Louka na kraji Rukongai

Modos

"Ano, slyšel jsem totiž, že procházky v klidné přírodě mají výjimečné terapeutické výsledky, ovšem nemůžu to potvrdit. Vy jste přišla vyvenčit svou kočku?" zeptal se docela nenuceně. Viděl už lidi venčit psy, takže proč by někdo nevzal na procházku kočku?

Izanami

No, teď Modos začínal tahat nějaké.. trošku odbornější výrazy. Jistěže je Izanami už někde někdy slyšela a věděla, co by přibližně mohli znamenat, ale necítila se při takové konverzaci úplně nejlépe... no, co se dalo dělat. Jinak ale byl docela milý..! Nebo, teda, nezabil jí.
"Nu, spíš jsem šla na procházku, a kocourek se ke mě připojil. Není můj, ale vím, komu patří..tak jsem ho vzala s sebou." pronesla Izanami. Poslední část byla, aby si Modos nemyslel, že někomu kocoura ukradla.
Když už se o něm tak bavili... no, on si poradí. Je tu Fluffy, ne nějakej Mourek z Horní Dolní.

Modos

"Ach tak..." řekl, protože nic víc k tomu k dodání neměl. Zahleděl se na Izanami zkoumavým pohledem. "Spěcháte teď někam?" zeptal se po chvíli.

Izanami

Modos se nezdál být nějaký velký mluvka, nebo tak. Takový trochu opak Minami - odměřený, přesný, klidný... nemluvící. Nic moc společník, ale zněl na dobrého vraha. Ještě, že Izanami takhle nepřemýšlela. A už zvlášť vůbec ne po jeho další větě.
"Nu, vlastně ani nemám nikam namířeno, natož abych spěchala." pronesla s úsměvem. Bylo to tak. Na procházku přišla, protože se jí nechtělo dělat něco prospěšnějšího..

Modos

ještě chvíli na Izanami hleděl, a potom se zeptal.
"A nevadilo by vám, kdybych vám položil několik dotazů? Mnoho věcí ze života shinigami a Seireitei mi pořád není jasných," odůvodnil svůj divný požadavek. Možná byl docela dobrý vrah, ale s Izanami neměl žádné násilné úmysly, tedy aspoň pro tento okamžik.

Izanami

Tenhleten týpek byl vážně trošku zvláštní, ale co se dalo dělat. Spousta lidí je svým způsobem zvláštní, a Izanami zrovna byla zvyklá s těmi.. ehm, extrémně zvláštními, pracovat. A tak, když se zeptal na svojí otázku, Izanami se jen usmála, a opatrně se posadila pod strom. Záda si opřela o něj, tak, aby byla ve větším pohodlí. Tohle mohlo trvat nějakou tu chvilku, přece by nikdo nechtěl tam celou dobu jen tak stát!
"Jistě, ptejte se." řekla, s úsměvem směřovaným na Modose. Přeci jen dnešek zase vypadá jako velice zajímavý den!

Modos

si také sedl, naproti Izanami do tureckého sedu.
"Tak tedy, chtěl bych vědět, jak poznáte, co máte dělat se svým životem? Víte, dřív můj cíl byl sloužit mému pánu, jenže teď, když žádného nemám, tak nevím, čím mám trávit čas. Určitě musí být něco víc než jen sedět a čekat, jestli někdo bude něco chtít? Nevím ale, co vše se tu dá dělat a jak poznám, co z toho mám dělat?" rozhovořil se zcela konverzačním tónem, jako by hledání smyslu života bylo něco samozřejmého.

