Louka na kraji Rukongai

Izanami

Izanami pozorně poslouchala Modosův popis. Bylo to zajímavé. Znělo to snad trošku jako Yoshiro.. ale ten to nemohl být. Nebo alespoň tak se Izanami cítila.. že nemohl. Modos o tom vyprávěl, jakoby se to stalo před tisíci lety.
"Chránit své přátele je důležité.. když už nemůžeme chránit je, k čemu jinému by chránění bylo." pronesla náhodnou myšlenku, co jí proletěla hlavou. Byla taková dost zasněná, jak tak s Modosem mluvila. Představovala si ty dva bojovníky, a Pána.. a usmívala se, a zase zůstala ticho.

Modos

"Ano... to je jedna z věcí, které jsem se od nich naučil," pokýval hlavou, podobně zamyšlený jako Izanami. "Je to zvláštní. Když jsem se zrodil, v této formě, měl jsem sestru a oba jsme tvořili dokonalý celek. Já byl ochranná polovina. Dokázal jsem dokonale chránit, snad proto si mě náš pán vybral jako svého nejbližšího služebníka. Ale tehdy jsem nevěděl, co to vlastně znamená, chránit. A teď, když už t vím... nebo si myslím, že to vím, že tomu začínám rozumět... teď už to nedokážu, protože jsem přišel o své schopnosti..." Nijak nepřemýšlel nad tím, jak se rozpovídal. Bylo to opravdu zvláštní, svoje úvahy většinou neodhaloval ani lidem jako byl Razaki-san nebo Akio-san, které považoval za něco jako přátele.

Izanami

Vypadalo to, že Modos se konečně trošku odvázal. Předtím byla celá konverzace taková.. monitorovaná, vypadalo to skoro, jako by jí měl Modos nacvičenou.. ale tohle bylo něco úplně, úplně jiného. Teď to najednou doopravdy vypadalo, že mluví o tom, co se mu chytilo na jazyku a na mysli. A vzhledem k tomu, že to Izanami dělala pořád, byla ráda.
"Co se stalo?" zeptala se na univerzální otázku. Bylo jí jedno, jestli Modos začne mluvit o sestře, nebo o ztrátě sil, zajímalo jí obojí. Byla by ovšem trochu zklamaná, kdyby mluvit přestal. Už jen proto, že když se někomu svěříte, straně to pomáhá. Proto tam seděla, mile se usmívala, a čekala, jaký bude Modosův příběh.

Modos

se podíval pro změnu přímo na Izanami.
"Zabil jsem ji. Zabil jsem svou sestru. Spolu s ní jsem ztratil i všechny svoje schopnosti... Skoro ani neudržím meč." Podíval se na svou ruku, kterou měl položenou na koleni. "Navíc od té doby cítím něco jako bolest. Ano, myslím, že shinigami by řekli, že je to bolest, i když si tím nejsem jistý."

Izanami

Byla to odpověď, kterou vůbec nečekala. Nečekala ji tak moc, až se jí na milisekundu ztratil z úst úsměv. Ale doopravdy jen na okamžik. Pak se tam totiž vrátil. Cokoli, co Modos udělal.. teď za to pravděpodobně trpí. Izanami přemýšlela, jestli to v sobě doopravdy dlouho dusil, a teď se mu třeba alespoň trošku uleví, a nebo jestli to ví všichni kolem něj.. i když už pochopila, že takových lidí asi zrovna zástupy nebudou. Co se dalo dělat.
"Chcete mi říct proč, Modosi?" zeptala se, opět s úsměvem. Pochopitelně chtěla důvod, proč svojí sestru zabil. Ale, jestli se o tom Modos nechtěl bavit, nezbývalo, než to chápat. Tak to totiž prostě někdy je. A nutit lidi bavit o své minulosti, to není nikdy hezké.

