Fan Fiction soutěž // Párování - Výsledky

Tak, jak už bylo řečeno, fan fikce mi nakonec poslaly jen dvě uživatelky :-D A to Sode a Yuki-onna. Tímto je tedy oficiálně prohlašuji za vítězky :-D 
Když se soutěž vyhlašovala, ještě u nás nefungoval systém reiatsu, takže nemohlo být uvedeno jako cena. Já jsem se ale rozhodl, že vám nějaké to reiatsu dám!  

Ceny, které získají obě vítězky - 30 reiatsu ; obrázek své postavy ( napište mi pak kterou, když máte obě dvě postavy :-D); a pokud chcete, bude vám udělen speciální vámi vybraný titul (takže Sode by byla například - Kapitánka 2. divize // Královna pekla! :-D Ok, je to trochu dlouhý... Hold jsem to nedomyslel :-D) a k tomu barvička přezdívky  

A teď už jejich práce!  



,,Kapitáne?“ ozval se ženský hlas, jenž oslovoval muže v bílém haori se znakem jedenácté divize. Ten stál u kraje ulice a už několik minut zíral do země. Ženská postava přišla blíže, když jí kapitán nevěnoval ani jeden pohled. Byla zvědavá, co ho na té zemi tak fascinuje. 
,,Tohle je...“ začala překvapeně a tehdy se dočkala reakce.
,,Motýl,“ doplnil jí kapitán Hosentsu. Oba se skláněly nad nehybným tělem pekelného motýla, který měl pomačkaná křídla a vše ostatní.
,,Myslíte,... je mrtví? Kdo něco takového mohl udělat?“ tázala se nevěřícně hnědovlasá žena. Muž s maskou na tváři se podíval do ulice.
,,Když jsem přišel, někdo odsud utíkal.“ Kapitán vzdychl a zvedl motýla ze země. ,,Jsou lidé, kteří by se o tomhle neměli dozvědět.“
,,Myslíte tyhle?“ přerušila jeho slova žena, která k němu záhy stála zády, neb si prohlížela jakousi postavu celou oděnou v černofialovém plášti, který připomínal křídla pekelných motýlů. Nebyl o tom žádný pochyb, tohle byl člen Spolku pro ochranu pekelných motýlů!
,,Kapitán jedenácté jednotky, Hosentsu Ryuuka a člen osmé divize, Ayazaki Lus. Jste obviněni za zabití motýla Takikashi s pracovním číslem 666...“


,,Vysvětlíte mi už konečně, proč se zchováváme?“ šeptla Lus.
,,Není to jasné? Přece se nenecháme chytit Spolkem,“ odvětil Ryuuka a nahlédl za roh vysoké zdi. ,,Vypadá to, že náš pronásledovatel je dost pomalej. To je dobré vědět, když rychle zmizíme...“
,,Tak co? Co míníte dělat? Spolek se nevzdá, dokud nebude po jeho.“ Kapitán se na hnědovlasou shinigami lstivě podíval.
,,Pohřbíme ho,“ řekl a vypadal svým plánem naprosto nadšen.
,,Nemyslím si, že tím si získáme jejich přízeň.“
,,Ne, měla si pravdu, Ayazaki. Spolek se nevzdá, i kdybychom jim vysvětlili, v jaké jsme situaci, bylo by to marné. Oni potřebují viníka. Ale! K čemu budou mít viníka, když nebude oběť?“  Bylo očividné, jak byl Ryuuka do svého nápadu zažraný. Rád by ho probral hezky do podrobna a vylíčil všechny detaily, ale na to nebyl čas. 
Za nimi se ozval hlas vyvolávací Byakurai a o pár vteřin na to se stěna, za níž se kapitán a Lus ukrývali, rozletěla do všech stran. Oba stihli uskočit. Okolí se skrylo prachem, který se vířil ve vzduchu. Nedalo se přes něj vidět skoro nic. Lus si dala ruku před obličej a zakašlala. Držela se u země, když jí něco přemístilo. 
,,Kapitáne?!“ vyhrkla, jak se objevila mimo kouř a vedle ní stál Ryuuka. Díval se před sebe a totéž udělala i ona. Byli na střeše nějaké budovi, odkud šel vidět jejich předchozí úkryt. Nebo spíše to, co z něj zbylo. ,,Takových škod kvůli jednomu motýlovi,“ zabědovala polohlasně.
,,Vědí, jak nás najít,“ zabručel muž s maskou, nebrajíc na vědomí Lusiina slova. ,,Musíme za Rukongai. V lesích ho musíme pohřbít dřív, než nás doženou. To by neměl být problém, držte se mnou krok, Ayazaki.“
,,My? Já? Proč mám chodit s vámi?“
,,Protože podle Spolku jsme spolupachatelé, tak proto,“ usmál se na Lus očima Ryuuka, na čež se otočil a s shunpem zmizel.
,,Kapitáne!“ vykřikla nesouhlasně Lus, ale bylo pozdě. I přes svůj odpor se ho nakonec rozhodla následovat. 