Izanami

Jeho otázka, nebo spíše otázky, byly zvláštní. To se muselo nechat. Teď zase vypadal spíš jako básník, co hledá inspiraci, než vrah. Nebo to mohl být vražedný básník...hmm.
Každopádně, Izanami se usmála. Tahle otázka, jakoby byla pro ní. Vzpomněla si na okamžik, kdy přišla do Soul Society.
"To víte.." pronesla, zasněně koukajíc kamsi nahoru, ".. ono to není tak těžké. Stačí vždycky dělat to, co považujete za správné. Problémy vždy přijdou sami, ať už pro vás, nebo pro ty kolem vás, ale o tom to je. Můžete je ignorovat, můžete se zachovat špatně, a můžete udělat správnou věc. A lidi, co dělají správné věci, se jednou stanou těmi nejšťastnějšími." pronesla zasněně svojí filozofii života. Na Modose se za celou dobu ani nepodívala, pořád, jakoby sledovala oblohu.

Modos

"Ano, ale... jak poznám, že je něco správné? Co když je to třeba správné pro jednu osobu, ale druhé to ublíží?" Jeho hlas zněl teď docela nejistě. Sice svou otázku myslel trochu jinak, než jak Izanami odpověděla, ale i tohle byla zajímavá debata. Nad tímto tématem přemýšlel docela často a názor této shinigami by mu mohl pomoci.

Izanami

"No, pak jde o to.. jestli chcete v klidu spát, udělejte, co se vám zdá nejlepší. Nebo můžete být hrdina a dělat všechno pro ostatní, ale to má svoje nevýhody... A jak si vybrat? No, zase, vyberete si, co se vám zdá správné.." odpověděla Izanami. Podle ní byla tohle odpověď na všechno. Ona vždycky dělala to, co se jí zdálo správné. Pomáhala slabým v Rukongai, přidala se k Shinigami.. a tak dále.
A pak viděla útok z nebe. To, že byl z nebe mohlo znamenat jenom dvě věci. Buďto útočí ptáci, a nebo se Špagetron mstí. Pravděpodobnost obou případů byla jasná. Jasně, že to byl Špagetron.
Izanami neměla čas na nějakou cool reakci, tak prostě jen natáhla ruce, aby jí bíla fluffovitá koule nepřistála rovnou na obličeji.

Modos

"Hm..." krátce se zamyslel a ignoroval kočku, která skákala Izanami po hlavě. "Uvedu příklad, rád bych znal váš názor. Co když potkáte muže, který vám pomůže ve chvíli, kdy nevíte co dělat, a vy mu za to začnete sloužit. A potom jednoho dne přijdou úplně cizí lidé, kteří s ním začnou bojovat a chtějí ho zabít. Během toho boje je poznáte blíž a zjistíte, že to nejsou zlí lidé a mají upřímné pohnutky. Během boje nastane chvíle, kdy můžete rozhodnout - buď pomoci svému pánovi zabít ty lidi, kteří následují to, v co věří, a nebo pomoci jim a zabít svého pána. Víte, že váš pán nemůže zemřít natrvalo, takže když ho zabijete a pomůžete těm lidem, on se znovu vrátí, takže vlastně nikdo v boji nezemře. Ale také víte, že váš pán by to bral jako zradu a pokud pomůžete těm lidem a ne jemu, už vás nevezme zpátky, budete muset žít ve vyhnanství a skrývat se před jeho pomstou. Když mu pomůžete, zabijete nenávratně lidi, vůči kterým nechováte žádnou nenávist, ale budete mít stále bezpečné místo, kam se uchýlit pod ochranou svého mocného pána. Jak se rozhodnete?" podíval se zvědavě na Izanami. Doufal, že jeho vysvětlení nebylo moc dlouhé a že ho Izanami pochopí, aby mu řekla, co vlastně bylo v té situaci správné.

