U tebe teplo je

Las Noches bylo temné, tiché a zdánlivě prázdné, tak jako vždycky. Smutný, osamělý palác uprostřed mrtvé pouště, kde se nic nepohnulo už po stovky, možná tisíce let. Bledý, mrtvolný měsíc svítil oknem do nitra nehybné místnosti. Jedinou známkou života bylo nehlasité chrápání odrážející se od holých stěn, jediným pohybem zvedající se a klesající hruď bruneta rozvalujícího se na pohovce. Za celou tu dobu, co spal, se měsíc ani nepohnul. Stále svítil dovnitř a všechny věci vrhaly nestále stejný, neurčitý stín.
Najednou řadu pravidelných nádechů a výdechů ukončilo podivné chrochtnutí a zavrzání per v matraci... Starrk se probudil. Otevřel oči a chvíli nezaujatě pozoroval temnotu, ve které se kdesi nahoře skrýval strop. Pak zběžně přelétl pohledem světlých očí místnost. Vždycky doufal, že až se probudí, bude všechno jinak. Ale nikdy nebylo. To ho tak unavovalo, že se cítil ospale, i když se právě probudil. Posadil se na pohovce a zůstal civět na měsíc. Pak skoro překvapeně zamrkal. Něco se přece jen změnilo... Lilinette byla pryč. Na chvíli se zamyslel. Mohl by se ji vydat hledat a zjistit, co má za lubem, ale... Žádné ale ho nenapadlo, takže se přece jen zvedl a líně vykráčel na chodbu.
Ozvěna jeho vlastních kroků odrážejících se mezi sloupovím byla depresivní jako vždycky. Povzdechl si a i toho krátkého, nespokojeného zvuku se chopila ozvěna prázdných prostor a ještě několikrát mu ho vmetla do tváře.
Nemusel pátrat dlouho. I když byli s Lilinette rozděleni, vždycky věděl, kde je. Když však nakonec došel k místu, kde se nacházela, trochu ho to překvapilo. Jen trochu. Chvíli stál přede dveřmi, na tváři poměrně zamračený výraz. Mohl by je teď otevřít, ale... Nenapadlo ho žádné ale, takže je jediným, rozvážným pohybem ruky otevřel.
Naskytl se mu pohled na místnost ne nepodobné té, ze které původně vyšel. Asi to bylo tím, že valná většina místností v Las Noches vypadala skoro stejně. I měsíc stál neměnně na černé obloze. Jeho nezdravé světlo dopadalo do vlasů dvěma dívkám klečícím na podlaze, které vzhlédly, když ve dveřích stanul vysoký muž.
„Lilinette,“ oslovil tu menší z nich. Zelenovlasá dívka se na něj zazubila. „Co tady děláš? Nepamatuju se, že by tě lord Aizen pověřil dohledem nad naším hostem,“ pronesl celkem nepobaveně. Pak jeho zrak padl na Lilinettinu společnici. Měsíční světlo se jí rozlévalo po měděných vlasech a v jejích medových očích se zračil strach, když se rychle zvedla.
„Omlouvám se, Espada-san... je to moje vina, Lilinette-san říkala - “ Starrk to však nechtěl slyšet.
„Inoue, tak se jmenuješ, mám pravdu?“ skočil jí do řeči. Dívka se zmateně zarazila.
„No... ano.“
„Hm.“ Na to se rozhostilo ticho, které mírně podráždilo Lilinette.
„Starrku! Budeš tam jen tak stát a ptát se na pitomosti? Rušíš, jestli sis nevšiml,“ našpulila nespokojeně rty. Až teď si urostlý muž všiml, že dívky se před jeho příchodem zřejmě věnovaly hře shogi, jejíž figurky měly mezi sebou rozestavené na hrací desce. „Když jsi pořád spal, šla jsem si hrát s někým jiným!“
„Chmm,“ Konečně se pohnul ze dveří, ve kterých dosud bez hnutí stál. Zamířil k pohovce... To hledání ho celkem unavilo, cítil, že by nebylo od věci se zase natáhnout... „Pokračujte,“ mávl směrem k dívkám rukou a uvelebil se. Inoue zůstala nerozhodně stát a sledovala ho, jak si bez skurpulí lehá na její jediný kus nábytku.
„Tak co je, hrajeme, ne?“ rozčilovala se dál Lilinette.
„Ah... dobrá,“ usadila se zrzavá dívka zpátky na zem, i když si neodpustila občasný vyplašený pohled směrem k ležícímu muži. Nevěděla, co si má o tom myslet... ale zabránit tomu stejně nijak nemohla.