,, Hadō #1. Shō,“ pronesl krátce kapitán jedenácté divize a vpálil do země kido, čímž do ní vyhloubil díru. Udělal to tak ještě minimálně dvakrát, zatímco Lus postávala opodál a sledovala to. Měla nutkání se zeptat, proč prostě tu díru normálně nevykopou, ale dokázala to potlačit a snažila se více, než na práci Ryuuky, dávat pozor na okolí. 
,,Skvělé, teď už ho tam jen dát a zasypat,“ pochvaloval si dobře odvedenou práci krátkovlasí shinigami. Oklepal si o sebe ruce, jako by se kdo ví jak šťoural v té zemi. Pak od někud vytáhl onoho poštoumaného, polámaného motýla a položil ho do jeho hrobu. 
,, Bakudō # 39. Enkōsen!“ vyvolala Lus před sebou a Ryuukou obranný štít právě ve chvíli, když se na ně řítilo Shakkahō. ,,Je tady,“  hlesla. Kapitán i členka se rozhočili každý na jednu stranu, zatímco se na jejich původním místě stání objevila díra po dalším Shakkahō. 
,,Proč utíkáte?“ zeptala se osoba v plášti v barvách motýlých křídel. Podle hlasu šlo o ženu. Nikdo jí ale neodpověděl.
,,Kapitáne, dokončete to už. Získám vám čas,“ oznámila Ryuukovi Lus a vrhla se proti protivníkovi. Tedy protivnici. Vzpomněla si na to, jak Ryuuka nespočetkrát poukazoval, že slabinou protivníka je rychlost. Využila svého shunpa, aby tak ženu zmátla. Ta kolem sebe začala vypalovat Shō, ale Lus ne a ne zasáhnout. Najednou jí Lus zmizela z dohledu. 
,,Postavte se skutečnosti čelem a pykejte za své činy,“ pronesla žena a nepřestávala těkat pohledem po okolí. Pak to uslyšela, tasení katany. Za ní! Stihla se otočit a odvrátit Lusiinu katanu svou dřív, než jí způsobila újmu. Lus nezůstávala dlouho na místě, hned se objevila o kus dál. Žena totiž opět vypálila Shō, které hnědovlasé shinigami trochu pocuchalo shihakkusho. 
,,Dopomáháme k věčnému klidu motýlovi, no jsme my to ale hříšníci,“ zamumlala Ayazaki. 
,, Takhle to je, říkáte? Hm.... Bakudō # 21. Sekienton.“ Rudý dým pohltil okolí spolu s Lus. Ta uslyšela znovu hlas oné ženy: ,, Hadō...“ Ani si to nedoposlechla, shunpem se dostala z dýmu a pohledem vyhledávala osobu v plášti. Ze vzduchu jí za chvíli našla, ale kam to mířila? 
,,Kapitáne!“
,,.. # 31. Shakkahō!“ z dlaně natažené ruky ženě vyletěl sloup rudě zbarvené energie přimo k místu, kde u malého hrobečku seděl ve dřepu kapitán Hosentsu. 
,,Bakudō # 9. Hōrin!“ Lus se objevila dál od Ryuuky a strhla ho stranou. Samozřejmě tím naprosto narušila Ryuukův plán se prostě shunpnout pryč. Před tím ale chtěl rychle vzít s sebou Takikashiho, kterého ještě stále nezahrabal. Při Lusiině zákroku to však nestihl.