Modos

si nevšiml toho, že se výraz Izanami změnil, protože se na ni nedíval. Chvíli přemýšlel, jestli její slova byla pobídnutí k dalšímu rozhovoru. Nechtěl ji obtěžovat, ale nakonec usoudil, že byla.
"Ona a já, byli jsme propojení. Byli jsme bojová jednotka a ona narozdíl ode mě milovala boj. Bohužel naše schopnosti z nějakého důvodu byly uzpůsobeny tak, že pro plnou efektivitu a využití našeho potenciálu jsme museli oba bojovat. Nezáleželo na tom kde nebo s kým, mohli jsme být na míle daleko, ale když jeden z nás bojoval, druhý to cítil a také se dal do boje, aby toho prvního podpořil. Tedy tak to mělo fungovat. Jenže já jsem boj nikdy neměl rád, můj úkol byl chránit. Jiten-sama, náš tehdejší pán, si myslel, že jsme možná kdysi bývali jediným hollow, před tím, než jsme získali novou formu. Když jsem... odešel, od něj i od své sestry, ona mě začala hledat a pronásledovat, protože jsem nebojoval, když ona potřebovala. Když mě dostihla, snažila se mě přesvědčit, abych se vrátil... Myslím, že by mě zabila, kdyby se nebála, že se mnou zemře i ona, protože jsme tak moc spojeni. Byla jiná než já, pro ni existoval jen boj, jako kdyby pro něj žila, nic jiného ji nezajímalo... Když ohrozila mého přítele, zabil jsem ji." Znova se podíval na svoje ruce. "Ukázalo se, že Jiten-sama neměl tak úplně pravdu... nezemřel jsem. Ale pociťuji to... Od té doby každou minutu každého dne." Sevřel jednu ruku v pěst. Potom se podíval na Izanami. "Omlouvám se, jestli vás nudím, Izanami-san. Je to jen dlouhé mluvení o něčem, co se už stalo a je to tedy irelevantní... Ani nevím, proč o tom vlastně mluvím."

Izanami

Izanami poslouchala, velice pozorně. Modosův příběh jí velice zajímal. Když mluvil, ani by jí snad nenapadlo mu do řeči vkročit. Její oči zračily zvědavost, ale na rtech stále držela úsměv. Přesto její mozek pracoval víc jak na plno, aby všechno stihla postřehnout.
Až když domluvil, ozvala se. "Vůbec mě nenudíte." pronesla první, pak se zamyslela, a pokračovala: "Věci, které se staly jsou mostem k věcem, které se stanou. A s nevyřešenými problémy minulosti máme díry v mostu do budoucnosti." řekla, a usmála se, jakoby ještě lehčeji. "Jak už jsem říkala, ochrana přítele je něco, za co by člověk měl položit mnohé.. Bylo to ještě předtím, než ti dva zabili vašeho pána, Modosi?" zeptala se.

Modos

hleděl na Izanami přimhouřenýma očima, jak se snažil pochopit její přirovnání s mosty. Bylo to na něj trochu moc abstraktní. Nakonec se dostal k odpovědi na její otázku, i když to chvíli trvalo.
"Ne," řekl pomalu, "to bylo po tom. Nejprve jsem zradil svého pána a způsobil jeho smrt, potom jsem pomohl těm dvěma do jejich světa, sem, kde jsem zůstal a toulal se po okolí. A potom se stalo to s mou sestrou, právě proto po mně pátrala," uvedl časové řazení svého vyprávění na správnou míru.

Izanami

Izanami jenom přikyvovala, jakože chápe to, jak to všechno šlo za sebou. Vzhledem k tomu, že se pořád usmívala, Modos by si mohl myslet, že ho třeba neposlouchala, nebo že ho nechápe, ale Izanami prostě byla taková.
"Já jen.. mluvil jste o ztrátě schopností s jiným hollow? Třeba by dokázal pomoci.." pronesla, a zamyslela se. Zdálo se jí, že Modose ztráta jeho schopností trápí. A zdálo se jí, že ho to trápí víc, než to, že zabil svojí sestru. Někdy ale, pokud je pácháno zlo, je lepší se otočit proti pokrevním zásadám.. Dost možná jeho sestra nebyl nikdo jiný, než obyčejný vrah.
"A nebo v knihovně Shinigami... Kdyby jste chtěl, mohla bych se tam pro vás podívat.." pronesla vlídně další myšlenku.

Modos

To, jako se Izanami tvářila, ho nijak netrápilo. Nerozuměl až tolik lidským emocím a výrazům, takže ho ani nenapadlo, že by to mohlo znamenat, že ho neposlouchá.
"S jiným hollow? To mě nenapadlo. Nemyslím si, že existuje nějaký, se kterým bych mohl mluvit," vzal v úvahu její návrh. Po pravdě ho to ani nenapadlo, ale za moc nadějné to stejně nepovažoval. "Pochybuji, že v knihovně shinigami něco takového bude. I kdyby ano... nechci, aby se to změnilo. Ta bolest je můj trest a připomínka toho, co jsem udělal a jak jsem se rozhodl žít svůj život," pronesl potom a vypadal docela rozhodně. "Nemám žádnou funkci, kterou by mi můj stav znemožňoval vykonávat, takže by to nemělo smysl tak jako tak," zakončil.

