Duhové údolí

Kytka

"To je zajímavej nápad, tož ale co budu žrát? Víš, kolik sem přijde lidí, co můžu sežrat? Jseš první! To mám tady snad umřít hlady? To bys přece nechtěl!" rozmluvila se a u toho se tak nějak podivně, rytmicky kývala.

Nataku
Keď sa rastlina začala spovedať, nad Natakuho hlavou, obrazne povedané, zasvietila žiarovka.
"Mám nápad." Pošeptal s menšou dávkou optimizmu, pretože nápad, ktorý ho napadol bol v jeho očiach geniálny.
"Ty mi dáš Kurākena, a ja ti sem za to donesiem nejakého človeka... Myslím že ja by som ti aj tak nechutil, ak by si spoznala moje hygienické návyky..." Poškrabal sa po hlave, a nahodil blbý úsmev.
"Môžeš mi veriť..." Hovoril to v celku dosť presvedčivo, no zároveň sa zamýšľal nad tým, že kde zoženie druhého človeka, a hlavne ako ho zabije, no v tom ho napadla ďalšia stratégia, zistí si to od tejto rastliny, očividne je tu už dlho, a asi to tu pozná.

Kytka

"Hmmm... vychytralej, koukám! Ale co kdybysme to udělali trochu jinak? Ty mi přivedeš duši, a nebo ne, rovnou dvě a nebo víc! A já ti potom dám tvůj meč. Jak to zní?" syčela rostlina. Nebyla tak hloupá, jak sis myslel. A nebo už měla možná zkušenosti s podobnými smlouvami.

Nataku
Nataku zostal trocha zaskočený, no následne na svojej tvári vyčaroval úsmev, a zamyslel sa.
"No, problém je v tom, že bez svôjho zanpakuto nikoho nezabijem, a môžeš mi veriť, ja svoje slovo vždy dodržím." Pričom dal na slovo dodržím dôraz, očividne to Nataku myslel vážne, aj keď mu prišlo zabíjať kvôli rastline, ale nejak musel.
"Ak mi neveríš, v pohode môžeš ísť so mnou, ak vymyslíš spôsob ako sa prepravovať. Ja najskôr však potrebujem zistiť kde sa to nachádzam, ak vieš čo myslím." Pričom už dúfal, že tá rastlina prikývne, pri najhoršium by ju bol schopný zobrať nejak na chrbte, aj keď si to sám nevedel predstaviť.

Kytka

"Nojo, ale když je zabiješ, tak mi už k ničemu nejsou! Jak jim asi pak budu vysávat duši, co, když budou tuhý?!" postěžovala si. "Haha," okomentovala suše tvůj návrh, že může jít s tebou. "Kdybych odtud moch pryč, tak tu asi nesedím, né? No, hele, když teda říkáš, že jseš tak čestnej, tož já ti budu věřit. Ale běda, jestli se nevrátíš!" zamávala velkými listy a vyplivla tvou zanpakutou na zem.

Nataku
Nataku sa len pousmial, a potom si Kurakena zobral jedna radosť.
"Takže, ešte mi prosím, môžeš povedať kde sa to nachádzame? Ja len tak že som použil Shikai, a odrazu som sa ocitol tunak..." Pošeptal, a začal sa obhliadať trocha viacej. Sám chcel byť už odtiaľto čo najďalej, aj keď sľub, ktorý dal tejto rastline hodlal dodržať, predsa len bude ľahšie tu nalákať niekoho živého, ako mŕtveho, snáď si už proces jedenia zvládne sama.
"A ešte, nejaké miesto kde sa tu nachádzajú ľudia? Netušíš?" Pokračoval v otázkach, no hlavne chcel vedieť odpoveď na tú prvú.

Kytka

"Kde? To bych taky rád věděl, a hlavně proč! Je to Hueco Mundo, samozřejmě, ale víc netušim ani já. Kdybys to zjistil, tak sem s tím, jo? No a ohledně toho, kde tu někdo je, to já nevím, já tu sedím, co moje paměť sahá," zakrákorala rostlina trochu rozpačitě. "Občas někdo přijde, ale většinou ne."

Nataku
"Hueco Mondo? To som si aj myslel... Takže teraz už nájsť nejakého arrancara na obed, a následne sa odtiaľto dostať..." Pomyslel si, pričom sa usmial na rastlinu, a pošeptal.
"Zachvíľu sa teda uvidíme..." A v tej chvíli sa rozbehol, smerom ktorý mu prišiel najvhodnejší, cez celý les. Nezastavoval sa, skôr si dával pozor či niekoho neuvidí, a ak hej, tak dúfa že to bude spojenec, aj keď potrebuje stretnúť aj nepriateľa, no stále neskúšal použiť Shikai, a vlastne ho ani použiť nechcel, keďže vedel, čo to naposledy spôsobilo.