,,Nééééééééééééééé...“ vykřikl zničeně Ryuuka nad tou ztrátou. Hadō sice nezasáhlo jeho, ale po motýlovi nezbylo ani památky. 
,,Co ste tam dělal?!“ vyhrkla Lus, která nechápala, jak mu náházení trochy hlíny do malé díry může zabrat tolik času. 
,,Pohřbíval sem! Sloužil tolik let, zasloužil si řádný pohřeb! Nemohl sem ho přece jen tak položit do země!“ obořil se na členku kapitán. Lus chtěla něco říct, ale všimla si, že se k nim blíží žena v čerofialovém plášti.
,,To ráda slyším, kapitáne Hosentsu,“ hlesla žena. Hnědovlasá shinigami se na ní nedůvěřivě podívala. Čekala další útok, ale žena zavrtěla hlavou. ,,Je konec, Ayazaki. Případ uzavřen, nemám vás pro co zadržet.“ Lus to najednou uviděla. To spálené místo, kde původně měl stát motýlův hrob. 
,,Udělala jste to schválně,“ došlo jí. ,,Ale proč?“
,,Spolek pro ochranu pekelných motýlů si nemůže dovolit mít takové nepřátele, kteří chtějí motýlům věnovat tak důstojný pohřeb, jak jen sami dokáží uspořádat. Pro tentokrát je váš prohřešek odčiněn.“ S těmito slovy se žena v plášti dala na odchod.
,,Když to tak říkáte... mohla jste nás to nechat dokončit. Tím, jak jste to udělala vy... neprovinila jste se tím proti Spolku?“ ozval se za ní ještě Ryuuka. Žena se na chvíli zastavila a ohlédla se po těch dvou. Pak se dala doslova na úprk. Ryuuka s Lus sledovali, jak jim mizí z dohledu, na čež si vyměnili výrazy. Kapitán jedenáctky se tím zdál být pobaven. Protáhl se.
,,Tak to by bylo, teď se vrátit,“ řekl bezstarostně. Lus si založila ruce na prsou. Byla ráda, že už je takhle hra u konce. Společně se klidným krokem vydali do Seireitei.


,,Kapitáne, řekněte, nebyl vám ten hlas nějaký povědomí?“ tázala se při cestě hnědovlasá shinigami a ohlédla se na svého společníka.
,,Zdálo se mi, že ho odněkud znám, ale nemohl jsem přijít na to, komu by mohl patřit,“ zapřemýšlel Ryuuka.
,,Takže jste si také všimnul,“ špitla Lus a odvrátila pohled zpět před sebe. Začalo se smrákat a zacházející Slunce zbarvilo oblohu do červena. ,,Teď už je to nejspíš jedno.“

Před otevřením přečti celé FF!!!:

Mnoho alternativ…

Byl to jeden z těch slunečných teplých dnů, kdy ani větřík nezafoukal. Nikomu se nechtělo nic dělat, protože jinak hrozilo přehřátí. Většina shinigami se válela ve stínu stromů a spali, nebo popíjeli saké. Dokonce i v 8. divizi bylo ticho a klid.

Ale co to? Ten příjemný uspávací klid začaly rušit pištivé hlasy plné smíchu. Shinigami, kteří byli tomu křiku nejblíže, vstali a šli se podívat, co se děje. Jediné co však zjistili, bylo to, že přes vysoké zdi 13. divize nic nevidí. To totiž ženský spolek nemarnil čas. Využili toho, že 13. divize je zatím bez kapitána, a tak jim nikdo nemůžu zničit jejich nový bazén, jak už to udělali v 1., 3., 5., a 11. divizi. Za ty dlouhá léta už to měl ženský spolek vymakaný. Dokonce měli i přenosný bar na různé koktejly. Ale dost o ženském spolku…