Izanami

"No, jestli je to vaše rozhodnutí, bránit vám samozřejmě nebudu.." pronesla usmívající se Izanami. Nebylo to ale všechno, co chtěla říct. "Ale, třeba jednou přijde chvilka, kdy si budete přát, abyste mohl někoho ochránit, a nebudete moct, právě kvůli tomuhle rozhodnutí.. někdy je lepší řešit problémy dříve, než se stanou.." pronesla, ale pak tak trochu svěsila hlavu. "No, a někdy taky ne.." dodala, a opět Modosovi věnovala úsměv.
"Člověk nepotřebuje funkci, aby měl smysl." dodala.

Modos

zůstal koukat na Izanami. Takže nakonec se přece dostali k tomu, co chtěl původně vědět. I on už dřív myslel na to, co mu navrhovala, ale v jeho mysli to nikdy nedávalo moc smyslu. Ale teď, když to řekla ona... smysl to najednou dostalo.
"Takže si myslíte... že bych měl věnovat svůj čas tomu, abych znovu dokázal chránit? Konat to, k čemu jsem se zrodil..." Na chvíli zaváhal. "Jsem ale ve světě shinigami, je něco takového vůbec možné...? Nikdo nepodpoří zesilování hollow..."

Izanami

"Myslím, že se tím dá málo zkazit.. nebo určitě méně, než kdyby jste to nechal plavat." pronesla s úsměvem. Trochu to vypadalo, že se teď doopravdy v konverzaci někam dostali. Každopádně, přikyvovala, když mluvil. Ano. Zrodit se pro něco, a pak to nechat být.. sám to tak nazval. "Zrodil jsem se"... život bez smyslu je..... prázdný.
Jakoby si Izanami najednou uvědomila význam slova "Hollow".
Každopádně, když Modos dokončil myšlenku, usmála se na něj. "Ne, zesilování hollow ne..." pronesla, usmála se, jak sladce jen dokázala, a přátelsky Modose poplácala na rameni. "Ale na pomoci se zesílením přítele není nic špatného." pronesla, stále s tím sladkým úsměvem.

Modos

se na Izanami zkoumavě díval a potom se podíval někam do lesa.
"To jsou povzbudivá slova, děkuji, Izanami-san." Po další chvíli mlčení se obrátil zpátky na dívku. "Obtěžovalo by vás, kdybyste mi dala nějaké rady, co a kde mohu trénovat, aniž bych někomu překážel?" zeptal se přímo. Teď, když se rozhodl, asi nechtěl marnit čas. A nebo neměl opravdu nic lepšího na práci.

Izanami

Zdálo se, že se jí podařilo Modose motivovat, a to bylo úžasné. Vlastně to bylo to, co chtěla. Ale, musela sama sobě přiznat, že odpovědi na jeho otázky.. prostě nezná. Teda.. na některé z těch otázek.
"No, co tady sedíme, nikoho kromě vás jsem tu neviděla, a ta louka je docela hezké prostranství.." pronesla víceméně odpověď na první část otázky. Tu druhou ale prostě neznala. "Neznám původ vašich schopností, jak fungovaly, nebo jak fungují schopnosti hollow celkově..." pronesla, a jakoby unaveně vzdychla. Tak moc chtěla pomoci. "Shinigami mají vnitřní svět. Mluvíme zde s našimi zanpakutou.. našimi silami." pronesla to, co věděla určitě. Třeba to mají hollow podobné? Asi ne. Izanami si nikdy s žádným nepovídala.. a teď jí to poprvé bylo líto.

Modos

se rozhlédl pomalu po louce. To by asi šlo.
"Myslím, že svoje schopnosti už používat nedokážu. Byly pevně spjaté s mou sestrou a ta je pryč... aspoň si to myslím. Myslel jsem, že bych se mohl naučit... něco obyčejného, například umění nějaké zbraně..." objasnil svoje stanovisko. Sám si nebyl jistý, jestli je to opravdu tak, ale nic nenasvědčovalo, že by část jeho schopností přežila. Byl přesvědčený, že na to bude muset jít postaru. Bude to nejspíš náročné, protože každý pohyb pro něj znamenal bolest, ale to nebylo důležité. Izanami ho přesvědčila, že by měl zůstat věrný svému účelu.
Původně si myslel, že jeho osud se naplnil, když pomohl shinigami kapitánům proti Jitenovi-sama, a přece byl později ještě užitečný při zavírání trhlin. A ani teď nebylo nikde psáno, že to byl jeho poslední dobrý čin.