Izanami

Tohle byla těžká otázka. Izanami si vyslechla celý příběh. Bylo jí jasné, že tohle nebyl náhodný příběh právě vymyšlen. Muselo se to stát někomu, koho Modos znal.. a vzhledem k tomu, jak dobře znal celý příběh, pravděpodobně to byl on sám. To ale Izanami nijak vypichovat nechtěla. Tak to prostě někdy je.
"Moc a ochrana sama sebe není podle mého názoru něco, na co by se mělo dívat, když se rozhodujete, co je správné." pronesla mile. "Zabít někoho je obrovská věc. Každý člověk, každý, kdo kdy po světě chodil, má nějaký příběh. Každý z nich má v sobě něco, kvůli čemu je zabití příšerné. Ať už to jsou doma děti, nebo milující společník, nebo slib, který dal, a pak už ho nemůže vyplnit. Cíle, které kdo měl. Když se zabije, příběh končí, kniha se uzavírá." pronesla s trochou smutku v hlase. "A navíc, jestli měli pravý, dobrý důvod... a pán se vrátil tak jako tak, já bych snad ani neváhala." dopověděla svůj názor Izanami, a mile se na Modose usmála. Jestli šlo o něj.. byl tady, ne u svého pána. Volba byla jasná.

Modos

"Ale co zrada někoho, kdo vám pomohl a ochraňoval vás? To také není úplně správné, nebo ano?" pronesl zamyšleně a díval se někam nahoru. Vypadal trochu zamračeně, možná spíš zamyšleně. Byl rád, že Izanami souhlasila s volbou, kterou tehdy učinil i on sám, ale nepomohlo mu to tolik, kolik čekal. Pořád měl mnoho pochybností a nedokázal se rozhodnout.

Izanami

"Ne, není." pronesla Izanami upřímně. "Ale někdy se prostě dostanete k tomu, že i přesto, že si myslíte že děláte něco správného, tak to tak není. Někdo, nebo něco, vám otevře oči.." začala další věty, a opět se podívala zasněně na oblohu. Dneska bylo doopravdy hezky. Ideální čas na takovouhle debatu.
".. A v takové situaci je nejdůležitější přiznat si chybu. A pak nezbývá, než se buďto obrátit, a dělat správně, nebo zůstat tvrdohlavý... a pak v noci špatně usínat." dopověděla svojí myšlenku Izanami, a na tváři se jí opět objevil úsměv, tentokrát směřován k obloze, a né přímo na Modose.
"Víte, ti nejtvrdohlavější pak tvoří vždy ty nejhorší nepřátele." nahodila. Vzpomněla si, jak zabila toho ninju, a zachránila Yoshira. Ukončila příběh. Zavřela knihu.

Modos

trochu zamručel. Nakonec mu Izanami přece jen neřekla nic nového, špatného usínání měl až dost, jediné štěstí bylo, že hollow nemusí nutně spát, jinak by byl asi hodně nevyspalý.
"Přiznám se, že teď jsem ještě víc zmatený, než jsem byl před tím," pronesl a na tváři měl při tom dokonce něco jako úsměv. Dál úspěšně ignoroval Fluffyho, stejně jako Izanami. "Je velice těžké se rozhodnout, co se vlastně správné... Myslel jsem, že je na to třeba nějaká pomůcka, ale zdá se, že ne."

Izanami

To, že Fluffy usnul, byla dost možná nejlepší věc, co se vůbec mohla stát. Izanami ho jen zlehka drbala a hladila, aby se cítil komfortně.
Přesto ale dávala skoro všechnu soustředěnost Modosovi. Byl to zajímavý chlapík, a Izanami se docela líbil. Teda jako.. mohl by to možná být dobrý kamarád. Určitě měl něco v hlavě. A kromě mozku a přemýšlení.. určitě měl v hlavě starosti.
"Jediná pomůcka je v srdci. Pro každého je prostě správné něco jiného. Tak to musí být." pronesla Izanami, a na Modose se usmála. Byla to krásná konverzace, i když o problémech a strastích.

Modos

se podíval na Izanami a v tom pohledu bylo něco trochu smutného.
"Izanami-san... jsem hollow. Hollow nemají srdce." Navzdory tomu pohledu to řekl celkem konverzačním tónem. Už samotné jméno hollow vzniká z toho, že při procesu svého zrodu srdce ztratí a jsou uvnitř prázdní. Pravda, jeho nečekaný návrat k lidskosti mu připomněl čas, kdy byl duše, ale to mu jen přivodilo v hlavě zmatek. Byl natolik lidský, aby věděl, že něco je špatně, ale ne dostatečně lidský na to, aby věděl, co to bylo. Po rocích nemilosrdného zabíjení a požírání lidských duší bylo těžké vrátit se na úroveň emocí a svědomí.