(OK, tak koukám, že sliby, že ti sem někdo napíše, byly plané... :-D Pokračujem ve staré sestavě :-D)

Nataku -> Doufat, že narazíš v Huecu Mundu na spojence, bylo dost bláhové... ale byl jsi zřejmě optimista, to je základ v těžké situaci! Běžel jsi lesem. Byly v něm obrovské stromy, které měly obrovské, pomotané kořeny, které pokrývaly ve spletencích skoro celou podlahu lesa. Narazil jsi ještě na pár podezřelých rostlin, ale žádná nebyla tak velká, jako ta první, a asi taky neuměly mluvit. A navíc... se ti začínalo zdát, že ses ztratil.¨
Najednou jsi pocítil nějaký výtrysk energie nedaleko od tebe, za několika velkými stromisky.

Kenjirou -> Když ses probral, připadalo ti, že ležíš na něčem tvrdém a hrbolatém. Taky že jo! Ležel jsi na obřím kořenu, tedy tvoje hlava na něm ležela a zřejmě se o něj před chvílí praštila. Aspoň ses tam cítil. Bylo ti docela blbě a bolela tě hlava, to bylo asi tak vše, co jsi těsně po probuzení o svém stavu věděl.

Nanikawa Kenjirou

Když jsem znovu nabral vědomí, mírně jsem se napřímil, alespoň jsem už neměl hlavu na kořeni, a instinktivně jsem se za bolavou část těla také chytil. "Co se stalo?" Přemýšlel jsem nahlas. Cítil jsem se jako po velmi dlouhém flámu. "To jsem se neudržel a první, co jsem udělal po předčasném dokončení akademie, bylo, že jsem se absolutně opil?" Bylo mi docela na zvracení a nemohl jsem si urovnat myšlenky, jediné, co jsem doopravdy věděl, bylo to, že mě bolí hlava jako střep a že se cítím jako po týdenní plavbě bez vody a bez jídla. "Je tu vůbec někdo?!" Zvolal jsem, přičemž jsem zamžoural očima po okolí. Nějak jsem netušil nic jiného, že má hlava dopadla na něco tvrdého, a to bylo tak místo, kde znalosti o mém okolí a o mně končily.

Nataku -> Ano, bylo to tak! Doopravdy jsi slyšel lidský hlas! A také jsi pocítil, že od místa, kde se odehrál onen podivný výtrysk energie, přichází reiatsu shinigamiho.

Nanikawa Kenjirou-> Když si se rozhlédl pořádně, zjistil si, že si nic nezjistil. V okolí byly pouze další stromy, které se ve zdejších kouzelných podmínkách jen zelenaly. Korunu tomu nasadila podivná hollow sova, která při tvém zmerčení točila hlavou o sto osmdesát stupňů a zpět. Navíc vydávala zvuky mechanických hodin.... zešílel jsi?

Nanikawa Kenjirou

"Cítím se jako Alenka v říši divů, to jsem se musel hodně praštit do hlavy," snažil jsem se se pomalu vyškrábat na nohy, obzvlášť proto, že jsem si byl vědom toho, že kde je jeden hollow, objeví se brzy i další. "Ale kde to jsem? Pamatuji se, že jsem byl v kasárnách druhé divize a teď - jsem kdoví kde a nevypadá to tu ani jako Seireitei. Ale zase to nevypadá ani jako Hueco Mundo, tam by měli být nekonečné písky, měsíc a kdovíco ještě. Že by možná svět lidí? No, moc hezký to tu opravdu nemaj, představoval jsem si alespoň nějakou vesničku a plno lidí kolem, ale tohle?" Dostat se tak jednoduše na nohy byl ale opravdu složitý problém. Problém bylo i to udržovat povědomí o svém vlastním těle, natož ho donutit se vztyčit a vydržet tak. "Na tři... raz, dva,..." začal jsem se vší silou škrábat na nohy, použil jsem k tomu i ten krásný oblázek - balvan jako domestikované zvíře, možná i větší - a využil ho jako oporu. Nakonec jsem se na nohou udržel a měl možnost se přiblížit k Hollow-sově, které jsem se tupě zeptal: "Kolik je hodin?"

