtajní, opravdu si myslím, že by to shinigami při práci pomohlo. Když jsem tedy studii dokončila, netrvalo to ani týden a navštívil mě dost podobný člověk jako prve. Ale kupodivu tu studii nechtěl... jen mi předal další dopis. A v něm stálo, že král bude skrz Gotei 13 podporovat veškeré mé pokusy, které jsem dělala do té doby z vlastního zájmu, když na oplátku udělám jistou práci pro něj... když se pokusím zjistit, jak překonat hranici mezi hollow a shinigami a podaří se mi najít způsob, jak to zařídit, aby shinigami získal výhody hollow, ale přitom měl stále svůj rozum a byl sám sebou.“ Sousuke celou dobu napjatě poslouchal a jeho srdce bilo čím dál rychleji, když naslouchal kapitánčině hlasu odrážejícímu se od chladných stěn malé místnosti. Při poslední větě překvapeně zamrkal.
„Překonat... hranici mezi hollow a shinigami?“ zopakoval po Kirio nevěřícně.
„Ano, přesně tak! Fascinující, že? Samozřejmě jsem hned začala s prací s pár lidmi, kterým jsem důvěřovala, král totiž dál trval na tom, aby to celé bylo tajné. I když předpokládám, že vrchní kapitán o tom jistě ví, možná i další kapitáni, i když o tom s nikým nemluvím. Myslím, že král nechce strhnout přílišnou pozornost pro případ, že by celý projekt zklamal...“ Ale Sousuke už ji moc neposlouchal, místo toho si zamyšleně mnul bradu. Kapitánčino vyprávění ho dost znepokojilo.
„To tedy znamená, že Soul Society čelí a nebo bude brzo čelit nějakému velkému nebezpečí... proč jinak by král chtěl vyvinout nový typ bojovníka?“
„E... bojovníka?“ zarazila se Kirio.
„No... ano, chce to přece proto, aby vybudoval nějakou novou, tajnou a silnější armádu, nebo ne? Možná také proto nechce, abyste o tom s někým mluvila, aby se to nerozneslo například k nepříteli... ať je to kdokoli...“ Hikifune-taichou na něj překvapeně hleděla.
„Myslíš?“ zeptala se zcela bezelstným hlasem, což Sousukeho trochu znejistělo.
„Tak jistě, na co jiného by to mohl chtít?“
„A víš, že o tom jsem ani nepřemýšlela? Prostě mi to jen přišlo jako zajímavý vědecký problém!“ přiznala Kirio a divila se nad tímto novým pohledem na věc. Na to Sousuke neměl co říct. Mysl vědce je nepochopitelná.