Mezitím se v tělocvičně ozýval zvuk tvrdého trénink:  „Ha. H. Ho. Ha. H.“ Byla to udržovaná čistá tělocvična. Jedna strana byla pokryta regály s bambusovým mečem – šinaj, a také figuríny, které na sobě měli ochrannou výstroj - bógu. Uprostřed té tělocvičny trénoval muž s jedním z bambusových mečů. Pot se třpytil na jeho odhalené vypracované hrudi. Pomalu mu stékal po jeho pekáči plném buchet.  Jeho bílé fluffy vlasy teď byly splihlé a bez objemu. Těžce oddechoval. Jeho pohyby byly nestabilní a těžkopádné, přesto nepřestával s tréninkem. Něco uvnitř něho mu nedávalo pokoj, rozhodilo ho to a on teď s tím bojoval. Při jednom z dalších nekontrolovatelných výpadů, se Yoshirův bambusový meč o něco zarazil. Yoshiro zpozorněl. Proti němu stál nijak zvlášť vysoký muž. Černé vlasy mu ještě více zvýrazňovaly jeho pobledlou tvář. Přesto byl svým způsobem pohledný. Možná za to mohli jeho šedé uhrančivé oči. Yasumaru měl na sobě obyčejnou uniformu, která se nijak nelišila od ostatních. V rukou držel jeden z bambusových mečů a blokoval Yoshirův útok. „Kapitáne, kendó není jen bojové umění, je to především výchova člověka a cvičení jeho těla i mysli.“ poučil Yasumaru. „Kuchiki-san?“ vydechl Yoshiro překvapeně, než však stačil říci cokoliv jiného, Yasumaru zaútočil. Pohyby Yasumara byly jiné – ladné, lehké, mrštné a přesto silné. Jako stín se dostal za Yoshira a udeřil ho bambusovým mečem do zad. Yoshiro tak ztratil rovnováhu, zamotal se do vlastních nohou a nakonec skončil na zemi. „Ouví, Auví.“ mnul si Yoshiro svůj nos. Yasumaru s klidným výrazem a úsměvem na tváři přistoupil k Yoshirovi a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy. „Kendó je velmi dynamická a náročná tělesná i duševní akivita.“ dořekl Yasumaru a vytáhl Yoshira na nohy. „Zdravím Vás Ruyichi-san. A prosím, odpuste mi tu ránu.“ pozdravil konečně Yasumaru a přitom ukázal rukou na Yoshirova záda. Avšak Yoshiro jen mávl rukou. „To je dobrý, to zmizí. Spíš jsem rád, že Vás vidím. Kde jste byl sakra tak dlouho?“
„No víte…byl jsem na tajné misi, takže jistě chápete…“ odpověděl Yasumaru a trochu nenuceně se usmál.
„Chápu…“ přikývl Yoshiro a také se usmál.
„Už jsem v rukou dlouho nedržel bambusový meč.“ pokračoval po chvíli Yasumaru a prohlížel si meč, který pevně svíral ve svých dlaních. „Co kdybych Vám pomohl s tréninkem? Rád si oživím staré dobré doby.“
„Ale jistě, budu rád.“ odpověděl na to Yoshiro. Oba dva se tedy postavili do bojové pozice. Vyčkávali, kdy ten druhý zaútočí jako první. V tu chvíli jako kdyby někdo zapískal a oba protivníci se na sebe vrhli. „Bummm…bummm…šuch….bum..bum!“ ozývalo se nyní z tělocvičny, jako o sebe dva bambusové meče naráželi.