No, nebylo to nic slavného, jelikož tvé vstávání pro tebe bylo celkem bolestivé. Na druhou stranu si se již držel na nohou, což se v pohádkovém lese určitě počítá. Co se týče tvé otázky... zdálo se, že si jí ne tak úplně padl do oka...

Spoiler:

Ve stejné chvíli, kdy si se pokoušel komunikovat se sovičkou, si slyšel nad lesem něco prosvištět. Možná to byl pteradoktyl a nebo možná letadlo. Každopádně to byl velmi znepokojující zvuk.

Nanikawa Kenjirou

Sovička na mě hleděla jako sup na mršinu, no možná i hůř, a tak jsem se ji rozhodl nechat sovičkou, v podstatě tomu dopomohl i velmi znepokojivý zvuk letadla anebo nějakého jiného létajícího objektu, v momentální situaci to bylo spíš UFO, protože ten létající objekt jsem nemohl vůbec identifikovat. Raději jsem se tedy dal do pohybu, bylo to lepší než tu jen tak čekat, navíc tu určitě museli být i další shinigami anebo alespoň nějaké místo, kde bych mohl zjistit, kde to vlastně ve skutečnosti jsem.

Po chvilce procházky si narazil na další zvláštní jev - lesem tekl potůček, ve kterém se plavily ryby. To vše by bylo v největším pořádku, kdyby o kousek dál potůček nevyústil v rybník, který místo obvyklé barvy měl barvu fialovou. Vypadalo to tu prostě jako v pohádce. Smutné bylo, že přes většinu stromů si neviděl na nebe. Pravděpodobně přes veškeré šero mohla být noc...

Nanikawa Kenjirou

"Hádám, že ta voda nebude pitná a ten rybníček nebude koupatelný," povzdechl jsem si smutně, když jsem po dlouhé procházce došel tak akorát k stroužce a brčálku, alespoň jejich nehorázně neobvyklé a nekawai barvy z nich brčálek a strouhu dělaly. Navíc se v tom blivajzu už koupaly ryby, a ten jejich sliz z šupin bych na sobě rozhodně neuvítal. "Kdybych alespoň mohl použít shunpo a dostat se tak nad stromy, ale takhle - je tohle výtvor nějakého šílence, mé fantazie, Říše Divů anebo prostě prachprostý blábol uprostřed ničeho?" Můj výraz byl výraz plný překvapení. Po chvíli jsem se rozhodl brčál ignorovat a pokračovat v cestě.

Nutno podotknout, že to byla ještě pěkná chvilka cesty - vlastně spíš necesty. V lese si totiž žádnou cestu nenacházel a tak si se motal mezi stromy. Ono ani to motání nebyla žádná sláva, jelikož nebylo pomalu vidět na krok. Jak jsem původně řekl, po delší chvíli cesty si našel konečně něco jiného než stromy. Uprostřed lesa, bůhví proč, stála chaloupka na kuří nožce... ehm dobře, byla to chaloupka co byla postavená na stromě, takže byla vidět z dálky. Také bylo dobře rozpoznatelné, že se jí kouří z komínku.

Nanikawa Kenjirou

"Hurá," zvolal jsem, spíše zachraptěl, z posledních sil, tedy nebyly to poslední síly, ale to trmácení se sem mi vzalo veškerý elán, tedy řekněme, že se jednalo o poslední elán, který jsem takto vykřikl. Popohnal jsem sám sebe směrem k chaloupce, byl jsem až moc unavený a tělo mě až moc bolelo na to, abych přemýšlel nad nebezpečím, které by mohl domeček na stromě ukrývat.

Čím víc si se blížil, tím větší údiv si získával. Chaloupka to sice byla krásná, ale ty zvuky, které se z ní linuly nevěštily nic dobrého. Po chvilce si však ony hrůzostrašné zvuky trochu rozpoznal. Byla to nějaká tobě neznámá hudba. Momentálně si postával pod onou chatrčí a před tebou se plazily schody nahoru.

Nanikawa Kenjirou

Moc jsem neváhal v tom jít dovnitř, přeci jenom, i když nedvakrát libá, stále hudba, to znamenalo, že uvnitř musel být člověk anebo minimálně nějaký inteligentní tvor, aby mohl hrát na hudební nástroj anebo cosi a vytvářet hudbu. Rozhodně to bylo lepší než čekat venku a dál bloudit, takhle jsem se alespoň mohl zeptat na cestu a hlavně také na to, kdeže to zrovna jsem.