Izanami

Tahle nová informace byla taková dost.. odzbrojující. Tedy, Izanami se nijak nebála. Kdyby jí chtěl sežrat, už by to udělal. Spíš.. neměla moc co říct. A ještě ten jeho.. smutný pohled. To prostě bylo odzbrojující.
"No.. ale sedíte zde. Nesnědl jste mně k svačině, takže předpokládám, že máte vlastní vůli. Můžete se sám rozhodovat. A to, co je dobré a špatné, je rozhodnutí. I bez pomůcky.." pronesla, a rukou, kterou drbala Fluffyho, ukázala na místo, kde by měl normálně srdce.. "...to jde." pronesla, a ukázala na jeho obličej. "Protože, dokud jste to pořád vy.. dokud je rozhodování vaše, a ne někoho jiného... Je to, jako by tam srdce bylo." pronesla s odhodlaným úsměvem.

Modos

hleděl na Izanami hodně překvapeně. To, co mu řekla, mu připadalo velice laskavé. A možná měla pravdu... protože právě pociťoval něco, co by se dalo nazvat dojetím, a to bez srdce přece nejde.
"Děkuji, Izanami-san," pronesl nakonec docela tichým, ale překvapivě vřelým hlasem. "Vůbec jste mi neodpověděla na to, co jsem původně chtěl vědět, ale jsem moc rád, že jsme se dali do řeči." Na jeho tváři se objevil vděčný úsměv.

Izanami

Izanami se mile usmívala. Vždycky říkala to, co měla na srdci, a v tomhle případě to nebylo jiné. Proto si určitě nevymýšlela, a byla ráda, že byl rád Modos. To byly chvíle, kdy Izanami byla nejšťastnější... když byly nejšťastnější osoby kolem ní.
Když Modos poděkoval, s milým úsměvem jen přikývla. Podle ní nebylo, proč děkovat. Ani trochu.
"To je to správné kouzlo konverzace." pronesla lehce, na tváři stále úsměv. "Také jsem moc ráda. Moc hezky se s vámi povídá, Modosi." pronesla upřímně, úsměv stále nezmizel. Jako by z ní pozitivní energie přímo sálala.

Modos

zažíval něco velice nezvyklého. Jakožto hollow neznal věci jako únava a odpočinek nebo chlad a zahřátí, přesto měl dojem, jako by z Izanami vyzařovalo něco, co by mohl popsat jako teplo, bylo to opravdu zvláštní. Neříkal zatím nic dalšího, ale ani se neměl k odchodu. Prostě jen seděl vedle bělovlasé dívky.

Izanami

By to doopravdy prima den. Izanami si ho užívala. Vrátila se k pozorování oblohy. S úsměvem. Byla šťastná, spokojená. A obláčky na nebi se tak krásně hýbali.. Izanami drbala Fluffyho..
"Ti pánové, co přišli porazit toho "něčího" pána..." pronesla najednou Izanami, rozrazila jinak kompletní ticho. "...Jací byli?" dodala to, na co myslela už předtím. Pozorností se zase vrátila k Modosovi.. a stejně tak se k němu vrátila i pohledem i úsměvem. Tohle jí zajímalo, a bylo to lepší než ticho..

Modos

přemýšlel, jak by ony muže popsal.
"Byli stateční a odhodlaní a také poměrně dost unáhlení a nemoudří... Přišli zachránit svého přítele a pomstít smrt ženy, kterou znali... Vznešené a zároveň malicherné motivace. Snad jim jednoho dne budu rozumět..." zavzpomínal na dobu, která se mu zdála být už tak dávná, jako by to bylo v jiném životě.