Slunce se přehouplo přes odpoledne. Z tělocvičny se přestaly ozývat ty hlasité rány. Nyní oba kapitáni seděli venku před tělocvičnou a odpočívali. I když i Yasumaru měl na těle nějaké ty rány, Yoshiro jich měl mnohem více. „Jste vážně dobrý Kuchiki-san.“ pochválil Yoshiro svého soupeře. Bolel ho snad každý sval, kam dostal ránu. „Myslím, že tím to není. V kendó také hraje hlavní roli především psychika – schopnost koncentrace.“ odpověděl Yasumaru a otočil se směrem k Yoshirovi. Chvíli váhal, ale nakonec se k němu přisunul blíž, ale ne zas tak blízko. Byl kousíček od toho, aby se ho mohl kamkoliv dotknout rukou. „Co se stalo….Yoshiro?“ chvíli přemýšlel, zda zvolil to správné oslovení. Yoshiro se na Yasumara podíval milým pohledem a usmál se. „To je to na mně tolik vidět? Ummm….asi je.“ připustil Yoshiro a promnul si obličej. „Nedávno kapitán 12. divize objevil, nebo vynalezl, přesně nevím, vstupy do alternativních Seireitei. Vyslali se tedy tajné průzkumné jednotky, které to měli jen obhlédnout. Vše šlo dobře, jednotky se vrátili s mnoha informacemi, které museli dávat minimálně den dohromady, protože toho bylo opravdu hodně. Byl jsem mezi prvními, kdo jejich zprávy četl, ale to co jsem se dozvěděl….to…to…to jen tak nikomu nepřeju.“ zavrtěl hlavou Yoshiro. Přes záda mu přeběhl mráz, jak jsi vzpomněl na ty informace. Byly strašné a on je nemohl ani vyslovit. „Co tam bylo?“ naléhal Yasumaru. Co mohlo být tak strašné, že to ani takový chlapácký kapitán nedokázal říct? Ptal se Yasumaru a očima hypnotizoval Yoshira. Yoshiro se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. S vážným pohledem se podíval na Yasumara a řekl jen jediné slovo: „Ženský.“ „Ženský?“ Yasumarovi nedocházelo, co tím Yoshiro myslel. „Myslíte ženský jako ženský, nebo ženský jako zženštilé chlapi?“ Snažil si to Yasumaru urovnat v hlavě a přitom doufal v tu lepší odpověď. „Ženský jako ženský!“ řekl Yoshiro tím nejvážnějším tónem, kterým jen uměl. „Aaauauuuauuuauuuauauuuuuuuuuuaaaaaaauuauauuu.“ zařval Yasumaru zděšením. Byla to ta horší odpověď.
(Ano v tomhle alternativním Seireitei neměli ženský jako ženský, ale ženský jako zženštilé chlapi. Takže ženský spolek v této alternativě byli zženštilý muži, kteří si tak z legrace říkali. V této alternativě pravé ženy neměli rádi.)
„Ano, moje reakce byla úplně stejná a možná i dokonce horší, jak jsem stále četl.“ přiznal Yoshiro. „Co tam bylo dál?“ zeptal se Yasumaru. Musel na to však vynaložit mnoho odvahy. „Ne, to …..nemůžu. Vážně nemůžu.“ snažil se z toho Yoshiro vyvlíknout a máchal kolem sebe rukama jako šílenec. Yasumaru chytil obě ruce a stiskl je mezi své. „Jsem tu s tebou. Spolu to zvládneme a tobě se aspoň uleví.“ Uklidňoval Yoshira a také se mu to povodlo. Yoshiro byl za to vděčný. Láskyplně se na Yasumara podíval a přikývl. „Dobře … No … V jedné alternativě … třeba … jsem byl s modrovlasou "pravou" ženou zachraňovat naše děti. No umíte si to představit? Já a děti? A hlavně – já a pravá žena. No fůůůj! Jo a vy jste přišel o jedno ze svých krásných očích.“ řekl Yoshiro, vytáhl jednu ruku z Yasumarova sevření a pohladil ho jemně po tváři. Yasumaru celý zčervenal, dotkl se svojí rukou Yoshirovi ruky a na ten malý okamžik jí pevněji tiskl ke své tváři. Pak ale zval Yoshirovu ruku a vrátil jí do svého sevření na klíně. Nejdříve musel Yoshirovi pomoc, aby se jeho mysl uklidnila, a pak už to bude jen na Yoshirovi… Yoshiro tohle laškování vždy bavilo, ale pokračoval tedy dál ve vyprávění. „Zase v jiné alternativě, kde nám chlapům dokonce velela "pravá" ženská, jsem umřel, ale vy ne.“ řekl Yoshiro s úsměvem. Tohle bral celkem dobře.