Starrk se opět, jako už tolikrát před tím, zadíval na měsíc. K jeho uším doléhal rozhovor, který dívky při hraní vedly. Mírně se usmál... určitě ho to bude rušit při usínání.
„Víš, že nemáš potuchy, jaké má shogi pravidla, Lilinette,“ pronesl s víčky už zavřenými a úsměvem stále na tváři.
„Ani já ne... ale vymyslely jsme si vlastní!“ dostalo se mu bezelstné odpovědi kupodivu od dívky, kterou tu věznili. Úsměv dlouhovlasého muže se ještě rozšířil, dal si ruce pod hlavu a už se na nic neptal.

„Lilinette... poslouchej...“ ozval se Starrk, když se den opět vrátil do zaběhlých kolejí mimo prostory, kde Aizen-sama uchovával svou vzácnou kořist.
„No?“ napůl úst odpověděla hubená dívka, která vzpurně koukala kamsi ven. Nelíbilo se jí, že musela opustit svou novou hračku z lidského světa.
„Asi bys za ní neměla chodit, Aizen-sama - “
„Pfff, Aizen-sama ať si vylíže - “
„Dobře, dobře, mám představu! Ale i tak.“ Lilinette se otočila čelem ke Starrkovi.
„Co ti na tom tak vadí? S tebou nic není, tak se nediv, že si hledám zábavu jinde. S ní je sranda! A narozdíl od tebe mě vždycky nechá mít poslední slovo,“ vyplázla na svého partnera jazyk.
„Vzhledem k tomu, že si myslí, že ji můžeš každým okamžikem zabít, asi není divu...“
„Sklapni!“ mávla Lilinette podrážděně rukou nad touto poznámkou, ale pak se zatvářila nečekaně vážně. „Navíc... je na tom jako my, chápeš? Taky nechce být sama, a tak... no prostě... a dej mi už pokoj!“ dokončila opět podrážděně a vyběhla někam do rozlehlých chodeb za dveřmi. Chladně modré oči ji provázely, a pak zůstaly viset na zabouchnutých dveřích... takhle se na to Starrk nikdy před tím nedíval. Vždycky se snažil přivodit si co nejmíň problémů, které z celé té záležitosti s unesenou dívkou doslova čišely. Ale jestli Inoue skutečně cítila to, co on ještě nedávno... Chápal, proč s ní Lilinette chtěla trávit čas. I na něj z toho pomyšlení dolehl pocit neurčité viny. Její budoucnost nemůžou ovlivnit, ale možná není nic špatného na tom, když trochu zasáhnout aspoň do její přítomnosti.

Ta jejich pravidla se mu ještě stále nepovedlo pochopit. Ne že by mu to nebylo jedno... pohovka v „pokoji pro hosty“ byla mnohem pohodlnější než ta jeho a to bylo v mnoha ohledech rozhodující. A navíc u jejich štěbetání, jehož smysl zůstával Starrkovi zahalen mlhou záhad, se nakonec nečekaně dobře usínalo...
Otevřel oči. Místnost byla pohroužena do ticha a sloupu měsíčního světla, v němž se občas zalesklo zrnko prachu, které sem proniklo zvenku. Zdálo se mu však, jako by to nebyla stejná záře, kterou vídal den za dnem ze svého okna. Tentokrát jako by se v ní zrcadlilo něco ze smutku, touhy a přání v očích dívky, která klečela naprosto bez hnutí na zemi, jakoby byla tím zvláštním světlem spoutaná, a vyhlížela ven na černé nebe. Nejspíš nevěděla, že ji jeden z jejích nezvaných návštěvníků pozoruje a mhouří oči v zamyšlení. Jak dlouho už tam asi takhle seděla? Bez hlesu, bez povšimnutí? Starrk z té podivné lidské sochy opředené nevlídnou září jí naprosto neznámého a nepřátelského světa nedokázal spustit oči. Zamrkal, když k němu po několika minutách pootočila hlavu. V jejím pohledu bylo cosi, co jím projelo až k palcům u nohou a zanechalo to v něm pramínky něčeho podivného, něčeho, co do tohoto nelidského světa nepatřilo.
„Zima... je tu hrozná zima...“ řekla s nádechem smutku. Její tichý hlas na chvíli zaplnil prostor pod klenbou a potom se vytratil. Starrk si nebyl jistý, jestli mluví doopravdy o teplotě v místnosti. Ta slova mu rozhodně nebyla cizí. S odkašláním se posadil, přičemž si poprvé všiml Lilinette, která spala schoulená vedle pohovky. Potom rukou pokynul rusovlasé dívce, aby si přisedla k němu. Ta se ale ani nehnula, i když pohled od něj neodvrátila.