Izanami

Izanami jenom přikývla, když Modos mluvil o svých schopnostech. Dost možná to tak prostě bylo. A když ne, Modos se to dozví, až to bude potřebovat, sám. O tom to asi tak trochu bylo..
Každopádně, usmála se. V Modosovi, jakoby se najednou odráželo nějaké nadšení, nebo alespoň, jakoby konečně našel cíl. A není nic důležitějšího v životě, než mít důvod dál jít dopředu. Tak to prostě je.
"Boj beze zbraně je také super, ale, vyberte si, co chcete." pronesla s úsměvem, a pak na Modose mrkla. "Kdyby jste potřeboval někoho, s kým si budete chtít zacvičit.. já mám vždycky až moc času." pronesla. Doufala, že si pamatoval to, co říkala předtím o přátelích. Ona ho už považovala za kamaráda..

Modos

se na Izanami zadíval a jeho myšlenkové pochody byly téměř očividné. Představoval by si lepšího instruktora, ale na druhou stranu nejspíš neměl moc na výběr.
"Přijímám. Můžeme začít hned?" zeptal se bez dalšího zdržování. Nejspíš neměl nic jiného na práci a nechtěl marnit čas.

Izanami

Izanami byla trochu překvapená, jak rychle se do toho Modos chtěl pustit, ale nijak jí to nevadilo. Navíc, bylo super, že v sobě našel tolik elánu. To jí samotné dodalo sílu.
"Nač marnit čas." pronesla, a vstala. Skoro už zapomněla, že měla na klíně Fluffyho, naštěstí si ale vzpomněla a položila ho do trávy. Teď může v klidu spát. Mezitím co ona si bude hrát s Modosem... teda, hrát, no.. asi to i tak bude zábava. Věnovala Modosovi úsměv, a vydala se z kraje lesa přímo na louku, na volné prostranství.

Modos

neměl žádnou zbraň ani nic, pomocí čeho by mohl trénovat, ale když Izanami říkala, že to nevadí, tak jí věřil. Následoval ji na louku a byl zvědavý, jak mu pomůže v jeho znovuzískání nějakých bojových schopností.

Izanami

Izanami došla tak nějak doprostřed volného prostranství. Tenhle den ještě bude zatraceně zajímavý - o tom nebylo pochyb. Zhluboka se nadechla, a s úsměvem se otočila zpátky na Modose. Povzbudivý úsměv se změnil na takový.. vyzývavý.
"Tak, Modosi.. nějaký bojový postoj? Znáte?" zeptala se mile. Nebyla nějakým přeborníkem na boj beze zbraně, ale už měla nějaké plány. Jestli to nebude fungovat.. tak to alespoň bude zábava.

Modos

"Nikdy jsem žádný nepoužíval," odpověděl klidně a výzvy v očích Izanami si nejspíš nevšiml. Stál rovně, čelem k ní, ruce složené za zády. Sledoval ji mírně zvědavě, jako by v očekávání, co se bude dít dál.

Izanami

"No..dobrá." pronesla první, trošku zklamaná. Těšila se na nějakou improvizaci. Co se dalo dělat. Usmála se tedy, a vystřihla jeden z postojů, před ním. "Podívejte. Levou nohu dopředu pokrčenou.. tak. Pravou napnout dozadu. Nepokrčovat moc, levou teda. Pravou ruku dáte k pasu.. takhle, dlaní nahoru, sevřenou v pěsti. Levou natáhnete takhle dopředu, taky sevřenou, ale dlaní dolu.. vidíte? Zkuste to! A záda napnout." mluvila Izanami, a při tom ukazovala jednotlivé části postoje. Pak se postavila zase normálně a čekala na Modose, až si to zkusí, aby ho mohla dostatečně zkritizovat.

Modos


dělal to, co mu Izanami ukazovala, ale vypadal u toho zmateně. Šlo mu to dobře.
"A k čemu takový postoj slouží?" zeptal se, když chvíli tiše zkoumal, jak se v té pozici cítí.

Izanami

Modos byl rychlý, co se učení týkalo.. alespoň zatím. Tohle byl naprostý základ, a Izanami neuměla zrovna moc, ale tohle bylo.. no, alespoň něco. Začátek.
"Je to jeden z nejzákladnějších postojů jednoho z bojových umění." řekla s úsměvem poměrně neurčitě, a vypadalo to, že naschvál. Pak ale pokračovala.
"Pravá ruka je připravená udeřit, mezitím co levá kryje před tělem. Tak nějak stejně to je i co se týče nohou. Navíc je to pevný postoj. Základ je, že když praštíte jednou rukou, druhá se vám hned dostává do té pozice, co byla připravená jako první. Takže to vlastně bude vypadat úplně stejně, akorát vepředu bude pravá ruka a u pasu levá. Takhle." pronesla Izanami, a z postoje praštila pěstí do vzduchu tak, jak předtím popisovala. Byla to poměrně zábava, bojová umění. Otočila se na Modose a čekala, co provede.