„A kdo…?“
„Satoshi Ramperouge, kapitán 12. divize. V informacích tedy je, že už to nebyl on, že ho něco ovládalo, ale za tu chvíli stačil zabít mnoho dobrý kapitánů a i mnoho dalších. Smutné. Zajímalo by mě, jak to v téhle alternativě dopadne.“ zamyslel se Yoshiro. Proč by ho ale měla zajímat? On už tam umřel. No, ale Yasumaru tam pořád žije.
„A dál…?“
„No v další alternativě žiju a vedu jednu skupinku kapitánu, je tam i ženská, aby mi pomohli zničit jednoho hollowa, který jím už delší dobu leží v žaludku. Bohužel o vás jsem tam nečetl, takže nevím, jestli jste živý, ale určitě ano.“
„Určitě ano. Se vždy objevím v nejlepší chvíli… Jsou ještě nějaké alternativy?“
„Ano, je tu ještě jedna. K ní moc informací nebylo. Celé Seireitei je zničeno a já ještě s několika kapitány posíláme své děti do světa lidí, abychom je ochránili. Tyhle informace byly celé zmatené. Dokonce v téhle alternativě jsme o pár lidí přišli. Musel to být tvrdý boj.“
„No, to jistě ano.“ přikývl Yasumaru.
„Víte co mi teď dělá největší starost? Kapitán 12. divize se snaží rozluštit, která z alternativ je ta pravá a které jsou jen možnosti… Achh. Nechci být jen možnost.“ posmutně Yoshiro.
„To ani já ne. Potom bych v pravé alternativě musel být s "pravou" ženskou a nemohl být s vámi ... s tebou“ řekl také smutně Yasumaru a sklonil hlavu. Yoshiru mu ji však zvedl, aby viděl do jeho uhrančivých očí. Chvíli si ho jen tak prohlížen. Yasumaru, celý červený jak se styděl, už nevěděl, kam uhnout pohledem. Tohle Yoshirovi přišlo na něm to nejroztomilejší. Pomalu si přitahoval jeho obličej ke svému. Už jenom 30 cm … Už jenom 10 cm. Yoshiro cítil jak Yasumaru dýchá vzrušením … Už jenom 3 cm. Jeho vlasy ho lechtali na obličeji, cítil to horko, které z něho sálalo … a … prásk. Yoshiro už se kutálel zpátky do tělocvičny a s ním ještě něco. Když se konečně přestal kutálet, zjistil, že leží na podlaze v tělocvičně a na něm leží Raiden. „Ahoj.“ pozdravil Raiden se svým úsměvem, jako kdyby nic neprovedl. „Cooo? Okamžitě ze mě slez!“ byla odpověď od Yoshira a Raiden se už kutálel ke stěně tělocvičny, o kterou se zastavil. „Co? Já za nic nemůžu! To ty naše bláznivý ženský. Mají nový bazén a nechtějí mě do něho pustit!“ stěžoval si Raiden, ale Yoshiro ho neposlouchal. Do tělocvičny vběhl Yasumaru celý vystrašený, protože nevěděl, co se děje, ale jak uviděl Raidena, tak pochopil. Přistoupil k Yoshirovi. „Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě. „Jo dobrý, jsem v poho.“ ozvalo se z druhého konce tělocvičny. Yoshiro hodil na Raidena pohled, který zabíjí, ale bohužel to Raidena nezabilo. Nakonec se podíval na Yasumara a přikývl, že je v taky v pohodě. „Co takhle jít do mého sídla, jistě tam bude více klidu a … ehm … soukromí.“ navrhl Yasumaru Yoshirovi, který se na tu nabídku šibalsky usmál. „A máte tam bazén?“ zeptal se Raiden. „Tebe nikdo nezve. Být tebou jsem rád, že jsi tou stěnou neproletěl.“ vysvětlil mu to Yoshiro a Raiden si najednou přišel strašně maličký. Yasumaru také raději nic neříkal. Yoshiro vzal Yasumara za ruku a vyvedl ho ven z tělocvičny. "Jdeme." Venku zamířil s Yasumarem po boku do jeho sídla, přeci jenom … cestu už znal …