„Vím, jak ti je, Inoue,“ pronesl smířlivě a uvědomil si, že ho trochu zamrzelo, že ho dívka bere jako jednoho z nepřátel, kterým nemůže věřit. Ale bylo to samozřejmě pochopitelné a on se tomu nedivil. „Byl jsem na tom stejně, Úplně sám v prázdném světě, který se nikdy neměnil. Ani moje existence neznamenala žádnou změnu. Měl jsem strach z té prázdnoty.“ Dívka na něj dál hleděla. Viděl, že někde v hloubi své mysli přemítá, proč jí něco takového ten muž před ní říká.
„To je mi líto, Espada-san... asi to muselo být pro vás těžké.“ Tak to nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet. Tichý a prázdný prostor mezi nimi byl stále neproniknutelnou bariérou. Na chvíli zauvažoval, jestli se mu vysmívá... ale nevypadala tak. „A teď už strach nemáte? Zaplnil někdo tu prázdnotu?“ zeptala se jemným hlasem. Starrk si ji změřil s neměnným výrazem, jak bylo jeho zvykem, ale v duchu se nemohl nedivit. Jak horoucí musela mít srdce, když se takto projevilo i proti její vůli, v místnosti sdílené s jedním z jejích nepřátel a věznitelů? Sjel pohledem ke klidně oddychující Lilinette.
„Nevím. Rozhodně se snažím si to namlouvat.“ Když spatřil její nejistý pohled, pousmál se.
„To je hrozně smutné...“ Její hlas už byl sotva slyšitelný. Vysoký muž mlčel. Uvědomil si, že jí závidí. I kdyby se mu podařilo zaplnit všechen prostor kolem sebe, uvnitř bude neustále prázdný, jakkoli nebyl ochotný si to připustit. Na druhou stranu ona... ani když všichni, co znala, byli na míle daleko, ve svém nitru nikdy nemohla být doopravdy opuštěná. Dokud v ní hořel ten horoucí plamen, který ji nutil litovat jejího věznitele. Přemítal, jestli si to ona sama uvědomovala? Zřejmě ne, na to byla příliš vystrašená okolním světem, který zel prázdnotou. Starrk ji neustále probodával pohledem očí barvy pozdně podzimního nebe, které sám nikdy nespatřil. I když byla křehká a bezmocná a nemohla si být jistá, jestli jí následující hodina nepřinese smrt, rád by si s ní vyměnil místo. Toužil aspoň na chvíli, na krátký okamžik, pocítit, jaké to je mít v prsou to teplo, jaké to je mít co ztratit, jaké to je vědět, že kdesi na světě na něj někdo myslí. Škoda, že nebyla Lilinette vzhůru... právě teď by viděla víc než jasně, že Inoue Orihime a oni dva měli jen pramálo společného. Nebo snad z ní i zelenovlasá dívka cítila to, co on, a doufala, že když bude Inoue na blízku, podaří se jí zachytit aspoň záblesk toho nezvyklého tepla?
„Doufám, že ti ten tvůj chalán ve zdraví přijde na pomoc,“ zamumlal do ticha nejsilnější z Espady. Dívka překvapeně zamrkala.
„Já doufám, že najdete, co hledáte, Espada-san!“ řekla rychle, ale upřímně.
„Nejsem Espada-san, jsem Starrk,“ opravil ji. Znova zmateně přikývla. Chvíli si ho ještě nejistě, ale ne nepřátelsky měřila, a potom se zvedla z podlahy a přišla až k němu, kde se usadila na pohovku. Teď, když byla blíž, Starrk cítil víc než jindy, že ona sem nepatří. I v tomhle světě měsíčního světla bez barev její vlasy před jeho očima zářily mědí, její vůně připomínala něco živoucího a měkkého spíš než vysušený písek, ze kterého bylo vše v Huecu Mundu stvořeno a v co se vše opět měnilo. A ke také... poprvé pocítil teplo. Teplo, které sálalo z lidské dívky, jakoby ve snaze zahřát aspoň kousek tohoto nevlídného místa a vzkřísit ho z věčného spánku.
Takže takovéhle to je... proletělo mu zamyšleně hlavou.
Starrk na ni ještě chvíli hleděl, ale už neměl co říct.
Tak seděli vedle sebe a dívali se vysokým oknem na měsíc. Bylo to, jako by čekali na svítání. Na svítání, které nepřicházelo už tisíce let... a ani pro uvězněnou princeznu a osamělého vlka nepřišlo.